ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.49.2006.1
sp. zn. 33 Odo 49/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. r. – M. o. zastoupeného V. ú.p. p. z. M. o. proti žalované Mgr. M. P., zastoupené JUDr. J. S. advokátem o zaplacení částky 955.580,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 894/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 24 Co 229/2005-216, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 24 Co 229/2005-216, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala po žalované mimo jiné zaplacení částky 955.580,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná na její úkor získala tím, že v době od 1. 8. 2001 do 27. 1. 2003 užívala bez právního důvodu (bezesmluvně) nebytové prostory nacházející se v její nemovitosti.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 4 C 894/2002-148, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 995.580,- Kč s úroky z prodlení ve výši 3 % od 11. 6. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (jeho předchozí žalobu zamítající rozsudek ze dne 11. června 2003, č. j. 4 C 894/2002-59, v části výroku týkající se zaplacení částky 955.580,- Kč s příslušenstvím Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 24 Co 352/2003-69, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem domu čp. 684 na pozemku stav. parc. č. 510 zapsaného na listu vlastnictví č. 21 pro katastrální území D., obec P. v jehož přízemí se nacházejí nebytové prostory, původně označované jako restaurace K. (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“). Účastnice řízení uzavřely dne 19. 7. 1991 smlouvu o nájmu těchto nebytových prostor na dobu určitou do 31. 7. 2001. Žalovaná dne 11. 6. 1993 uzavřela se společností D., spol. s r. o. (dále také „společnost“) smlouvu o tichém společenství s účinky do 31. 7. 2001; vklad žalované jako tichého společníka spočíval v poskytnutí užívacího práva k předmětným nebytovým prostorám. Žalobkyně 13. 8. 2001 informovala žalovanou, že smlouvu o nájmu nebytových prostor nehodlá prodloužit a trvá na ukončení užívání nebytových prostor a že po dobu jejich neoprávněného užívání od 1. 8. 2001 jí bude účtovat úhradu ve výši odpovídající průměrnému nájmu za nebytové prostory pronajaté v tomto objektu ke komerčnímu využití. V dopise ze dne 1. 9. 2001 žalovaná vyzvala společnost k vyklizení nebytových prostor, jelikož jejich nájem skončil k 31. 7. 2001. Žalobkyně podala dne 29. 8. 2001 u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu na vyklizení předmětných nebytových prostor žalovanou. Soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 6. 5. 2002, č. j. 10 C 156/2001-31, proti němuž podala žalovaná odvolání. V dopise ze dne 9. 11. 2002 žalovaná žalobkyni přislíbila nebytové prostory vyklidit do 31. 12. 2002 a žalobkyně v průběhu odvolacího řízení vzala žalobu zpět. Žalovaná však nebytové prostory předala žalobkyni až dne 27. 1. 2003. O tom byl sepsán předávací protokol, v němž žalovaná u svého podpisu poznamenala, že tato listina nemá jiný význam než jako záznam o stavu prostor. Téhož dne účastnice řízení za účasti společnosti sepsaly předávací protokol ohledně vodoměru a plynoměru. Společnost užívala nebytové prostory až do konce roku 2002 na základě smlouvy se žalovanou, která jí předávala faktury na částku 52.260,- Kč čtvrtletně a tuto částku společnost poukazovala ve prospěch v nich uvedeného účtu. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že do 31. 7. 2001 užívala žalovaná nebytové prostory na základě smlouvou založeného nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou. Jelikož žalobkyně dne 29. 8. 2001 podala proti žalované u soudu žalobu na vyklizení nebytových prostor, nedošlo k prodloužení nájemního vztahu ve smyslu §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Od 1. 8. 2001 do 27. 1. 2003, kdy žalobkyni nebytové prostory předala, žalovaná nebytové prostory užívala bez právního důvodu a získala tím na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. Námitku žalované, že jí bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout, protože nebytové prostory fakticky neužívala, neuznal. Právně nevýznamnou shledal skutečnost, že ve sledovaném období užívala nebytové prostory na základě dohody se žalovanou společnost, která v nich provozovala restauraci. Konstatoval, že žalovaná nebytové prostory užívala v tom smyslu, že jí byly k dispozici, naproti tomu žalobkyně s nimi disponovat nemohla a byla nucena se svého práva domáhat soudní cestou. Výši bezdůvodného obohacení určil částkou odpovídající obvyklému tržnímu nájemnému ve sledovaném období s přihlédnutím k závěrům ve znaleckém posudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 24 Co 229/2005-216, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 955.580,- Kč s úroky z prodlení ve výši 3 % od 11. 6. 2003 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a po doplnění dokazování v odvolacím řízení opakováním svědeckého výslechu jednatelky společnosti D., spol. s r. o. T. T. H. N. a výslechem žalované jako účastnice řízení zjistil, že žalovaná žádnou odměnu za užívání nebytových prostor v době od 1. 8. 2001 do 27. 1. 2003 nedostávala. Společnost za žalovanou uhradila dluhy z jejího předchozího podnikání. Žalovaná nebytové prostory navštívila několikrát za účelem zjištění, jak je placeno nájemné, žádné své věci zde neměla. Za spotřebované energie platila společnost. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že k obnovení nájmu žalované nedošlo, neboť žalobkyně podala včas žalobu o vyklizení nebytových prostor (§676 odst. 2 obč. zák.). Neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila tím, že v době po skončení nájmu užívala předmětné nebytové prostory způsobem, že jí byly k dispozici. Vyslovil názor, že od 1. 8. 2001 neexistoval žádný právní důvod (ani domnělý), na jehož podkladě dala žalobkyně žalované nebytové prostory do dispozice. Vyšel přitom z úvahy, že k získání bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě by mohlo dojít jen tehdy, kdy by nebytové prostory užívala žalovaná osobně nebo zprostředkovaně (např. jako nepravý podnajímatel nebo jako tichý společník vkládající ve prospěch podnikatele domnělé užívací právo k nebytovým prostorám). Protože žalovaná v nebytových prostorách neměla žádné své věci, nemohla je osobně užívat. Odvolací soud uzavřel, že je neužívala ani zprostředkovaně, neboť se po 31. 7. 2001 nepodílela žádnou formou na podnikání společnosti (za užívání nebytových prostor od společnosti nedostávala žádnou úplatu a vyzývala ji k jejich vyklizení). Za právně irelevantní přitom považoval okolnost, kdy žalovaná žalobkyni nebytové prostory skutečně předala. Vrácení nemovitosti po skončení nájmu ve smyslu §13 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) se uskutečňuje jejich vyklizením. Zápis o předání a převzetí prostor či jiný formální akt (např. předání klíčů) mohou být skutečnostmi způsobilými prokázat, že prostory byly k tomuto okamžiku vyklizeny. Není však vyloučeno, že z jiných zjištěných skutečností vyplyne, že k vyklizení došlo dříve. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy žalovaná neměla po 31. 7. 2001 v prostorách žádné věci a neměla žádný právní nástroj, jak zajistit jejich vyklizení společností. Odvolací soud proto dovodil, že žalovaná svou povinnost předmětné nebytové prostory vyklidit ke dni skončení nájmu splnila. Jestliže se žalovaná v řízení o vyklizení prezentovala jako nájemce nebytových prostor, jednalo se pouze o proklamaci, která neodpovídala skutečnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o. s. ř. Namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že žalované na její úkor nevzniklo bezdůvodné obohacení, neboť ke dni skončení nájmu v nebytových prostorách neměla žádné věci a neužívala je ani zprostředkovaně. Není srozuměna s právní úvahou odvolacího soudu, že pro posouzení, zda jí žalovaná nebytové prostory vrátila a splnila tak svou povinnost podle §13 zákona č. 116/1990 Sb., je nerozhodné zjištění, zda, resp. kdy jí předmět nájmu zpřístupnila. V této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, která zastává názor, že s vrácením nemovitosti či nebytového prostoru je spojeno jejich zpřístupnění oprávněné osobě. Odvolacímu soudu dále mimo jiné vytýká, že na ni přenesl riziko důsledků přenechání nebytových prostor žalovanou třetí osobě (bez jejího souhlasu). Z okolnosti, že třetí osoba nebytové prostory nevyklidila, dovodil nesprávný závěr, že žalovaná je k dispozici neměla a nemohla se proto bezdůvodně obohatit. I nadále tvrdí, že žalovaná jí předmětné nebytové prostory vrátila, tj. zpřístupnila je až 27. 1. 2003; do této doby s ní vedla spor o vyklizení předmětu nájmu, v němž se bránila tvrzením, že mezi účastnicemi došlo k prodloužení předmětného nájemního vztahu. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. obsahující přechodná ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalobkyně v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Ačkoli žalobkyně v dovolání výslovně namítá, že rozsudek odvolacího soudu kromě toho, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází rovněž ze skutečností nemajících oporu v provedeném dokazování, z obsahové konkretizace dovolací námitky vyplývá, že žalobkyně jí zpochybňuje výhradně právní posouzení věci odvolacím soudem, který pro zodpovězení právní otázky, zda se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila, považoval ze právně irelevantní okolnost, kdy jí žalovaná nebytové prostory předala.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je užívání cizí věci (tedy i nebytového prostoru) bez smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000). Nejvyšší soud České republiky se již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že z hlediska posouzení získání bezdůvodného obohacení užíváním (nebytových) prostor bez právního důvodu, případně na základě neplatné smlouvy není významné, zda ten, komu bylo umožněno nebytové prostory užívat, toto oprávnění skutečně osobně realizoval, případně zda je přenechal jinému k provozování jeho činnosti (tedy zda a jakým způsobem užívání nebytových prostor konzumoval) a zda držbu nebytových prostor majetkově zhodnocoval (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nevyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 2702/30, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, uveřejněné v Souboru pod označením C 2268/27, a ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1175/2004).
V posuzovaném případě byl nájemní vztah mezi účastnicemi založen smlouvou o nájmu nebytových prostor uzavřenou dne 19. 7. 1991 na dobu určitou do 31. 7. 2001 podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění. Žalobkyně v souladu s §5 odst. 1 citovaného zákona odevzdala žalované nebytové prostory k užívání a žalovaná je k užívání převzala. V průběhu nájmu s nebytovými prostory naložila tak, že je smlouvou o tichém společenství přenechala k užívání třetímu subjektu za úhradu svých dluhů. Ačkoli nájemní vztah skončil uplynutím doby ke dni 31. 7. 2001 (§9 odst. 1 citovaného zákona), žalovaná fyzicky předala nebytové prostory žalobkyni až dne 27. 1. 2003. Teprve poté měla žalobkyně možnost s nimi disponovat. Od skončení nájmu do odevzdání nebytových prostor žalobkyni k žádným změnám v jejich užívání nedošlo, i nadále je užíval k provozování své činnosti třetí subjekt.
Žalované v souvislosti s ukončením nájmu vznikla povinnost vrátit nebytové prostory žalobkyni (§13 zákona č. 116/1990 Sb.). Po skončení nájmu je nájemce povinen pronajaté nebytové prostory vyklidit; ke splnění této povinnosti přitom nestačí odstranit z nich věci nájemce, případně třetích osob, jimž nájemce umožnil jejich užívání. Vyklizení v sobě zahrnuje též jejich odevzdání pronajímateli tak, aby k nim měl volný přístup a mohl s nimi dále nakládat. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení tak může být spojována se situací, kdy pronajatý nebytový prostor nebyl po skončení nájmu odevzdán pronajímateli a tím mu bylo znemožněno realizovat jeho právo s ním dále disponovat. Z hlediska posouzení, zda žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, bylo proto významné zjištění, zda žalovaná ke dni skončení nájmu nebytové prostory žalobkyni odevzdala ve smyslu jejich zpřístupnění. Naopak bez významu je okolnost, zda žalovaná nebytové prostory po skončení nájmu fakticky užívala, případně zda je umožnila užívat jinému subjektu. Na odpovědnost za získané bezdůvodné obohacení je přitom bez vlivu skutečnost, že nebytové prostory i po skončení nájmu užívala společnost, jíž žalovaná umožnila ještě za existence nájemního vztahu jejich užívání k podnikání, a která je ani přes výzvu žalované nevyklidila. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení je totiž objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění; podstatné je pouze to, že stav obohacení vznikl. Obrana žalované, že tento stav nezavinila, se tudíž nemůže prosadit. Jestliže po skončení nájmu žalovaná nebytové prostory neodevzdala, tj. nezpřístupnila je žalobkyni, užívala je bez právního důvodu a získala tím na její úkor bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat (§451 a §458 odst. 1 obč. zák.).
Z řečeného je zřejmé, že odvolací soud, který dospěl k závěru, že se žalovaná ve smyslu §451 obč. zák. na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, posoudil věc po právní stránce nesprávně, neboť nesprávnou interpretací zúžil předpoklady aplikace relevantní právní normy pouze na faktické, případně zprostředkované užívání věci a uzavřel, že na zjištěný skutkový stav nedopadá. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl proto užit opodstatněně a žalobkyni se podařilo jeho prostřednictvím zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu