ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.726.2005.1
sp. zn. 33 Odo 726/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně G. B. zastoupené advokátem, proti žalované A. – D., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 49.926,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 242/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2005, č. j. 19 Co 213/2005-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č. j. 12 C 242/2004-58, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49.926,90 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 12. 5. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně Ing. L. B. uzavřel s žalovanou dne 1. 4. 1995 smlouvu, kterou jí postoupil svou pohledávku za třetí osobou za cenu 265.697,- Kč splatnou nejpozději do dvaceti let od uzavření smlouvy, s tím, že předpokládaná výše splátek měla činit 5 % ročně dle možností žalované a splátky měly být hrazeny vždy do 15. února následujícího roku. Za období let 1995 až 1999 žalovaná uhradila 22.301,- Kč. Ujednání o splatnosti ceny postoupené pohledávky považoval soud za neplatné pro neurčitost, neboť cena za postoupení měla být zaplacena do dvaceti let, přičemž zároveň byly sjednány roční splátky, jejichž výše nebyla dohodnuta určitě. Soud proto dovodil, že žalovaná měla splnit celý dluh ve smyslu §563 obč. zák. prvního dne poté, co byla dopisem ze dne 24. 9. 2003 o plnění žalobkyní požádána. Za předpokladu, že by ujednání o plnění ve splátkách bylo určité, bylo by pro délku doby, na kterou byla úhrada ceny postoupené pohledávky rozložena, neplatné pro rozpor s dobrými mravy; takovému výkonu práva žalované nelze poskytnout soudní ochranu. Žalobkyně podle usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. července 2003, č. j. D 1040/99-259, nabyla z dědictví po Ing. L. B. z celkové pohledávky vůči žalované částku 59.926,90 Kč a v důsledku částečného plnění ve výši 10.000,- Kč má nárok na zaplacení rozdílu, tj. částky 49.926,90 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. února 2005, č. j. 19 Co 213/2005-80, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávky je platná včetně ujednání o splatnosti úplaty za postoupení pohledávky, které neodporuje dobrým mravům. Dovodil, že úmyslem smluvních stran bylo sjednat splatnost úplaty za postoupení pohledávky ve výši 265.697,- Kč ve lhůtě dvaceti let od uzavření smlouvy. Pochybnosti o takto sjednané lhůtě splatnosti nevzbuzuje ani text v závorce („předpokládaná výše splátek bude činit 5 % ročně dle možnosti společnosti“); jím byla ve smyslu §566 obč. zák. dohodnuta možnost částečného splnění dluhu. Pokud by úmyslem účastníků smlouvy bylo dohodnout se na plnění ve splátkách, musel by text smlouvy uvádět přesnou výši a splatnost jednotlivých splátek. Podle odvolacího soudu tedy splatnost pohledávky žalobkyně dosud nenastala. Smlouva o postoupení pohledávky je dvoustranným právním úkonem; jestliže smluvní strana, jíž měla být plněna úplata, souhlasila s dvacetiletou dobou splatnosti, nelze smluvní ujednání respektující tuto vůli hodnotit jako odporující dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Není srozuměna s výkladem smluvního ujednání o době splatnosti úplaty za postoupení pohledávky. Má zato, že došlo ke sjednání splatnosti plnění formou splátek podle §565 obč. zák. Navíc o výkladu smlouvy panovaly po celou dobu spory a ujednání v bodě 5. smlouvy lze považovat z důvodu neurčitosti za neplatné. Pokud by tomu tak nebylo, ujednání o dvacetileté době splatnosti pohledávky je v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné. Zásadní výhradu dovolatelka vznáší vůči závěru odvolacího soudu, že vymáhaná pohledávka není pohledávkou vyplývající ze zákona o půdě, ale „pohledávkou klasickou“ podle §524 obč. zák. Postoupením pohledávky se mění jen osoba věřitele, přičemž „sama pohledávka zůstane nezměněna“. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Žalobkyně obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto se dovolací soud zabýval jen tímto výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje žalobkyně v aplikaci §566 obč. zák., neboť má zato, že skutková zjištění měla být poměřována §565 obč. zák.
Podle §565 věty prvé obč. zák. jde-li o plnění ve splátkách, může věřitel žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno.
Podle §566 obč. zák. věřitel je povinen přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky.
Jak vyplývá z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 4. 1995 uzavřené mezi Ing. L. B. jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem, postoupil postupitel svou pohledávku ve výši 265.697,- Kč z titulu náhrad podle §14, §15, §16, §20 zákona č. 229/1991 Sb. a z titulu vydání nemovitosti podle §6 téhož zákona za úplatu rovnající se výši postoupené pohledávky. Povinností postupníka (žalované) bylo hradit částku, za kterou byla pohledávka postoupena, v penězích nebo po vzájemné dohodě i v naturální formě s tím, že budou plněny, vždy ročně pozadu do 15. února následujícího roku, a jejich plnění v naturální formě může být úhrada provedena i během roku. Dále bylo sjednáno, že „pohledávka bude splacena nejpozději do 20 let od uzavření smlouvy (předpokládaná výše splátek bude činit 5 % ročně) dle možnosti spol“.
To, že si smluvní strany smluvní ujednání vykládají různě, není ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Ustanovení §35 odst. 2 a 3 obč. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem; taková situace ovšem bez dalšího neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť jejich zájmy a postoje projevené v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat vůli, kterou projevili při právním úkonu.
Je nepochybné, že si účastníci smlouvy dohodli, že úplata za postoupení pohledávky bude zaplacena nejpozději do 20 let od uzavření smlouvy, přičemž se tak může dít - podle ekonomických možností žalované - i poskytováním částečného plněním v předpokládané (nikoliv jednoznačně určené) výši 5 % vycházející z hodnoty úplaty za postoupení pohledávky. Vycházeje nejen z gramatického, ale i ze systematického výkladu tohoto smluvního ujednání, je zřejmé, že účastníci kladli rozhodující důraz na mezní časový okamžik splnění dluhu (do dvaceti let), s tím, že bude-li to v možnostech žalované, bude dluh plnit postupně ročními platbami ve výši asi 5 % ceny pohledávky. Jak správně vyložil odvolací soud, nelze tuto část smlouvy považovat za dohodu o plnění dluhu ve splátkách podle §565 obč. zák., neboť jazykově zde není vyjádřeno, že by si účastníci předem určili výši a splatnost jednotlivých splátek. Nelze proto než dospět k závěru, že zmíněným ujednáním v souladu s §566 obč. zák. vyjádřily smluvní strany ochotu věřitele přijmout i částečné plnění, jehož výše (na rozdíl od splátek) může být různá a nemusí být poskytováno v pravidelných intervalech. Právní závěr odvolacího soudu je proto správný.
Dovolatelka nesprávně vyvozuje, že její pohledávka na zaplacení částky 49.926,90 Kč je pohledávkou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Přehlíží, že svou pohledávku ve výši 265.697,- Kč, opírající se o nároky podle citovaného zákona, postoupila smlouvou žalované za úplatu. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení této odměny je tak nově vzniklým právem vyplývajícím ze smlouvy ze dne 1. 4. 1995, a nikoliv z titulu náhrad podle zákona o půdě.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Absolutní neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. pro jeho nedovolenost nastává v případech, kdy 1) právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem), 2) právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis) nebo 3) právní úkon se příčí dobrým mravům (contra bones mores).
Smlouva je jednou ze základních právních skutečností, vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§2 odst. 3 obč. zák.), zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, publikovaný pod č. 1 ve svazku č. 17 Sb. n. u. US).To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní subjekty dohodly (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/1999). Typickým znakem občanskoprávních (tedy i závazkových) právních vztahů je, že práva a povinnosti jejich účastníků jsou ve vzájemné relaci: povinnost dlužníka splnit závazek odpovídá právu věřitele na plnění.
Dohoda, že žalovaná splní svou povinnost zaplatit cenu postoupené pohledávky do dvaceti let od uzavření smlouvy, není v rozporu s žádným kogentním ustanovením občanského zákoníku, nepříčí se dobrým mravům a je výrazem smluvní svobody v občanskoprávní oblasti.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Proto nezbylo, než její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu