ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.769.2005.1
sp. zn. 33 Odo 769/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. Z. Z., advokátem proti žalovaným 1) E. P., 2) J. P., a 3) Blaženě Podlešákové, všem zastoupeným advokátkou, vedené u Obvodního soudu pro P.pod sp. zn. 10 C 208/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 30. června 2004, č. j. 39 Co 418/2003-449, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení vůči první žalované částky 16,912.500,-Kč a vůči druhému žalovanému a třetí žalované po 8,456.250,- Kč spolu se 17 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1993 do zaplacení. Uváděl, že půjčil zemřelému manželovi první žalované JUDr. P. P. částku 33,825.000,- Kč na koupi nemovitostí a jejich rekonstrukci podle smlouvy ze dne 23. 7. 1992. Zakoupené nemovitosti měly být užívány jeho firmou (podnikal pod obchodním jménem Ing. Z. Z. - Z. P. P. Z. Slaný, IČ: 16971334). Za dluh odpovídají žalovaní jako dědici podle §470 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro P. (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 22. března 2001, č. j. 10 C 208/94-245 uložil první žalované, aby žalobci zaplatila částku 7,225.000,- Kč, druhému žalovanému, aby mu zaplatil částku 1,390.000,- Kč a třetí žalované, aby mu zaplatila částku 1,385.000,- Kč, všichni včetně blíže uvedeného příslušenství s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto až v konečném rozsudku. Usnesením ze dne 26. března 2001, č. j. 10 C 208/94-242, soud prvního stupně žalobu na zaplacení částky 9,687.500,- Kč vůči první žalované a na zaplacení částek 8,456.250,- Kč požadovaných vůči každému ze zbývajících žalovaných, včetně příslušenství, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Městský soud v P. usnesením ze dne 20. března 2002, č. j. 25 Co 457/2001- 323, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení ani změnu; tvrzení žalovaných si totiž vyžadují doplnění dokazování. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval žalovanými uplatněnou námitkou promlčení a započtení.
Soud prvního stupně poté částečným rozsudkem ze dne 30. září 2002, č. j. 10 C 208/94-362, uložil první žalované, aby zaplatila žalobci 7,420.000,- Kč (výrok I.), druhému žalovanému a třetí žalované, aby mu zaplatili každý 1,290.000,- Kč (výrok II. a III.), zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 17 % z částky 7,225.000,- Kč od 14. 2. 1995 do zaplacení, z částky 1,390.00,- Kč od 10. 2. 1995 do zaplacení a z částky 1,390.000,- Kč od 10. 2. 1995 do zaplacení (výrok IV.) s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok V.). Podle §152 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl jen ohledně částky 10,000.000,- Kč, kterou žalobce poskytl manželům E. a JUDr. P. P. na koupi hotelu S. v H. P., tj. domu č. p. 60 a pozemku parc. č. 102 v k. ú. a obci H. P., zapsaných na LV č. 10101. Vyšel ze zjištění, že žalobce podnikal jako fyzická osoba pod obchodním názvem Z. P. P. Z. S. Ve smlouvě „o poskytnutí finanční půjčky na nákup nemovitostí a o dlouhodobém pronájmu nemovitostí k podnikatelským účelům“ ze dne 23. 7. 1992 se žalobce podnikající pod shora uvedeným obchodním jménem a JUDr. P. P. dohodli, že manželé Z. a manželé P. zakoupí společně v regionu Š.-L. nemovitosti za účelem jejich využití k hoteliérství a restaurační činnosti, přičemž peníze na složení kupní ceny zapůjčí žalobce z finančních prostředků firmy Z. P. P. Z. S., a jednotlivá zařízení bude taky provozovat. Bylo ujednáno, že zapůjčené peníze JUDr. P. žalobci vrátí z finančních prostředků získaných jejich společnou podnikatelskou činností nebo jiným způsobem, na kterém se tito dohodnou. Teprve po vrácení peněz vynaložených na zakoupení, rekonstrukci a vybavení jednotlivých nemovitostí bude čistý zisk z jejich provozu rozdělován v poměru 1:1 mezi manžele Z. a P. Dne 1. 5. 1993 byla uzavřena mezi městem H. P. (jako prodávajícím) a manželi E. a JUDr. P. P. a manželi J. a Ing. Z. Z. (jako kupujícími) kupní smlouva, jejímž předmětem byl dům č. p. 60 a pozemek parc. č. 102 v k. ú. a obci H. P.; kupní cena byla sjednána ve výši 20,202.300,- Kč, z níž 20,000.000,- Kč se kupující zavázali zaplatit před podpisem smlouvy a zbytek ve výši 202.300,- Kč společně a nerozdílně nejpozději do 20 dnů od vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nemovitosti byly prodány v rozsahu jedné ideální poloviny do bezpodílového spoluvlastnictví manželů Z. a v rozsahu druhé ideální poloviny do bezpodílového spoluvlastnictví manželů P. Hromadným příkazem k úhradě ze dne 22. 3. 1993 byla na vrub účtu č. 4421454-148/0800 vedeného u Č. s. a. s. pobočky ve S., jehož majitelem byl žalobce, zúčtována ve prospěch účtu města H. P. č. 1800129-544/0600 částka 20,000.000,- Kč. Dne 21. 7. 1993 JUDr. Petr Podlešák zemřel; usnesením Obvodního soudu pro P. ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 27 D 1801/93, byla určena čistá hodnota dědictví po něm částkou 8,122.953,50 Kč. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzením žalovaných, že žalobce a JUDr. P. P. spolu podnikali ve sdružení. Pravostí smlouvy ze dne 23. 7. 1992 se nezabýval, neboť i když je označena jako smlouva o půjčce, náležitosti takové smlouvy nemá (ujednání o předmětu smlouvy je neurčité) a nejde ani o smlouvu o smlouvě budoucí. Obsahově tuto smlouvu posoudil jako nepojmenovanou (§51 obč. zák.), jež rámcově upravovala pravidla pro koupi blíže neurčených nemovitostí a pro následné hospodaření s nimi. Uzavřel, že při neexistenci platné smlouvy o půjčce může žalobce požadovat jen vydání bezdůvodného obohacení; podle smlouvy ze dne 23. 7. 1992 mu totiž nevznikla povinnost zaplatit za manžele P. polovinu kupní ceny, tj. 10,000.000,- Kč. Jestliže tak učinil, manželé JUDr. P. P. a E. P. se na jeho úkor o částku 10,000.000,- Kč bezdůvodně obohatili, neboť za ně plnil to, co podle kupní smlouvy měli plnit sami. Výhrady žalovaných ke správnosti vedení účetnictví nebyly pro právní posouzení věci významné a tvrzení, že žalobce nemohl mít vlastní finanční prostředky, z nichž by zaplatil kupní cenu hotelu S., nebylo prokázáno. Žalovaní navíc netvrdili ani neprokázali, že by kupní cenu zaplatil JUDr. P.; tato byla poukázána z účtu, který žalobce používal pro svou podnikatelskou činnost. Žalovaní proti pohledávce žalobce uplatnili námitku započtení 10,000.000,- Kč s tím, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, jež na jejich úkor získal žalobce výlučným užíváním společného hotelu S. v H. P. po dobu 9 let. Tuto námitku soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť žalovaní neprokázali existenci takové splatné pohledávky vůči žalobci. V článku II. 2. smlouvy ze dne 23. 7. 1992 bylo dohodnuto, že finanční prostředky půjčené žalobcem vrátí JUDr. P. z finančních prostředků získaných společnou podnikatelskou činností obou smluvních stran nebo uhradí způsobem, na kterém se obě strany dohodnou. JUDr. P. půjčené peníze nevrátil a zisk dosažený firmou Z. P. P. Z. z provozu jednotlivých nemovitostí měl být rozdělován mezi manžele P. a manžele Z. teprve po zaplacení dluhu z půjčky. Z celkového bezdůvodného obohacení ve výši 10,000.000,- Kč připadá na první žalovanou částka 5,000.000,- Kč, za zbývající část dluhu (dalších 5,000.000,- Kč) odpovídají dědicové podle §470 odst. 2 obč. zák. Jejich podíl vyplývá z poměru toho, co z dědictví nabyli. Jestliže čistá hodnota dědictví představuje 8,122.953,50 Kč a první žalovaná nabyla majetek v hodnotě 3,935.824,- Kč, její podíl na dluhu představuje 48,4%. Druhý žalovaný a třetí žalovaná, kteří získali majetek celkem v hodnotě 2,093.559,- Kč, odpovídají za dluhy zůstavitele každý z 25,8%. Proto soud prvního stupně uložil první žalované zaplatit v součtu 7,420.000,- Kč (5,000.000,- Kč + 2,420.000,- Kč) a každému ze zbývajících žalovaných po 1,290.000,- Kč.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 39 Co 418/2003-449, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích a ve výroku o nákladech řízení potvrdil; skutkové i právní závěry považoval ze správné a neměl důvod se od nich odchýlit. Zdůraznil přitom, že bez ohledu na to, jakým způsobem žalobce získal finanční prostředky na zaplacení kupní ceny hotelu S., šlo o jeho finanční prostředky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí má podle nich ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť „v rozporu s hmotným právem soudy obou stupňů řešily otázku existence či neexistence sdružení a otázku bezdůvodného obohacení žalobce“, nesprávně posoudily povinnosti podle zákona č. 563/1991 Sb. a „přechod dluhů podle §470 obč. zák. ve spojitosti částečnými rozsudky“. Soudům obou stupňů vytýkají, že řízení zatížily vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když neprovedly jimi navržené důkazy (zejména analýzou auditora ze dne 10. 2. 2001, znaleckým posudkem Ing. L. V., vyúčtováním finančních nákladů realitní agentury Z. P. P. Z. S., znaleckým posudkem z oboru ekonomie a účetní evidence, prohlášením pracovníků K. a p. b. a. s., pracovními smlouvami uzavřenými jménem sdružení se zaměstnanci, registrací k podnikání JUDr. P.) a přitom dovodily, že žalovaní neunesli své důkazní břemeno. Pochybení spatřují i v tom, že soudy nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci a že soud prvního stupně vydal částečný rozsudek, aniž podle §152 odst. 2 o. s. ř. byly splněny podmínky pro jeho vydání; vydáním částečného rozsudku se totiž prodloužilo soudní řízení, což může vést k situaci, kdy budou povinni zaplatit včetně příslušenství žalobci více, než kolik jsou povinni zaplatit podle §470 obč. zák. Žalovaní mají zato, že soudy se měly blíže zabývat otázkou vedení účetnictví žalobce, neboť podle zákona č. 563/1991 Sb. bylo jeho povinností vést o veškerých účetních operacích záznamy. Nedostatečným shledávají odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť je stručné, resp. spočívá v pouhých odkazech na rozsudek soudu prvního stupně. Při vlastním rozboru provedených důkazů žalovaní na rozdíl od odvolacího soudu dovozují, že prokázali existenci sdružení, jehož účastníky byli JUDr. P. P. a žalobce. To ostatně vyplynulo i z rozsudku Okresního soudu v Č. K. ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 5 C 844/99. Skutečnost, že částka 20,000.000,- Kč odešla dne 22. 3. 1993 z účtu žalobce, neprokazuje, že se jednalo o jeho prostředky a že se na jeho úkor obohatili. Zásadní výhrady mají žalovaní vůči závěru odvolacího soudu, že pro souzenou věc je nerozhodné, zda žalobce získal finanční prostředky úvěrem nebo jako zálohu na nákup nemovitostí od třetí osoby, neboť peníze okamžikem poskytnutí (připsáním na účet) přecházejí do dispoziční sféry banky, která je povinna disponovat s nimi podle pokynů majitele účtu. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. shledávají žalovaní v tom, že soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem vyřešily otázku pasivní legitimace a dále v tom, že odvolací soud nesprávně hodnotil smlouvu ze dne 23. 7. 1992, což našlo svůj odraz v chybném závěru o nedůvodnosti vznesené námitky započtení z titulu bezdůvodného obohacení.
Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání buď odmítnout pro nepřípustnost nebo zamítnout jako nedůvodné. Přestože dovolatelé přisuzují napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, jejich výhrady směřují ke zpochybnění skutkových zjištění a proti hodnocení provedených důkazů.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť přesto, že předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. března 2001, č. j. 10 C 208/94 - 245, byl usnesením Městského soudu v P. ze dne 20. března 2002, č. j. 25 Co 457/2001 - 323, zrušen, rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. září 2002, č. j. 10 C 208/94-362, v rozsahu částky 7,225.000,- Kč vůči první žalované a v rozsahu částek 1,290.000,- Kč vůči druhému žalovanému a třetí žalované shodně jako v původním rozsudku. Uložil-li soud prvního stupně první žalované oproti původnímu rozsudku navíc zaplatit částku 195.000,- Kč, nešlo o důsledek vázanosti právním názorem odvolacího soudu, protože kasační usnesení ze dne 20. března 2002, č. j. 25 Co 457/2001- 323, reagovalo jen na procesní pochybení soudu prvního stupně.
Zbývá proto zvažovat přípustnost dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je podle něj přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že přípustnost dovolání může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z tohoto pohledu nemohou přípustnost dovolání založit námitky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani výhrady vůči skutkovým závěrům, jimiž bylo dovozeno, že žalovaní v řízení neprokázali své tvrzení, že mezi JUDr. P. a žalobcem byla uzavřena smlouva o sdružení, ani tvrzení, že mají započitatelnou pohledávku vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého „nadužíváním“ společné nemovitosti.
Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (viz §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud žalovaní argumentují v těchto souvislostech i nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiných (podle dovolatelů správných) skutkových závěrů, že prokázali existenci sdružení a existenci splatné pohledávky vůči žalobci, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že žalovaní nemají vůči žalobci žádné závazky ze smlouvy o půjčce, resp. že došlo k zániku žalované pohledávky započtením.
Z pohledu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Posouzení, zda účetnictví žalobce bylo vedeno v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb. nebylo pro závěry, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, významné a výhrady dovolatelů v tomto ohledu navíc směřují především ke zpochybnění skutkového základu, z něhož odvolací soud (ale i soud prvního stupně) odvozovali své právní posouzení věci.
Důvodná není námitka žalovaných, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje hmotnému právu v otázce aktivní a pasivní legitimace. Je nepochybné, že žalobce za první žalovanou a JUDr. P. P. splnil to, co podle kupní smlouvy ze dne 1. 5. 1993 měli splnit sami, tj. zaplatil za ně kupní cenu v rozsahu částky 10,000.000,- Kč. Žalobce je tudíž oprávněn domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) a žalovaní (včetně první žalované, která z části za dluh odpovídá osobně a z části jako dědička) jsou podle §454 obč. zák. osobami, které tíží povinnost k vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolacího soudu nepochybil ani v otázce aplikace §470 odst. 1 obč. zák. Lze přisvědčit závěru, že v rozsahu částky 5,000.000,- Kč je první žalovaná osobně povinna vydat bezdůvodné obohacení, neboť se o tuto částku sama bezdůvodně obohatila, na rozdíl od další částky 5,000.000,- Kč, za kterou odpovídá společně s druhým žalovaným a třetí žalovanou z titulu odpovědnosti dědiců podle §470 obč. zák. S ohledem na to, jak byly soudem vypočteny poměry, podle kterých všichni žalovaní odpovídají za dluhy zůstavitele (48,4%, 25,8% a 25,8%) a při celkové hodnotě aktiv dědictví, zjištěné podle usnesení Obvodního soudu pro P. ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 27 D 1801/93, částkou 8,122.953,50 Kč, nelze dospět k závěru, že částečným rozsudkem ze dne 30. září 2002, č. j. 10 C 208/94-362, uložil soud prvního stupně žalovaným povinnost k plnění nad zákonný rozsah odpovědnosti dědiců podle §470 obč. zák. Touto námitkou žalovaných se bude ovšem muset soud prvního stupně zabývat při rozhodování o zbývajícím nároku žalobce (viz usnesení ze dne 26. března 2001, č. j. 10 C 208/94-242, a podání žalobce ze dne 12. 2. 2001).
Protože podle §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, nepřihlédl dovolací soud k obsahu podání žalovaných, kterými po uplynutí dovolací lhůty doplňovali obsah dovolání ze dne 1. 2. 2005.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud ČR nerozhodoval, neboť tímto jeho usnesením řízení nekončí (§243b odst. 5 věta prvá, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu