ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.813.2002.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. N., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 1,200.000,- Kč a o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení částky 461.338,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 41/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2002, č. j. 18 Co 532/2001-492, takto:
I. Dovolání žalovaného proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2002, č. j. 18 Co 532/2001-492, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. června 2001, č. j. 4 C 41/97-468, ve výroku II. o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému částku 180.000,- Kč a ve výroku III. o zamítnutí žaloby žalovaného na zaplacení další částky 281.338,40 Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2002, č. j. 18 Co 532/20021-492, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. června 2001, č. j. 4 C 41/97-468, ve výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč, a ve výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. června 2001, č. j. 4 C 41/97-468, ve výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč a ve výrocích IV., V. a VI. o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2001, č. j. 4 C 41/97-468, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobci uložil, aby ve stejné lhůtě zaplatil žalovanému částku 180.000,- Kč (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu, pokud se jí žalovaný domáhal zaplacení dalších 281.338,40 Kč (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2002, č. j. 18 Co 532/2001-492, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. potvrdil, v nákladových výrocích jej změnil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na připuštění dovolání. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 1. 9. 1995 uzavřeli účastníci smlouvu o dílo, jíž se žalovaný jako zhotovitel zavázal provést pro žalobce jako objednatele rekonstrukci a modernizaci domu č. p. 572 v R. n. K. Součástí této smlouvy bylo i ujednání, že v případě, že objednatel od smlouvy (z důvodu prodlení zhotovitele s předáním dokončené stavby) odstoupí, zůstává celá hodnota díla objednateli a zhotovitel je povinen vrátit objednateli všechna poskytnutá finanční plnění (bod VII. odst. 2 smlouvy). Žalovaný do sjednaného data (a vlastně dosud) žalobci stavbu řádně nepředal, když žalobce odmítl dílo převzít pro vady, které byly potvrzeny i znaleckým dokazováním ve věci. Proto žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Výhrady žalovaného vůči skutkovému závěru, že dílo vykazuje vady, odvolací soud odmítl.
V rámci právního posouzení věci soudy obou stupňů shodně považovaly smlouvu o dílo z 1. 9. 1995 za smlouvu podle §631 a následujících občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), když sám fakt, že oba její účastníci jsou podnikateli, nestačí k závěru, že se jedná o smlouvu řídící se obchodním zákoníkem. Námitku žalovaného, že smlouva je neplatná pro neurčitost jejího obsahu, zejména pokud jde o vymezení předmětu díla, neshledaly důvodnou. Ujednání bodu VII. odst. 2 smlouvy o tom, že v případě odstoupení žalobce od smlouvy zůstává hodnota díla jemu, považovaly soudy obou stupňů podle obsahu za ujednání o smluvní pokutě ve smyslu §544 a §545 ObčZ. Soud prvního stupně pak poukázal na to, že žalobci z důvodu prodlení žalovaného s předáním díla příslušelo jak právo na odstoupení od smlouvy, tak právo na smluvní pokutu, a vzhledem k tomu, že celkové plnění, jež žalovanému v souvislosti se smlouvou poskytl, představuje částku 1,762.187,- Kč, mohl by žádat dokonce i více, než je žalováno. Proto žalobě o zaplacení částky 1,200.000,- Kč vyhověl. Vzájemnou žalobu žalovaného shledal soud prvního stupně důvodnou jen částečně. Účastníci si ve smlouvě dohodli splátky ceny díla podle jednotlivých ukončených etap stavebních prací a bylo prokázáno, že žalobce sám uznal za dokončenou etapu kompletace řemesel. Té odpovídá žalovaným fakturovaná částka 180.000,- Kč. Naproti tomu na doplacení zbývající části ceny díla (ve výši 222.727,40 Kč) žalovaný nemá nárok, jelikož dílo řádně a bez vad nepředal, a totéž platí o částce 58.611,- Kč za tzv. vícepráce, neboť cena díla byla ve smlouvě stanovena nepřekročitelnou částkou a nebylo prokázáno, že by si žalobce tyto práce nad rámec smlouvy objednal.
Odvolací soud se zabýval též otázkou namítaného promlčení nároku žalobce na zaplacení částky 1,200.000,- Kč. Žalovaný totiž poukázal na to, že v původní žalobě se žalobce domáhal zaplacení této částky jako smluvní pokuty. V tzv. upřesnění žaloby při jednání soudu prvního stupně 21. 2. 2001 však uplatnil jiný nárok, a to nárok na vrácení finančního plnění, které žalovanému na základě smlouvy poskytl. Ten byl již v té době promlčen a žalovaný se promlčení dovolal. Odvolací soud ovšem dovodil, že žalobce nezměnil původní žalobu, pouze doplnil žalobní tvrzení, a v této souvislosti poznamenal, že (žalobce) „již v původní žalobě žádal vrácení poskytnutého peněžitého plnění. Jestliže v ní patrně ne zcela přesně uvedl pojem smluvní pokuta, nelze z toho dovozovat, že upřesněním žaloby uplatnil vůči žalovanému jiný nárok“. Poté odvolací soud konstatoval, že (soud prvního stupně) „vyložil správně i ujednání účastníků o smluvních sankcích (čl. VII). Dovodil, že žalobce od smlouvy odstoupil v souladu s ustanovením čl. VII odst. 2 smlouvy a že má podle téhož ustanovení právo na zaplacení částky 1,200.000,- Kč, kterou žalobou požadoval. Proto právem žalobě o zaplacení částky 1,200.000,- Kč vyhověl (§544 a 545 obč. zák.)“. Rovněž závěr o částečné důvodnosti vzájemné žaloby je správný s ohledem na znění smlouvy a na to, že sám žalobce ukončení etapy kompletace řemesel výslovně uznal.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí pro rozpor řešených otázek s hmotným právem [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“)] a v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Především trval na tom, že smlouva o dílo z 1. 9. 1995 má ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) obchodněprávní povahu, a své námitky v tomto směru podrobně rozvedl. Zopakoval též svoji námitku, že obsah smlouvy – ujednání o předmětu díla – neodpovídá požadavku určitosti právního úkonu, přičemž uvedl, že i když původně byl předmět díla sjednán určitě, pamatuje smlouva v článku X. na možnost změn a právě tento článek si – jak je zřejmé z obsahu spisu – smluvní strany vykládají rozdílně. To, že žalovaný obsah zmíněného článku chápal jinak než žalobce, svědčí o tom, že v tomto směru nebyla smlouva formulována dostatečně určitě a srozumitelně. Dovolatel dále zdůraznil, že smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána jen pro případ, kdy objednatel při prodlení zhotovitele o 60 či více dnů odstoupí od smlouvy, nikoli (jak dovodily oba soudy) pro případ, kdy dílo nebude předáno ve stanoveném termínu a bez vad. Takovýto extenzivní výklad smluvního ujednání je podle názoru žalovaného nepřípustný. V této souvislosti pak žalovaný vyslovil pochybnost o tom, zda vůbec byla smluvní pokuta řádně dohodnuta za porušení smluvní povinnosti. Další dovolací námitka se týká závěru o vadách díla, přičemž žalovaný poukázal na to, že již z jednání účastníků 31. 5. 1996 vyplynulo, že dílo tehdy vykazovalo jen drobné závady, které mohly být odstraněny do tří dnů. Z toho pak dovodil, že žalobce nepřevzal řádně a včas nabídnuté plnění, čímž se on sám, nikoli žalovaný dostal do prodlení. Konečně žalovaný trval na své námitce promlčení nároku žalobce s tím, že původně se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty, na kterou by mu však vznikl nárok až ve chvíli, kdy by na něm žalovaný požadoval vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže žalobce i v původním žalobním petitu požaduje zaplacení smluvní pokuty, nemůže soud tento jeho procesní úkon vyložit tak, že obsahem žaloby je nárok, který smluvní pokutou není. Žalobce změnil žalobu v tom smyslu, že se nedomáhá smluvní pokuty, nýbrž vrácení poskytnutého plnění, až 17. 4. 2001 a to už byl tento jeho nárok promlčen. Žalovaný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření ztotožnil se závěry napadeného rozsudku a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné
I když to v dovolání není uvedeno výslovně, lze z jeho obsahu, zejména z dovolacího návrhu, bez nejmenších pochybností dovodit, že směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku. Všechny meritorní výroky jsou výroky potvrzujícími, přičemž jimi byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Proto dovolání nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Za této situace připadá v úvahu pouze přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Už v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154, vyslovil dovolací soud názor, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Z pohledu této tzv. subjektivní přípustnosti dovolání není přípustné dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku, jímž byl (k odvolání žalobce) potvrzen výrok o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému částku 180.000,- Kč. Tímto výrokem nedošlo k žádné újmě na právech žalovaného, neboť jeho vzájemnému návrhu bylo v uvedeném rozsahu vyhověno, naopak újmu by žalovaný utrpěl v případě, že by tento výrok byl zrušen. V tomto směru jde tedy o dovolání podané někým, kdo k němu není oprávněn, a proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) OSŘ odmítnout.
Soud prvního stupně odůvodnil částečné zamítnutí vzájemné žaloby žalovaného tím, že na doplacení ceny díla nemá žalovaný nárok proto, že dílo nepředal včas a bez vad, a že nebylo prokázáno, že by si žalobce u žalovaného objednal nad rámec smlouvy tzv. vícepráce. Odvolací soud se pak s tímto závěrem ztotožnil. Žalovaný ve svém dovolání sice namítá, že zamítnutí této části jeho žaloby je důsledkem nesprávného právního posouzení věci, neboť nikoli on, nýbrž žalobce byl v prodlení, ale ve skutečnosti nejde o polemiku s právním závěrem o prodlení žalovaného s předáním díla, nýbrž o nesouhlas se skutkovým závěrem soudů obou stupňů, že dílo v době, kdy se je žalovaný pokusil žalobci předat, vykazovalo vady, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je ovšem dána jen pro řešení právních otázek, což ostatně výslovně vyplývá i z §241a odst. 3 OSŘ, který omezuje uplatnění tam uvedeného dovolacího důvodu na případy dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Proto dovolání opírající se jen o takto vymezený dovolací důvod nemůže být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a muselo být podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ rovněž odmítnuto.
Předmětem dovolacího přezkumu tedy může být jen výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč. Pokud by totiž výhrady žalovaného k právnímu posouzení věci v tomto ohledu byly opodstatněné, obsahoval by přezkoumávaný rozsudek řešení právní otázky, které by odporovalo hmotnému právu, a tím by byla dána nejen přípustnost, ale současně i důvodnost dovolání. Jelikož podmínky uvedené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ jsou v dané věci splněny, dovolací soud přezkoumal tento výrok podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Proto se Nejvyšší soud ČR zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem – tvrzeným nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ – tak, jak jej žalovaný vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání skutečně přípustné a důvodné je.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
S námitkou, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky 1. 9. 1995 měla být posuzována podle obchodního zákoníku, se dovolací soud neztotožňuje. Odvolací soud správně zvažoval hlediska uvedená v §261 odst. 1 ObchZ, podle kterého část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Není pochyb o tom, že oba účastníci jsou podnikateli ve smyslu §2 odst. 2 ObchZ, ovšem, jak soudy obou stupňů správně poznamenaly, to samo o sobě k závěru o obchodněprávním charakteru smlouvy nestačí. Z výrazu „se týkají“ je sice zřejmé, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání účastníků závazkového vztahu, ale též o závazky, které s jejich podnikáním souvisí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na toto podnikání, nicméně z obsahu smlouvy o dílo ani z dokazování v průběhu řízení nevyplývá, že by se v posuzované věci o takový případ jednalo. I když konstatování soudu prvního stupně, že předmětem smlouvy je rekonstrukce a modernizace rodinného domku, je v rozporu se zněním smlouvy (naopak z projektu a technické zprávy, na které smlouva odkazuje, je zřejmé, že smyslem stavebních úprav bylo především vybudování nových kanceláří), neplyne ze smlouvy, že by si žalobce objednal provedení těchto stavebních úprav k zajištění své podnikatelské činnosti. Jestliže pak nebylo ani tvrzeno, že předmětem podnikání žalobce je pronájem nemovitostí, případně pronájem bytových a nebytových prostor a poskytování základních služeb spojených s pronájmem, pak za daného skutkového stavu závěr soudů obou stupňů, že nejsou naplněny podmínky §261 odst. 1 ObchZ, není nesprávným výkladem tohoto zákonného ustanovení. Poukaz žalovaného na označení účastníků ve smlouvě, na použití razítek apod. je v tomto směru bez významu.
Ani námitka, že z hlediska vymezení předmětu díla je smlouva z 1. 9. 1995 neplatná pro neurčitost, není důvodná. Žalovaný sám připouští, že samotný text smlouvy nevzbuzuje pochybnosti. To, že si smluvní strany některá smluvní ujednání vykládají různě, není ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Právě na takové situace dopadají ustanovení §35 odst. 2 a 3 ObčZ, která obsahují pravidla pro výklad právních úkonů. Až v případě, že věcný obsah právního úkonu je natolik nejednoznačný, že tento nedostatek nelze odstranit ani použitím zmíněných interpretačních pravidel, lze uvažovat o neplatnosti tohoto úkonu pro jeho neurčitost (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 7/1998 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy č. 8/1998). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že ujednání účastníků o předmětu díla lze za pomoci §35 odst. 2 a 3 ObčZ vyložit, a proto je jeho závěr, že jde o smlouvu, jež je z hlediska určitosti podle §37 odst. 1 ObčZ platná, podložen správným výkladem správného právního předpisu.
Pokud jde o namítané promlčení nároku žalobce, ztotožňuje se dovolací soud se závěrem soudu odvolacího, že žalobce nezměnil žalobu a že tedy uplatněný nárok promlčen není. Podle §95 odst. 1 OSŘ může žalobce za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změnou návrhu se rozumí mimo jiné změna spočívající v tom, že žalobce požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčil v žalobě. Žalobce ve své původní žalobě stručně vyložil obsah smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, zdůraznil opožděné a vadné dokončení díla ze strany žalovaného i to, že v důsledku toho od smlouvy odstoupil, a uplatnil nárok na „smluvní pokutu ve výši Kč 1,200.000,- i přesto, že by podle smluvního ujednání mohl uplatnit smluvní pokutu vyšší, ale žalobce považuje svůj nárok v uvedené výši za dostatečný, vzhledem k tomu, že způsobená škoda ve vadách díla činí nejméně Kč 300.000,- a ušlý zisk spočívající v neuskutečněném nájmu nemovitosti činí Kč 900.000,- za roky 1996 a 1997“. I žalobní petit obsahuje výraz „smluvní pokuta ve výši Kč 1,200.000,- Kč“. Při jednání soudu prvního stupně 21. 2. 2001 zástupce žalobce s odkazem na článek VII. smlouvy o dílo uvedl, že žalobce od smlouvy odstoupil, a proto by byl žalovaný povinen vrátit veškeré finanční plnění, které od žalobce obdržel. Žalobce však nepožaduje veškeré plnění, a proto vyčíslil hodnotu smluvní pokuty v podstatě v rozsahu škody, která mu vznikla. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce od samého počátku směšuje pojmy „vrácení finančního plnění“ a „smluvní pokuta“. Je ovšem nutno vyjít z toho, že není povinností žalobce podle §79 odst. 1 OSŘ uvádět v žalobě právní charakteristiku skutku (t. j. právní důvod žaloby). Proto za situace, kdy článek VII. smlouvy o dílo obsahuje pouze jedinou zmínku o finančním plnění, a to ujednání o povinnosti žalovaného vrátit finanční plnění, jež obdržel od žalobce, v případě, že žalobce odstoupí od smlouvy, a kdy se žalobce od počátku finančního plnění domáhá, není pochyb o tom, že na základě téhož skutkového stavu stále uplatňuje nárok na vrácení části toho, co žalovanému z titulu smlouvy zaplatil, byť tento nárok nesprávně kvalifikuje jako smluvní pokutu. S ohledem na to, že žaloba byla podána 18. 3. 1997, pak promlčení tohoto nároku nepřipadá v úvahu.
Soud prvního stupně v souladu s tím, co je uvedeno v předchozím odstavci (byť to z odůvodnění jeho rozsudku neplyne zcela jednoznačně), vyhověl žalobě na zaplacení částky 1,200.000,- Kč proto, že dospěl k závěru, že žalobce, který od smlouvy odstoupil, má nárok na vrácení částky, zaplacené žalovanému na základě smlouvy o dílo. Naproti tomu odvolací soud přesto, že dovodil, že předmětem sporu není zaplacení smluvní pokuty, nýbrž vrácení plnění poskytnutého podle smlouvy o dílo, shledal žalobu důvodnou s odkazem na §544 a §545 ObčZ, tedy právě na ustanovení o smluvní pokutě. Z toho je zřejmé, že jeho právní posouzení věci je rozporné. To by samo o sobě nemuselo vést ke zrušení napadeného rozsudku, kdyby bylo možno považovat výrok, jímž bylo žalobě o zaplacení částky 1,200.000,- Kč vyhověno, z jiných důvodů za věcně správné rozhodnutí. Tak tomu ovšem, jak bude dále uvedeno, není.
Podle §642 odst. 1 ObčZ až do zhotovení díla může objednatel od smlouvy odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady. Objednatel tedy může od smlouvy odstoupit kdykoli během provádění díla, a to z jakéhokoli důvodu či dokonce bez důvodu. Účinným odstoupením, t. j. tím, že projev vůle objednatele dojde zhotoviteli, se smlouva od počátku ruší (§48 odst. 2 ObčZ). S ohledem na speciální úpravu obsaženou v citovaném ustanovení je vyloučena pro nároky opírající se o odstoupení od smlouvy o dílo aplikace obecných ustanovení o vrácení bezdůvodného obohacení (t. j. §457 ObčZ – srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 10, pod č. C 755). Zákonným důsledkem zrušení smlouvy tedy není vzájemné vrácení plnění, nýbrž vznik práva zhotovitele na zaplacení provedených prací, pokud jejich výsledek nemůže použít jinak, a na náhradu účelně vynaložených nákladů. Z toho plyne, že zhotovitel zásadně nemá právo na zaplacení ceny díla, takže přijal-li z tohoto důvodu zálohově finanční plnění, je povinen je objednateli podle §451 ObčZ jako bezdůvodné obohacení – po odečtení ceny prací a účelně vynaložených nákladů – vrátit. Ustanovení §642 ObčZ je ustanovením dispozitivního charakteru (§2 odst. 3 ObčZ), a proto si účastníci smlouvy o dílo mohou vzájemná práva a povinnosti pro případ odstoupení od smlouvy upravit odlišně. K tomu také v této věci došlo, když v článku VII. smlouvy bylo dohodnuto, že odstoupí-li žalobce v důsledku prodlení žalovaného od smlouvy, je žalovaný povinen vrátit žalobci veškeré finanční plnění, které od něho obdržel, zatímco „hodnota provedeného díla“ zůstane žalobci jako smluvní pokuta. Jinými slovy řečeno, žalovaný se vzdal svého nároku, který pro něho vyplývá z §642 odst. 1 ObčZ, zatímco nárok žalobce na vrácení záloh, které zaplatil na cenu díla, zůstal zachován. Tato dvě ujednání, jak je zřejmé z jejich zařazení do článku nazvaného „Smluvní sankce“, slouží k zajištění závazku žalovaného vyplývajícího ze smlouvy o dílo a jsou vzájemně propojena, neboť povinnost žalovaného vrátit přijaté plnění může být sankcí pouze za předpokladu, že žalobce nebude současně stíhán povinností podle §642 odst. 1 ObčZ. Soudy obou stupňů proto pochybily, když nahlížely na nárok žalobce na vrácení peněžitého plnění a na „propadnutí“ hodnoty díla odděleně. Mezi účastníky není sporu o tom, že tento zajišťovací institut měl charakter smluvní pokuty, a takovýto závěr je v souladu i s jazykovým vyjádřením jejich projevů vůle zachycených v písemném vyhotovení smlouvy. Proto dovolací soud považuje celé shora uvedené ujednání účastníků, tedy včetně ujednání o povinnosti žalovaného vrátit přijaté plnění, za ujednání o smluvní pokutě ve smyslu §544 a §545 ObčZ.
Podle §544 odst. 1 ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 téhož ustanovení smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Žalovaný v dovolání nezpochybnil platnost ujednání o smluvní pokutě z hlediska určitosti způsobu, jímž je určena, a tak touto otázkou se dovolací soud v rámci přezkumu zabývat nemohl. Stejně tak nebylo možno zabývat se výhradami dovolatele proti závěru, že dílo nevykazovalo vady, jimiž zdůvodňoval svůj nesouhlas s názorem, že žalobce má právo na smluvní pokutu, když jde o skutkový závěr, jehož přezkoumání v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ vylučuje §241a odst. 3 OSŘ. Pochybnosti žalovaného o tom, zda smluvní pokuta byla vůbec dohodnuta za porušení smluvní povinnosti, však jsou na místě. Už v rozsudku ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy č. 4/1999, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že ustanovení §544 odst. 1 ObčZ, které je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§48 odst. 1 ObčZ), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud ČR v rozsudcích ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, a ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004. Z uvedených úvah pak vyplývá závěr, že je-li zaplacení smluvní pokuty vázáno na odstoupení účastníka od smlouvy, byť odůvodněné porušením povinnosti druhé smluvní strany, jde o ujednání, které odporuje kogentnímu ustanovení §544 odst. 1 ObčZ a jako takové je podle §39 ObčZ neplatné. Shora citovaný článek VII. odst. 2 smlouvy z 1. 9. 1995 zcela nepochybně váže „propadnutí“ hodnoty díla, které (ve spojení s povinností žalovaného vrátit přijaté plnění) představuje podle dohody účastníků smluvní pokutu „za zásadní nedodržení smlouvy“, ne na samotné porušení smluvní povinnosti, ale na právní úkon žalobce, jímž v důsledku tohoto porušení povinnosti ze strany žalovaného od smlouvy odstoupí. Samotné porušení smlouvy tedy vznik nároku na smluvní pokutu nezaložilo; mohlo totiž dojít i k tomu, že žalovaný sice porušil svoji smluvní povinnost, ale žalobce přesto od smlouvy neodstoupil, a v takovém případě by nárok na smluvní pokutu žalobci nevznikl. Účastníci si tedy nesjednali smluvní pokutu pro případ porušení smluvní povinnosti žalovaného, ale pro případ výkonu práva žalobce, což je v rozporu s §544 odst. 1 ObčZ a v důsledku toho nebyla smluvní pokuta sjednána platně (§39 ObčZ).
Z uvedeného je zřejmé, že závěr, že je dána povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 1,200.000,- Kč, je důsledkem aplikace nesprávného právního předpisu a tudíž právního posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Za situace, kdy ujednání účastníků, jímž se odchýlili od dispozitivního ustanovení §642 odst. 1 ObčZ, není platné, je totiž nutno věc posuzovat podle tohoto ustanovení a zkoumat, jaké nároky z něj pro žalovaného plynou a zda, případně o kolik se v jejich důsledku sníží částka, kterou je povinen žalobci jako bezdůvodné obohacení vydat. Tím se ovšem soudy obou stupňů v důsledku odlišného právního názoru nezabývaly.
Proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ přezkoumávanou část výroku zrušit; jelikož důvody tohoto zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí. Současně byly zrušeny akcesorické nákladové výroky obou rozsudků a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu