ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.820.2006.1
sp. zn. 33 Odo 820/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. Š., , zastoupeného JUDr. A. V., advokátem proti žalovanému m. N. J., , zastoupenému JUDr. O. M., advokátem, o zaplacení částky 355.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 2/94, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 355.230,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % za dobu od 24. 6. 2002 do 14. 7. 2005 a ve výši 16 % za dobu od 15. 7. 2005 do zaplacení, včetně výroků o nákladech řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 12. 2. 1993, jejíž vady byly odstraněny až podáním ze dne 31. 5. 2001, domáhal po žalovaném mimo jiné zaplacení částky 355.230,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 24. 6. 1991 do zaplacení. Tento požadavek odůvodnil tvrzením, že podle §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. žalovaný užívá od 24. 6. 1991 jeho pozemky, o celkové výměře 3.947 m2 na základě nájemního vztahu, přičemž za jejich užívání nic neplatí. Výše nájemného představuje 9,- Kč za 1 m2 a za dobu 10 let tak jde o částku 355.230,- Kč.
O. soud v N. J. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2002, č. j. 13 C 2/94-542, ve spojení s rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j. 13 C 2/94-618, výrokem IV. žalobu o zaplacení částky 355.230,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 24. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení zamítl s odůvodněním, že žalovaný není pasivně legitimován k žalobě o zaplacení nájemného ze sporných pozemků.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 57 Co 130/2003-637, byl rozsudek soudu prvního stupně (mimo jiné) v zamítavém výroku o částce 355.230,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 1. března 2004, č. j. 13 C 2/94-664, soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 355.230,- Kč za dobu od 24. 6. 1991 do 11. 2. 1993 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok II.), k samostatnému projednání a rozhodnutí vyloučil žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem pozemků zapsaných na pro k. ú. L., blíže určených výměr, a o uložení povinnosti zaplatit žalobci kupní cenu ve výši 1,420.920,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. dubna 2005, č. j. 57 Co 585/2004-750, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 355.230,- Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení (výroky II., IV. a V.) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, Okresní soud v N.J. (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu o zaplacení částky 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků zapsaných na LV pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu v N. J.. Pozemky nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 20. 9. 1972 od své matky A. Š.. Tyto pozemky byly v padesátých letech 20. století právními předchůdci žalobce vneseny do jednotného zemědělského družstva a vzniklo k nim právo družstevního užívání. Dne 6. 11. 1986 uzavřelo J. R. S. a M. n. v. N. J. hospodářskou smlouvu o dočasném užívání předmětných pozemků, k níž nebyl udělen souhlas příslušného okresního národního výboru ani podáno vyjádření okresní zemědělské správy podle §40 zákona č. 122/1975 Sb. Skladování pevného komunálního odpadu bylo v katastrálním území L. zahájeno v roce 1978 na parcele č. 1268/1 na základě rozhodnutí o povolení terénních úprav ze dne 31. 3. 1978. Na pozemcích žalobce došlo ke zřízení skládky pevného domácího odpadu na základě stavebního rozhodnutí ze dne 18. 3. 1987 a kolaudačního rozhodnutí ze dne 14. 3. 1988. Poté dne 21. 4. 1988 Městský národní výbor N. J. předal skládku do užívání Okresnímu podniku technických služeb, přičemž v polovině roku 1991 bylo provozování skládky převedeno na Technické služby města N. J.. Skládka zasahuje pozemky žalobce o ploše 4.010 m2. Z těchto skutkových závěrů soud prvního stupně dovodil, že hospodářská smlouva o dočasném užívání pozemků ze dne 6. 11. 1986 mezi JZD R. S. a MěstNV v N. J. je neplatná pro chybějící souhlas ONV a absenci vyjádření příslušné zemědělské správy. Žalovaný tak ke dni účinnosti zák. č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991) nebyl oprávněným uživatelem pozemků a nestal se proto podle §22 citovaného zákona nájemcem sporných pozemků. Jelikož žalobce ani po poučení skutková tvrzení nedoplnil ani nezměnil, soud prvního stupně žalobu pro nedostatek pasivní legitimace zamítl; domáhá-li se žalobce zaplacení nájemného, může se tohoto nároku domáhat jen vůči nájemci pozemků. Nad rámec těchto závěrů soud prvního stupně, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 (obdobně rozsudek ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003), publikovaný v Právních rozhledech, ročník 2000, č. 1, dodal, že nemůže jít ani o bezdůvodné obohacení, neboť skládka není samostatnou věcí, ale je součástí pozemku. Žalovaný se na úkor žalobce nemohl obohacovat, protože odpad uložený na skládce není samostatnou věcí, je součástí skládky a ta je pozemkem ve vlastnictví žalobce. Výkladem §83 odst. 12 zákona č. 185/2001 Sb. nelze dospět k závěru, že na právní vztahy vzniklé před více než 10 lety by bylo možno aplikovat tento zákon. Zpětně lze zákon užít pouze na právní vztahy existující k datu účinnosti zákona.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, nejprve v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, o zaplacení 3 % úroku z prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku z prodlení od 15. 7. 1994 do 23. 6. 2002 z částky 355.230,- Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 6. 2002 do 14. 7. 2005 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 2005 do zaplacení (výrok II.); zároveň rozhodl o veškerých nákladech řízení. Výrok o částečném zastavení řízení odůvodnil dispozitivním úkonem žalobce (částečným zpětvzetím žaloby), učiněným u jednání odvolacího soudu dne 11. 11. 2005. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že celková plocha skládky činí 3.947 m2 a skládkou jsou dotčeny parcely o výměře 2.037 m2, č. o výměře 1.465 m2 a č. o výměře 445 m2. Skládkování na těchto pozemcích bylo ukončeno a následně byla provedena povrchová technická rekultivace pozemků. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 6. 11. 1986, jakož i s tím, že v důsledku této neplatnosti nevznikl mezi žalobcem a žalovaným nájemní vztah. S odkazem na §451 odst. 1 a 2, §456 větu první a §458 odst. 1 větu první obč. zák. dospěl k odlišnému posouzení nároku žalobce. Bylo prokázáno, že na předmětných pozemcích se nachází skládka odpadů, která byla zřízena a rozšířena pro ukládání odpadů z území žalovaného a jeho okolí. Závěry citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu na danou věc nedopadají a nelze je proto použít. Jestliže je žalovaný obcí podle §3 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. a skládka byla zřízena pro účely ukládání odpadů z jeho území, vztah žalovaného k odpadům je nutno posoudit jako vztah vlastníka odpadů podle §4 písm. p) zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech. Za správný proto nepovažuje závěr, že uložením odpadů na pozemcích žalobce došlo k jejich odstranění ve smyslu zákona č. 185/2001 Sb., přílohy č. 4, neboť uložením odpadů přestal být žalovaný jejich vlastníkem, a staly se součástí pozemků žalobce. Uložením odpadů na pozemcích žalobce bez dohody s ním se žalovaný bezdůvodně na jeho úkor obohacuje, neboť za ukládání odpadů (jako způsobu užívání cizí věci) mu neposkytuje žádnou protihodnotu. Nárok žalobce je tak nárokem na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 a 2 obč. zák. získaného plněním bez právního důvodu, přičemž jeho výše se rovná nákladům na ukládání odpadu, které by jinak žalovaný musel vynaložit a to nejméně od doby, kdy se žalobce svého nároku žalobou u soudu začal domáhat. Námitka nedostatku pasivní legitimace žalovaného neobstojí, jelikož není významné kdo byl uživatelem a správcem skládky, ale to, že skládka byla vybudována pro potřeby města Nový Jičín a že jeho orgány rozhodly o jejím zřízení, umístění i následném rozšíření na pozemky žalobce. Pokud provoz skládky zabezpečovaly jiné právnické osoby než žalovaný, řídily se vždy pokyny orgánů města (žalovaného). Odvolací soud akceptoval názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá částce obvykle vynakládané v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu, kterou by nájemce byl za obvyklých okolností povinen plnit podle nájemní smlouvy. Vycházeje ze závěrů znaleckého posudku dovodil, že reálná výše nájemného se v období let 1991 až 2000 pohybovala v rozpětí 3,- Kč až 9,- Kč za 1 m2 a částku 9,- Kč za 1 m2 proto považoval za přiměřenou a obvykle vynakládanou za užívání obdobných věcí v daném místě a čase. Při výměře předmětných pozemků 3.947 m2 a ceně 9,- Kč za 1 m2 roční částka představuje 35.523,- Kč, což za 10 let (tj. od 12. 2. 1993 do 12. 2. 2003) činí celkem 355.230,- Kč. Nedůvodnou shledal výhradu, že žalobce nevymezil období, za které žalovanou částku uplatňuje a za nevýznamnou označil skutečnost, že skládkování na pozemcích žalobce bylo ukončeno. Splatnost nároku nastala podle §563 obč. zák. nejpozději doručením žaloby, tj. dnem 12. 11. 1993. V souladu s §517 odst. 2 obč. zák., §153 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud vázán žalobou přiznal žalobci právo na úrok z prodlení od 24. 6. 2002.
Proti rozsudku podali dovolání oba účastníci řízení.
Dovolání žalobce směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 355.230,- Kč za dobu od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku z prodlení za dobu od 15. 7. 1994 do 23. 6. 2002 bylo zastaveno. Žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Připouští, že podáním ze dne 9. 11. 2005 omezil požadavek na přiznání úroků z prodlení z žalované částky až od 24. 6. 2002; šlo o omyl, který napravil podáním ze dne 12. 11. 2005. Odvolací soud však k tomuto jeho podání nepřihlédl a o výši úroků z prodlení rozhodl nesprávně, neboť správně mu měl přiznat úrok z prodlení z žalované částky ve výši 16 % od 24. 6. 2002 do zaplacení; před částečným zpětvzetím žaloby totiž uplatňoval nárok na zaplacení 16 % úroku z prodlení již od 15. 7. 1994 do zaplacení. Z těchto důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný s dovoláním žalobce nesouhlasí a navrhl, aby bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Vzal-li žalobce u jednání dne 11. 11. 2005 žalobu v části požadovaných úroků z prodlení výslovně zpět, je později učiněné odvolání zpětvzetí podle §41a odst. 4 o. s. ř. již neúčinné.
Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobce spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, pokud jde o výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení v tom, že odvolací soud zvolil tento postup, přestože podáním z 12. 11. 2005 svůj procesní úkon spočívající v částečném zpětvzetí žaloby odvolal.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
Podle §41a odst. 4 o. s. ř. úkon může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.
Žalobce podáním ze dne 9. 11. 2005 požadoval uložení povinnosti žalovanému „zaplatit žalobci do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku částku 355.230,- Kč s úroky z prodlení ve výši 3 % za dobu od 24. 6. 2002 do 14. 7. 2005 a ve výši 16 % za dobu od 15. 7. 2005 do zaplacení“. Tento nový požadavek na úhradu úroků z prodlení původně požadovaných za dobu od 24. 6. 1991 do zaplacení (viz doplnění žaloby ze dne 31. 5. 2001) u jednání před odvolacím soudem dne 11. 11. 2005 potvrdil tím, že v rozsahu úroků z prodlení z žalované částky za dobu p ř e d 24. 6. 2002 vzal žalobu výslovně do protokolu o jednání zpět, což potvrdil připojením vlastnoručního podpisu; žalovaný u téhož jednání s tímto částečným zpětvzetím žaloby vyslovil souhlas. Jestliže žalobce vzal žalobu z části zpět a žalovaný s tímto zpětvzetím vyslovil souhlas, byly tak splněny všechny podmínky shora citovaného §222a o. s. ř. a odvolací soud nikterak nepochybil, když podle tohoto ustanovení postupoval, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. K odvolání procesního úkonu (zpětvzetí žaloby) tak s přihlédnutím k §41a odst. 4 o. s. ř. již nemohlo dojít podáním doručeným odvolacímu soudu až dne 15. 11. 2005 (viz obálka připojená k jeho podání č. l. spisu 821).
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je – v rozsahu žalobcova dovolání - správné, a proto jeho dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobce je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, neboť žalovaný užíval pozemky žalobce k ukládání komunálního odpadu, aniž mu za to poskytl ekvivalentní náhradu. Žalovaný předně namítá - s odkazem na §158 odst. 1 a 2 o. s. ř. - že rozsudek odvolacího soudu je nezákonný, neboť jemu doručený stejnopis není opatřen podpisem pověřené předsedkyně senátu JUDr. M. K.. Stejnopis rozsudku byl podepsán V. J. u textu „za správnost vyhotovení“, tj. jinou osobou než předsedou senátu, přičemž nešlo o postup podle §158 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Zásadnější procesní pochybení spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud projednal neurčitou žalobu. V žalobě ze dne 15. 2. 1993 doplněné podáními ze dne 7. 3. 1993, 2. 4. 1993 a 24. 9. 1993 co do nároku na zaplacení částky 355.230,- Kč schází vymezení období, ze které žalobce nárok vůči žalovanému uplatňuje. Není-li totiž určen počátek a konec období (dnem, měsícem a rokem), v němž došlo k získání bezdůvodného obohacení, nebyla vylíčena jedna z rozhodujících skutečností, tak jak to ukládá §79 odst. 1 o. s. ř.; pro úspěšné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení je přitom rozhodný okamžik jeho vzniku a nikoliv přetrvávání takového stavu. Závěr odvolacího soudu, že žalobce požadoval roční úhradu za dobu 10 let od podání žaloby tj. od 12. 2. 1993 do 12. 2. 2003, nemá oporu ve spise. Žalovaný tak až do vyhlášení napadeného rozsudku nevěděl, za jaké období po něm žalobce plnění požaduje, jelikož žalobce argumentoval i jinými obdobími např. obdobím od 24. 6. 1991 nebo od 1. 7. 1991. Žaloba vymezená (podle odvolacího soudu) obdobím od 12. 2. 1993 do 12. 2. 2003 měla být zamítnuta pro předčasnost, jelikož v době podání nemohla být žalovaná částka ještě splatná (tou se stala až po 10 letech). Ačkoliv vznesl vůči uplatněnému nároku námitku promlčení, odvolací soud se touto námitkou žádným způsobem nevypořádal. Žalovaný je přesvědčen, že pohledávka ve výši 355.230,- Kč k datu 12. 2. 1993 neexistovala, a nemohla být tudíž ani splatná; pokud vznikala postupně, mohla se stát splatnou podle §563 obč. zák. až 13. 2. 2003. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že je žalována částka za období 10 let od podání žaloby (od 12. 2. 1993 do 12. 2. 2003), měla být žaloba pro předčasnost zamítnuta. Nebyla-li splatná pohledávka, nemůže být splatné ani příslušenství. Váže-li se výše úroku z prodlení na výši diskontní sazby České národní banky platnou k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu, odporuje přiznaná výše úroku z prodlení citovanému vládnímu nařízení. Z důvodu obsahové neurčitosti výroku rozsudku ukládajícího povinnost k placení úroku z prodlení je tento výrok nevykonatelný, neboť nespecifikuje - dnem, měsícem a rokem - období, za něž je vypočítáván. Za nesprávný považuje žalovaný rovněž závěr, že se obohatil na úkor žalobce, jestliže skládka byla vybudována pro jeho účely (pro účely města), jeho orgány rozhodovaly o jejím zřízení a rozšíření a vlastní provoz skládky zajišťovaly postupně jim, resp. jeho právním předchůdcem zřízené právnické osoby. Nelze přehlédnout, že skládka byla zřízena rozhodnutím správního úřadu (§19 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech) - Městského národního výboru v N. J. - ve správním řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., na základě zvláštních předpisů (§126 zákona č. 50/1976 Sb. a vládního nařízení č. 68/1960 Sb.). Nemůže být proto zodpovědnost za následky vydaných správních rozhodnutí při vzniku skládky komunálního odpadu přičítána jemu. Město N. J. nikdy skládku odpadů na pozemcích žalobce neprovozovalo; prvním provozovatelem - od její kolaudace dne 21. 4. 1988 - byla příspěvková organizace - Okresní podnik technických služeb v N. J. (dále jen „OPTS“), jejímž zřizovatelem byl Okresní národní výbor v N. J. (viz §27 odst. 5, §21 zák. č. 69/1967 Sb.) a nikoli MěNV v N. J.. ONV v N. .j vystupoval jako správní orgán zabezpečující veřejně prospěšné služby prostřednictvím své vlastní příspěvkové organizace. OPTS skládku provozoval až do poloviny roku 1991, kdy na základě rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v N. J. o zrušení a delimitaci majetku OPTS se staly jejím provozovatelem Technické služby města N. J., příspěvková organizace zřízená žalovaným. Tento subjekt skládku provozoval až do ukončení skládkování dne 1. 8. 1993 a poté provedl rekultivaci pozemků. S odvoláním se na zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, na zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, vládní nařízení č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, a vyhlášku č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, je žalovaný přesvědčen, že není ve sporu pasivně legitimován podle §451 obč. zák., neboť nikdy nebyl provozovatelem skládky a ukládaný odpad ani nebyl jeho vlastnictvím; provozovateli, kteří měli z provozování skládky prospěch, byly subjekty odlišné od žalovaného. Skládka byla využívána i jinými subjekty, přičemž u odpadu, u něhož se žalovaný na základě zákona považoval za jeho původce (komunální odpad vzniklý na území žalovaného), měl povinnost ke sběru, výkupu a zneškodnění odpadu a k provozování skládky odpadů. Na podporu svého stanoviska argumentuje rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne z 3. prosince 2003, sp. zn. 6A 79/2001, podle něhož subjektem odpovědným za odpad je ten, kdo jej přijal k odbornému zpracování a převzal tak veškeré povinnosti původce odpadu. Podle rozhodnutí R 12/1997 je provozováním zařízení ke zneškodňování odpadů podle zákona č. 238/1991 Sb. jen taková činnost, která se děje s úředním souhlasem a provozovatelem uvedeného zařízení je fyzická nebo právnická osoba, jíž takový souhlas byl dán. Jemu takové úřední povolení nikdy nebylo vydáno a na úkor žalobce proto nezískal žádný majetkový prospěch; odpovědnost za činnost provozovatelů skládky na něj nepřešla na základě smlouvy ani podle zákona. Pozemky žalobce nikdy neužíval; činila tak organizace oprávněná podle zvláštních předpisů k jejich zneškodnění. I kdyby závěry o jeho pasivní legitimaci byly správné, žalovaný má zato, že výši bezdůvodného obohacení určil odvolací soud chybně, jelikož v době podání žaloby bylo nájemné u pozemků nesloužících k podnikání regulovanou cenou, která podle výměru Ministerstva financí č. 012/94, publikovaném v Cenovém věstníku č. 24/1994, byla stanovena v sazbě 3,- Kč/m2/rok; rozhodnutí tak odporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000. Navíc sporná skládka není umístěna na všech pozemcích žalobce, nýbrž jen na parcele č. o výměře 1465 m2, u níž je způsob využití pozemku uveden jako „skládka“; ostatní pozemky tj. parcely č. 1222/3 a 1228/4 tvoří zemědělský půdní fond. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle §451 odst. 1 a 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat; bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Z obsahu spisu se podává, že pozemky byla převzaty Jednotným zemědělským družstvem L. od jeho člena Č. Š. podle čl. 2 stanov družstva (zápis č. 63 ze dne 30. 6. 1958) v rámci sdružování pozemků; zápis podepsala jako předávající A. Š.. Darovací smlouvou ze dne 20. 9. 1972 registrovanou Státním notářstvím v N. J. dne 11. 11. 1972, pod č. 922/72 A. Š. převedla vlastnictví mimo jiné k pozemkům zapsaným v kn. vl. č 613 a to pastvu, pole na žalobce. Dne 6. 11. 1986 uzavřelo JZD R. S. jako předávající a MěstNV N..j. jako přejímající hospodářskou smlouvu o dočasném bezplatném užívání pozemků o výměře 16.510 m2 za účelem skládkování pevných domovních odpadů; doba dočasného užívání měla skončit 31. 12. 1995. Rozhodnutím odboru výstavby MěstNV v N. J. ze dne 18. 3. 1987, č. j. 339/87-výst. 328/2 De, bylo vydáno stavební povolení k vybudování dočasné stavby nazvané „Rozšíření skládky PDO (skládky pevných domácích odpadů) N. J. – L.“ na pozemcích Stavba spočívala ve zřízení zemní hráze, oplocení, stavby skladu PHM, záchodu, skladu a denní místnosti, naplnění vymezeného prostoru PDO inertním materiálem, provedení technologické a biologické rekultivace a vrácení pozemků zemědělskému užívání. Za tím účelem byla část dotčených pozemků dočasně vyňata ze zemědělského půdního fondu (ZPF) rozhodnutím ONV-VLHZ ze dne 10. 11. 1986, č. j. VLHZ/4058/86-Su-201/1 a část vyňata trvale z lesního půdního fondu (LPF) rozhodnutím MLVH ČSR ze dne 20. 5. 1986, č. j. 25750/790/008/86 -Ing. M.; dočasné vynětí pozemků ze ZPF bylo limitováno dnem 31. 12. 1995. Povolení k užívání stavby bylo uděleno rozhodnutím odboru výstavby MěstNV v N. J. ze dne 14. 3. 1988, č. j. 3385/87-výst.328/2-ing.Ši. Protokolem ze dne 21. 4. 1988 MěstNV v Novém Jičíně předal Okresnímu podniku technických služeb Nový Jičín do správy skládku situovanou na pozemcích parc. č. 1238/3, 1227, 1588, 1222 a 1288. Účastníci nezpochybňovali, že Okresní podnik technických služeb Nový Jičín zanikl a od 1. 7. 1991 odvoz, likvidaci tuhých komunálních odpadů, jakož i řízení a správu skládky až do srpna 1993, kdy byla uzavřena, zajišťovala příspěvková organizace Technické služby města N. J.. Tato organizace byla zřízena Městským úřadem v N. J. podle §60 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, převodem dosavadní rozpočtové organizace Technické služby města N. J. (čl. I. zřizovací listiny). Stala se samostatnou právnickou osobou řízenou Městským úřadem v N. J. ve smyslu §27 odst. 4 zák. č. 69/1967 Sb., o národních výborech, s tím, že v hospodářských vztazích jedná svým jménem a nese plnou majetkovou odpovědnost (čl. II. a III. zřizovací listiny). V důsledku zániku Okresního podniku technických služeb byl předmětem její činnosti - mimo jiné - odvoz a likvidace tuhých komunálních odpadů od občanů a organizací, odvoz a likvidace kusového odpadu, řízení a správa skládky TDO, třídění komunálního odpadu na k tomu uzpůsobených polygonech a zřizování kompostů (čl. IV. zřizovací listiny).
Nelze přehlédnout, že v dané věci ke sporným (sdruženým) pozemkům vzniklo právo družstevního užívání (tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn), které bylo s účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zrušeno [§22 odst. 1 písm. a)] a mezi žalobcem a dosavadním oprávněným uživatelem pozemků (dočasně vyňatých ze zemědělského půdního fondu) vznikl nájemní vztah [srovnej §1 odst. 1 písm. a) a §22 odst. 2 cit. zákona a §1 odst. 2 zák. č. 53/1966 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění platném k 24. 6. 1991]. Za oprávněného uživatele je přitom potřeba považovat toho, komu svědčil platný právní titul k užívání pozemků, s přihlédnutím k tomu, že hospodářská smlouva ze dne 6. 11. 1986 je neplatná (závěr o neplatnosti tento smlouvy nebyl dovoláním rovněž zpochybněn). Jak správně uzavřely soudy obou stupňů, nemohl pro absenci platného užívacího titulu vzniknout mezi žalobcem a žalovaným ze zákona nájemní vztah, a rovněž je vyloučeno, aby ze stejného důvodu mohl vzniknout nájemní vztah mezi žalobcem a Okresním podnikem technických služeb N. J. (zaniklým rozhodnutím Okresního úřadu v N. J. ze dne 31. 5. 1991 zrušením bez likvidace a bez nástupců). Kdo byl k datu 24. 6. 1991 oprávněným uživatelem sporných pozemků a zda ze zákona vznikl nájemní vztah mezi žalobcem a osobou odlišnou od žalovaného, se odvolací soud nezabýval, přičemž posouzení těchto otázek má bezprostřední dopad na závěr o aktivní a pasivní legitimaci účastníků řízení; existence platného nájemního vztahu, v jehož rámci nájemci svědčí právo předmět nájmu užívat a brát z něj užitky, ale zároveň povinnost platit nájemné, brání tomu, aby žalobce vůči třetí osobě uplatňoval nároky na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pronajatých věcí bez právního důvodu. Za trvání nájemního vztahu se takového nároku může domáhat jen nájemce a nikoliv pronajímatel. Jestliže Zemědělskému družstvu „R.“ v S. (právnímu předchůdci A. k. a. s. S.), které bylo zrušeno schválením transformačního projektu družstva (viz úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl DrXXI, vložka 1240) ve vztahu ke sporným pozemkům náleželo právo družstevního užívání a k datu 24. 6. 1991 toto užívací oprávnění nebylo platně převedeno na jiného, vznikl mezi žalobcem a tímto družstvem jako posledním oprávněným uživatelem podle §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nájemní vztah (k problematice oprávněného uživatele srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 1992, sp. zn. 3 Cdo 28/92, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze ročník 1994, sešit 2, pod č. 4, a rozsudek ze dne 31. března 1995, sp. zn. 3 Cdo 14/93, publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 8, ročník 1995, str. 324). Žalovaný tak nemůže být ve věci pasivně legitimován, neboť úplata za užívání sporných pozemků musí být řešena v rámci existujícího nájemního vztahu.
Z pohledu shora učiněných závěrů je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce aktivní a pasivní legitimace neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž žalovaným uplatněn důvodně. Proto Nejvyšší soud rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože zbývající výhrady žalovaného byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich podstatou se dovolací soud nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu