ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.875.2005.1
sp. zn. 33 Odo 875/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M.K., proti žalované A. (ČR), spol. s r. o., o 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 102/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, se ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s 11 % úroky z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení. V rozsahu částky 180.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, vysloveným v usnesení ze dne 14. května 2003, č.j. 13 Co 138/2003-68, jímž byl zrušen předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci, dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou došlo dne 21. 3. 1994 k uzavření smlouvy o vytvoření, dodání a užití výtvarného díla, podle které se žalobce zavázal dodat žalované fotografické podklady pro vytvoření plakátů a letáků za dohodnutou cenu 20.000,- Kč. Protože se žalované nepodařilo vyvrátit tvrzení žalobce o tom, že mu žalovaná nevrátila originály diapozitivů zachycující výtvarné dílo, zavázal žalovanou zaplatit žalobci sjednanou smluvní pokutu ve výši 20.000,- Kč spolu s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení. Ve smlouvě ze dne 21. 3. 1994 byla sice smluvní pokuta sjednána pro případ poškození nebo ztráty díla ve výši desetinásobku dohodnuté ceny díla, tj. částkou 200.000,- Kč, ale soud prvního stupně považoval smluvní pokutu za přiměřenou jen v rozsahu částky 20.000,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2005, č. j. 13 Co 370/2004-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci „dalších“ 80.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě úvahy o nutnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ o. z.“) dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že dohoda o smluvní pokutě ve výši desetinásobku dohodnuté ceny díla je nepřiměřeně vysoká. S přihlédnutím k ceně díla, jeho charakteru a možnému dalšímu využití považoval smluvní pokutu za přiměřenou jen ve výši pětinásobku, tj. v rozsahu částky 100.000,- Kč. Ujednání o smluvní pokutě v rozsahu přesahujícím 100.000,- Kč považoval za neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalovaná dovolání. V něm namítla, že právní posouzení věci odvolacím soudem je právně nesprávné a necitlivé. Připustila, že v případech fotografického díla umělecké hodnoty je ujednání o smluvní pokutě zcela na místě, protože hrozící újma je značná. V případě diapozitivů je však vyloučeno, že by žalobci při jejich nevrácení vznikla nějaká škoda, a proto není na místě, aby byla uplatňována paušalizovaná náhrada škody ve výši naprosto nekorespondující s hodnou diapozitivů ani celé zakázky. Požadavek žalobce je v zásadním rozporu s dobrými mravy, a proto nemůže požívat soudní ochrany. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není jasné, jakými úvahami byl veden, pokud přiznal žalobci pětinásobek výše sjednané úplaty. Proto žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení novely občanského soudního řádu, provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 21, pod číslem C 154.
Jestliže odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, byla v tomto rozsahu žalovaná v odvolacím řízení procesně úspěšná a tímto výrokem jí žádná újma nevznikla. Proto není k podání dovolání v tomto směru oprávněna a Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.
Proti ostatním výrokům bylo včasné dovolání podáno k tomu oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož jde o dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaná netvrdí, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem a dospěl k závěru, že dovolání je v přezkoumávaném rozsahu opodstatněné.
Dovolatelka zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobce je jen částečně v rozporu s dobrými mravy, a naopak dovozuje, že pro rozpor s dobrými mravy by žalobci měla být soudní ochrana odepřena. Tím tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní přepis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Bylo-li předmětem smlouvy z 21. 3. 1994 vytvoření fotografických podkladů pro reklamní účely žalované, tj. vytvoření díla, které je výsledkem tvůrčí činnosti autora, pak šlo k datu uzavření smlouvy o sjednání smlouvy o vytvoření díla podle §27 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon). Vůči občanskému zákoníku představoval autorský zákon lex specialis, což bylo vyjádřeno nejen v jeho ustanovení §53 odst. 1, ale též v §1 odst. 3 občanského zákoníku (autorský zákon byl zrušen zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů). Protože autorský zákon neobsahoval některá zvláštní ustanovení, uplatnily se v takových případech obecné normy občanského zákoníku (např. obecná ustanovení, odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení, obecná úprava závazkového práva aj.). O této vazbě obou právních norem svědčí i ustanovení §32 odst. 2 autorského zákona, podle kterého vznikla-li autorovi porušením jeho práv škoda, měl právo na její náhradu podle občanského zákoníku.
Platnost ujednání o smluvní pokutě je proto třeba posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku. Pro oblast občanskoprávních vztahů (§1 odst. 2 o. z.) je smluvní pokuta jako zajišťovací prostředek upravena v ustanoveních §544 a §545 o. z. Smluvní pokuta je peněžitou částkou, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 o. z.) Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoli právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Pro platnost ujednání o smluvní pokutě předepisuje zákon obligatorně písemnou formu; nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, případně alespoň způsob, jakým bude stanovena (§544 odst. 2 o. z.) Sjednání výše či způsobu určení smluvní pokuty je věcí dohody účastníků.
Podle ustanovení §39 o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a právních zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami právního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba použít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoli však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečné škody, je nepřiměřená a ujednání o ní je pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Přiměřenost výše smluvní pokuty je proto v daném případě třeba posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti vrátit originály diapozitivů nepoškozené nebo vyhnout se jejich ztrátě. Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se v této věci její sjednaná výše nepřiměřená. Jak funkci preventivní, tak i funkci sankční by smluvní pokuta z hlediska dobrých mravů plnila i tehdy, kdyby byla sjednána v několikanásobně nižší hodnotě; i tak by byla pro žalovanou dostatečným stimulem ke splnění povinnosti a dostatečnou sankcí pro případ, že jí nedostojí. V daném případě smluvní pokuta sjednaná jako desetinásobek dohodnuté ceny díla z rámce dobrých mravů vybočuje. Vzhledem ke všem okolnostem posuzované věci má dovolací soud za to, že sjednaná výše smluvní pokuty výrazně převyšovala škodu, která by nevrácením diapozitivů, případně jejich poškozením mohla vzniknout a kterou by v této souvislosti bylo možno rozumně předvídat.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že smlouva ze dne 21. 3. 1994 je v části týkající se ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná (§39 o. z.).
Na rozdíl od obchodněprávních vztahů (§1 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen „obch. z.“), kde je zakotveno moderační právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (§301 obch. z.), v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace proto nelze nahradit aplikací ustanovení §3 odst. 1 o. z., tak jak to učinil odvolací soud, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je „mravná“, a výši smluvní pokuty omezil právě jen na tuto část. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §39 o. z. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávné aplikaci ustanovení §3 odst. 1 i 39 o. z. a že je tak naplněn žalovanou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v přezkoumávaném meritorním výroku a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušit a podle odstavce 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ust. §243d odst.1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozsudku. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. srpna 2005
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu