ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.879.2004.1
sp. zn. 33 Odo 879/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) O. P. a b) M. P., proti žalované m. č. P. o zaplacení částky 1,064.132,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 194/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 55 Co 227/2003-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení celkem částky 1,064.132,- Kč s příslušenstvím. Z toho částka 678.084,- Kč představuje plnění z bezdůvodného obohacení získané žalovanou tím, že žalobci stavebními investicemi zhodnotili nebytové prostory v nemovitosti žalované o 1,250.000,- Kč, přičemž žalovaná uznala z tohoto titulu pouze částku 571.936,- Kč. Částka 16.884,- Kč představuje plnění z bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v důsledku toho, že žalobci uhradili omylem duplicitně nájemné za nebytové prostory za měsíce říjen, listopad a prosinec 1993. Částku 204.754,- Kč požadují žalobci z titulu náhrady škody, kterou jim žalovaná způsobila tím, že jim znemožnila podnikat v nebytových prostorách, neumožnila jejich podnájem a v rámci privatizace domu jejich koupi, v důsledku čehož si žalobci museli vzít půjčku ve výši 531.829,- Kč a z ní zaplatili 14 % úroky (za roky 1994 a 1995 vždy ve výši 74.456,- Kč a za období leden - září 1996 ve výši 55.842,- Kč). V průběhu řízení žalobci rozšířili žalobní petit o dalších 164.410,- Kč, které požadují uhradit z titulu náhrady škody, která jim vznikla zaplacením dalších úroků z prodlení z půjček, jež nemohli včas splatit, a nákladů řízení, které jim byly uloženy k zaplacení ve sporech týkajících se uvedených půjček.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. února 2003, č. j. 28 C 194/99-96, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 1,064.132,- Kč a příslušenství z částky 899.722,- Kč ve výši 17 % od 15. 9. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastníkem domů čp. 2081 a 2082 v P. Průchod v domě čp. 2082 byl smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 4. 4. 1991 (ve znění doplňující smlouvy ze dne 9. 10. 1992) pronajat žalobcům na dobu pěti let k vybudování a provozování cukrárny. Žalobci v průběhu let 1991 až 1992 v souladu se stavebním povolením a souhlasem žalované provedli na své náklady stavební investice do předmětného nebytového prostoru v hodnotě 571.936,- Kč. Žalovaná jim odmítla zaplatit částku 678.084,- Kč představující rozdíl mezi žalobci vloženými investicemi a tím, o kolik se nemovitost vloženými investicemi zhodnotila. Žalobci zaplatili z jim poskytnuté půjčky ve výši 531.829,- Kč na smluvních úrocích v letech 1994, 1995 a za část roku 1996 cekem 204.754,- Kč. Předpoklady odpovědnosti za škodu, která měla žalobcům vzniknout ve výši těchto zaplacených úroků (tj. porušení právní povinnosti žalovanou, výši škody, příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody), se nepodařilo podle závěru soudu prvního stupně prokázat. Obdobný skutkový závěr učinil i ohledně úroků z půjček a nákladů soudních řízení, k jejichž zaplacení byli žalobci zavázáni soudními rozhodnutími a které vyčíslili částkou 164.410,- Kč.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), žalovaná na úkor žalobců získala bezdůvodné obohacení ve výši 571.936,- Kč odpovídající hodnotě skutečně vložených investic; předmětem vydání bezdůvodného obohacení nemůže být případná vyšší tržní hodnota nemovitosti, jak žalobci požadují. I kdyby tomu tak nebylo, přisvědčil žalované, že se jedná o právo promlčené ve smyslu §107 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť ke zhodnocení nemovitosti žalobci došlo v roce 1991 až 1992 a žaloba byla podána až 15. 9. 1999, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté i objektivní tříleté promlčecí doby. Obdobně tomu je, pokud jde o právo na zaplacení částky 16.884,- Kč z bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované na úkor žalobců duplicitním uhrazením nájemného za období říjen až prosince 1993. Ohledně částky 164.410,- Kč požadované z titulu odpovědnosti za škodu, uzavřel soud prvního stupně, že i kdyby byla odpovědnost za škodu prokázána, nebylo by možno nárok žalobcům přiznat, neboť námitku promlčení tohoto práva uplatněnou žalovanou shledal důvodnou. Úroky z prodlení a náklady řízení totiž byly uloženy žalobcům k zaplacení soudním rozhodnutím za dobu od 3. 4. 1995, 7. 8. 1995, 1. 11. 1993 a 7. 8. 1995 a jejich úhrady se žalobci po žalované domáhali podáním učiněným až dne 8. 3. 2001, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté a objektivní tříleté promlčecí době (§106 odst. 1 a 2 obč. zák.). Totéž platí i ohledně úroků z půjčené částky 531.829,- Kč, které byly zaplaceny za roky 1994, 1995 a část roku 1996. Protože žaloba byla podána 15. 9. 1999, stalo se tak i v tomto případě po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. 55 C 227/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolání žalobců shledal nedůvodným, neboť v něm uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod. Žalobci, ač poučeni soudem prvního stupně před skončením jednání ve smyslu §119a o. s. ř., teprve až v odvolání uvedli, že žalovaná dosáhla bezdůvodného obohacení úmyslně a škodu jim způsobila úmyslným jednáním; z toho pak dovozovali nesprávné posouzení délky objektivní promlčecí doby soudem prvního stupně, která správně u obou uplatněných nároků představuje deset let (§106 odst. 2 obč. zák. a §107 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nepřípustně uplatnili nové skutečnosti, jimiž se zabývat nemohl (§205a odst. 1 o. s. ř.), a s rozsudkem soudu prvního stupně se ztotožnil po skutkové i právní strance
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež posléze doplnil jejich advokát. Přípustnost dovolání opřeli o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam pro posouzení otázky promlčení. Namítli mimo jiné, že oba soudy chybně při posuzování, zda nároky na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody jsou promlčené, nevycházely z desetileté objektivní promlčecí doby, v důsledku čehož pak dospěly k nesprávnému závěru, že uvedené nároky byly uplatněny u soudu po uplynutí objektivní promlčecí doby. S odkazem na svou argumentaci obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zopakovali, že žalovaná se na jejich úkor obohatila úmyslně a škodu jim způsobila úmyslným jednáním. Jednání žalované podle jejich názoru vykazuje znaky jednání, které je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., které také mělo soudy vést k tomu, aby námitce žalované nepřisvědčily. Oběma soudům vytkli, že dostatečně nepřihlédly k přirozenoprávnímu výkladu práva ohledně délky promlčecí doby a setrvaly pouze na pozitivistickém výkladu promlčení podle občanského zákoníku. Z uvedených důvodů navrhli zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II., bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobců.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá jeho přípustnost posoudit podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek. To znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Proto jak při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tak (v případě, že dovolání je shledáno přípustným podle tohoto ustanovení) při zvažování důvodnosti výhrad dovolatele proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, který vzal za základ svého rozhodnutí soud odvolací.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze (s výjimkami zde uvedenými) rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Tato vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tedy v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Podle §242 odst. 4 věty první o. s. ř. mohou účastníci po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.
V projednávané věci, jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), je výtka nesprávnosti právního posouzení promlčení žalovaných nároků založena na kritice správnosti skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel. Námitky žalobců, že bezdůvodné obohacení mělo být posouzeno jako obohacení získané žalovanou úmyslně a náhrada škody jako škoda způsobená úmyslným jednáním žalované, nejsou námitkami právními, nýbrž skutkovými, které polemizují se správností (úplností) skutkových závěrů odvolacího soudu. Tím ovšem žalobci ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo.
Z hlediska závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou irelevantní též dovolací námitky žalobců, že žalovaná výkon práva vznést námitku promlčení obou žalovaných nároků uplatnila v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a že oba soudy při posouzení délky objektivní promlčecí doby chybně vyšly z pozitivistického výkladu promlčení podle občanského zákoníku a nikoli z výkladu přirozenoprávního, neboť kvalifikovaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., pod který je možno tyto výhrady podřadit, byl žalobci uplatněn až v doplnění jejich dovolání sepsaném advokátem, tedy po lhůtě uvedené v §242 odst. 4 větě první o. s. ř. Z uvedeného plyne, že tyto dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit a dovolací soud se jimi zabývat nemůže.
Nadto se sluší uvést, že namítaná nesprávnost posouzení objektivní promlčecí doby by nemohla zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o promlčení práva na plnění z bezdůvodného obohacení a náhrady škody, za situace, kdy (tak jako v posuzované věci) není současně předmětem dovolacího přezkumu správnost závěru odvolacího soudu o tom, že se uvedená práva promlčela v důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. srpna 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu