ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.893.2004.1
sp. zn. 33 Odo 893/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. Z., proti žalovaným: 1) J. Z., a 2) J. Z., o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 27/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Co 340/2003, 22 Co 341/2003-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 7.800,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. P. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 2002, č. j. 19 C 27/2001-57, ve znění opravného usnesení ze dne 11. června 2003, č. j. 19 C 27/2001-85, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 240.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 9. 7. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalšího 2% úroku z prodlení z částky 240.000,- Kč od 9. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Co 340/2003, 22 Co 341/2003-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 72.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 9. 7. 2001 do zaplacení; „v dalším, a to ve výroku o věci samé“, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti jeho měnícímu výroku, podali žalovaní s odkazem na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) dovolání, v němž vyslovili nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž napadené rozhodnutí vychází, t. j. uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu „ve změněném výroku“ zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně poukázala na to, že dovoláním je napaden výrok, jímž byla žaloba částečně zamítnuta. Tento výrok představuje procesní úspěch žalovaných, kteří tedy nejsou oprávněni proti němu podat dovolání. Žalovaní by mohli napadnout pouze potvrzující výrok, jímž jim byla uložena platební povinnost, ale proti tomu by dovolání bylo přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a v takovém případě by dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ nebylo možno použít. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání žalovaných odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, však Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154. V této věci soud prvního stupně svým rozsudkem žalobě v celém rozsahu vyhověl, zatímco měnícím výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu byla žaloba částečně zamítnuta. Změnou rozsudku soudu prvního stupně tedy nebyla žalovaným způsobena žádná újma odstranitelná zrušením měnícího výroku; naopak jejich odmítavé stanovisko k žalobou uplatněnému nároku tím bylo částečně akceptováno. Proto je nutno přisvědčit žalobkyni, že k podání dovolání proti tomuto výroku nejsou žalovaní subjektivně oprávněni. Pak ovšem dovolacímu soudu nezbylo, než jejich dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) OSŘ odmítnout.
Jen na okraj pak lze poznamenat, že je správná připomínka žalobkyně, že nesouhlas žalovaných s částečným vyhověním žalobě by bylo možno uplatnit pouze prostřednictvím dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. To však žalovaní neučinili, když ani podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) nelze jejich dovolání posoudit jako mimořádný opravný prostředek napadající potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu; navíc uplatnili skutkový dovolací důvod, který by přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemohl založit a byl by i v případě přípustného dovolání nepoužitelný (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ jsou žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 5., §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.650,- Kč, a dvakrát paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 75,- Kč. Důvod ke snížení odměny podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. není v této věci dán. Advokát JUDr. I. P. totiž zastupoval žalobkyni v předchozím průběhu řízení jako ustanovený zástupce, zatímco v dovolacím řízení ji zastupuje na základě plné moci a v tomto řízení tedy učinil kromě vyjádření k dovolání ještě další úkon právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Solidarita žalovaných vyplývá z §145 odst. 3 občanského zákoníku, platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 22. února 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu