ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.934.2004.1
sp. zn. 33 Odo 934/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně R. r. s. r. o., proti žalovanému M. S., o zaplacení částky 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 68/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2004, č. j. 19 Co 483/2003-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.838,- Kč k rukám advokátky JUDr. H. P. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2003, č. j. 19 C 68/2003-48, uložil žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalované částku 54.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou o poskytnutí služeb realitní kanceláře z 15. 5. 2002 se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému služby s cílem zajistit pro něho vhodného zájemce o uzavření smlouvy o prodeji blíže specifikovaných nemovitostí ve společném jmění žalovaného a jeho manželky. Smlouva byla sjednána na dobu šesti měsíců; v článku 3. bylo dohodnuto, že žalovaný může v této době realizovat prodej nemovitostí samostatně, ale že o případném samostatném prodeji bude žalobkyni písemně informovat ještě před jeho uskutečněním, jinak bude jeho jednání považováno za hrubé porušení podmínek smlouvy. Nabídková cena nemovitostí činila 540.000,- Kč a pro případ uzavření kupní smlouvy v době platnosti smlouvy účastníků, jíž by byly nemovitosti prodány za tuto nebo nižší cenu, byla sjednána odměna žalobkyně ve výši 6% z kupní ceny. V článku 6. smlouvy si účastníci dohodli, že zaviní-li neúspěch žalobkyně při plnění povinností ze smlouvy žalovaný (mimo jiné) tím, že zrealizuje prodej nemovitostí bez předchozího písemného oznámení žalobkyni, je povinen zaplatit jí smluvní pokutu ve výši 10% z nabídkové ceny. Žalobkyně uzavřela dne 3. června 2002 tzv. rezervační smlouvu s manžely S. a K. J., kteří projevili zájem o koupi žalovaným nabízených nemovitostí. Žalovaný a jeho manželka M. S. však uzavřeli samostatně dne 6. června 2002 kupní smlouvu ohledně prodeje nemovitostí s manžely T. a J. K. a týž den byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Uzavření smlouvy s manžely K. oznámil žalovaný žalobkyni telefonicky až po podání návrhu na vklad a tím porušil svůj závazek ze smlouvy z 15. 5. 2002. Tuto smlouvu soud prvního stupně považoval za smlouvu nepojmenovanou ve smyslu §51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Nepřisvědčil námitce žalovaného, že smlouva je pro něho jednostranně nevýhodná ve smyslu §56 odst. 1 a odst. 3 písm. j) ObčZ, a v té souvislosti konstatoval, že smlouva obsahuje jak závazky žalovaného, tak závazky žalobkyně, která je též, jak bylo prokázáno, plnila. Jediným ujednáním, které by mohlo být chápáno jako sankce výlučně pro žalovaného, je ujednání o smluvní pokutě. To je ale vyváženo tím, že v případě neúspěchu žalobkyně, pokud jde o realizaci prodeje jejím prostřednictvím, jí nebude vyplacena žádná odměna. Práva a povinnosti smluvních stran jsou tedy v rovnováze a neplatnost smlouvy z tohoto důvodu nelze dovozovat. Ani samo ujednání o smluvní pokutě neodporuje dobrým mravům, když její výše sice poněkud převyšuje sjednanou odměnu za poskytnutí služeb, ale pokuta má současně sankční charakter a má chránit žalobkyni před svévolným porušením povinností ze strany žalovaného. Proto pokuta ve výši necelého dvojnásobku sjednané odměny není nepřiměřená. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že s ohledem na porušení povinnosti oznámit žalobkyni písemně předem samostatný prodej nemovitostí vznikl žalovanému závazek zaplatit sjednanou smluvní pokutu, a žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 2004, č. j. 19 Co 483/2003-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na argumentaci přezkoumávaného rozsudku. Přitom zdůraznil, že zásada, podle níž smlouvy mají být dodržovány, je základním principem závazkového práva. Žalovaný se k zaplacení smluvní pokuty za určitých okolností zavázal a jestliže tyto okolnosti nastaly, je na něm, aby svůj závazek splnil.
Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že jím napadá rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Ten podle jeho názoru zakládají otázky, zda smlouvu uzavřenou mezi účastníky je třeba posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zda je podmínka „informovat o samostatném prodeji předem“ splnitelná, když jistota, že k prodeji došlo, nastává až samotným prodejem. Z obsahu dovolání pak plyne, že žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný setrval na svém tvrzení, že smlouva z 15. 5. 2002 byla koncipována jednostranně ve prospěch žalobkyně, a zdůraznil, že povinnost zaplatit smluvní pokutu stíhá jen jeho, zatímco žalobkyni takováto sankce nehrozila ani v případě, že by zavinila neuzavření smlouvy. Vytkl odvolacímu soudu, že se jeho námitkou poukazující na nerovnováhu práv a povinností ve smyslu §56 ObčZ vůbec nezabýval. Jednoznačná nevýhodnost smlouvy pro žalovaného pak plyne i z toho, že splnění podmínky informovat žalobkyni předem o prodeji nemovitostí je prakticky nemožné. Do okamžiku uzavření smlouvy totiž není nikdy jisté, že k němu dojde, a proto zprávu o uzavření smlouvy je vždy možno podat až následně. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně poukázala na to, že soudy obou stupňů posuzovaly smlouvu účastníků podle ustanovení o spotřebitelských smlouvách, pouze dospěly k závěru, že smlouva nezakládá nerovnost práv ve smyslu §56 odst. 1 ObčZ. Proto je žalovaným nastíněná otázka, zda je třeba smlouvu takto posuzovat, ryze akademická a nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Totéž platí i o druhé otázce, která se týká pouze výkladu článku 3. smlouvy, jehož smysl je podle žalobkyně jednoznačný. Ke splnění povinnosti žalovaného by nepochybně postačilo oznámení o tom, že hodlá kupní smlouvu uzavřít. V řešení otázky, zda smlouva účastníků zakládá nerovnost jejich práv a povinností, žalovaný zásadní význam neshledává, navíc je žalobkyně přesvědčena, že ji soudy obou stupňů vyřešily správně. Proto žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný vymezil dvě otázky, které podle jeho názoru zakládají zásadní význam napadeného rozsudku. Pokud jde o tu prvou, lze přisvědčit žalobkyni, že soud prvního stupně (výslovně) i soud odvolací (tím, že „pro stručnost“ odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně) se shodly na tom, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 15. května 2002 je třeba posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. Pak ovšem žalovaným nastíněná otázka byla vyřešena v souladu s jeho stanoviskem vysloveným v dovolání a z tohoto důvodu samozřejmě nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 OSŘ) však vyplývá, že žalovaný současně, byť nikoli výslovně, zpochybnil správnost závěru, že tato konkrétní smlouva nezakládá nerovnost práv a povinností smluvních stran ve smyslu §56 ObčZ. Proto je třeba dále zvažovat přípustnost jeho dovolání nejen z pohledu druhé jím naznačené otázky (splnitelnost podmínky předchozího oznámení samostatného prodeje nemovitostí), ale též z hlediska výkladu §56 ObčZ ve vztahu ke smlouvě z 15. 5. 2002.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu však musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srov. blíže např. usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, nebo usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71). I když není pochyb o tom, že obě právní otázky, jimiž je ještě třeba přípustnost dovolání poměřovat, byly pro rozhodnutí soudů obou stupňů určující, nelze přehlížet, že řešení obou je založeno na zcela individuálním a jedinečném skutkovém základu, t. j. na výslovném znění konkrétní smlouvy. Toto řešení tudíž postrádá potřebný judikatorní přesah do obecné rozhodovací činnosti soudů. Proto by mohl být zásadní právní význam napadeného rozsudku dán pouze v případě, že by odvolací soud zmíněné otázky vyřešil v rozporu s hmotným právem. Tak tomu ale není.
Podle §36 odst. 1 věty prvé ObčZ lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Podle odst. 2 téhož ustanovení je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Závisí-li právní následky (účinky) právního úkonu (smlouvy) na splnění podmínky, platí, že podmínka nesmí být v době právního úkonu nemožná (nesplnitelná). Zatímco k nemožné podmínce rozvazovací se nepřihlíží a právní úkon jako celek zůstává nedotčen (srov. §36 odst. 1 věta druhá ObčZ), důsledkem nemožnosti (nesplnitelnosti) odkládací podmínky je neplatnost právního úkonu jako celku. V daném případě si účastníci v článku 6. smlouvy z 15. 5. 2002 ujednali, že vznik povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu závisí na splnění blíže specifikovaných podmínek. Jednou z nich byla podmínka, že žalovaný realizuje samostatný prodej nemovitostí bez předchozího písemného oznámení žalobkyni. Žalovaný považuje toto ujednání za ujednání o nesplnitelné podmínce odkládací a z toho dovozuje neplatnost celého ujednání o smluvní pokutě.
Podle §35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Žalovaný namítá, že to, že dojde k prodeji, je jisté až v okamžiku uzavření kupní smlouvy, a tak je logicky vyloučeno, aby mohl žalobkyni informovat o případném samostatném prodeji předem. Právě proto, že takovýto závěr je zcela nelogický, je ale zřejmé, že účastníci smlouvy nemohli mít na mysli informaci předem ve vztahu k prodeji uskutečněnému, ale k prodeji zamýšlenému. Výkladem právního úkonu účastníků vyjádřeného slovy podle jejich zjevné vůle v souladu s §35 odst. 2 ObčZ tedy soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že bylo smluvní povinností žalovaného informovat předem žalobkyni o zvažovaném prodeji nemovitostí ve vztahu ke konkrétní osobě kupujícího. Takto sjednanou odkládací podmínku pochopitelně nelze považovat za nemožnou (nesplnitelnou), a tak závěr, že okamžikem splnění této podmínky vznikla žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu, neodporuje žádnému ze shora citovaných hmotněprávních ustanovení.
Podle §56 odst. 1 ObčZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavky dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V odstavci 3 tohoto ustanovení jsou demonstrativně vyjmenována nepřípustná ujednání ve spotřebitelských smlouvách, mezi která patří mimo jiné taková, která přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly [písm. j)]. Soud prvního stupně v této věci konstatoval, že jediné ujednání sporné smlouvy, které by bylo možno posuzovat podle §56 odst. 3 písm. j) ObčZ, t. j. právě ujednání o smluvní pokutě, je vyváženo tím, že ani v případě, kdy k dosažení smlouvou sledovaného cíle nedojde výlučně v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaného, nenáleží žalobkyni právo na sjednanou odměnu, a dospěl proto k závěru, že práva a povinnosti smluvních stran jsou v rovnováze. Odvolací soud shledal tento závěr správným a též dovolací soud se s ním ztotožňuje. Kromě shora uvedeného argumentu je třeba připomenout, že smluvní pokuta má sankční charakter a jejím účelem bylo v tomto případě i chránit dobrou pověst žalobkyně, která by tím, že bude nabízet k prodeji nemovitost, jež bude mezitím prodána samostatně jejím vlastníkem, mohla utrpět. Proto sjednání smluvní pokuty pro případ porušení závazku žalovaného informovat žalobkyni předem o zamýšleném prodeji neznamená takovou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků, která by mohla být považována (ve smyslu §56 odst. 1 ObčZ) za značnou. Konečně nelze přehlédnout, že splnění tohoto závazku nemohlo žalovanému činit žádné obtíže a bylo zcela v jeho moci. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů, že smlouva z 15. 5. 2002 neodporuje ustanovením občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a není proto podle §39 ObčZ neplatná, není v rozporu s hmotným právem. Lze tedy uzavřít, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 OSŘ. Přípustnost podle §237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolání žalovaného tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému občanský soudní řád tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátkou [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 3.150,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč a částka 613,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny zazastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 16. března 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu