ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.938.2002.1
sp. zn. 33 Odo 938/2002-339
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. M. T., advokátem, o zaplacení 234 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 74/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2002 č. j. 22 Co 201/2001 - 314, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. prosince 2000 č. j. 17 C 74/98 – 283 zamítl žalobu na zaplacení částky 234 000 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 10. 5. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela dne 15. 9. 1993 neplatnou smlouvu o sdružení, jestliže předmětem bylo zřízení účtu pro žalobkyni a placení úroků z vkladu, protože podle §716 a násl. obchodního zákoníku tak mohou činit jen banky. Plnění, které žalovaný od žalobkyně na základě neplatné smlouvy přijal, je bezdůvodným obohacením podle §451 obč. zák., které by měl vydat. Žalovaný ale namítl promlčení uplatněného práva. Soud při posouzení promlčení vyšel ze zjištění, že žalobkyně již v listopadu 1995 věděla, že finanční prostředky, které poukázala na účet žalovaného, bude těžké získat zpět. Pokud žalobu o vydání bezdůvodného obohacení podala u soudu až dne 13. 3. 1998, činila tak po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby, jež počala běžet již uzavřením neplatné smlouvy dne 15. 9. 1993 (§107 odst. 2 obč. zák.) a po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.). Soud neuznal důvodnou námitku žalobkyně, že žalovaný od počátku měl v úmyslu obohatit se na její úkor, a že tudíž v dané věci běží desetiletá promlčecí doba. Vyšel přitom ze zjištění Policie ČR, jež dospěla k závěru, že žalovaný se v souvislosti s činností ve sdružení nedopustil trestné činnosti a věc odložila, a ze zjištění, že žalovaný vyplatil žalobkyni dne 24. 2. 1994 úroky z jejího vkladu. Soud dále dovodil, že i kdyby se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil úmyslně, uplynula již subjektivní promlčecí doba, tudíž nelze žalobkyni promlčené právo přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.). Z tvrzení žalobkyně, že v roce 1994 převedla vklad vložený na účet žalovaného na spol. L. s r. o. na základě neplatné smlouvy o tichém společenství, soud učinil závěr, že žalovaný by nebyl ve věci pasivně legitimován a žalobkyně by se musela domáhat vrácení vkladu po uvedené společnosti, nikoliv po žalovaném.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. ledna 2002 č. j. 22 Co 201/2001 - 314 rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; zároveň zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 15. 9. 1993, je podle §39 obč. zák. neplatná pro rozpor se zákonem, neboť jejím účelem bylo zřízení vkladového účtu a placení úroků z tohoto vkladu, tedy činnost, která náleží jen bankám (§716 obch. zák.). Žalobkyně se proto oprávněně domáhala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je délka promlčecí doby tříletá, nikoliv desetiletá. Skutečnost, že předmět smlouvy uzavřené mezi účastníky platná právní úprava umožňovala jen bankám, ještě neznamená, že žalovaný jednal s úmyslem bezdůvodně se obohatit, a okolnosti, za jakých došlo k uzavření smlouvy a okolnosti po uzavření smlouvy, nesvědčí o úmyslném jednání žalovaného. Tento závěr potvrzuje i výsledek trestního řízení vedeného s žalovaným. Jestliže k podání žaloby došlo až dne 13. 3. 1998, uplynula objektivní tříletá promlčecí doba marně, a není třeba již zkoumat běh dvouleté subjektivní lhůty. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť posouzení předmětu činnosti sdružení založeného podle §829 a násl. obč. zák. s ohledem na §1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, nepovažoval za otázku po právní stránce zásadního významu. Zásadně významnou neshledal ani otázku týkající se převodu práv účastníků sdružení k poskytnutým věcem na třetí osobu s ohledem na důvody, které vedly k zamítnutí žaloby. Uzavřel, že otázky týkající se bezdůvodného obohacení se nevztahují k právnímu věci, ale k posouzení skutkových zjištění.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního významu považuje dovolatelka posouzení otázky „zda majetkový prospěch žalovaného v tomto řízení lze považovat za bezdůvodné obohacení úmyslné“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že posouzení této otázky je posouzením skutkových zjištění, a tvrdí, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně na zjištěný skutkový stav aplikovaly ustanovení §107 obč. zák. Podle dovolatelky je třeba činit rozdíl mezi tzv. podnikatelským rizikem při činnosti právními předpisy dovolené a bezdůvodným obohacením úmyslným. Domnívá se, že v případě, kdy se od počátku jednalo o činnost žalovanému podle platné právní úpravy zakázanou, je možno učinit jen závěr, že se jednalo o bezdůvodné obohacení úmyslné. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „o. s. ř.”) - srov. část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o. s. ř., a ty v daném případě z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, případně jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu pak představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu “Právní rozhledy”, příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu “Soudní judikatura”).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl; je proto namístě zkoumat přípustnost dovolání právě v intencích §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby odvolací soud připustil dovolání k řešení otázky, zda bezdůvodné obohacení, jehož se na její úkor žalovanému dostalo způsobem, který byl v řízení zjištěn, je bezdůvodným obohacením úmyslným. Tato otázka byla pro právní posouzení věci (konkrétně pro posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacené) určující. Protože výklad této otázky nelze mít dosud za ustálený, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolání tak shledal přípustným.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází se v právní teorii z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně. Právní teorie vycházející z §4 trestního zákona rozlišuje podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení a současné je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí.
Pokud by měla být v posuzovaném případě aplikována desetiletá objektivní promlčecí doba stanovená v §107 odst. 2 obč. zák. pro případ získání úmyslného bezdůvodného obohacení, bylo by proto nutno prokázat existenci vědomosti žalovaného o tom, že při uzavírání smlouvy o sdružení a při přijetí vkladu od žalobkyně musel žalovaný skutečně vědět nebo být minimálně srozuměn (úmysl nepřímý) s tím, že přijetím finanční částky na svůj účet se bezdůvodně obohacuje. Takové skutkové závěry by přitom musely vyplynout z dokazování provedeného v tomto řízení, neboť Nejvyšší soud ČR je vázán skutkovými zjištěními, která učinil na základě provedeného dokazování odvolací soud. V průběhu řízení však nebyla prokázána vědomost žalovaného o tom, že může získat bezdůvodné obohacení, a že s tímto následkem svého jednání byl srozuměn. Z dokazování naopak vyplynulo, že po uzavření smlouvy a vložení finančních prostředků žalobkyní na účet žalovaného, vyplatil žalovaný žalobkyni úroky z jejího vkladu. Nelze akceptovat názor dovolatelky, že úmysl bezdůvodně se obohatit lze dovodit již z toho, že činnost žalovaného je podle platné právní úpravy zakázaná. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže uvedenou skutečnost nepovažoval za rozhodující pro závěr o úmyslném jednání žalovaného a dovodil-li, že je třeba posoudit úmyslné jednání žalovaného podle všech dalších okolností. Jestliže soud prvního stupně učinil závěr, že jednání žalovaného nenasvědčuje tomu, že by se chtěl již od počátku na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, a že v daném případě není důvod pro stanovení desetileté objektivní promlčecí doby, ale běží promlčecí doba tříletá, a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, pak ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav správně.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl naplněn, a protože nebylo zjištěno, a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu