ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.109.2009:45
sp. zn. 4 Ads 109/2009 – 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. Z. A.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, č. j. 12 Cad 30/2008
– 10,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalované ze dne 15. 8. 2008, č. j. 1034/0002-9010/18.7.2008/BH/134. Tímto rozhodnutím
žalovaná zamítla žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení
Praha – západ ze dne 13. 6. 2008, č. j. 22009/220-9010/9.6.2008/17069/1/IZ-nám.,
a jmenované rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím prvního stupně byl k námitkám žalobce
potvrzen výkaz nedoplatků ze dne 6. 2. 2008, č. 148/08, jímž byl žalobci vyměřen nedoplatek
na dlužném pojistném a penále.
Současně žalobce navrhl vydání předběžného opatření, jímž by Městský soud v Praze
uložil Okresní správě sociálního zabezpečení Praha – západ, aby do pravomocného rozhodnutí
o žalobním návrhu odložila vymáhání částky vyměřené citovaným výkazem nedoplatků.
Usnesením napadeným kasační stížností Městský soud v Praze návrh na vydání
předběžného opatření zamítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž konstatuje, že považuje za protiústavní poučení o opravném prostředku dané v napadeném
usnesení, podle něhož je kasační stížnost nepřípustná. Právo na podání opravného prostředku
proti rozhodnutí soudu prvního stupně je integrální součástí práva na spravedlivý proces
zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomuto názoru
stěžovatel odkazuje i na čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a preambuli Ústavy ČR.
Kromě toho argumentuje též srovnáním s §202 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel je názoru,
že rozhodnutí o předběžném opatření není podle své povahy dočasné, neboť může způsobit
vážnější újmu na právech účastníka tehdy, kdy soud vyhoví žalobnímu návrhu až po provedení
exekuce. Upozorňuje také, že nyní pobývá z pracovních důvodů v zahraničí a že po svém návratu
kasační stížnost dále odůvodní.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nemohl kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení
Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření,
projednat, neboť jde o kasační stížnost nepřípustnou.
Důvody nepřípustnosti kasační stížnosti jsou upraveny v §104 s. ř. s. Podle odst. 3
písm. c) tohoto ustanovení je nepřípustná kasační stížnost, směřující proti rozhodnutí,
které je podle své povahy dočasné. Rozhodnutí o předběžném opatření je nepochybně
rozhodnutím, které má sloužit k zatímní (tj. přechodné) úpravě poměrů účastníků (§38 odst. 1
s. ř. s.), a to do doby, než se změní poměry, nebo než bude pravomocně rozhodnuto o věci samé.
Předběžné opatření zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo
vykonatelným (§38 odst. 4 s. ř. s.).
Rozhodnutí o předběžném opatření je tedy rozhodnutím dočasným,
neboť takové opatření má pouze omezené trvání. Nebylo-li zrušeno soudem, zaniká posléze
ex lege. Dočasnou povahu má i rozhodnutí, jímž jako v případě stěžovatele byl návrh na vydání
předběžného opatření zamítnut. Toto zamítavé rozhodnutí totiž nijak nepředjímá postup soudu
při rozhodování o věci samé a má rovněž jen omezené trvání. Nejvyššímu správnímu soudu
přitom s ohledem na nepřípustnost kasační stížnosti proti takovému rozhodnutí nepřísluší
hodnotit věcnou správnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze.
K tomu zdejší soud připomíná, že obvyklý je ve správním soudnictví přezkum rozhodnutí
již pravomocných a vykonatelných. Odkladný účinek lze podané žalobě přiznat (§73 s. ř. s.)
či předběžné opatření vydat jen výjimečně (§38 s. ř. s.).
Vyslovený názor, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření
je rozhodnutím dočasným, má oporu v ustálené judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 1. 2004, č. j. 1 Ans 2/2003 - 35, publ. pod č. 762/2006 Sb. NSS),
přičemž senát rozhodující v nyní projednávané věci neshledal žádný důvod zaujmout odlišný
právní názor a předložit věc rozšířenému senátu (§17 odst. 1 s. ř. s.). K tomuto postupu
jej nepřiměla ani stěžovatelova argumentace ve prospěch přípustnosti kasační stížnosti
proti rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření.
Přestože Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítá jako nepřípustnou a nemusí
se tedy zabývat námitkami v ní pojatými, pokládá za korektní vypořádat se s věcnou argumentací
stěžovatele ve prospěch přípustnosti jím podané kasační stížnosti.
Předně se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že ústavní pořádek
(zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod) paušálně garantuje právo na podání opravného
prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ostatně lze připomenout názor Ústavního
soudu, který zaujal ve věci ústavní stížnosti napadající usnesení Nejvyššího správního soudu,
jímž byla odmítnuta jako nepřípustná kasační stížnost proti usnesení krajského soudu,
kterým byl zamítnut návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, což je institut blízce příbuzný
institutu předběžného opatření (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 156/2005). V tomto usnesení Ústavní soud konstatoval: „V souladu s ust. §104
odst. 3 písm. c) s. ř. s., je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné.
Rozhodnutím dočasným je nepochybně i rozhodnutí, kterým soud rozhoduje o návrhu žalobce na přiznání
odkladného účinku žalobě, a to bez ohledu na to, zda soud podanému návrhu vyhoví či nikoli. Rozhodnutí
krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, nijak neovlivňuje průběh
samotného řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Pokud by této žalobě bylo vyhověno a meritorní
správní rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, lze se postupem, který je upraven v zákoně č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem,
ve znění pozdějších předpisů, domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud
tedy postupoval správně, když podanou kasační stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu,
jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě, jako nepřípustnou odmítl.“.
Stěžovatel dále dovozoval přípustnost své kasační stížnosti z čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základnách svobod. Také na tomto místě má Nejvyšší správní soud za to,
že žádné paušální právo na opravný prostředek proti jakémukoli rozhodnutí toto ustanovení
nezaručuje. Je možné, že stěžovatel měl na mysli čl. 13 citované Úmluvy, podle něhož každý,
jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky
nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních
povinností. Aplikace tohoto ustanovení je ovšem podmíněna tím, že jsou porušena jiná práva
garantovaná Úmluvou. Stěžovatel však nespecifikuje, o která práva má v jeho případě jít.
Vzhledem k tomu, že se ve stěžovatelově případě jedná o povinnost zaplatit dlužné pojistné
a penále (resp. o oddálení realizace povinnosti zaplatit dlužné pojistné a penále uložené
již pravomocným a vykonatelným správním aktem), je nejpraktičtější uvažovat o porušení čl. 1
Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jenž zaručuje ochranu majetku. Za těchto okolností
ale Nejvyšší správní soud zastává názor, že stěžovateli i při odmítnutí této kasační stížnosti
jako nepřípustné zůstávají k dispozici účinné právní prostředky, jejichž prostřednictvím
se lze bránit správnímu aktu, v důsledku kterého má dojít ke zmenšení jeho majetku.
Přitom lze připomenout shora uvedenou citaci z usnesení Ústavního soudu, jež tyto prostředky
naznačuje. V prvé řadě stále probíhá řízení o žalobě proti předmětnému správnímu aktu.
Dospěje-li Městský soud v Praze k závěru o nezákonnosti či vadách řízení, napadený akt zruší
a stěžovatel se bude následně moci na základě zákona č. 82/1998 Sb. domáhat na státu náhrady
škody způsobené správními orgány obou stupňů. Pokud městský soud žalobu zamítne,
má stěžovatel možnost podat proti zamítavému rozsudku opravný prostředek – kasační stížnost.
Bude-li v dalším řízení shledáno žalobou napadené rozhodnutí nezákonným či procesně vadným,
opět bude stěžovateli náležet právo na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb.
V případě dovozování přípustnosti kasační stížnosti systematickým výkladem činěným
na půdorysu §202 odst. 1 o. s. ř. lze odkázat na argumentaci podanou výše, kde se vysvětluje,
proč rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření považuje Nejvyšší správní soud
za rozhodnutí dočasné a která svou povahou stěžovatelem předestřený výklad popírá.
Co se týče avizovaného doplnění kasační stížnosti a jejího dalšího odůvodnění
stěžovatelem, nebylo třeba na ně vyčkávat, neboť by nemohlo ničeho změnit na nepřípustnosti
podané kasační stížnosti. Naopak by takové vyčkávání bylo k stěžovatelově neprospěchu,
protože po dobu, kdy je řízení o kasační stížnosti proti napadenému usnesení vedeno
u Nejvyššího správního soudu, nemůže pokračovat řízení o žalobě u Městského soudu v Praze
a vydání vlastního rozhodnutí ve věci by se tak zbytečně oddalovalo.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost stěžovatele
směřující proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009,
č. j. 12 Cad 30/2008 – 10, podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu