ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.18.2011:86
sp. zn. 4 Ads 18/2011 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové
a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. H., zast. JUDr.
Michaelou Strnadovou, advokátkou, se sídlem Stroupežnického 30, Praha 5, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č. j. 1 Ad 14/2010 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2009, č. X, zamítla Česká správa sociálního zabezpečení
(žalovaná) žádost žalobce o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon o důchodovém pojištění”), s
odůvodněním, že podle posudku Pražské správy sociálního zabezpečení (dále též “PSSZ”) ze dne
26. 10. 2009 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 25 %, a nikoliv o zákonem
požadovaných alespoň 66 %.
Žalobce v podané žalobě nejprve poukázal na skutečnost, že dne 18. 11. 2008 utrpěl vážný
úraz pravého oka, který měl za následek utržení nitrooční čočky včetně pouzdra, dále poškození
sítnice a poškození zornice, tedy ztrátu vidění pravého oka. V současné době jeho zdravotní stav
stále není stabilizován a probíhá léčení. Žalobce dříve podnikal jako fyzická osoba samostatně
výdělečně činná v oboru instalatér topenář – svářeč. Po úrazu však zdravotní způsobilost ke sváření
ztratil.
Žalobce dále namítal, že rozhodnutí žalované nesplňuje po formální stránce základní
náležitosti rozhodnutí ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť zejména neobsahuje
řádnou identifikaci žalobce podle §68 ve spojení s §18 správního řádu, když neobsahuje datum
jeho narození. Odůvodnění neobsahuje žádné konkrétní důvody výroku, neuvádí podklady
pro jeho vydání ani úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení. Žalovaný se v něm
nevypořádal s námitkami žalobce. Posudek o zdravotním stavu žalobce, ze kterého napadené
rozhodnutí žalované vychází, nesplňuje požadavek úplnosti, přesvědčivosti a nevypořádává
se se všemi rozhodnými skutečnostmi pro posouzení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti žalobce. Tento nedostatek podle názoru žalobce představuje vadu řízení, která měla
za následek nesprávné stanovení míry poklesu uvedené schopnosti a tedy i nesprávné posouzení
zákonných podmínek invalidity. Žalobce poukázal na kritéria uvedená v §39 odst. 4 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 1. 1. 2010, a vyjádřil přesvědčení,
že splňoval několik zákonných kritérií, ke kterým měla žalovaná přihlédnout při stanovení poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Podle žalobce se jedná zejména o to, že jeho stav dosud
není stabilizovaný a stále je zde vyhlídka, že při dodržení klidového režimu s léčením bude možná
operace, která zdravotní stav žalobce zlepší. Žalobcův zdravotní stav tedy dosud nebyl stabilizován,
neboť se neustálil na úrovni, která by mu umožňovala vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení
jeho zdravotního stavu vlivem takové činnosti. Na své zdravotní postižení žalobce není adaptován,
neboť si stále nezvykl na úplnou ztrátu prostorového vidění, která je nezbytná pro bezpečný pohyb
na stavbě. Schopnost rekvalifikace žalobce tak není velká, neboť je vyučen jako instalatér topenář,
tuto činnost vykonával celý svůj život a nemá tak velkou možnost využít zachovanou pracovní
schopnost k výkonu jiné činnosti s ohledem na jeho předchozí výdělečnou činnost, dosažené
vzdělání, zkušenosti a znalosti. Domnívá se proto, že jsou v jeho případě dány důvody dle §6
odst. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb., pro zvýšení horní hranice míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti. Žalovaná podle jeho názoru nerespektovala zákonná ani další kritéria volného
správního uvážení a jejich užití vůbec nezdůvodnila. Tímto způsobem překročila meze volného
správního uvážení, což vyústilo v nezákonnost jejího rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené
žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalované zrušil a přiznal žalobci
náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 1 Ad 14/2010 – 62, žalobu
zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl dále, že žalobci se vrací
zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Při posouzení věci vycházel jednak z posudku
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Praze (dle též “PK MPSV v Praze”)
ze dne 4. 5. 2010, podle kterého žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované nebyl plně
invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a nebyl ani částečně invalidní podle §44
odst. 1 nebo 2 téhož zákona. PK MPSV zjistila, že k datu vydání uvedeného rozhodnutí
se u žalobce jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou
bylo zhoršení vidění na jednom oku při zachované dobré zrakové funkci na druhém oku. Procentní
míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla hodnocena dle kapitoly VII, odd. A,
pol. 7 písm. a) vyhl. č. 284/1995 Sb., a činila 20 %.
Městský soud v Praze, vzhledem k pochybnostem žalobce o úplnosti posudků
PK MPSV v Praze, požádal o posudek rovněž PK MPSV v Hradci Králové. Tato posudková
komise v posudku ze dne 4. 10. 2010 uvedla, že žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí
žalované nebyl plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a nebyl ani částečně
invalidní podle §44 odst. 1 nebo 2 téhož zákona. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu označila poúrazové snížení zrakové ostrosti pravého oka do pásma střední
a silné slabozrakosti se změnami centrální sítnice a sekundárním zeleným zákalem s dlouhodobou
normalizací nitroočního tlaku při zachované dobré funkci levého oka. Procentní míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovila PK MPSV po funkční stránce srovnatelně
s postižením uvedeným v kapitole VII., odd. A, pol. 7 písm. a) přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb.,
na 20 %. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav hodnotila tedy PK MPSV v Hradci
Králové po funkční stránce jako srovnatelný s postiženým uvedeným v tomto ustanovení
vyhl. č. 284/1995 Sb., přestože u žalobce nebyla prokázána ztráta jednoho oka ani ztráta vidění
jednoho oka. Při tomto hodnocení PK MPSV zohlednila i pracovní kvalifikaci a dosud vykonávané
profese žalobce. Dolní hranici procentního rozpětí zvolila vzhledem k tomu, že do data vydání
napadeného rozhodnutí nebylo doloženo žádné další somatické onemocnění, které by vedlo
k dalšímu poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. PK MPSV konstatovala, že pro užití
§6 odst. 4 cit. vyhlášky nebyly zjištěny další posudkově významné skutečnosti. Zdravotní stav
žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované neodpovídal postižením uvedeným
v příloze č. 3 a 4 cit. vyhlášky.
Městský soud poukázal na shodný závěr obou posudkových komisí, že žalobce k datu
vydání napadeného rozhodnutí nebyl plně ani částečně invalidní, a dále na to, že posudkové komise
procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotily ve stejné výši
a podle téže položky vyhl. č. 284/1995 Sb. [kap. VII. odd. A pol. 7 písm. a) - 20 %]. Shledal,
že zpracované posudky posudkových komisí splňují požadavky přesvědčivosti, úplnosti
a objektivity, neboť jsou v souladu s hodnocenými lékařskými zprávami a jsou přesvědčivě
odůvodněny. Soud proto z těchto posudků vycházel a neshledal důvod k vypracování dalšího
znaleckého posudku. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení městský soud posoudil
jako správné také po formální stránce, neboť žalobce byl v tomto rozhodnutí dostatečně
identifikován jménem a příjmením a uvedením čísla rozhodnutí, kterým je rodné číslo žalobce;
(z něhož lze datum jeho narození odvodit). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že bylo vydáno
na základě posudku Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 10. 2009, která míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti posoudila na 25 %. Takovéto odůvodnění podle názoru
Městského soudu v Praze dostatečně a v potřebné míře odůvodňuje výrok, kterým byla zamítnuta
žádost žalobce o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační stížnost,
v níž namítal důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil, že v řízení navrhoval provedení důkazu znaleckým
posudkem nezávislého znalce z oboru zdravotnictví, což městský soud odmítl a zcela bezvýhradně
vycházel z posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí. Přitom ve smyslu §4
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., je posudková komise orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí,
tedy potažmo žalovaného, její posudek tak podle stěžovatele není nezávislý a lze jej de facto
považovat za vyjádření žalovaného ve věci. Stěžovatel dále namítal, že jej posudková komise
fyzicky odborně nikdy nevyšetřovala. Závěry posudků jsou podle stěžovatele v přímém rozporu
s jeho zdravotní dokumentací, na což stěžovatel v řízení před soudem opakovaně poukazoval,
avšak bezvýsledně.
Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že je od 18. 11. 2008 v pracovní neschopnosti,
která trvala také v době vydání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2009
a dalo se předpokládat, že bude trvat i nadále, neboť měl plánovanou další operaci. Poukázal
na ustanovení §55 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, podle kterého se dočasnou
pracovní neschopností rozumí stav, který pro poruchu zdraví neumožňuje vykonávat dosavadní
pojištěnou činnost, a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní
pojištěnou činnost. Vyjádřil přesvědčení, že v době vydání rozhodnutí žalované byl v dlouhodobé
pracovní neschopnosti trvající déle než 180 dní, nemohl tedy vykonávat dosavadní činnost
ani jinou než dosavadní činnost. Městský soud v Praze však převzal závěr posudkové komise
v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2010, že stěžovatel je vzdor dlouhodobé pracovní neschopnosti
práce schopen. Tento závěr soudu je podle stěžovatele v rozporu s logikou, zákonem a zároveň
odporuje fyzickým funkčním vyšetřením ošetřujícího lékaře zaznamenaným ve zdravotní
dokumentaci stěžovatele.
Závěr městského soudu, že se u stěžovatele jedná o snížení zrakové ostrosti pravého
oka do pásma střední až silné slabozrakosti se změnami centrální sítnice a sekundárním zeleným
zákalem při zachované dobré funkci levého oka podle stěžovatele neobstojí, neboť vychází
až z následné zdravotní dokumentace a současného zdravotního stavu stěžovatele a nikoli ze stavu
ke dni 25. 11. 2009, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. K datu 25. 11. 2009 byl stěžovatel
pouze po první operaci, která odstranila čočku a byla značně snížena činnost sítnice. Diagnostický
souhrn tak naprosto neodpovídá jeho zdravotnímu stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí.
Vidění pravého oka se za dobu léčby vyvíjelo od 10 % k 35 %, když ke dni vydání rozhodnutí
žalované se jednalo o spíše 10 %, neboť v oku nebyla ani čočka a činnost sítnice byla značně
omezená.
Stěžovatel vytýká PK MPSV v Hradci Králové, že hodnotila jeho zdravotní
stav ke dni 25. 11. 2009 jako stabilizovaný, kdy vykonávání profese s omezením uvedeným
v pracovní rekomandaci již údajně nemělo vliv na zhoršení zdravotního stavu.
Takový závěr je podle stěžovatele v přímém rozporu s lékařským nálezem ze dne 13. 7. 2009,
ve kterém je uvedeno, že je nadále nutné fyzické šetření s vyloučením pracovní zátěže v předklonu,
se zdviháním a nošením těžších břemen, a v přímém rozporu s doloženým potvrzením o dočasné
pracovní neschopnosti. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že doposud pracoval jako instalatér
a topenář, což je fyzicky náročná práce, která vyžaduje např. předklánění, nošení kotlů, radiátorů,
sváření, pohyb na stavbě, v mrazu apod. Kdyby však byl stěžovatelův zdravotní stav stabilizován,
pak by ošetřující lékař, případně posudkový lékař pracovní neschopnost ukončil.
Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že městský soud náležitě nehodnotil a nezohlednil
zákonná kritéria pro posouzení rozsahu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, zejména
skutečnost, že jeho zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý ve smyslu ustanovení §26 zákona
č. 155/1995 Sb., tedy podle poznatků lékařské vědy stav trvající déle než jeden rok (stěžovatel
utrpěl úraz dne 18. 11. 2008 a napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 11. 2009). Uvedl,
že rozsudek soudu ani rozhodnutí žalované neberou v úvahu, že v době vydání napadeného
rozhodnutí zdravotní stav stěžovatele stabilizován nebyl, neboť byla plánovaná další operace
a stěžovatel nemohl vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení svého zdravotního stavu, ohrožení
léčení a příprav na následnou operaci. Městský soud nevzal v úvahu dosavadní pracovní kvalifikaci,
vzdělání, zkušenosti, znalosti, adaptaci na postižení a schopnost rekvalifikace. Stěžovatel
je přesvědčen, že splňoval hned několik zákonných kritérií, ke kterým bylo namístě přihlédnout
při stanovení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti - jeho zdravotní stav
nebyl stabilizován, chyběla adaptace a možnost využití dosavadní kvalifikace. Zopakoval,
že s ohledem na svou předchozí výdělečnou činnost, dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti,
nemá velkou možnost využít zachovalou pracovní schopnost k výkonu činnosti. Domnívá
se proto, že jsou dány důvody uvedené v §6 odst. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb., pro zvýšení horní
hranice míry poklesu pracovní schopnosti.
Stěžovatel uzavřel, že jsou dány důvody pro to, aby mu byl přiznán částečný invalidní
důchod pro dobu, dokud nebude léčení ukončeno, jeho stav stabilizován a stěžovatel nebude
na svoje postižení adaptovaný. Neprovedením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, a to přes
zjevnou rozpornost posudků ministerstva práce a sociálních věcí se zdravotní dokumentací
a potvrzení o pracovní neschopnosti, bylo řízení před soudem zatíženo vadou, která vedla
k nesprávnému rozhodnutí ve věci. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a přiznal stěžovateli náhradu
nákladů řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Pod tuto vadu spadá v řízení o dávkách důchodového pojištění podmíněných
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem podle konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu považuje za jinou vadu řízení ve smyslu cit. ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Z obsahu lékařské posudkové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil tyto skutečnosti:
Podle záznamu o jednání Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 7. 2009 nebyl stěžovatel
uznán plně invalidním podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ani částečně invalidní podle §44
odst. 1 a 2 téhož zákona. V posudkovém hodnocení je uvedeno, že stěžovatel utrpěl při hokeji
dne 19. 11. 2008 úraz pravého oka s poúrazovou makulopatií pravého oka s následnou poruchou
zraku, při zachované dobré zrakové funkci druhého oka. PSSZ konstatovala, že dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav stěžovatele je funkčně srovnatelný s postižením uvedeným
v kapitole VII., odd. A, položce 7, písm. a), přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti činí 25 % a není důvod pro zvýšení ve smyslu §6 odst. 4
a 5 citované vyhlášky.
V soudním spisu je založen posudek PK MPSV v Praze ze dne 4. 5. 2010, doplňující
posudek téže posudkové komise ze dne 18. 6. 2010 a posudek PK MPSV v Hradci Králové
ze dne 4. 10. 2010.
PK MPSV v Praze v uvedených posudcích (z nichž druhý byl vypracován za přítomnosti
odborného očního lékaře) uvedla, že stěžovatel byl sledován a léčen pro stav po úraze pravého
oka ze dne 19. 11. 2008, s rozvojem poúrazové makulopathie a zeleného zákalu s poruchou visu,
který dosahuje stupně střední až silné slabozrakosti. Na levém oku je nález fyziologický. Stěžovatel
neměl žádné další somatické onemocnění, které by vedlo ke snížení jeho pracovního potencionálu.
K datu vydání napadeného rozhodnutí žalované se u stěžovatele jednalo o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou bylo zhoršené vidění na jednom oku při zachované
dobré zrakové funkci na druhém oku. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti PK MPSV hodnotila podle kapitoly VII, odd. A, pol. 7, písm. a) - rozmezí
20 % - 35 % - na 20 %. Dolní hranici procentního rozmezí míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti volila PK MPSV vzhledem k tomu, že se nejednalo o úplnou ztrátu vidění
na postiženém oku, ale šlo o zhoršené vidění na hranici střední a silné slabozrakosti. PK MPSV
nehodnotila zdravotní postižení stěžovatele podle písm. b) uvedené položky vyhl. č. 284/1995 Sb.,
ani podle přílohy č. 4 téže vyhlášky, neboť pro takovéto hodnocení nebylo medicínské
opodstatnění a nesvědčily pro to lékařské nálezy. Vyšetření ze dne 21. 1. 2010 doložené k žalobě
a nálezy oční ze dne 30. 4. 2010 a MRI vyšetření mozku ze dne 8. 1. 2010 nebylo možné v posudku
zohlednit, neboť pocházejí až z doby po vydání rozhodnutí žalované. PK MPSV nicméně
tyto nálezy posoudila a shledala, že na posouzení zdravotního stavu stěžovatele nemají vliv.
PK MPSV v Hradci Králové po prostudování zdravotnické dokumentace v posudku ze dne
4. 10. 2010 označila za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotní stavu stěžovatele
poúrazové snížení zrakové ostrosti pravého oka do pásma střední až silné slabozrakosti
se změnami centrální sítnice a sekundárním zeleným zákalem s dlouhodobou normalizací
nitroočního tlaku při zachovalé dobré funkci levého oka. Procentní míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stanovila po funkční stránce srovnatelnou s postižením uvedeným
v kapitole VII., oddíl A, položka 7, písm. a) přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., ve znění platném
v době vydání napadeného rozhodnutí na 20 %. PK MPSV toto hodnocení volila i přesto,
že u stěžovatele nebyla prokázána poúrazová ztráta jednoho oka ani ztráta vidění jednoho oka,
jak toto ustanovení předpokládá. Při tomto hodnocení zohlednila PK MPSV i pracovní kvalifikaci
a dříve vykonávané profese stěžovatele. Dolní hranici procentního rozmezí zvolila vzhledem
k tomu, že do data vydání napadeného rozhodnutí nebylo doloženo žádné další somatické
onemocnění, které by vedlo k dalšímu poklesu stěžovatelovy schopnosti soustavné výdělečné
činnosti.
Tato posudková komise uvedla, že stěžovatel v listopadu 2008 utrpěl úraz pravého oka,
jehož důsledkem bylo těžké zhmoždění oka s krvácením do nitra oka s porušením závěsu čočky
a sekundárním glaukomem. V lednu 2009 byla provedena operace sklivce odstraněním čočky,
postupně se normalizoval nitrooční tlak. Byly ale zjištěny změny centrální sítnice, které brání
normalizaci vizu. Vizus pravého oka se proto nemohl normalizovat a to ani plánovanou implantací
umělé nitrooční čočky. K datu vydání napadeného rozhodnutí žalované byl dle podkladové
dokumentace zdravotní stav stěžovatele stabilizovaný a vykonávání profese s omezením uvedeným
v pracovní rekomandaci již nemělo vliv na zhoršení zdravotního stavu.
Podle zprávy prim. MUDr. D. ze dne 25. 8. 2009, kterou měla posudková komise
k dispozici, nelze i přes relativně příznivý průběh poúrazového hojení vyloučit pozdní komplikace,
které mohou nastat s odstupem i několika let. Doplnila, že z hlediska posouzení dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí nelze k tomuto riziku
přihlížet, protože by se jednalo o spekulativní hodnocení.
Uvedla dále, že plánovaná implantace čočky již neměla vliv na stabilizaci zdravotního stavu
a je pouze na zvyklostech konkrétního odborného pracoviště, kdy k následné operaci přistoupí.
Činnosti, které jsou závislé na prostorovém vidění lze vykonávat až po adaptaci na postižení,
přičemž adaptační doba je individuální a závisí na osobnosti a socioekonomických podmínkách
posuzované osoby. Tato ztráta prostorového vidění se v hodnocení dle kapitoly VII., odd. A,
položky 7, písm. a) vyhl. č. 284/1995 Sb., ale již předpokládá, jelikož při ztrátě vidění jednoho
oka se vždy jedná o ztrátu prostorového vidění. Samotná ztráta binokulárního vidění
by byla hodnocena dle kap. VII odd. A položky 10, písm. b) vyhl. č. 284/1995 Sb., s procentní
mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti 10 %. Oční nálezy doložené po datu
vydání napadeného rozhodnutí žalované dokládají proběhlou operaci s implantací umělé čočky,
plastikou duhovky a odstraněním membrány v centrální krajině sítnice. V nálezech je popisován
běžný pooperační průběh a tyto nálezy by z hlediska posouzení dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu neměly vliv na posudkový závěr. Podle doložených neurologických nálezů
po datu vydání napadeného rozhodnutí byl objektivní neurologický nález stěžovatele
bez posudkově významné patologie.
Ke stěžovatelem předloženému rozhodnutí o dočasné neschopnosti, A8544753, II. Díl,
neschopen práce od 7. 1. 2009, PK MPSV uvedla, že nemá vliv na její posouzení. PK MPSV
poukázala na ustanovení §55 a §57 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění
a konstatovala, že nemá dostatek informací, zda byl stěžovatel pojištěncem, jelikož dle podkladů
byl OSVČ a nemocenské pojištění je pro OSVČ dobrovolné. Na žádosti o plný invalidní důchod
ze dne 8. 7. 2009 je uvedeno, že v současné době není v dočasné pracovní neschopnosti.
Podle názoru PK MPSV však byl stěžovatel ke dni vydání napadeného rozhodnutí schopen
vykonávat jinou pojištěnou činnost. Tento závěr dokládá i zpráva prim. MUDr. D. ze dne 25. 8.
2009, podle které lze duševní a administrativní činnost vykonávat zpravidla měsíc po operaci,
fyzickou určitě ne dříve než po 3 měsících. K datu vydání napadeného rozhodnutí, tj. 25. 11. 2009
se jednalo o více jak desetiměsíční odstup od operace a doložené odborné nálezy dokládají
normální pooperační průběh.
V rámci hodnocení pracovní rekomandace PK MPSV uvedla, že při tomto zdravotním
stavu může stěžovatel vykonávat fyzickou práci bez nošení a zvedání nadměrně těžkých břemen,
s vyloučením prací vyžadujících neporušené prostorové vidění. Vzhledem k doloženým
neurologickým nálezům je stěžovatel do vyloučení podezření na sekundární temporální epilepsii
neschopen prací se zvýšením rizikem úrazu, tj. v horkých provozech, prací ve výškách nad 1 m,
u točivých nezakrytých strojů, s elektrickým proudem a v nočních směnách.
PK MPSV v Hradci Králové dále uvedla, že pokud byl Pražskou správou sociálního
zabezpečení dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav hodnocen po funkční stránce srovnatelný
s postižením uvedeným v kapitole VII, oddílu A, položce 7, písm. a) přílohy č. 2
k vyhl. č. 284/1995 Sb., s poklesem míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 25 %
pro poúrazovou makulopatii pravého oka s následnou poruchou zraku při zachovalé dobré
zrakové funkci druhého oka, jde o nadhodnocení zdravotního stavu, neboť u stěžovatele
se jednalo o příznivé poúrazové hojení bez úplné ztráty vidění na postiženém oku.
Krajský soud vzal posudky uvedených posudkových komisí za podklad pro svá skutková
zjištění a právní posouzení věci a se závěry v nich uvedenými se ztotožnil.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí žalované
ze dne 25. 11. 2009, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění
podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., s odůvodněním, že stěžovatel
nebyl podle posudku PSSZ ze dne 26. 10. 2009 plně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti činil pouze 25 %. Jedním z předpokladů pro vznik nároku na plný invalidní
důchod je existence plné invalidity pojištěnce ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
Bylo tedy třeba zjistit, zda stěžovatel ke dni 25. 11. 2009 splňoval podmínky plné invalidity
ve smyslu tohoto ustanovení, tj. zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u něj činil
nejméně 66 %, nebo zda u něj šlo o schopnost pro zdravotní postižení vykonávat soustavnou
výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Nutno zdůraznit, že v daném případě
se jedná o důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí soudu
závisí především na jeho odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení
ve věcech důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů podle §4
odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje
jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise MPSV jsou oprávněny nejen k celkovému
přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti i k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné
invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je tedy specifická forma správní činnosti
spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících
pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde tedy o postup posudkového
orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných
lékařských znalostí i znalosti z oboru posudkového lékařství. Nicméně i tyto posudky hodnotí soud
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., avšak takový
posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím pro posouzení správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Předně musí být z posudku zřejmé, že zdravotní stav
občana byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotní dokumentace i s přihlédnutím
ke všem jím tvrzeným obtížím, aby tak nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti stanovené
klinické diagnózy. Dále v něm musí být uvedeno, v jakém rozsahu je v důsledku rozhodujícího
zdravotního postižení (samozřejmě za předpokladu, že zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav), pracovní schopnost omezena, tj. v jakém rozsahu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti. Procentní míru tohoto poklesu vyhodnotí pak posudková komise podle přílohy
č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, postižení posléze podřadí podle jeho druhu
a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku zmíněné přílohy a současně objasní,
proč v rámci zde stanoveného rozpětí určila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
ve výši jí stanovené. Rovněž uvede, proč rozhodující zdravotní postižení nepodřadila pod položku,
u níž míra uvedeného poklesu je z hlediska nároku na dávku pro žadatele příznivější. Konečně
též uváží rozsah a závažnost případných dalších zdravotních postižení (event. i jiných příčin
zde uvedených) pro možné zvýšení základního bodového ohodnocení, řídíc se hledisky
upravenými v ustanovení §4 zmíněné již vyhlášky. Posudkový závěr by měl být náležitě
odůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá a ani nemůže mít potřebné odborné
lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity plné či částečné závisí především.
Při posouzení námitky stěžovatele, v níž zpochybňoval nezávislost posudků PK MPSV
vzhledem k tomu, že posudková komise Ministerstva práce a sociálních věci je orgánem tohoto
ministerstva, tedy potažmo žalované, Nejvyšší správní soud vycházel z níže uvedených ustanovení
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení:
Kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí ve věcech týkajících se posuzování
zdravotního stavu občanů jsou stanoveny především v §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
podle něhož mimo jiné Ministerstvo posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního,
pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem
zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Podle §5 písm. a) bod 1 téhož zákona Česká správa sociálního zabezpečení rozhoduje o dávkách
důchodového pojištění, pokud není v tomto zákoně stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení,
a zařizuje výplaty těchto dávek.
Okresní správy sociálního zabezpečení (jimž na roveň je postavena PSSZ s pracovišti
pro jednotlivé pražské obvody) podle §6 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., plní v rámci své působnosti
úkoly stanovené tímto zákonem, pokud není jinými obecně závaznými předpisy stanoveno, že tyto úkoly plní jiný
orgán. Ustanovení §6 odst. 4 písm. q) cit. zákona pak stanoví, že Okresní správy sociálního zabezpečení
posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů v rozsahu stanoveném tímto zákonem (§8).
Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., Okresní správy sociálního zabezpečení posuzují
zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob pro účely sociálního zabezpečení a pro účely poskytnutí dávek
a mimořádných výhod podle jiných právních předpisů při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách.
Za tím účelem posuzují plnou invaliditu a částečnou invaliditu.
Z výčtu zákonných ustanovení týkajících se lékařské posudkové služby a nastíněného
způsobu, jakým probíhá správní a soudní řízení je zřejmé, že mezi posudkovou komisí MPSV
a posudkovým lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení (a tím tedy i mezi posudkovou
komisí MPSV a žalovanou, pro niž posouzení lékařem OSSZ představuje podklad pro rozhodnutí),
neexistuje žádný bezprostřední vztah, který by zasahoval nezávislost posouzení zdravotního stavu
posudkovou komisí MPSV. Posouzení zdravotního stavu lékařem OSSZ a posouzení prováděné
PK MPSV jsou totiž vydávána v rámci jiných stádií řízení, odlišnými orgány lékařské posudkové
služby, přičemž jejich činnost spolu souvisí pouze potud, že se posouzení týká konkrétního
pojištěnce, avšak bez jakékoliv jejich vzájemné institucionální provázanosti či závislosti. PK MPSV
sice vzhledem ke skutečnosti, že její posudek je vydáván v soudním řízení, které logicky následuje
po řízení správním, vydává svůj posudek až poté, co již bylo vypracováno posouzení zdravotního
stavu lékařem OSSZ, avšak posudek lékaře OSSZ není pro ni závazný (komise vychází přímo
z lékařské dokumentace, případně z vyšetření posuzovaného pojištěnce při jednání komise)
a na základě výsledků těchto vyšetření se jen může vyjádřit ke správnosti či nesprávnosti tohoto
posouzení a samozřejmě se může od jeho závěrů odchýlit, což se také, jak je Nejvyššímu
správnímu soudu známo z jeho činnosti, velmi často stává. S ohledem na výše uvedené je zřejmé,
že nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že by posudek PK MPSV představoval součást vyjádření
žalované ve věci.
Je nutno připustit, že podle §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., Ministerstvo práce
a sociálních věcí řídí (především metodicky) Českou správu sociálního zabezpečení, což ovšem
neznamená, že by tato skutečnost mohla mít vliv na objektivitu a nezávislost posudků
posudkových komisí zřízených týmž ministerstvem. Ostatně touto otázkou se již zabýval i Ústavní
soud, který v nálezu ze dne 27. 6. 1995 sp. zn. II. ÚS 92/95 k obsahově podobné námitce účastníka
řízení směřující proti posudkům posudkové komise jako subjektu podřízeného protistraně, uvedl,
že úpravu uvedenou v §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. (jímž je založena pravomoc ministerstva
svými komisemi posuzovat zdravotní stav a pracovní schopnost občanů, zejména pro účely
přezkumného řízení soudního) neshledává protiústavní a to s ohledem na procesní zásadu
zjišťování skutečného stavu věci prováděním i jiných důkazů a dále též s ohledem na složení
komisí upravené v §3 vyhl. č. 182/1991 Sb.
V kasační stížnosti stěžovatel především zpochybňoval správnost závěrů městského soudu,
který při posouzení věci vycházel ze shora uvedených závěrů posudkových komisí,
zejména pak ze závěrů posudkové komise MPSV v Hradci Králové, zabýval se Nejvyšší správní
soud k těmto námitkám stěžovatele obsahem (z hlediska náležitostí) posudku uvedené PK MPSV
ze dne 4. 10. 2010. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele
bylo PK MPSV v Hradci Králové označeno poúrazové snížení zrakové ostrosti pravého
oka do pásma střední až silné slabozrakosti se změnami centrální sítnice a sekundárním
zeleným zákalem s dlouhodobou normalizací nitroočního tlaku při zachovalé dobré funkci
levého oka, které podřadila pod kapitolu VII., oddíl A, položku 7, písm. a) přílohy č. 2
vyhlášky č. 284/1995 Sb.
Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že Městský soud v Praze
se právem přiklonil především k závěru uvedené posudkové komise v Hradci Králové,
neboť ta se věcí podrobně zabývala, uvedla, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých nálezů
řídila a své závěry náležitě odůvodnila. Doplnila a upřesnila tak posudky PK MPSV v Praze;
ostatně pro jejich neúplnost a nepřesvědčivost si městský soud vyžádal posudek od jiné posudkové
komise.
Nejvyšší správní soud se tudíž ztotožňuje se závěrem městského soudu, že především
posudek PK MPSV v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2010 je úplný, přesvědčivý, obsahující
podklady, z nichž posudková komise vycházela. Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že posudková komise zpracovala posudek v řádném složení, za účasti lékaře – specialisty (odborná
oční lékařka) podle povahy stěžovatelova dominantního postižení a zejména pak po studiu
a vyhodnocení veškeré zdravotní dokumentace, kterou měla k dispozici. V posudku uvedené
PK MPSV je jednoznačně uvedeno, v čem dominantní postižení stěžovatele spočívá,
jak se projevuje a rovněž je stanoveno pracovní omezení stěžovatele. Posudkové hodnocení
pak je k tomuto onemocnění řádně vztaženo a přesvědčivým způsobem odůvodněno. PK MPSV
v Hradci Králové provedla přehled zdravotní dokumentace z níž při svém rozhodování vycházela
(oční nález MUDr. F. ze dne 19. 11. 2008, oční nález MUDr. D. z téhož dne, oční nález MUDr. K.
z 3. 12. 2008, Propouštěcí zpráva z oční kliniky VFN a 1 LF UK, VFN v Praze MUDr. Š. ze dne 9.
1. 2009, oční nálezy MUDr. H., CSc. ze dne 1 1. 3. 2009, MUDr. S. ze dne 22. 6. 2009, MUDr. K.
ze dne 7. 10. 2009, oční nález MEDICON a. s., Praha MUDr. H. ze dne 10. 7. 2009 a lékařský
nález praktické lékařky stěžovatele MUDr. M. V. ze dne 13. 7. 2009), přičemž zmínila rovněž
nálezy vydané po datu vydání napadeného rozhodnutí žalované. Podstatné údaje z jednotlivých
nálezů pak ve svém posudku citovala a konfrontovala je s příslušnou částí vyhl. č. 284/1995 Sb.
K tomu Nejvyšší správní soud pokládá za potřebné uvést, že postižení zraku je zařazeno
pro posudkové účely pod kapitolu VII (smyslové orgány), oddíl A (zrak), přílohy č. 2 ke zmíněné
vyhlášce. Zraková postižení jsou zařazena pod položku 1 až 13. Patří sem postižení úrazové
či jiné etiologie, přičemž stěžovatelovo zdravotní postižení bylo podřazeno pod položku 7,
kam patří ztráta jednoho oka (úrazové nebo jiné etiologie) nebo ztráta vidění na jednom oku a)
při zachované dobré zrakové funkci na oku druhém, s mírou poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti v rozsahu 20 – 35 %, b) se závažnějším omezením zrakové funkce druhého oka,
koncentrické zúžení zorného pole pod 45 stupňů, zraková ostrost s nejlepší možnou korekci
snížena na 6/36 a méně (s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozsahu
45 - 60 %). V poznámce „Posudkové hledisko“ je uvedeno, že v případě, že rozsah
a tíže zdravotního postižení odpovídá kritériím přílohy č. 4, postupuje se podle této přílohy
(příloha č. 4 obsahuje zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky, podmiňující
částečnou invaliditu).
Posudková komise zjistila, že u stěžovatele nebyla prokázána poúrazová ztráta jednoho
oka ani ztráta vidění jednoho oka. Stěžovatel v listopadu 2008 utrpěl úraz pravého oka,
jehož důsledkem bylo těžké zhmoždění s krvácením do nitra oka a s porušením závěsu čočky
a sekundárním glaukomem. V lednu 2009 byla provedena operace sklivce a odstranění čočky,
postupně se normalizoval nitrooční tlak. Byly zjištěny změny centrální sítnice, které brání
normalizaci vizu, takže vizus pravého oka se proto nemohl normalizovat ani plánovou implantací
umělé nitrooční čočky, která proběhla po datu vydání napadeného rozhodnutí. K datu jeho vydání
(25. 11. 2009) byl zdravotní stav stěžovatele stabilizovaný, kdy vykonávání profese s omezením
v obecné pracovní rekomandaci již nemělo vliv na zhoršení zdravotního stavu. Při tomto
hodnocení PK MPSV zohlednila i pracovní kvalifikaci a vykonávané profese stěžovatele. Vyjádřila
se rovněž k dalším zdravotním postižením stěžovatele, když uvedla, že nebylo doloženo žádné další
somatické onemocnění a s ohledem na tuto skutečnost, při hodnocení dominantního zdravotního
postižení stěžovatele, zvolila dolní hranici procentního rozpětí poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti. PK MPSV nezjistila, že by zdravotní stav stěžovatele k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované odpovídal postižením uvedeným v příloze č. 3 a 4 téže vyhlášky. Nejvyšší
správní soud k tomu pro úplnost dodává, že mezi zdravotní postižení umožňující soustavnou
výdělečnou činnost za zcela mimořádných zdravotních podmínek, která jsou uvedena v příloze č. 3
a která podmiňují plnou invaliditu patří ze zrakových postižení úplná a praktická nevidomost obou
očí. Mezi zraková postižení značně ztěžující obecné životní podmínky, uvedená v příloze č. 4
a podmiňující částečnou invaliditu patří snížení zrakové ostrosti obou očí nebo lépe vidícího oka
na 6/36 a méně, a dále koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů nebo jediného
funkčně zdatného oka pod 45 stupňů. Je nepochybné, že ani jedním z těchto zdravotních postižení
stěžovatel netrpí, když funkce úrazem nepostiženého levého oka je zcela zachována.
Posudková komise tedy řádně odůvodnila, z jakých důvodů podřadila zdravotní postižení
stěžovatele pod kapitolu VII, oddíl A, položku 7, písm. a) přílohy č. 2 vyhl. č. 284/1995 Sb.
A nikoliv písm. b) téhož ustanovení vyhlášky. Vysvětlila z jakého důvodu stanovila míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti na dolní hranici rozpětí v uvedené položce. Nejvyšší
správní soud tak má s ohledem na výše uvedené za to, že PK MPSV v Hradci Králové
měla zdravotní stav stěžovatele dostatečně podložený, neboť vycházela z jeho kompletní zdravotní
dokumentace, přičemž zdravotní stav stěžovatele byl posudkovou komisí hodnocen příslušnými
odborníky v souladu se zákonnou úpravou.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že o správnosti závěrů PK MPSV
v Hradci Králové svědčí také to, že se v posouzení procentního hodnocení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti (20 %) shoduje se závěry PK MPSV v Praze. PK MPSV
v Hradci Králové rovněž náležitě zdůvodnila svůj závěr o tom, že PSSZ procentní hodnocení míry
poklesu uvedené schopnosti poněkud nadhodnotila, když dospěla k závěru, že se jedná o pokles
ve výši 25 %, neboť takovému hodnocení nenasvědčuje příznivé poúrazové hojení bez úplné ztráty
vidění na postiženém oku.
V obsahu zmíněných posudků PK MPSV v Hradci Králové a v Praze nenašel Nejvyšší
správní soud žádný relevantní rozpor, který by znamenal snížení věrohodnosti důkazního materiálu
hodnoceného soudem jako celku a mohl by představovat jinou vadu řízení způsobující
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Zároveň považuje postup městského soudu
při provádění dokazování, kdy si vyžádal celkem tři posudky PK MPSV (dva posudky
od PK MPSV v Praze a shora uvedený posudek PK MPSV v Hradci Králové), za správný, pečlivý
a dostačující k řádnému zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud proto neshledal žádnou
oporu pro to, aby mohl přisvědčit stěžovatelově námitce, že posudkové komise MPSV pochybily
při hodnocení jeho zdravotního stavu. Městský soud tedy evidentně neměl za této situace důvod
pochybovat o tom, že zdravotní stav stěžovatele byl náležitě odborně hodnocen.
K poukazu stěžovatele na skutečnost, že jej PK MPSV fyzicky nevyšetřovala, Nejvyšší
správní soud uvádí, že PK MPSV hodnotí zdravotní stav pojištěnce ke dni vydání rozhodnutí
žalované, tj. zpětně a vychází proto především z lékařských nálezů, byť ji nic nebrání provést
vyšetření pojištěnce (žadatele o přiznání plného či částečného invalidního důchodu) při jednání
komise. Jak již bylo uvedeno výše, posudková komise PK MPSV měla k dispozici dostatečnou
zdravotní dokumentaci. V posuzované věci zdravotní postižení stěžovatele spočívá ve zranění oka.
Je logické, že rozsah takového zdravotního postižení lze přesně určit pouze za pomocí
specializovaných přístrojů, kterými disponují odborní oční lékaři, přičemž posudková komise
závěry jejich nálezů vyhodnocuje. Proto posudková komise MPSV v posuzované věci nepochybila,
když vycházela z těchto lékařských nálezů a za přítomnosti odborné oční lékařky je při svém
jednání vyhodnotila, aniž by pokládala za potřebné stěžovatele ještě vyšetřit.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že byl od 18. 11. 2008 v pracovní
neschopnosti ve smyslu §55 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, která trvala
také v době vydání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2009. Namítal, že Městský
soud v Praze pochybil, když převzal závěr posudkové komise v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2010,
že stěžovatel je vzdor dlouhodobé pracovní neschopnosti práce schopen. Tento závěr Městského
soudu v Praze označil za rozporný s logikou, zákonem a odporující fyzickým funkčním vyšetřením
ošetřujícího lékaře zaznamenaným v jeho zdravotní dokumentaci.
Podle §55 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění se dočasnou pracovní neschopností
rozumí stav, který pro poruchu zdraví nebo jiné v tomto zákoně uvedené důvody neumožňuje pojištěnci vykonávat
dosavadní pojištěnou činnost a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní
pojištěnou činnost.
Podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění je pojištěnec plně invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti
nejméně o 66 % [ písm. a)], nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela
mimořádných podmínek [písm. b)].
Podle §39 odst. 2 cit. zákona se při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce
vychází z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce
odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem,
které vykonával předtím, než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem;
přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce,
zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh
výdělečné činnosti, než dosud vykonával.
Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je pak definován v §26 téhož zákona,
podle kterého se pro účely tohoto zákona za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav považuje nepříznivý zdravotní
stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok.
Z výše uvedených ustanovení zákona o důchodovém pojištění je zřejmé, že pro určení,
zda je pojištěnec plně invalidní, je rozhodující míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti vyjádřená v procentech (pro přiznání plného invalidního důchodu musí tento pokles
dosahovat alespoň 66 % a pro přiznání částečného invalidního důchodu alespoň 33 %) způsobená
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, tj. stavem, který podle poznatků lékařské vědy
má trvat déle než jeden rok. Žádné jiné kritérium rozhodné pro posouzení invalidity pojištěnce
z právní úpravy účinné ke dni vydání rozhodnutí žalované nevyplývá. Stěžovatelův zdravotní stav
byl posudkovými orgány hodnocen jako dlouhodobě nepříznivý, avšak s mírou poklesu schopnosti
soustavné výdělečné schopnosti jen v rozsahu 20 %.
Skutečnost, že se stěžovatel nacházel v dočasné pracovní neschopnosti, neměla vliv na
posouzení jeho zdravotního stavu z hlediska přiznání plného či částečného invalidního důchodu
(určení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti).
Ostatně PK MPSV v Hradci Králové dospěla k závěru, že stěžovatel byl k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované schopen vykonávat jinou pojištěnou činnost ve smyslu §55
odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění, přičemž svůj závěr v tomto směru řádně
zdůvodnila (poukázala na zprávu prim. MUDr. D. ze dne 25. 8. 2009, podle které duševní
a administrativní činnosti lze vykonávat zpravidla měsíc po operaci, fyzickou činnost určitě ne dříve
než po 3 měsících, přičemž k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované se jednalo
o více jak desetiměsíční odstup od operace a doložené odborné nálezy dokládají normální
pooperační průběh). V rámci hodnocení pracovní rekomandace pak PK MPSV uvedla,
že při tomto zdravotním stavu může stěžovatel vykonávat fyzickou práci bez nošení a zvedání
nadměrně těžkých břemen, s vyloučením prací vyžadujících neporušené prostorové vidění.
Nejvyšší správní soud se s těmito závěry posudkové komise ztotožňuje. S ohledem na shora
uvedené Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatele uzavírá, že městský soud nepochybil,
když poukázal na závěr PK MPSV v Hradci Králové, že rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti jí nepřísluší hodnotit, ale v žádném případě nemá vliv na posouzení pracovní
schopnosti stěžovatele z hlediska nároku na invalidní důchod.
K námitce stěžovatele, v níž poukázal na fyzickou náročnost své dosavadní práce a vyjádřil
přesvědčení, že pokud by jeho zdravotní stav byl stabilizován, pak by ošetřující lékař ukončil
jeho dočasnou pracovní neschopnost, Nejvyšší správní soud uvádí, že PK MPSV v Hradci Králové
nijak nezpochybnila, že stěžovatel již není schopen vykonávat dosavadní těžkou práci, když
výslovně uvedla, že může vykonávat fyzickou práci, avšak bez nošení a zvedání nadměrně těžkých
břemen a s vyloučením prací vyžadujících neporušené prostorové vidění, tedy jinou než dosavadní
pojištěnou činnost. Otázkou trvání pracovní neschopnosti posudkové komisi v řízení o dávku
důchodového pojištění nepřísluší se zabývat.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále zpochybnil hodnocení svého zdravotního postižení
s ohledem na skutečnost, že vychází z následné zdravotní dokumentace a současného zdravotního
stavu stěžovatele a nikoli ze stavu ke dni 25. 11. 2009, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí
žalované. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této námitce stěžovatele, neboť shledal,
že PK MPSV v Praze a stejně tak i PK MPSV v Hradci Králové, zdravotní stav stěžovatele
hodnotily na základě zdravotních nálezů k datu vydání napadené rozhodnutí žalované, což ostatně
ve svém posudku výslovně uvedly. Z ničeho nevyplývá, že by posudkové komise vycházely
také ze zdravotních nálezů vydaných až po rozhodnutí žalované. K poukazu stěžovatele
na skutečnost, že se vidění jeho pravého oka za dobu léčby vyvíjelo (ve smyslu zlepšení) od 10 %
k 35 %, přičemž ke dni vydání rozhodnutí žalované se jednalo o spíše 10 %, Nejvyšší správní soud
uvádí, že má pochopení, že pro stěžovatele je velice důležité, do jaké míry zůstala
zachována schopnost vidění na poraněném oku, nicméně musí zdůraznit, že pro podřazení
jeho dominantního zdravotního postižení pod písm. a) příslušné položky vyhl. č. 284/1995 Sb.,
není rozhodující, do jaké míry je zachováno vidění na postiženém oku (uvedená položka
předpokládá dokonce úplnou ztrátu jednoho oka, nebo úplnou ztrátu vidění na jednom oku),
ale to, zda na druhém oku je zachovaná dobrá zraková funkce. Posudkové komise MPSV se shodly
v závěru, že zraková funkce druhého oka zůstala naprosto zachována, přičemž jejich závěr
byl podložen všemi lékařskými nálezy.
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou oporu pro to, aby mohl vyhovět námitce
stěžovatele, že měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Nezjistil
totiž stěžovatelem namítaný rozpor mezi zdravotní dokumentací (nálezy) z nichž posudkové
komise vycházely a závěry posudkových komisí. Shledal rovněž, že posudky posudkových komisí
vyznívají obsahově shodně a nejsou mezi nimi žádné rozpory, které by snižovaly především míru
přesvědčivosti PK MPSV v Hradci Králové. Nejvyšší správní soud opětovně uvádí,
že pro přezkumné řízení soudní je rozhodující posudek posudkové komise MPSV,
která je ze zákona pro tento účel oprávněna nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu
posuzovaného pojištěnce, ale též k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě. Zejména posudek PK MPSV v Hradci
Králové přitom byl dostatečný pro to, aby z něj mohl Městský soud v Praze při posouzení
věci vycházet. Za této situace by pořízení dalšího znaleckého posudku soudem již bylo nadbytečné
a v rozporu se zásadou procesní ekonomie.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozsudek městského
soudu netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. (za použití §120 téhož zákona). Protože stěžovatel byl v řízení neúspěšný a žalovaná nemá
na náhradu nákladů řízení právo ve smyslu §60 odst. 2 s. ř. s., bylo rozhodnuto tak, že žádnému
z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu