ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.44.2009:41
sp. zn. 4 Ads 44/2009 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: B. M., zast.
JUDr. Milanem Davídkem, advokátem, se sídlem Stallichova 11, Praha 4, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2008, č. j. 2 Cad 44/2008 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatelky, JUDr. Milana Davídka, advokáta, se u r č u j e
částkou 1904 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala obnovy řízení, vedeného pod sp. zn. 3 Cad 43/2005 u Městského
soudu v Praze, v němž byla odmítnuta její žaloba ve věci dávky důchodového pojištění
pro opožděnost, a to s ohledem na §115 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť toto rozhodnutí Městského soudu
v Praze je podle ní nesprávné. Uváděla, že proti usnesení Městského soudu v Praze podala
kasační stížnost, která však byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Poukazovala na to,
že nebyla řádným způsobem správním orgánem v jeho rozhodnutí poučena o svých právech
a povinnostech, což mělo za následek, že jí dávka důchodového pojištění nebyla přiznána.
Je tak podle ní splněna podmínka §111 s. ř. s. pro obnovu řízení, protože ke zjištění nové
skutečnosti nesprávného postupu došlo až po seznámení se s obsahem rozsudku Nejvyššího
správního soudu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne ze dne 15. 8. 2008, č. j. 2 Cad 44/2008 – 11,
návrh na obnovu řízení odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že ze spisu sp.zn. 3 Cad 43/2005 zjistil, že usnesením
ze dne 14. 12. 2005 byla žaloba směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
ze dne 18. 6. 2004, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o starobní důchod, odmítnuta
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost podání žaloby. V řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 12. 2007 kasační stížnost žalobkyně zamítl.
Městský soud v Praze dále konstatoval, že se návrhem na obnovu řízení zabýval
ve smyslu §111 a násl. s. ř. s. a dospěl k závěru, že návrh nelze věcně projednat a musí
být odmítnut. Poukazoval na ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s., podle něhož je obnova řízení
přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu
a ve věcech politických stran a hnutí. Podle ustanovení §114 odst. 2 potom obnova řízení není
přípustná proti rozhodnutí o kasační stížnosti. V dané věci se prakticky jedná o obnovu řízení
proti rozhodnutí o kasační stížnosti, neboť usnesení Městského soudu v Praze, které je návrhem
na obnovu řízení napadáno, bylo přezkoumáno v rámci kasačního řízení a rozsudkem Nejvyššího
správního soudu byla kasační stížnost zamítnuta. Dále poukázal na ustanovení §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle soudního řádu
správního nepřípustný. Ze všech těchto důvodů postupoval tak, že návrh žalobkyně
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Proti tomuto usnesení podala včas kasační stížnost žalobkyně (dále jen stěžovatelka)
s tím, že zároveň požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2008, č. j. 2 Cad 44/2008 – 22, ustanovil
pro řízení o kasační stížnosti žalobkyni zástupce – JUDr. Milana Davídka, advokáta, se sídlem
Stallichova 11, Praha 4.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že se neztotožňuje se závěry Městského
soudu v Praze, které vedly k odmítnutí návrhu na obnovu řízení a tvrdí, že obnova řízení
měla být povolena a je v této věci přípustná, neboť jde o ochranu před nezákonným zásahem
žalované, a nejde v daném případě o obnovu řízení proti rozhodnutí o kasační stížnosti,
jak dovodil Městský soud v Praze. Stěžovatelka uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), c), d), e) s. ř. s. Podle tvrzení stěžovatelky jsou zde důkazy a skutečnosti,
které bez její viny nebyly a nemohly být v původním řízení uplatněny, a výsledek obnoveného
řízení může být pro stěžovatelku příznivější. Stěžovatelka uvádí, že v návrhu na obnovu vylíčila
všechny skutečnosti, které svědčí o tom, že návrh na obnovu byl podán v zákonné lhůtě a nabídla
a navrhla provedení důkazů, jimiž prokazuje důvodnost svého návrhu. K tomu rekapituluje,
že nesprávný úřední postup, nesprávné rozhodování a poučení o opravných prostředcích
správního orgánu, měly za následek nepřiznání jejího starobního důchodu. K doplňujícímu
podání k návrhu na obnovu řízení ze dne 26. 6. 2008, na jehož obsah stěžovatelka plně odkazuje,
předložila nový důkaz, který nemohla uplatnit v původním řízení a z něhož je zřejmé, že výsledek
obnoveného řízení může být pro stěžovatelku příznivější. Tímto důkazem je informativní list
důchodového pojištění ze dne 9. 4. 2008, který stěžovatelka obdržela dne 26. 5. 2008. Tato listina
spolu s vydaným rozhodnutím žalované zakládá podle stěžovatelky bezesporu obnovu řízení.
Dále stěžovatelka uvádí, že jediným důvodem pro negativní rozhodnutí ve věci zůstává neuznání
náhradní doby nezaviněné nezaměstnanosti v důsledku předlistopadové perzekuce,
avšak potvrzení státního orgánu odboru pracovních sil ONV Praha 5 ze dne 25. 7. 1990 a žádost
OPS ONV Praha 5 ze dne 10. 9. 1990 prokazují podle stěžovatelky zcela nesporně již v roce
2005 splněné podmínky ustanovení §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. Ze shora uvedených
důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil jako nezákonné a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka za důvody kasační stížnosti označila důvody vymezené v §103 odst. 1
písm a), c), d), e) s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v situaci, kdy je kasační stížností
napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případná nepřezkoumatelost
z důvodu vady řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé.
Stěžovatelka spatřuje nezákonnost napadeného usnesení v tom, že byť se jednalo o řízení
ve věci důchodového zabezpečení, došlo v předcházejícím řízení před správním orgánem
z jeho strany k zásahu do jejích zpráv, kdy zejména nebyla řádně poučena o opravných
prostředcích, což mělo za následek nepřiznání jejího starobního důchodu. Dovozovala, že návrh
na obnovu řízení měl být posuzován z těchto hledisek a soud měl obnovu řízení povolit.
S výše uvedeným názorem nelze souhlasit.
Podle ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s. je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku
vydanému v řízení a) o ochraně před zásahem správního orgánu, b) ve věcech politických stran
a hnutí. V posuzované věci se stěžovatelka dovolávala obnovy řízení ve věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cad 43/2005. Nejvyšší správní soud zjistil, že v předmětném
soudním řízení se jednalo o opravném prostředku stěžovatelky, směřujícímu proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 6. 2004, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o starobní důchod. Přezkumné soudní řízení skončilo usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 14. 12. 2005, č. j. 3 Cad 43/2005 – 23, jímž byla žaloba stěžovatelky odmítnuta
podle §46 odst. 1 písm. b) pro opožděnost. Usnesení nabylo právní moci dne 28. 12. 2005. Proti
tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2007, č. j. 4 Ads 5/2007 – 64, zamítnuta.
Z citace ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že toto zákonné ustanovení omezuje
možnost podat návrh na obnovu řízení jen na řízení a) o ochraně před zásahem správního orgánu
a b) ve věcech politických stran, přičemž současně je v tomto zákoně upraveno v ustanovení §82
řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.
Podle ustanovení §82 s. ř. s., každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah
nebo jeho důsledky, anebo hrozí-li jeho opakování.
Definici zásahu zákon neobsahuje, zásah vymezuje velmi obecně a široce. Přesná definice
ani není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních
orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou
a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy
(při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke sjednání nápravy), zajišťovací úkony atd., tedy obecně
úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby,
vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet,
nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního
či jinak vyjádřeného pokynu či příkazu). Kromě neformálnosti samotného zásahu (v tom smyslu,
že není realizován ve formě rozhodnutí, ani jiného typově formalizovaného aktu správního
orgánu) je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (když ovšem
i donucení je zahrnuto pod legislativní zkratku „zásah“). Z výše uvedeného nutno dovodit,
že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti o starobní důchod
není možné považovat za nezákonný zásah, jak jej má na mysli §82 s. ř. s., ale jde typicky
o rozhodnutí správního orgánu, proti němuž lze podat žalobu ve smyslu §4 písm. a) s. ř. s.
Byť stěžovatelkou tvrzené vady (nesprávný úřední postup, absence řádného poučení o opravných
prostředcích proto rozhodnutí žalované) rozhodnutí žalované, jakož i postupu, který jeho vydání
předcházel, subjektivně stěžovatelka mohla považovat za určitý „zásah“ ve vztahu ke své osobě,
nejsou tyto tvrzené vady rozhodnutí a s ním spojeného řízení „nezákonným zásahem ve smyslu
§82 s. ř. s.“, neboť dikce uvedeného ustanovení předpokládá, že zásah, pokyn nebo donucení
správního orgánu není „rozhodnutím“. Ostatně tyto tvrzené vady byly předmětem řízení
o kasační stížnosti proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze, ukončenému
zamítavým rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2007, č. j. 4 Ads 5/2007 – 64.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že Městský soud v Praze návrh na obnovu řízení
odmítl s odkazem na §114 odst. 2 s. ř. s., podle něhož není obnova řízení přípustná
proti rozhodnutí o kasační stížnosti, k tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že městský
soud primárně argumentoval nepřípustností obnovy řízení v dané věci ve spojení s §114 odst. 1
s. ř. s., a poukaz na §114 odst. 2 s. ř. s. uváděl doplňkově s konstatováním, že v dané věci
se prakticky jedná o obnovu řízení proti rozhodnutí o kasační stížnosti, neboť usnesení Městského soudu v Praze,
které je návrhem na obnovu řízení napadáno, bylo přezkoumáno v rámci kasačního řízení a rozsudkem
Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost zamítnuta. To ostatně, materiálně vzato, odpovídá
skutečnosti, i když striktně posouzeno, tato argumentace soudu nebyla příliš případná.
Z právního hlediska však bylo v dané věci rozhodující vymezení pravidel přípustnosti,
resp. nepřípustnosti, obnovy řízení obsažené v §114 odst. 1 s.ř.s., které Městský soud v Praze
uvedl a argumentoval jím na prvém místě.
Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze
postupoval správně, pokud řízení ve věci sp. zn. 3 Cad 43/2005 vedené u Městského soudu
v Praze, nepovažoval za řízení podřaditelné režimu obnovy řízení podle s. ř. s. a dovodil,
že podmínky pro obnovu řízení nejsou v posuzované věci splněny.
Nutno tedy uzavřít, že řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení o zamítnutí žádosti o starobní důchod není řízením o ochraně před zásahem
správního orgánu, ale řízením o žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy
orgánem moci výkonné. Proti usnesení Městského soudu v Praze vydanému v tomto řízení
není obnova řízení podle §114 odst. 1 s. ř. s. přípustná.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soudu uvádí, že stěžovatelka má možnost
požádat o dávku starobního důchodu znovu a v novém řízení o dávce uplatnit námitky,
jimiž dokládá, že podmínky ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb. splnila (§56 zákona
č. 155/1995 Sb.).
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu
v Praze bylo vydáno v souladu se zákonem. Kasační stížnost proto za důvodnou nepovažuje,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1, 2
za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, neboť stěžovatelka s kasační stížností úspěch neměla a žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona nenáleží (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s.).
Odměna ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Milanu Davídkovi,
byla stanovena za dva úkony právní služby po 500 Kč za každý úkon (první porada s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti ze dne 27. 1. 2009
podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §9 odst. 2 téže vyhlášky, celkem tedy 1000 Kč),
a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky po 300 Kč, celkem tedy 1600 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně,
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 304 Kč. Ustanovenému
zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 1904 Kč. Odměna bude zástupci
stěžovatele vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu