ECLI:CZ:NSS:2015:4.ADS.94.2015:21
sp. zn. 4 Ads 94/2015 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: JUDr. J.
H., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížova 25, Praha 5,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2.
2015, č. j. 2 Ad 23/2014 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2014, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná
zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 2.
2014, kterým byla zamítnuta pro nesplnění podmínek §50 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 8. 2013 (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“), žádost žalobkyně o opětovné přiznání pozůstalostního důchodu. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala, že žalobkyni byl rozhodnutím ze dne 13. 12. 2012
přiznán na dobu od 12. 8. 2012 do 11. 8. 2013 vdovský důchod ve výši 6876 Kč měsíčně.
Následně žalobkyně podala žádost ze dne 11. 11. 2013 o opětovné přiznání pozůstalostního
důchodu, čemuž ale nebylo vyhověno. Žalovaná s odkazem na příslušnou právní úpravu dospěla
k závěru, že vdovský důchod náleží žalobkyni pouze po dobu jednoho roku od smrti manžela. Po
uplynutí této doby by měla jako pozůstalá manželka podle §50 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění nárok na vdovský důchod pouze tedy, pokud by splnila tam uvedené podmínky.
Ustanovení §50 odst. 3 téhož předpisu pak speciálně vymezuje pojem „dítě“ ve smyslu odst. 2
téhož paragrafu. Žalobkyně sice pečuje o svou dceru S. B., jejímž otcem nebyl zemřelý manžel
žalobkyně K. H., ale její první manžel, přičemž k uzavření sňatku žalobkyně s K. H. došlo až po
dosažení dceřiny zletilosti, takže nelze hovořit o tom, že jde o dítě, které bylo v rodině zemřelého
vychováváno.
[2] Žalovaná z obsahu správního spisu zjistila, že dcera žalobkyně se narodila dne X rodičům
J. B. a J. B. (žalobkyni) a že v akademickém roce 2013/2014 je studentkou České zemědělské
univerzity v Praze. Z oddacího listu ze dne 27. 8. 2009 vyplývá, že žalobkyně dne 14. 8. 2009
uzavřela sňatek s panem K. H., přičemž v té době bylo dceři žalobkyně již 18 let, tzn. že byla
zletilá. Z úmrtního listu ze dne 15. 8. 2012 je dále zřejmé, že manžel žalobkyně (nikoliv však otec
dcery žalobkyně) pan K. H. zemřel dne X. Žalovaná dále zjistila, že otec dcery žalobkyně pan J.
B. stále žije. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyně by měla nárok na opětovné přiznání
vdovského důchodu po uplynutí jednoho roku od smrti manžela pouze za předpokladu, že by
pečovala o nezaopatřené dítě, kterým se v daném případě rozumí dítě, které bylo v rodině
zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní dítě vdovy (žalobkyně). Splnění podmínky výchovy dítěte
přitom žalovaná posuzuje ve vztahu k osobám mladším 18 let. Výchova osoby po dosažení její
zletilosti, tj. dospělosti, jinou dospělou osobou je nereálná, nenaplňuje proto podmínky podle §
50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná se dále podpůrně dovolávala analogického
použití §32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, které rovněž zdůrazňuje okamžik
(zde pro nárok ženy na starobní důchod) dosažení zletilosti dítěte a jeho výchovu do této chvíle.
[3] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 16. 6. 2014, v níž tvrdila,
že žalovaná své závěry o nepřiznání vdovského důchodu neopírá o ustanovení žádného právního
předpisu. Zdůraznila, že zákon o důchodovém pojištění hovoří o nezaopatřeném dítěti, kterým
je dítě do dosažení 26 let věku, pokud se soustavně připravuje na budoucí povolání. Analogické
použití §32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění tedy není na místě. Za příhodnější
a správnější by považovala výklad, podle něhož zákonodárce vázal pobírání důchodu na osobu
vdovy, která se ocitla v těžké situaci. Výchovu dítěte v rodině žalovaná nesprávně zužuje
na výchovu nezletilého dítěte, ačkoli zákonodárce měl podle jejího názoru na mysli to, zda dítě
v rodině zemřelého žilo a zda oba manželé pečovali o jeho potřeby. Statut nezaopatřeného dítěte
je tedy jasně stanoven pouze hranicí 26 let a soustavnou přípravou na budoucí povolání, přičemž
se musí jednat o vlastní dítě vdovy. Tyto podmínky nepochybně i po uplynutí jednoho roku
od smrti manžela splňovala, neboť pečovala a nadále pečuje o nezaopatřenou dceru, která
je studentkou vysoké školy a nedosáhla dosud věku 26 let. V neposlední řadě žalobkyně
poukázala na to, že pracovníci žalované ji při jednání poskytovali protichůdné rady a názory
k celé problematice. Žalobkyně proto navrhovala, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[4] Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 31. 7. 2014, v němž podrobně
rekapitulovala příslušnou právní úpravu a v němž setrvala na stanovisku, že žádosti žalobkyně
nemohla vyhovět, neboť nebyla splněna podmínka péče o nezaopatřené dítě pro trvání nároku
na vdovský důchod. Dcera žalobkyně S. B. je dcerou dosud žijícího otce, není dcerou zemřelého
manžela žalobkyně a v době uzavření sňatku žalobkyně se zemřelým K. H. v srpnu 2009 již
dosáhla zletilosti. Dospěla k závěru, že žalobkyně by měla nárok na opětovné přiznání vdovského
důchodu po uplynutí jednoho roku od smrti manžela pouze za předpokladu péče o nezaopatřené
dítě, kterým se v daném případě rozumí dítě, jež bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o
dítě vdovy (žalobkyně). Splnění podmínky výchovy dítěte žalovaná posuzuje pouze ve vztahu
k osobám mladším 18 let. Výchova osoby po dosažení její zletilosti jinou dospělou osobou není
podle žalované možná, žalobkyně tudíž nesplnila podmínky §50 odst. 2 a 3 zákona o
důchodovém pojištění. Žalovaná proto navrhovala, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 2Ad 23/2014 - 20, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že je mezi stranami nesporné, že otcem dcery
žalobkyně není zemřelý pan K. H., s nímž žalobkyně uzavřela dne 14. 8. 2009 manželství a který
dne X zemřel. V době uzavření tohoto manželství už byla dcera žalobkyně zletilá. Není sporu ani
o tom, že se dcera žalobkyně soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na vysoké škole,
tudíž se jedná o nezaopatřené dítě soustavně se připravující na budoucí povolání ve smyslu §20
odst. 3 písm. a) a §21 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Mezi účastníky řízení dále
není sporné ani to, že dceři žalobkyně nevznikl nárok na sirotčí důchod po zemřelém K. H.,
protože ten nebyl jejím rodičem a protože nedošlo z jeho strany k osvojení dcery žalobkyně. Není
proto splněna první z alternativních podmínek podle §50 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění. Soud dále zaměřil svou pozornost na zodpovězení otázky, zda nárok žalobkyně není
založen na základě péče o nezaopatřené dítě, kdy se tímto dítětem podle zákona o důchodovém
pojištění rozumí dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní dítě vdovy. Za
rozhodující označil výklad pojmu „vychováváno“, neboť rodinou žalobkyně a jejího manžela K.
H. „prošla“ její dcera již jako zletilá. Jelikož tento institut zákon o důchodovém pojištění
nevymezuje, vyšel soud ze zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.), podle kterého je institut
výchovy aplikovatelný pouze na nezletilé osoby. Protože dcera žalobkyně byla v době uzavření
manželství již zletilá, nebyla panem H. vychovávána, tudíž žalobkyně nesplnila žádnou podmínku
pro přiznání vdovského důchodu po uplynutí jednoho roku od smrti manžela.
[6] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 2Ad 23/2014 -
20, podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne 10. 4. 2015, v níž uvedla,
že napadá rozsudek z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vytýkala městskému soudu, že
nesprávně věc právně posoudil a aplikoval v její neprospěch analogii zákona, aniž by se vypořádal
s tím, že v jiných předpisech je upraveno, že výchova může probíhat u dětí do 19 let věku.
Zdůraznila, že cílem vdovského důchodu je zabezpečit hmotně ovdovělého partnera, kdy jsou na
jeho péči a výživu odkázány i jiné osoby, případně je hendikepován věkem blízkým věku nároku
na starobní důchod. Zákonodárce nadto zcela zjevně nechtěl takovou úpravu, kdy by se
markantně lišila práva osvojeného a vlastního dítěte v sociálně srovnatelném postavení. Vyslovila
přesvědčení, že pojmem výchova zákonodárce zamýšlel i to, že se rodina stará o zletilé dítě ve
smyslu zabezpečení veškerých jeho hmotných i jiných potřeb. Ostatně samotný zákonodárce
v jiných předpisech vyslovil, že výchova je možná i u osob starších než 18 let, tedy i u zletilých.
Právní řád tedy nedefinuje přesně význam slova výchova; pokud je v nějakém předpisu uvedena
nejzazší věková hranice, činí 19 let. Soud a žalovaná tedy nedostatečně tuto otázku zkoumaly.
Odkaz na §32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění není na místě, neboť řeší zcela jinou věc, a
to nárok ženy na starobní důchod. V neposlední řadě stěžovatelka poukázala na to, že potřeby
nezaopatřeného dítěte se neliší podle toho, zda se stal členem rodiny zemřelého před svými
osmnáctými narozeninami nebo po nich. Zdůraznila, že dcera byla v rodině zemřelého
vychovávána nejen 3 roky po uzavření stěžovatelčina manželství s K. H., ale i před tím –
prakticky po celý její dosavadní věk. Výklad žalované přitom vede k závěru, že manželství by
muselo být uzavřeno před dovršením věku 18 let její dcery, aby měla nárok na vdovský důchod,
s čím stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Poukázala přitom na to, že pracovnice žalované ji
poskytovaly zcela mylné a protichůdné informace v průběhu správního řízení. Stěžovatelka tudíž
vyslovila závěr, že účelem předmětné sociální dávky má být finanční pomoc pro pozůstalého
manžela pečujícího o nezaopatřené dítě, kterým může být i osoba do 26 let věku, která se
připravuje na své budoucí povolání – tyto podmínky přitom stěžovatelka splnila. Závěry soudu a
žalované o tom, že její dcera nemá nárok na sirotčí důchod, jsou zcela irelevantní. Odmítnutí
vyplácení vdovského důchodu pro svou osobu však pokládá za velkou nespravedlnost. Dále
poukazovala na svůj nepříznivý zdravotní stav a svou snahu situaci řešit svépomocí. Stěžovatelka
proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti důvod jejího podání podřadila pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dcera stěžovatelky S. B. se
narodila dne X, přičemž jejím otcem nebyl pozdější manžel stěžovatelky pan K. H., ale první
manžel stěžovatelky – dosud žijící J. B. Manželství s K. H. stěžovatelka uzavřela dne 14. 8. 2009,
k úmrtí manžela stěžovatelky došlo X. Z výše uvedených dat je zřejmé, že stěžovatelka uzavřela
sňatek s panem K. H. v době, kdy její dcera S. B. byla v souladu s ustanovením §8 odst. 1 a 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zletilá. Tyto skutečnosti
ostatně nejsou mezi stranami řízení sporné.
[13] Nejvyšší správní soud zaměřil v souladu s kasační argumentací stěžovatelky svou
pozornost na posouzení toho, zda na základě výše popsaného skutkového stavu měla
stěžovatelka nárok na výplatu vdovského důchodu po uplynutí jednoho roku od smrti manžela.
[14] Podle ustanovení §50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění platí, že „po uplynutí
doby uvedené v odstavci 1 má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže a) pečuje o nezaopatřené dítě, b) pečuje
o dítě, které je závislé na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost)
anebo stupni IV (úplná závislost), c) pečuje o svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s ní žije
v domácnosti a je závislý na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost)
anebo stupni IV (úplná závislost), d) je invalidní ve třetím stupni, nebo e) dosáhla alespoň věku o 4 roky nižšího,
než činí důchodový věk stanovený podle §32 pro muže stejného data narození nebo důchodového věku,
je li důchodový věk nižší.“ Podle ustanovení §50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění „dítětem
podle odstavce 2 písm. a) a b) se rozumí dítě, které má po zemřelém nárok na sirotčí důchod, a dítě, které bylo
v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní (osvojené) dítě vdovy nebo bylo-li dítě aspoň jedním z nich převzato
do dne smrti manžela do trvalé péče nahrazující péči rodičů.“
[15] Stěžovatelka svůj nárok na vdovský důchod zakládá na tvrzení a na faktu, že pečuje
o nezaopatřené dítě ve smyslu ustanovení §50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
Stěžovatelka v tomto směru však přehlíží, že pro výklad pojmu dítě je rovněž důležité ustanovení
§50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, jak ostatně zdůraznil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 5. 6. 2013, č. j. 6 Ads 1 63/2012 – 24, v němž poukázal na „definici pojmu „dítě“
v §50 odst. 3 zákona o důchodovém zabezpečení, která je speciální vůči obecné definici tohoto pojmu v §20
odst. 1 cit. zákona“.
[16] Nejvyšší správní soud tedy činí dílčí závěr, že pro splnění nároku na vdovský důchod
po uplynutí jednoho roku od smrti manžela podle ustanovení §50 odst. 2 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění je nutné, aby byly kumulativně splněny dvě podmínky spočívající v tom,
že pozůstalý manžel pečuje o „nezaopatřené dítě“ ve smyslu ustanovení §20 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění, přičemž toto dítě zároveň splňuje podmínky obsažené v ustanovení
§50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Obecně a zjednodušeně řečeno tak lze uvést,
že na vdovský důchod byl a je nárok pouze v případě péče vdovy o dítě, které má k zemřelému
určitý zákonem požadovaný vztah. Tyto dvě podmínky je tudíž nutno odlišit, neboť jinak
by nebylo zřejmé, proč by zákonodárce v ustanovení §50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění
upravoval pojem dítě – speciálně v návaznosti na obecnou definici v ustanovení §20
téhož zákona.
[17] Žalovaná se proto správně musela zabývat tím, zda byly splněny podmínky ustanovení
§50 odst. 3 citovaného předpisu, tedy zda dcera stěžovatelky S. B. má nárok na sirotčí důchod,
nebo zda se jedná o dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno. Žalovaná přitom dospěla
ke správnému závěru, že dcera stěžovatelky nárok na sirotčí důchod nemá, neboť není dcerou
manžela stěžovatelky pana K. H. – srov. §52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
[18] Pokud nebyla splněna první podmínka §50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění,
tj. že dcera stěžovatelky nemá nárok na sirotčí důchod po zemřelém, musela žalovaná zkoumat,
zda nebyla v jejím případě splněna podmínka spočívající v tom, že se jedná o „dítě, které
bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní (osvojené) dítě vdovy nebo bylo-li dítě aspoň jedním z nich
převzato do dne smrti manžela do trvalé péče nahrazující péči rodičů.“
[19] Výkladem výše citované podmínky se již Nejvyšší správní soud zabýval, a to v rozsudku
ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 Ads 76/2005 – 49, v němž ve skutkově prakticky shodném případu
dospěl k právnímu závěru, že „podle názoru Nejvyššího správního soudu skutečnost, že nezaopatřené dcery
žalobkyně žily jak v době před dosažením zletilosti, tak i poté, ve společné domácnosti s K. B. za situace,
kdy svazek K. B. se žalobkyní byl zcela volný, bez zákonné povinnosti druha matky podílet se na výchově
nezaopatřených dětí (srov. §33 zákona o rodině), není právním důvodem pro přiznání vdovského důchodu
žalobkyni. Ostatně uvedený volný svazek muže a ženy v době, kdy ve společné domácnosti žily nezaopatřené děti,
je též zcela bez právního významu, pokud jeden z partnerů zemře. V dané věci tato situace trvala až do uzavření
manželství žalobkyně s K. B., což se stalo jeden den před jeho smrtí. Uzavřením manželství v uvedené
době nemohlo dojít ke zhojení faktu, že nezaopatřené děti žalobkyně žily s ní a jejím partnerem pouze
před uzavřením jejich manželství.“
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na závěry učiněné ve shora citovaném rozsudku
považuje za správné, pokud městský soud při výkladu ustanovení §50 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění přihlédl ke kritériím podle zákona o rodině, jakkoli stěžovatelka mylně
tento postup považuje za formální. Je totiž zřejmé, že zákonodárce úpravou obsaženou v §50
odst. 3 zákona o důchodovém pojištění považoval za nutné zohlednit určité sociální vztahy mezi
blízkými osobami, na druhé straně však zakotvil, že tyto sociální vztahy musí mít určité zákonné
znaky, aby je bylo možné odlišit od jiných a aby je bylo možné vůbec identifikovat a prokázat.
Byť se tyto závěry zdají být na první pohled ryze formální, nelze podle názoru Nejvyššího
správního soudu odhlédnout od toho, že právo s těmito formálními znaky běžně pracuje
a že v konkrétní věci je tímto důležitým okamžikem uzavření manželství mezi stěžovatelkou
a panem K. H., neboť jím došlo k podstatné změně jejich právní situace.
[21] S okamžikem uzavření manželství právní předpisy běžně pracují a spojují s nimi zcela
podstatné změny práv a povinností dotčených osob. Nejvyšší správní soud přitom nevidí důvod
pro to, aby v případě ustanovení §50 odst. 2 a 3 zákona o rodině tomu bylo jinak;
tedy dovozovat, že ke změně jejich právní sféry došlo již okamžikem faktického spolužití. Pokud
by Nejvyšší správní soud takový závěr akceptoval, nebylo by zřejmé, jaké znaky takové spolužití
má vykazovat, zejména co do své délky a charakteru, tedy od kterého jiného okamžiku
než od uzavření manželství lze hovořit o tom, že v takovém spolužití je zajišťována výchova
dítěte.
[22] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu poukazuje na to, že výchovu dítěte
v nejširším možném smyslu je možno chápat jako cílevědomou, plánovitou a všestrannou
činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život
(srov. výklad pojmu výchova na internetových stránkách Wikipedie, dostupný
na https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDchova). Z toho je zřejmé, že výchova v nejširším
možném smyslu je neustálý proces provázející člověka po celý život, přičemž se dá hovořit
i o tom, že zejm. rodiče fakticky vychovávají své dítě v různé míře po celý jeho život, neboť
na něj neustále působí. Připuštění výkladu ustanovení §50 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění v tomto duchu by však bylo zcela bezbřehé, neboť lidská bytost je bez ohledu na svůj
věk neustále vychovávána v různé intenzitě řadou různorodých osob. Citované ustanovení
zákona o důchodovém pojištění však zjevně dopadá na případy, kdy mezi dotčenými osobami
vzniklo pouto vyšší intenzity, neboť tento bližší vztah je právě tím titulem, který bývalé manželce
zakládá nárok na vdovský důchod po uplynutí 1 roku po úmrtí bývalého manžela.
[23] Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s městským soudem, že tento bližší vztah mezi
manželem matky a dítětem je v právním slova smyslu založen uzavřením manželství mezi touto
osobou a matkou dítěte, tedy významnou právní skutečností, neboť na základě ní teprve vznikají
manželovi matky určité povinnosti ve smyslu ustanovení §33 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině,
ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k dítěti a jeho výchově. Na základě tohoto ustanovení
tak lze hovořit o tom, že se manžel matky, který není otcem dítěte, podílí na výchově dítěte,
neboť k tomu je podle tohoto ustanovení za tam uvedených podmínek povinován.
Jak totiž ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 3 Ads 76/2005 Nejvyšší správní soud dovodil,
je to právě uzavření manželství, které má vliv na právní postavení dotčených osob, a to nejen
v soukromoprávním smyslu, ale ve svém důsledku i ve veřejnoprávním smyslu. Nejvyšší správní
soud přitom neshledává důvod pro to, aby se od výše citovaného rozhodnutí odchýlil a nově
bez relevantní změny v právní úpravě dovozoval, že faktické vytvoření domácnosti a spolužití
dotčených osob včetně možné určité výchovy dcery stěžovatelky zemřelým manželem zakládalo
stěžovatelčin nárok na vdovský důchod ve smyslu §50 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění.
[24] Okamžik uzavření manželství musí podle názoru Nejvyššího správního soudu pro nárok
na vdovský důchod dle §50 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění předcházet nabytí
zletilosti dítěte. Nejvyšší správní soud sice souhlasí se stěžovatelkou, že výchova dítěte ve výše
uvedeném obecném smyslu a péče o něj - zejm. v materiální oblasti - může přesáhnout okamžik
nabytí zletilosti, tj. 18 let, na druhou stranu právní předpisy – a to zejm. soukromoprávní - pracují
s faktem dosažení zletilosti dítěte. Po dosažení zletilosti se v právním slova smyslu jedná o zcela
jinou situaci, z dítěte se stává zletilá, dospělá osoba, mající zcela jiný právní status. Pokud tedy
došlo k uzavření manželství až po nabytí zletilosti dcery stěžovatelky, nacházela se její dcera
ve vztahu k manželovi panu K. H. v jiné právní pozici než kdyby k uzavření takového manželství
došlo v době její nezletilosti.
[25] Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že výše uvedené představuje výklad pojmu dítě
ve smyslu §50 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, nikoli výklad pojmu nezaopatřené dítě
podle §20 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud, městský soud
ani žalovaná přitom neargumentují tím, že by dcera stěžovatelky nebyla nezaopatřené dítě
ve smyslu §20 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, pouze setrvale uvádějí, že její dcera
nebyla ve vztahu k zemřelému manželovi dítětem ve smyslu §50 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění, neboť její právně relevantní vztah k němu byl založen uzavřením manželství
stěžovatelky s ním až po nabytí zletilosti dcery.
[26] Nejvyšší správní soud obecně souhlasí s názorem stěžovatelky, že účelem ustanovení
§50 odst. 2 a 3 zákona o důchodovém pojištění je hmotně zabezpečit ovdovělého
partnera nacházejícího se v nepříznivé sociální situaci, stěžovatelka však přehlíží, že zákonodárce
pro trvání nároku nezahrnul do zákona všechny v úvahu přicházející negativní sociální situace –
k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 4 Ads 160/2011 –
111. Nelze však na základě tohoto obecného účelu jít nad rámec zákona, neboť tím by Nejvyšší
správní soud fakticky připustil, že nárok na vdovský důchod má pozůstalá manželka ve všech
případech, kdy se ocitne v nepříznivé sociální situaci, přičemž za nepříznivou sociální situaci by se
jistě dal označit samotný fakt smrti manžela. Takový výklad a závěr je zjevně neudržitelný.
[27] Výše uvedené závěry přitom nejsou zpochybněny ani jinými právními předpisy, kterých
se stěžovatelka dovolává (a to konkrétně zákonem o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné
výchovy ve školských zařízeních, zákonem o soudnictví ve věcech mládeže nebo zákonem
o sociálních službách), jež některé nároky spojují s věkem 19 let, neboť se jedná o speciální
veřejnoprávní předpisy dopadající na zcela jinou problematiku péče o děti, a to i po té,
co dosáhnou věku 18 let. Zákon o důchodovém pojištění přitom s těmito zvláštními právními
předpisy ve vztahu k dané problematice nepracuje a neodkazuje na ně, nelze se jich proto podle
názoru Nejvyššího správního soudu dovolávat, zvláště když zákon o důchodovém pojištění
dle výše uvedeného vychází ze soukromoprávních předpisů. Ostatně lze jako příklad možné,
či dokonce nutné aplikace zákona o rodině (dnes příslušných ustanovení Nového občanského
zákoníku) uvést i ustanovení §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož
„za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě
rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, kterému bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo
na základě dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou zodpovědnost,
a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči
rodičů se považuje dále dítě, jež bylo převzaté do péče na základě rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí
nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele nebo péče osoby, která má zájem stát
se pěstounem, a dítě, jež bylo převzato do péče na základě předběžného opatření vydaného v rámci řízení o svěření
dítěte do výchovy“. Za rozhodnutí příslušného orgánu se podle citovaného odstavce považuje
rozhodnutí soudu ve věci péče o nezletilé děti či rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí
nebo dřívějšího k tomu příslušného orgánu. Všechna zákonem zmiňovaná rozhodnutí ať již
soudu, či orgánu sociálně-právní ochrany dítěte nebo jeho právního předchůdce přicházejí
podle zmíněných právních předpisů v úvahu jen u dětí, které ještě nedosáhly věku 18 let. Tolik
na oporu názoru, že „výchova dítěte“ je zákonem předpokládána jen do dosažení téže věkové
hranice; po jejím dosažení již svěření dítěte do péče nahrazující péči rodičů zákon nepřipouští.
[28] Nejvyšší správní soud na závěr v souladu s argumentací stěžovatelky uplatněnou v žalobě
považuje za vhodné, aby správní soudy ve svých rozhodnutích odkazovaly na ustálenou
rozhodovací praxi, a to včetně rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Na druhou
stranu pokud městský soud své závěry neopřel o odpovídající judikaturu Nejvyššího správního
soudu, nelze na základě pouze této skutečnosti dovozovat, že by jeho rozhodnutí bylo nezákonné
– srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 As 31/2008 - 72.
Za stěžejní totiž Nejvyšší správní soud považuje to, zda městský soud dospěl k právním závěrům,
které jsou v souladu s právními předpisy, přičemž v posuzovaném případě městský soud
rozsudek řádně odůvodnil; jeho závěry shledává Nejvyšší správní soud za souladné s příslušnou
právní úpravou.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[29] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[30] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci procesně
úspěšná, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalované však nelze podle ustanovení §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat právo na náhradu nákladů řízení ve věci týkající se důchodového pojištění,
ačkoli byla procesně úspěšná.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu