ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.96.2010:115
sp. zn. 4 Ads 96/2010 - 115
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. V. F., zast.
JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou, se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, proti
žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 7 Ca
237/2007 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím z neuvedeného dne, č. j. 2007/2416/30, žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Plzeň ze dne 9. 3. 2007, č. j. 3353/07 -11/16371,
o zápočtu dob rozhodných pro výsluhové nároky. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobci
byla pro odchodné započtena doba jeho služebního poměru celníka od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2006
a doba služebního poměru vojáka z povolání od 1. 1. 1983 do 30. 6. 1990. Pro výsluhový
příspěvek byla žalobci započtena tatáž doba s vyloučením doby mající politický charakter
(od 13. 8. 1986 do 28. 8. 1989). Pracovní poměr celníka, z něhož dne 1. 7. 1997 vznikl služební
poměr, byl žalobci podle čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. započten pro příspěvek za službu
a pro jiné nároky vyplývající z tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb. kromě odchodného,
pro které se rozhodná doba začala počítat až od vzniku služebního poměru. Žalovaný podotkl,
že ustanovení §224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), musí být aplikováno
s přihlédnutím k diferenciaci způsobu zápočtu doby pracovního poměru celníka pro odchodné
a pro příspěvek za službu, stanovené zákonem č. 113/1997 Sb. Právní úprava odchodného
v zákoně o služebním poměru se téměř neliší od předchozí úpravy v zákoně č. 186/1992 Sb.;
pracovní poměr celníka nebyl v případě odchodného podle tohoto zákona posuzován
jako služební poměr, a nemůže tudíž být považován za služební poměr ani podle nového zákona
o služebním poměru. Zmíněný čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. ani výslovně nehovořil
o nezapočtení doby pracovního poměru výhradně pro odchodné podle zákona č. 186/1992 Sb.
Žalovaný uzavřel, že ustanovení §224 odst. 3 zákona o služebním poměru bylo aplikováno
správně, nezapočítání pracovního poměru celníka z tohoto ustanovení ve spojení s čl. VI odst. 3
zákona č. 113/1997 Sb. jednoznačně vyplývá a celníci tímto nebyli znevýhodněni oproti jiným
bezpečnostním sborům, naopak byli zvýhodněni zápočtem doby pracovního poměru
pro výsluhový příspěvek.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, č. j. 7 Ca 237/2007 - 41, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ads 5 6/2009 - 64, Nejvyšší správní soud ke kasační
stížnosti žalovaného rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že doba trvání pracovního poměru celníka se podle §224
odst. 3 zákona o služebním poměru nezapočítává do doby rozhodné pro přiznání odchodného,
neboť zákon č. 113/1997 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006 výslovně uváděl , že doba
pro přiznání odchodného počíná běžet dnem vzniku služebního poměru podle tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud zavázal Městský soud v Praze k tomu, aby v dalším řízení vycházel z toho,
že doba trvání pracovního poměru celníka se podle §224 odst. 3 zákona o služebním poměru
nezapočítává do doby rozhodné pro přiznání odchodného a žalovaným správním orgánem
je služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 24. 2. 2010, č. j. 7 Ca 237/2007 - 80, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V odůvodnění soud
citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu a konstatoval, že jeho právním názorem je vázán.
Tento právní názor přitom Městský soud v Praze vztáhl na všechny žalobní body namítající
nesprávné posouzení právní otázky. Uvedl, že argumentace žalovaného poukazující na čl. VI
odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. je správná, neboť toto ustanovení přímo určuje, které doby trvání
pracovního poměru celníka se považují za doby trvání služebního poměru pro konkrétní
výsluhové nároky. Ve vztahu k odchodnému citované ustanovení jednoznačně stanovuje, že doba
pro přiznání odchodného počíná běžet až dnem vzniku služebního poměru podle zákona
č. 113/1997 Sb. Jelikož je toto u stanovení jednoznačné, neshledal soud důvodným tvrzení
žalobce o dvou možných výkladech; záměrem zákonodárce bylo navázat na předchozí právní
úpravu a zohlednit doby pracovního poměru stejným způsobem, jakým byly započítávány podle
čl. VI zákona č. 113/1997 Sb. Podle soudu proto neobstojí ani poukaz žalobce na právní úpravu
odchodného přiznávaného příslušníkům Hasičského záchranného sboru České republiky. Soud
se neztotožnil ani s právním závěrem žalobce, který v absenci data vydání rozhodnutí spatřoval
vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Absence data
je procesní vadou, která v daném případě nemá vliv na zákonnost rozhodnutí (k vydání
rozhodnutí není stanovena prekluzivní lhůta), ani tato vada nijak neomezila žalobce v uplatňování
jeho procesních práv. Tvrzení žalobce, že rozhodnutí bylo vydáno dříve, než byl vypracován
návrh poradní komise, považoval soud za domněnku, která nenachází oporu ve správním spisu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas blanketní kasační
stížnost. V doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 6. 2010 označil důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozd ějších předpisů
(dále jen „s. ř. s. “). Namítal, že podle §224 odst. 3 zákona o služebním poměru se do doby
rozhodné pro výsluhové nároky bez ohledu na to, o jaký nárok se jedná, započtou též doby
pracovního poměru, které se podle zvláštních právních předpisů posuzují jako doby služebního
poměru. Citoval ustanovení čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. a doplnil, že výjimka ve vztahu
k odchodnému byla platná jen pro poskytování odchodného podle zákona č. 186/1992 Sb.
a nemůže platit pro účely zákona o služebním poměru. Tato výjimka není podle stěžovatele
z hlediska ustanovení §224 odst. 3 zákona o služebním poměru právně významná, neboť toto
ustanovení počítá se zápočtem dob en block a nestanovuje žádnou explicitní výluku zápočtu
některých dob. Stěžovatel konstatoval, že nelze přijmout argumentaci Nejvyššího správního
soudu, ani ji považovat za přesvědčivou; Nejvyšší správní soud totiž ignoroval námitky
stěžovatele vyslovené v žalobě a své argumenty s nimi ne porovnával. Z důvodové zprávy
k návrhu zákona o služebním poměru lze podle stěžovatele stejně dobře, ne-li dokonce lépe,
vyvodit správnost jeho výkladu, nikoliv výkladu Nejvyššího správního soudu učiněného
v rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ads 56/2009 - 64. Stěžovatel připomněl, že při možnosti
různých výkladů by právo mělo být vykládáno ve prospěch subjektu stojícího vně správy
a že by měl být zohledněn princip rovnosti jednotlivých bezpečnostních sborů. Stěžovatel
uzavřel, že dosavadní názor soudů není správný a neodpovídá obsahu právní úpravy zápočtu dob
zakotvené v §224 zákona o služebním poměru. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
spatřoval stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze postavil své rozhodnutí výhradně
na právním názoru Nejvyššího správního soudu, že doba trvání pracovního poměru celníka
se podle §224 odst. 3 zákona o služebním poměru nezapočítává do doby rozhodné pro přiznání
odchodného. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele vyslovil tento názor jako obiter dictum,
jímž není Městský soud v Praze vázán, přestože jej Nejvyšší správní soud za závazný výslovně
označil. Stěžovatel považuje za smysl ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. zavázat krajský soud
ohledně těch důvodů, pro které Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušuje,
tj. v daném případě nesprávné posouzení věci podle čl. VI odst. 1 zákona č. 113/1997 Sb.
K tomu směřovala argumentace žalovaného v předchozím řízení o kasační stížnosti a Nejvyšší
správní soud se právě v důsledku toho nezabýval argumentací stěžovatele ve vztahu k čl. VI
odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napad ený rozsudek
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je -li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Citované ustanovení přesně odpovídá situaci, která nastala v této věci. Městský soud
v Praze totiž předchozím rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, č. j. 7 Ca 237/2007 - 41, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud tento rozsudek svým rozsudkem ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 4 Ads 56/2009 - 64, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší
správní soud svým právním názorem zavázal soud k tomu, aby v dalším řízení vycházel z toho,
že doba trvání pracovního poměru celníka se podle §224 odst. 3 zákona o služebním poměru
nezapočítává do doby rozhodné pro přiznání odchodného a žalovaným správním orgánem
je služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost směřuje proti meritornímu rozhodnutí (rozsudku),
jímž Městský soud v Praze rozhodl znovu poté, kdy jeho předchozí meritorní rozhodnutí
(rozsudek) Nejvyšší správní soud zrušil, a stěžovatel v kasační stížnosti nenamítá, že se Městský
soud v Praze neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, je podaná kasační
stížnost nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Městský soud v Praze se v napadeném rozsudku řídil závazným právním názorem
zdejšího soudu, který převzal do odůvodnění svého rozhodnutí. Kasační stížnost stěžovatel e tak
představuje de facto polemiku s názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, a to včetně
vyslovení jeho závaznosti. Právě na tyto případy dopadá citované ustanovení §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., jehož účelem je, aby Nejvyšší správní soud nemusel znovu opakovat své závěry,
které již jednou vyslovil a jimiž se krajský soud (zde Městský soud v Praze) řídil.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 7 Ca 237/2007 - 80, odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno
nebo žaloba (zde kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu