ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.12.2003
sp. zn. 4 Afs 12/2003 – 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
H. Z., spol. s r. o., zast. JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem, se sídlem Most, ul. SNP 1872,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 39/61,
400 21 Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2003, č. j. 16 Ca 395/01 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její žaloba
směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2001,
č. j. 315/140/01. Tímto rozhodnutím došlo ke změně rozhodnutí Finančního úřadu
v Teplicích, ze dne 16. 10. 2000, č. j. 112474/00/210960/1151, jímž byla podle ustanovení
§32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ZSDP“) a §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“), uložena povinnost doplatit
za původního vlastníka nedoplatek na dani z nemovitosti ve výši 50 505 Kč; změna spočívala
toliko v úpravě výpočtu dlužné částky.
V žalobě stěžovatelka zejména namítala, že původnímu poplatníku předmětné daně
z nemovitosti nebyla doručena rozhodnutí, kterými jí byla vyměřena daň za roky 1997
až 1999, čímž došlo k porušení čl. 32 odst. 1 ZSDP; stejně tak finančnímu orgánu vytýkala
i nezákonné použití §56 odst. 1 písm. a) ZSDP. Dále namítala i nesprávnou aplikaci
ustanovení §13b zákona o dani z nemovitostí, neb přechod daňové povinnosti na nového
poplatníka není podle stěžovatelky možný, pokud správce daně neučiní alespoň jeden úkon
směřující vůči původnímu poplatníkovi. Odkazovala na pokyn Ministerstva financí D-128,
ze kterého dovozovala, že správce daně musí daňový subjekt k plnění povinnosti nejprve
vyzvat. Dále stěžovatelka namítala i nesprávné označení obou poplatníků daně z nemovitosti
(namísto správného označení stěžovatelky jako H. Z., spol. s. r. o. bylo v rozhodnutí uvedeno
H. Z. s. r. o., a stejně tak místo správného názvu původního poplatníka W., spol. s. r. o. byl
uveden název W. s. r. o.) a následné porušení ustanovení §32 odst. 2 písm. c) ZSDP. Na
základě výše uvedeného pak požadovala zrušení rozhodnutí žalovaného orgánu. Konečně
namítala i porušení ustanovení §2 ZSDP, kdy správce daně údajně nedbal chráněných zájmů
daňových subjektů.
Následným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl. K námitce
týkající se označení obou poplatníků daně z nemovitosti krajský soud uvedl, že k záměně
subjektů nemůže dojít za situace, kdy došlo toliko k uvedení jiné zkratky obchodní
společnosti, než jak je uvedena v obchodním rejstříku. Uvedení plného jména, se specifikací
- uvedením identifikačního čísla podle obchodního rejstříku - posoudil krajský soud tak,
že je v souladu s dikcí ustanovení §32 odst. 2 písm. c) ZSDP.
K námitce týkající se nesprávné aplikace ustanovení §13b zákona o dani
z nemovitostí pak krajský soud uvedl, že s odkazem na §13 odst. 2 citovaného zákona dne
1. 1. 2000 zanikla původnímu vlastníkovi povinnost uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti
a naopak tento závazek přešel na nového vlastníka, stěžovatelku. Krajský soud dále uvedl,
že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že přechod povinnosti k uhrazení daňového
nedoplatku je závislý na tom, zda správce daně původního vlastníka vyzval podle §73 ZSDP,
či se pokusil dlužnou částku získat jiným způsobem. Navíc podle krajského soudu vyplynulo,
že vůči původnímu poplatníkovi byly učiněny úkony směřující k uhrazení daně. Rovněž není
podle krajského soudu rozhodné, zda byl nový poplatník vyzván ke splnění této povinnosti,
či nikoliv; pokyn D-128 není právním předpisem a nemůže určovat podmínky či stanovovat
výjimky pro použití §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitosti.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala porušení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně pak uváděla, že krajský soud nesprávně posoudil
otázku aplikace ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani nemovitostí; stejně tak uváděla,
že pokyn D–128 je interním předpisem Ministerstva financí, který je správce daně povinen
dodržovat, jinak může dojít k porušení práva daňového subjektu . Rovněž namítala,
že se krajský soud nezabýval otázkou, zda správce daně aplikoval ustanovení §13 odst. 2
zákona o dani z nemovitostí v souladu s dalšími ustanoveními, zejména pak s ustanovením
§57 odst. 5 a §73 odst. 1 ZSDP. Doplnila, že podle ustálené praxe a soudní judikatury měl
správce daně stěžovatelku nejprve vyzvat k zaplacení předmětné daně. Rovněž stěžovatelka
napadala i skutečnost, že předmětnou daň z nemovitosti měl správce daně s odkazem
na označený pokyn vymáhat na původním poplatníkovi a nikoliv na stěžovatelce.
Dále namítala, že krajský soud nesprávně posoudil otázku nicotnosti rozhodn utí správce daně
z důvodu chybného označení daňových poplatníků; odkazovala na ustanovení §32 odst. 2
písm. c) ZSDP. Stejně tak uvedla, že krajský soud se nezabýval všemi námitkami, zejména
namítaným porušením §2 ZSDP ze strany žalovaného, kdy tento původního poplatníka nijak
nevyzval ke splnění jeho povinnosti, a tak došlo i k porušení zásad daňového řízení.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatelka požadovala zrušení
označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření, ve kterém však zejména
zrekapituloval správní spis, dosavadní řízení a uvedl relevantní zákonná ustanovení s jejich
výkladem, který vycházel z výkladu uvedeného v napadeném rozhodnutí.
Ze správního spisu pak pro posouzení věci zejména vyplynulo, že stěžovatelka dne
9. 8. 1999 (na základě kupní smlouvy ze dne 30. 7. 1999) nabyla od konkurzního správce
úpadce W., spol s. r. o. nemovitosti v katastrálním území V. Rozhodnutí Finančního úřadu
v Teplicích, ze dne 16. 10. 2000, č. j. 112474/00/210960/1151 byla podle ustanovení §32
odst. 1 ZSDP §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí uložena stěžovatelce povinnost
uhradit za původního vlastníka (společnost W., spol. s. r. o.) nedoplatek na dani z nemovitosti
ve výši 50 505 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Následným
rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2001, č. j. 315/140/01 došlo
k úpravě výpočtu částky; původní rozhodnutí zůstalo zachováno . Z odůvodnění odvolacího
rozhodnutí pak zejména vyplynulo, že na základě ustanovení §13 odst. 2 citovaného zákona
dne 1. 1. 2000 zanikla původnímu vlastníkovi, společnosti W., spol. s. r. o, povinnost uhradit
nedoplatek na dani z nemovitosti a naopak tento závazek přešel na nového vlastníka, kterým
je stěžovatelka.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat (jako krajský soud) námitky
související s řízením před správním orgánem, nýbrž je jeho úkolem primárně posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., navíc specifikované
stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., posuzoval Nejvyšší správní soud námitky právě s odkazem na naplnění
tohoto stížnostního důvodu. Nejprve je třeba se vyjádřit k dopadu označeného důvodu .
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení
v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem však Nejvyšší správní soud neshledal.
Stěžovatelka konkretizovala své námitky ve spojení s ustanovením §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. tak, že krajský soud nesprávně posoudil otázku aplikace ustanovení §13b
odst. 2 zákona o dani nemovitostí; předmětnou daň z nemovitosti měl správce daně s odkazem
na pokyn D-128 vymáhat na původním poplatníkovi a nikoliv na stěžovatelce; označený
pokyn je interním předpisem Ministerstva financí, který je správce daně povinen dodržovat,
jinak může dojít k porušení práva daňového subjektu ; resp. namítala, že soud se nezabýval
otázkou, zda správce daně aplikoval ustanovení §13 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí
v souladu s dalšími ustanoveními, zejména pak s ustanovením §57 odst. 5 a §73 odst. 1
ZSDP. V této souvislosti pak doplnila, že podle ustálené praxe a soudní judikatury měl
správce daně stěžovatelku nejprve vyzvat k zaplacení předmětné daně.
Při posouzení výše uvedených souvisejících námitek je podle Nejvyššího správního
soud třeba nejprve vyjít z obsahu ustanovení §13b zákona o dani z nemovitosti.
To v relevantním účinném znění stanovilo, že daň z nemovitosti se vyměřuje na zdaňovací
období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována. Odst. 2 pak doplňoval,
že dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv
k nemovitostem, což je i souzený případ (viz skutečnosti zjištěné ze správního spisu),
přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího
zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány
na základě zvláštního předpisu. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv
k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový
nedoplatek ručí.
Na základě právě uvedeného a odkazem na skutečnosti zjištěné ze správního spisu
(viz výše) pak Nejvyšší správní soud dovozuje, že krajský soud nepochybil, pokud dal
za pravdu žalovanému v otázce přechodu daňové povinnosti, resp. jeho právnímu posouzení
cel,é věci. Stejně tak je třeba přisvědčit krajskému soudu i v otázce posouzení závaznosti
daňového pokynu, neb správci daně jsou povinni primárně jednat v souladu se zákony
a jinými obecně závaznými právními předpisy. Daňové pokyny slouží toliko k výkladu
závazných přepisů. Navíc je třeba uvést, že označený daňový pokyn ani stěžovatelkou
navrhovaný postup takto nevykládá. Povinnost vyzývat k zaplacení daně v případě shora
označeného přechodu daňové povinnosti pak z žádného relevantního zákonného ustanovení
nevyplývá.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal právní posouzení provedené krajským
soudem, avšak neshledal, že došlo k porušení zákona. Nejvyšší správní soud se tak
s učiněnými závěry ztotožňuje a dovozuje, že krajský soud citovaná ustanovení zákonů
vyložil správně. Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nezákonnost
rozhodnutí správců daně.
K další skupině námitek – stěžovatelka uváděla, že krajský soud nesprávně posoudil
otázku nicotnosti rozhodnutí správce daně z důvodu chybného označení daňových poplatníků;
odkazovala na ustanovení §32 odst.2 písm. c) ZSDP – Nejvyšší správní soud uvádí,
že označení subjektů považuje za dostačující a plně v souladu s dikcí §32 odst. 2 písm. c)
ZSDP. K tomuto doplňuje, že název subjektu, který by se lišil pouze zkratkou obchodní
společnosti, by rejstříkový soud z důvodu možné a snadné záměny ani nezapsal,
a proto by nemohlo dojít k záměně subjektů. Nejvyšší správní soud tak i v této skupině
námitek plně přisvědčil krajskému soudu.
Konečně k poslední námitce - soud prvního stupně se nezabýval všemi námitkami,
zejména namítaným porušením §2 ZSDP – Nejvyšší správní soud uvádí, že v ní stěžovatelce
přisvědčil, neb krajský soud se skutečně touto námitkou nezabýval. Nicméně s ohledem
na možný význam tohoto pochybení v celé věci, kdy nezákonnost rozhodnutí vyvolávající
nutnost zrušení rozhodnutí musí být podle Nejvyššího správního soudu takové závažnosti
a takové intenzity, která by zpochybňovala zákonnost celého rozhodnutí, k čemuž však
v souzené věci podle Nejvyššího správního soud nedošlo, Nejvyšší správní soud nepovažoval
pro toto pochybení krajského soudu za nutné jeho rozhodnutí rušit.
Toto ustanovení je ustanovením o základních zásadách daňového řízení, přičemž
žalobkyně jeho porušení spojuje s tím, že podle ní žalovaný původního poplatníka nijak
nevyzval ke splnění jeho daňové povinnosti, a v důsledku tohoto pochybení žalovaného
poté po změně vlastnických práv k nemovitostem přešla na žalobkyni povinnost uhradit
předmětný daňový nedoplatek. Z obsahu spisu však Nejvyšší správní soud zjistil,
že tato námitka žalobkyně není opodstatněná, neboť správce daně dlužné pohledávky vůči
původnímu poplatníkovi uplatňoval. To jednak rozhodnutím ze dne 14. 1. 1998 o uplatnění
zástavního práva k nemovitostem původního poplatníka, a dále přihláškami pohledávek
ze dne 16. 7. 1998, 23. 10. 1998 a 17. 12. 1998, do konkursu na majetek dlužníka.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci důvod vymezený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neshledal. Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
všemi námitkami stěžovatelky ve vztahu i k jiným stížnostním důvodům, avšak ani naplnění
těchto důvodů neshledal.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že předchozí řízení nenaplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost tak není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji proto jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Účastníkům nebyla přiznána v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. a ve spojení s §120 s. ř. s.
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný náhradu nákladů
řízení nepožadoval a stěžovatelka neměla v řízení úspěch (náhradu nákladů řízení
ani nepožadovala).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu