ECLI:CZ:NSS:2015:4.AFS.68.2015:35
sp. zn. 4 Afs 68/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: Mgr. M. K., zast. Mgr.
Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2015, č. j. 22 Af 11/2013 - 25,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2015, č. j. 22 Af 11/2013 - 25,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 28. 11. 2012, č. j. 6750/12- 1500-806450,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti částku celkem 24.456 Kč, k rukám advokáta Mgr. Stanislava Sochora,
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 28. 11. 2012, č. j. 6750/12-1500-
806450, zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo platební výměr Finančního úřadu v Přerově (dále
jen „správce daně“) ze dne 17. 7. 2012, č. j. 150158/12/393912801550, kterým správce daně
uložil žalobci pokutu za opožděné tvrzení daně ve výši 17.948 Kč. Jelikož žalobce doručil správci
daně plnou moc k podání a zpracování daňového přiznání dne 3. 4. 2012 a lhůta pro podání
daňového přiznání uplynula dne 2. 4. 2014, nedošlo k prodloužení lhůty pro podání daňového
přiznání (§27 odst. 2, §35 a §136 odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009, daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů). Žalobce podal daňové přiznání dne 2. 7. 2012, a proto se jednalo
o opožděně podané daňové přiznání. Vyměřená daň z příjmu fyzických osob se stala základem
pro výpočet pokuty [§250 odst. 1 písm. a) daňového řádu]. Finanční ředitelství k tomu
konstatovalo, že okamžik uplatnění plné moci a právní účinky z tohoto úkonu plynoucí bylo
nutné při aplikaci §136 daňového řádu vykládat ve spojení s §27 odst. 2 daňového řádu.
[2] Působnost finančního ředitelství přešla s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky, na Odvolací finanční ředitelství, jež se tak stalo podle §69 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalovaným.
[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 22 Af 11/2013 - 25, zamítl
žalobu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
se ztotožnil s výkladem finančního ředitelství. Soud vycházel z toho, že žalobce podal plnou moc
dne 2. 4. 2012 u Finančního úřadu v Olomouci a druhá plná moc identického obsahu byla
doručena místně příslušnému správci daně dne 3. 4. 2014. Přitom posledním dnem, kdy mohl
žalobce uplatnit plnou moc pro prodloužení lhůty k podání daňového přiznání prostřednictvím
daňového poradce, bylo pondělí 2. 4. 2012. Soud dále při aplikaci §136 odst. 2 daňového řádu
dovodil, že bylo současně nutné dodržet §27 odst. 2 daňového řádu. Smyslem zákona totiž
nemohla být povinnost správce daně postupovat v souladu s plnou mocí, která mu nebyla
doručena. Soud proto nepřisvědčil názoru žalobce, že postačovalo podat plnou moc poslední den
lhůty u provozovatele poštovních služeb. Výslovné znění §27 odst. 2 vylučovalo aplikaci §35
odst. 1 písm. b) daňového řádu. K obdobnému závěru dospěl i v případě plné moci uplatněné
dne 2. 4. 2012 u místně nepříslušného správce daně. Účinnost plné moci je zákonem stanovena
až k okamžiku jejího uplatnění u konkrétního správce daně a tímto správcem daně je třeba
rozumět místně a věcně příslušného správce daně. Místně příslušný správce daně se v souladu
s §27 odst. 2 daňového řádu plnou mocí řídil až od okamžiku jejího přijetí a nebylo zde možné
aplikovat §35 odst. 2 daňového zákona. Vztah mezi §27 odst. 2 a §136 odst. 2 daňového řádu
je totiž vztahem obecného a zvláštního ustanovení jednoho zákona upravujícího otázku plné
moci a nejedná se o vztah speciality mezi obecnou a speciální normou. Daňový řád v obecné části
obsahuje instituty, které se uplatňují v jednotlivých typech řízení upravených ve zvláštní části
zákona. Žalobce si tak podáním plných mocí nezajistil zachování, resp. prodloužení, lhůty podle
§136 daňového řádu.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Kasační stížností podanou dne 23. 3. 2015 u zdejšího soudu brojí žalobce
(dále jen „stěžovatel“) proti nadepsanému rozsudku krajského soudu. Stěžovatel uvádí,
že ustanovení §27 odst. 2 daňového řádu je pro posouzení celé záležitosti zcela nevýznamné,
protože se jedná o subsidiární ustanovení ve vztahu ke speciálnímu §136 daňového řádu.
Odlišnost stěžovatel spatřuje v tom, že zatímco u prvního ustanovení je uvedeno „uplatněna
u tohoto správce daně“, u druhého je uvedeno „uplatněna u správce daně“. Zákonodárce
uplatnění plných mocí v obou případech rozlišuje, a proto nelze tvrdit, že pro aplikaci §136
se užije i §27 daňového řádu, respektive že se jedná o vztah obecného a zvláštního ustanovení
jednoho zákona.
[5] Stěžovatel souhlasí s tím, že plná moc podle §27 odst. 2 daňového řádu musí
být pro vyvolání právních účinků v dispozici konkrétního správce daně. Naproti tomu účelem
§136 odst. 2 daňového řádu není zajistit okamžitou komunikaci správce daně a jediným
významem ustanovení je skutečnost, že v důsledku uplatnění plné moci dochází k prodloužení
lhůty pro podání daňového přiznání.
[6] Při aplikaci §136 není důvodu, aby místně příslušný správce musel mít v dané lhůtě
v dispozici informaci o zastoupení daňového subjektu. V této lhůtě není ani výslovně zákonem
stanoveno, že by muselo být správci daně doručeno daňové přiznání. Jelikož k zachování lhůty
pro podání daňového přiznání postačuje i jeho podání u nepříslušného správce daně či odevzdání
k přepravě, musí tento způsob postačovat i pro plnou moc, která se k daňovému přiznání
vztahuje.
[7] Zatímco obecná plná moc se vztahuje pro zastupování u konkrétního správce daně, plná
moc podle §136 daňového řádu je obsahově specifická a má právní účinky pouze vůči správci
daně, který je příslušný pro řízení o dani z příjmů účastníka. Předložení plné moci podle §27
daňového řádu rovněž není vázáno na povinnost respektovat jakékoli lhůty. Naproti tomu
uplatnění plné moci podle §136 daňového řádu je možné učinit pouze v zákonem stanovené
lhůtě. Proto je nutné v tomto případě na uplatnění plné moci nahlížet nikoli ustanovením §27,
nýbrž §35 odst. 2 daňového řádu.
[8] Ačkoli §136 daňového řádu užívá slovo „uplatněna“, nevylučuje zákonodárce obecné
pravidlo pro doručování podání účastníka. Pro včasnost uplatněné plné moci postačuje, pokud
je plná moc ve lhůtě podána k poštovní přepravě. Stěžovatel na základě výše uvedeného
dovozuje, že §136 je vůči §27 daňového řádu speciálním, a proto je nutné v takovém případě
podpůrně užít i §35 daňového řádu a zároveň plná moc nemusí být uplatňována výlučně
u místně příslušného správce daně.
[9] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud jeho argumenty prakticky nezabýval, a proto
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Argumentace krajského soudu je platná pro obecné
plné moci, nikoli pro speciální plnou moc v §136 daňového řádu. Stěžovatel se domnívá,
že vztah speciality nemusí existovat pouze mezi jednotlivými právními předpisy, ale může
existovat i mezi dvěma ustanoveními téhož předpisu, jak dokládá na obecné plné moci a plné
moci podle §136 daňového řádu. Pokud by zákonodárce chtěl, aby i plná moc podle §136
daňového řádu měla být uplatněna u příslušného správce daně, nezvolil by bezpochyby odlišnou
formulaci od §27 daňového řádu.
[10] Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 14. 4. 2015 ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry
krajského soudu a dále odkazuje na vyjádření k žalobě a svoji repliku. Zároveň navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
důvodů rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[13] Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti:
[14] Plnou mocí datovanou ke dni 23. 3. 2012 zmocnil stěžovatel společnost FPP Consulting
spol. s. r. o. ke zpracování a podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2011. Plná moc byla podána k poštovní přepravě podle otisku razítka
na poštovní zásilce dne 2. 4. 2012 a doručena Finančnímu úřadu v Přerově dne 3. 4. 2012.
[15] Plnou moc stejného obsahu doručil stěžovatel Finančnímu úřadu v Olomouci podle
otisku podacího razítka dne 2. 4. 2012. Tato plná moc byla postoupena Finančnímu úřadu
v Přerově jako věcně a místně příslušnému správci daně a byla mu doručena dne 11. 5. 2012.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože absence této zásadní vady rozsudku
je podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, č. 617/2005 Sb. NSS, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Stěžovatel nepřezkoumatelnost
spatřuje v tom, že se krajský soud prakticky nezabýval jeho argumenty. Mezi žalobcem
a žalovaným ale nejsou žádné sporné skutkové okolnosti a jádrem předloženého případu bylo
pouze posouzení právní otázky. Krajský soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí zaujal sice
stručný, ale jasný názor k předložené právní otázce, čímž se nepřímo vypořádal i s právními
námitkami stěžovatele. Ačkoli dospěl k jinému právnímu hodnocení než stěžovatel, nemůže
být tato skutečnost důvodem pro nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Kasační námitka proto
není důvodná.
[18] Předmětem předloženého případu je posouzení právní otázky, zdali stěžovatel stihl
uplatnit plnou moc u správce daně v příslušné lhůtě (§136 odst. 1 daňového řádu) k prodloužení
lhůty pro podání daňového přiznání (§136 odst. 2 daňového řádu). Krajský soud z §27 odst. 2
ve spojení s §136 odst. 2 daňového řádu dovodil, že stěžovatel plnou moc uplatnil po marném
uplynutí příslušné lhůty; stěžovatel naopak tvrdí s ohledem na §35 daňového řádu, že lhůta byla
zachována.
[19] Podle §27 odst. 2 daňového řádu „[p]lná moc je vůči správci daně účinná od okamžiku jejího
uplatnění u tohoto správce daně“ (zvýraznění doplnil zdejší soud, pozn.).
[20] Podle §35 odst. 1 písm. a) daňového řádu „[l]hůta je zachována, je-li nejpozději v poslední den
lhůty podána u provozovatele poštovních služeb poštovní zásilka obsahující podání adresovaná věcně a místně
příslušnému správci daně“.
[21] Podle §35 odst. 2 daňového řádu „[n]ebyl-li úkon učiněn u věcně a místně příslušného správce
daně, je lhůta zachována, je-li nejpozději v poslední den lhůty učiněn tento úkon u nadřízeného správce daně nebo
u jiného věcně příslušného správce daně“.
[22] Podle §136 odst. 1 daňového řádu „[d]aňové přiznání u daní vyměřovaných za zdaňovací období,
které činí nejméně 12 měsíců, se podává nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období“. Podle odst. 2
stejného ustanovení „[j]de-li o daňový subjekt, který má zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku
ověřenou auditorem, nebo jehož daňové přiznání zpracovává a podává poradce, podává se daňové přiznání podle
odstavce 1 nejpozději do 6 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. To platí jen, je-li příslušná plná moc udělená
tomuto poradci uplatněna u správce daně před uplynutím tříměsíční lhůty podle odstavce 1. Pokud v šestiměsíční
lhůtě podle věty první tento poradce zemře nebo zanikne, zůstává tato lhůta zachována“.
[23] Nejvyšší správní soud posoudil vztah §27 odst. 2 a §136 odst. 2 daňového řádu a dospěl
k závěru, že zatímco §27 odst. 2 daňového řádu určuje čas, od kterého je plná moc účinná vůči
správci daně, ustanovení §136 odst. 2 daňového řádu vymezuje podmínku, při jejímž splnění
dochází k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Jedná se tedy o dvě různé normy,
které řeší odlišné otázky. Jejich společným prvkem v hypotéze je sice uplatnění plné moci
u správce daně, obě ale spojují v dispozici s tímto uplatněním odlišné právní účinky; zároveň
naplňují každá jiný účel. Pojem „uplatnění“ je proto nutné vykládat v kontextu těchto právních
ustanovení a nelze opomenout jejich smysl; jazykový výklad je zde pouze prvotním přiblížením
k obsahu právní normy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97,
č. 30/1998 Sb., rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz/). Ostatně
i z hlediska čistě jazykového výkladu je třeba poznamenat, že pojem „uplatnit“ používá
zákonodárce v různých ustanoveních daňového řádu ve smyslu „podat“, aniž by tím bylo vždy
míněno (až) dojití určitého úkonu správci daně. Např. §159 odst. 1 daňového řádu stanoví,
že „[p]roti úkonu správce daně při placení daní, nejde-li o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání
odvolání, může osoba zúčastněná na správě daní uplatnit námitku ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o úkonu
dozvěděla“. Nelze mít ovšem pochybnosti o tom, že toto ustanovení určuje procesní lhůtu
k podání námitek, na jejíž zachování je třeba aplikovat §35 daňového řádu. Totéž je třeba
vztáhnout i na §136 odst. 2 daňového řádu.
[24] Účelem §27 odst. 2 daňového řádu je určit přesně okamžik, kdy vzniká zmocněnci
oprávnění k zastupování osoby zúčastněné na správě daní a tomu odpovídající povinnost správce
daně s touto osobou jednat. Naproti tomu účelem §136 daňového řádu je stanovit lhůty
pro podání daňového přiznání. U otázky týkající se vzniku zastoupení je nezbytné, aby oprávnění
k zastupování vzniklo u konkrétního správce daně právě ve chvíli, kdy se plná moc dostane
do jeho sféry, protože je tak postaveno najisto, od kdy má tento správce daně se zmocněncem
jednat (jiný výklad ani není možný, protože nelze požadovat po správci daně, aby jednal
se zmocněncem předtím, než je mu známo, že zde takový zmocněnec je). Pro prodloužení lhůty
k podání daňového přiznání ve smyslu §136 odst. 2 daňového řádu naopak není důležité určení
přesného okamžiku, kdy plná moc dojde konkrétnímu správci daně. Zákon pouze požaduje,
aby podání obsahující plnou moc daňového poradce bylo učiněno v příslušné lhůtě (§136 odst. 2
věta druhá ve spojení s §136 odst. 1 daňového řádu). Je přitom logické, aby včasnost tohoto
úkonu byla posuzována shodně jako u podání samotného daňového přiznání, tj. dle §35
daňového řádu.
[25] Z uvedeného vyplývá, že je nutné rozlišovat mezi účinky uplatněné plné moci (i)
na vznik zastoupení před správcem daně a (ii) na prodloužení lhůty pro podání daňového
přiznání. V prvním případě daňový řád podle §27 odst. 2 spojuje jednoznačně vznik zastoupení
s doručením plné moci do dispozice příslušného správce daně (srovnej rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 4 Afs 8/2015 - 39; a ze dne 19. 2. 2014,
č. j. 1 Afs 88/2013 - 66). Ve druhém případě (§136 odst. 2 daňového řádu) jde o posouzení
včasnosti procesního úkonu daňového subjektu, při němž je třeba aplikovat pravidla
pro zachování lhůt (§35 daňového řádu).
[26] Při uplatnění plných mocí stěžovatelem bylo tedy nutné zohlednit vedle §136 odst. 1 a 2
též i §35 daňového řádu. Rovněž bylo nutno přihlédnout k ustanovení §33 daňového řádu
upravujících způsob počítání času, konkrétně odstavec 4, podle něhož připadne-li konec lhůty
(v souzené věci jím byla neděle 1. 4. 2012) na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem
lhůty nejblíže následující pracovní den. V případě plné moci odeslané Finančnímu úřadu
v Přerově, tj. věcně a místně příslušnému správci daně, odevzdal stěžovatel zásilku k poštovní
přepravě dne 2. 4. 2012, a proto byla lhůta zachována bez ohledu na to, že pošta toto podání
doručila Finančnímu úřadu v Přerově až 3. 4. 2012 [§35 odst. 1 písm. b) daňového řádu].
V případě plné moci doručené Finančnímu úřadu v Olomouci, tj. správci daně věcně
příslušnému, avšak místně nepříslušnému, byla plná moc podle otisku úředního razítka doručena
uvedenému úřadu dne 2. 4. 2012. I zde byla tedy splněna podmínka pro zachování lhůty dle §35
odst. 2 daňového řádu bez ohledu na to, že věcně a místně příslušnému Finančnímu úřadu
v Přerově bylo podání po postoupení Finančním úřadem v Olomouci doručeno až 11. 5. 2012.
Stěžovatel tak v obou případech splnil podmínku v §136 odst. 2 větě druhé daňového řádu
k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání a ze zákona se mu prodloužila lhůta
pro podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Jelikož krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku ohledně aplikace §136 odst. 2 daňového řádu, když dospěl k závěru,
že plná moc nebyla včas uplatněna, je kasační námitka důvodná.
[27] Nejvyšší správní soud si je vědom předcházející názorové nejednotnosti, která panovala
mezi odbornou veřejností ve výkladu sporné právní otázky (srovnej Baxa, J. a kol.: Daňový řád,
Komentář, Praha: Wolters Kluwer a. s., 2011: výklad k §136 odst. 2; Kobík, J., Kohoutková, A.:
Daňový řád s komentářem. 2. aktualizované vydání, Olomouc: Anag, spol. s. r. o., 2013, s. 705
až 707). V případě možnosti různého výkladu určitého předpisu je třeba postupovat
dle ústavněprávní zásady in dubio pro libertate, jež je vlastní interpretaci norem veřejného
práva (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013,
č. j. 1 As 21/2010 - 65, č. 2838/2013 Sb. NSS), a zvolit ten výklad, který je šetrnější k základním
právům a svobodám jednotlivce.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Jelikož již v řízení před krajským soudem existoval důvod ke zrušení rozhodnutí
finančního ředitelství pro jeho nezákonnost, Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu i přezkoumávané rozhodnutí finančního ředitelství [§78 odst. 4 ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Žalovaný v dalším řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[29] O nákladech řízení o žalobě i o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má vůči
žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, a to jak v řízení před krajským soudem,
tak i v řízení o kasační stížnosti.
[30] Uplatnitelné náklady soudního řízení se sestávají ze zaplacených soudních poplatků,
skládajících se z částky 3.000 Kč za žalobu proti rozhodnutí [Položka 18 bod 2 písm. a) sazebníku
poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], částky
5.000 Kč za kasační stížnost [Položka 19 tamtéž] a dále z nákladů právního zastoupení. V řízení
před krajským soudem má stěžovatel právo na náhradu odměny za právní zastupování za tři
úkony jeho právního zástupce [§11 odst. 1 písm. a) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], tj. převzetí zastoupení, podání
žaloby a písemná replika k vyjádření žalovaného, ve výši po 3.100 Kč za úkon [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 advokátního tarifu], tj. celkem 9.300 Kč. V řízení před Nejvyšším
správním soudem má žalobce právo na náhradu odměny za právní zastupování za jeden úkon
jeho právního zástupce [§11 odst. 1 písm. d) tamtéž], tj. podání kasační stížnosti, ve výši
po 3.100 Kč za úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 tamtéž], tj. celkem 3.100 Kč. Stěžovatel
má dále právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13
odst. 3 tamtéž), tj. celkem 900 Kč v řízení před krajským soudem a 300 Kč v řízení před zdejším
soudem. Stěžovatel tak má nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 10.200 Kč
před krajským soudem a 3.400 Kč před zdejším soudem, celkem tedy 13.600 Kč. Právní zástupce
stěžovatele doložil soudu, že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se náklady právního
zastoupení zvyšují o částku daně ve výši 21 %. Stěžovatel má tak právo na náhradu nákladů
za právní zastoupení včetně DPH ve výši 16.456 Kč. Stěžovatel má tedy právo na náhradu
nákladů soudního řízení ve výši celkem 24.456 Kč, které je povinen zaplatit žalovaný stěžovateli
ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu