ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.103.2019:34
sp. zn. 4 As 103/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JUDr. F. K., zast. Mgr. Petrou
Raškovou, advokátkou, se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na
řízení: Ředitelství silnic a dálnic České republiky, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zast.
JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem, se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2018, č. j. 107/2018-120-STSP/5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2019,
č. j. 38 A 5/2018 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 9. 2018, č. j. 107/2018-120-STSP/5, žalovaný zamítl
jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 22. 6. 2018, č. j. 22490/DS/2013-
13/TI, kterým Krajský úřad Královéhradeckého kraje (dále jen „prvostupňový orgán“) vydal
podle §115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební
zákon), a §18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního plánování a stavebního
řádu, stavební povolení „D 11 stavba 1107 Smiřice - Jaroměř“, ke stavebním objektům SO 130
Přeložka silnice I/33, SO 131 Úpravy stávající silnice I/33, SO 136 Úpravy silnice I/37 a SO 310
Dešťová kanalizace přeložky silnice I/33 - část 1. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný
odmítl námitku, že žalobce měl být účastníkem stavebního řízení podle §109 písm. c) či d)
stavebního zákona, přičemž konstatoval, že žalobcovy pozemky p. č. X a p. č. X v katastrálním
území H. nemají souvislost s žádným povolovaným stavebním objektem. Žalovaný se zabýval
rovněž otázkou, zda žalobce neměl být účastníkem stavebního řízení podle §109 písm. e)
stavebního zákona, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2.
2014, č. j. 6 As 10/2013 - 58, a dovodil, že žalobcova práva k jeho výše označeným pozemkům
nemohla být dotčena. Nejbližším pozemkem k povolovaným stavebním objektům ve vlastnictví
žalobce je pozemek p. č. X v katastrálním území H., na němž však není žádná stavba evidovaná v
katastru nemovitostí a dle výkresu koordinační situace projektové dokumentace je zřejmé, že
tento pozemek se nachází v dostatečné vzdálenosti od stavebních objektů, které jsou předmětem
rozhodnutí. Nejbližším povolovaným stavebním objektem je SO 310 Dešťová kanalizace
přeložky silnice I/33 - část 1., která končí ve vzdálenosti cca 50 m od pozemku žalobce a dále
S0 136 Úpravy silnice I/37 nacházející se ve vzdálenosti cca 80 m od pozemku žalobce. Realizací
stavby proto nemůže být naposledy uvedený pozemek žalobce přímo dotčen. Pozemek žalobce
p. č. X ve stejném katastrálním území rovněž nemůže být dotčen, protože se nachází v ještě větší
vzdálenosti od stavebních objektů.
[2] Rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, č. j. 38 A 5/2018 - 58, Krajský soud v Ostravě zamítl
žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že žalobce se domáhal přezkoumání
zákonnosti stavebního povolení ke stavebním objektům SO 112 a SO 352, nicméně krajský soud
upozornil, že o těchto stavebních objektech správní orgány v nyní projednávané věci vůbec
nerozhodovaly. Krajský soud k obavám žalobce doplnil, že pokud se v budoucnu
bude rozhodovat o využití žalobcova pozemku nad rámec jeho dosavadního využití,
bude to předmětem rozhodování o povolení příslušné stavby. Navázal, že ze zákona
o pozemních komunikacích ani ze stavebního zákona nevyplývá, že by jednotlivé stavby
či stavební objekty - součásti dálnice - nemohly být rozděleny pro účely stavebního řízení,
byť byly projektovány jako celek. Proto je i soudní přezkum vázán na obsah napadeného
rozhodnutí a nemohou být přezkoumávány jiné objekty, než ty, které byly napadeným
rozhodnutím povoleny. Odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu shledal krajský soud
jako nepřiléhavé. Konstatoval, že v nyní projednávané věci správně rozhodoval prvostupňový
orgán jako věcně příslušný speciální stavební úřad. Upozornil, že námitky ve vztahu ke „krátkému
exkursu do historie dálnice D 11-1105“ se míjí s předmětem přezkumu, a proto se jimi krajský
soud nezabýval. Krajský soud připomněl, že žalobce může rozšířit žalobu o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby, a proto se krajský soud nevyjadřoval ani k formě, natož
pak k obsahu „Přepisu části rozhovoru s ministrem…“, neboť žalobní bod o údajné tajně
provedené nové projektové dokumentaci byl opožděný.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že jej žalovaný omezuje jakožto vlastníka pozemků p. č. X (dále jen „pozemek č. 1“)
a p. č. X (dále jen „pozemek č. 2“) v katastrálním území H. v souvislosti se stavbou dálnice D-11-
1107, jejíž nedílnou součástí je stavební objekt SO 112-Okružní křižovatka přeložky I/33 a I/37 a
odvodnění dálnice D-11-1107. O těchto stavebních objektech již měly správní orgány
rozhodnout, a to prostřednictvím jednoho stavebního povolení vztahujícího se na všechny
stavební objekty, jež mají souvislost s výstavbou dálnice, avšak doposud tak neučinily. Stěžovatel
upozornil, že žalovaný provádí stavbu v rozporu s platným územním rozhodnutím, přičemž
krajský soud zcela odmítl v tomto směru provést dokazování. Správní orgány i krajský soud
přehlédly, že stavba dálnice musí obsahovat napojení na stávající komunikační síť - silnici I/37 a
bez ohledu na to, jakou variantu stát nakonec zvolí, bude vždy dotčen pozemek č. 2, a to imisemi
(protékáním odpadní vody z dálnice). I proto mělo být o všech stavebních objektech
rozhodováno prostřednictví jednoho stavebního povolení. Nadto upozornil, že je v rámci jiného
řízení vyvlastňován v přímé souvislosti se stavbou dálnice.
[4] Krajský soud podle stěžovatele pochybil, neboť vůbec neověřoval, že nájemce
stěžovatelových pozemků, společnost Uniagro, byl z nájmu vypuzen činností osoby zúčastněné
na řízení. Soud neprovedl důkaz ani informačním letákem osoby zúčastněné na řízení, z jehož
obsahu vyplývá, že stavbu dálnice osoba zúčastněná na řízení účelově rozdělila jen v rámci
stavebního řízení. Krajský soud přehlédl jednotlivé podmínky stavebního povolení, které se týkají
stěžovatelových pozemků a které hovoří o propojenosti dálnice se stavbou přeložky. Krajský
soud přitom měl z paralelního řízení zjistit, že žádné správní řízení týkající se okružní křižovatky
není vedeno, a rovněž pochybil, jestliže z vyjádření ministra dopravy nevyvodil žádná
skutková zjištění. Nadto měl stěžovatele podle ustanovení §118a odst. 1, 2 o. s. ř. poučit
o tom, že má včasnost navrhované informace a důkazu odůvodnit či prokázat. Stěžovatel
s ohledem na to, že toto vyjádření mu bylo utajeno a že se o něm dozvěděl čirou náhodou,
jej nemohl uvést dříve. Z vyjádření ministra dopravy přitom plyne, že stát hodlá dálnici
a předmětné silniční napojení naprojektovat odlišným způsobem, protože jinak by nemohl
ministr dopravy tvrdit, že pozemky stěžovatele již stát nepotřebuje. V opačném
případě by nepochybně osoba zúčastněná na řízení trvala na urychlení vyvlastňovacího
řízení, což se neděje. Stěžovatel upozornil, že napadené stavební povolení je v rozporu
s nařízením Evropského parlamentu č. 1315/2013, neboť rozdělení stavby dálnice na těleso
dálnice a navazující napojení neumožňuje propojení dálkové dopravy a regionální
dopravy. Dálnicí totiž může být jen taková komunikace, která propojuje nově budovanou
dálnici s původní komunikační sítí, z čehož plyne, že součástí stavby dálnice jsou i další související
stavby - mj. stavba odvodnění dálnice. Pokud jsou tyto části definovány jako součást dálnice,
nemohou být rozděleny ani pro účely stavebního řízení. S ohledem na propojenost stavby dálnice
s jejími jednotlivými funkčními částmi měl za to, že mělo být vedeno jen jedno stavební řízení.
Pokud bylo o části dálnice rozhodováno v jiném řízení jiným orgánem, vede to k nicotnosti
takového rozhodnutí. Krajský soud pochybil, jestliže se nezabýval rozporem vydaných stavebních
povolení s veřejným zájmem a s principem nezatěžující správy, přičemž stěžovatel poukazoval
na nehospodárnost státu při jednání o nabytí pozemků paní H., resp. při budování provizorních
sjezdů z dálnic.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[6] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že předmětem
rozhodování správních orgánů nebyly stavební objekty SO 112-Okružní křižovatka přeložky I/33
a I/37 a odvodnění dálnice D-11-1107, které napadl stěžovatel žalobou. Poukázala
na to, že krajský soud řádně zjistil skutkový stav s tím, že se přiléhavým způsobem vypořádal
s námitkami stěžovatele, a to i ve vztahu k navrhovanému důkazu rozhovoru s ministrem
dopravy. Krajský soud správně vyhodnotil, že správní orgány nepochybily, pokud rozhodovaly
jen o stavebních objektech vymezených v žádosti o stavební povolení. Silnice I. třídy, ani okružní
křižovatku silnic I. třídy, ani další objekty nacházející se v jejich blízkosti nelze posuzovat
jako součást dálnice. Z tohoto důvodu byl v nyní projednávané věci příslušný k rozhodování
o vydání stavebního povolení prvostupňový orgán. Skutečnost, že bylo dříve provedeno jedno
územní řízení, neznamená, že by automaticky muselo následovat jedno společné stavební řízení
zakončené vydáním jednoho stavebního povolení. Osoba zúčastněná na řízení upozornila,
že objekt SO 352 (dešťová usazovací nádrž) je fakticky součástí související stavby silnice I/33.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 207/2014 osoba zúčastněná na řízení
dovodila, že ve stavebním řízení disponuje předmětem řízení stavebník, a proto pokud žalovaný
respektoval předmět žádosti, nemohlo dojít k porušení zákona. Ohledně poškozování
majetkových práv stěžovatele a majetkových zájmů státu uvedla, že tato problematika se naprosto
míjí s předmětem projednávané věci, neboť taková úloha stavebním úřadům nepřísluší.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž
byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady
uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel
v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že se krajský soud žalobními důvody (body)
stěžovatele zabýval, což mj. vyplývá i z toho, že proti jeho závěrům stěžovatel věcně brojí.
Fakt, že krajský nevyhověl stěžovatelově argumentaci, neznamená, že by napadený rozsudek
byl nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že není povinností krajského
soudu reagovat na každou dílčí námitku, ale že musí reagovat na základní klíčovou argumentaci
(srov. odstavec 51 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 644/18), což krajský
soud naplnil.
[12] S ohledem na široce zaměřenou kasační argumentaci stěžovatele Nejvyšší správní soud
na úvod uvádí, že stěžovatel předmět soudního řízení i řízení o kasační stížnosti vymezil petitem
žaloby ze dne 4. 10. 2018 (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197). V něm se domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 10. 9. 2018,
č. j. 107/2018-120-STSP/5, jímž žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013, č. j. 22490/DS/2013-13/TI, kterým prvostupňový orgán vydal
stavební povolení pro stavbu „D 11 stavba 1107 Smiřice - Jaroměř“, obsahující stavební objekty
SO 130 Přeložka silnice I/33, SO 131 Úpravy stávající silnice I/33, SO 136 Úpravy silnice I/37
a SO 310 Dešťová kanalizace přeložky silnice I/33 - část 1. Z odůvodnění žaloby i kasační
stížnosti je však zřejmé, že se stěžovatel primárně domáhal přezkoumání zákonnosti stavebního
povolení ke stavebním objektům SO 112 a SO 352, které však s přihlédnutím k obsahu správních
rozhodnutí vůbec nebyly předmětem řízení.
[13] Nejvyšší správní soud proto uvádí, že v nyní projednávané věci může toliko přezkoumat
zákonnost postupů správních orgánů vůči stěžovateli při vydávání stavebního povolení
k stavebním objektům SO 130 Přeložka silnice I/33, SO 131 Úpravy stávající silnice I/33,
SO 136 Úpravy silnice I/37 a SO 310 Dešťová kanalizace přeložky silnice I/33 - část 1. Nejvyšší
správní soud naopak nemůže přezkoumat zákonnost postupů správních orgánů ve věci
stavebního povolení ke stavebním objektům SO 112 a SO 352, neboť o těchto stavebních
objektech správní orgány vůbec nerozhodovaly. Jelikož žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel
nebyl účastníkem stavebního řízení, ze kterého vzešlo napadené správní rozhodnutí, přezkoumal
Nejvyšší správní soud závěr žalovaného o nepřípustnosti odvolání stěžovatele.
[14] Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovaným, že stěžovatel nebyl účastníkem předmětného
stavebního řízení. Nejbližším povolovaným stavebním objektem v nyní projednávané věci
byla stavba SO 310 Dešťová kanalizace přeložky silnice I/33 - část 1., která končí ve vzdálenosti
cca 50 m od pozemku č. 1, a dále S0 136 Úpravy silnice I/37 nacházející se ve vzdálenosti
cca 80 m od pozemku č. 1. Pozemek č. 2 nemohl být dotčen, protože se nachází v ještě větší
vzdálenosti od povolovaných stavebních objektů. S ohledem na to, že součástí řízení nebyly
stavební objekty, které by měly být postaveny na pozemcích stěžovatele, resp. na pozemcích
sousedních či pozemích v bezprostřední blízkosti stěžovatelových pozemků, stěžovatel nemohl
být účastníkem předmětného řízení. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel nebyl účastníkem
stavebního řízení podle §109 písm. e) stavebního zákona, a proto nemohl být z povahy věci
ani účastníkem řízení podle §109 písm. c), resp. d) stavebního zákona. Odvolání stěžovatele
proto žalovaný správně posoudil jako nepřípustné.
[15] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že řízení o vydání stavebního povolení je řízení
návrhovým, což znamená, že správní orgán nemůže zahájit a vést řízení bez příslušné žádosti.
V projednávané věci přitom osoba zúčastněná na řízení v průběhu stavebního řízení vzala svou
žádost v rozsahu týkající se stavebních objektů na pozemcích stěžovatele zpět, tudíž
prvostupňový orgán mohl rozhodnout jen o těch stavebních objektech, které osoba zúčastněná
na řízení uvedla ve své žádosti o vydání stavebního povolení.
[16] Pokud stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007,
č. j. 3 As 24/2007 - 113, a na to, že stavební objekty plánované na jeho pozemcích
jsou vyznačeny v projektové dokumentaci, je nutné v tomto směru vysvětlit, že stěžovatel odhlíží
od podstatných odlišností věci řešené zdejším soudem pod sp. zn. 3 As 24/2007. V této věci totiž
Nejvyšší správní soud posuzoval případ, kdy se jednalo o stavbu garáže a souvisejících staveb,
přičemž příslušné stavební povolení bylo vydáno v roce 1981, avšak toto povolení bylo neurčité
a nebylo z něj patrné, zda stavby související se stavbou garáže byly tímto rozhodnutím povoleny
či nikoli, přičemž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stavbu garáže nebylo možné postavit
a smysluplně provozovat bez příslušné příjezdové komunikace a doprovodných staveb,
které sice nebyly uvedeny ve výroku stavebního povolení, ale byly vyznačeny v projektové
dokumentaci, což jej vedlo k závěru, že se i na ně vztahuje předmětné stavební povolení.
Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu tak zcela zjevně míří na naprosto jinou situaci
a jeho závěry nemohou být aplikovány v nyní projednávané věci.
[17] Stěžovatel se také dovolává ustanovení §4 odst. 1 věty druhé stavebního zákona,
které ukládá stavebnímu orgánu projednat soubor staveb, jež jsou předmětem žádosti, v režimu
stavby hlavní. To však bylo v dané věci splněno, neboť všechny stavby, jež byly předmětem
žádosti, byly projednány v režimu stavby hlavní. Stejně tak nedošlo k porušení závěrů uvedených
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014 - 36, který
dospěl k závěru, že je nezákonným postupem, pokud z důvodu rozdělení předmětu řízení
nedojde ke komplexnímu posouzení příslušných staveb. V projednávané věci s ohledem na obsah
prvostupňového rozhodnutí (viz jeho podmínka A22) byla komplexnost výstavby dálnice
a navazujících pozemních komunikací zvážena. Nedošlo rovněž k tomu, že by osoba zúčastněná
na řízení dosáhla „rozdělením předmětu žádosti“ do více řízení toho, že věc by byla posuzována
ve zjednodušeném režimu či na újmu práv dotčených osob, které by se nemohly k věci vyjádřit.
[18] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že pokud se vedle sebe nacházejí pozemní komunikace
různých kategorií (zde dálnice a silnice), má každá z nich své součásti, přičemž nelze říct,
že součástí dálnice jsou všechny součásti jiných pozemních komunikací (tj. že tzv. „vyšší
kategorie bere“). Stavební úpravy či změny pozemních komunikací silnice I. třídy přitom,
byť jsou vyvolány stavbou dálnice a navazují na nájezd dálnice či sjezd z ní, z nich nečiní součást
či součásti dálnice.
[19] Nejvyšší správní soud doplňuje, že předmětem přezkoumávaného řízení byly stavební
objekty, které mají být součástí silnice I. třídy, a proto o nich v souladu s ustanovením §40
odst. 3 písm. d) zákona o pozemních komunikacích rozhodoval příslušný krajský úřad
(zde Krajský úřad Královéhradeckého kraje).
[20] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání,
jak vyplývá z §109 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přitom nedospěl k závěru, že by jednání
bylo v projednávané věci nutné nařídit, neboť má za to, že o kasační stížnosti je možné
rozhodnout s ohledem na obsah správního, soudního spisu a jednání provedeného krajským
soudem. Pokud stěžovatel navrhoval provádění dokazování, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že jeho důkazní návrhy se netýkaly předmětu tohoto řízení (informační leták osoby zúčastněné
na řízení; obsah vyvlastňovacích spisů týkajících se pozemků stěžovatele; rozsudek Městského
soudu v Praze o bezdůvodném užívání pozemku 2; zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu,
správní spis Krajského úřadu Královéhradeckého kraje sp. zn. 22490/DS/2013-13), a tudíž
jsou irelevantní.
[21] Ve vztahu k závěrům krajského soudu ohledně přepisu části rozhovoru s ministrem
dopravy ze dne 31. 1. 2018, Nejvyšší správní soud uvádí, že tento důkazní prostředek
byl krajským soudem během jednání proveden. Pokud tímto důkazním prostředkem hodlal
stěžovatel prokazovat, že osoba zúčastněná na řízení neplánuje podle vydaných rozhodnutí
postupovat a že se má stavět podle „neschválené a tajně provedené nové projektové
dokumentace, která není podkladem vydaného stavebního povolení“, jedná se skutečně
podle Nejvyššího správního soudu o uvedení nového žalobního bodu, a to v rozporu
s ustanovením §71 odst. 2 věty druhá s. ř. s. Nejvyšší správní soud k obavám stěžovatele stran
„přeprojektování" napojení dálnice D 11 na tamější silnici I. třídy nad rámec výše uvedeného
pouze uvádí, že stavebník musí respektovat obsah předmětného stavebního povolení; pokud
tomu tak nebude, bude muset být ze strany správních orgánů dohlížejících na dodržování
stavebního zákona postupováno podle příslušných ustanovení tohoto předpisu.
[22] Stěžovatel dále namítal, že jej krajský soud ve vztahu k opožděnosti žalobního bodu,
resp. důkazního návrhu rozhovoru s ministrem dopravy nesprávně nepoučil podle §118
odst. 1, 2 o. s. ř. K danému Nejvyšší správní soud konstatuje, že již v rozsudku ze dne
13. 11. 2006, č. j. 8 As 33/2005 - 52, dovodil, že „přezkum správních rozhodnutí správními soudy
představuje samostatný typ řízení, oddělený od systému civilního soudnictví, a řídící se vlastním procesním
předpisem, kterým je soudní řád správní. Použití občanského soudního řádu na základě §64 s. ř. s. je třeba
považovat za výjimečné a uplatňující se pouze v případech, na které ustanovení soudního řádu správního vůbec
nedopadají.“ Jednání před správními soudy upravuje §49 s. ř. s. a poučovací povinnost
je zakotvena v §36 odst. 1 s. ř. s. Užití §118a o. ř. s. nepadá do úvahy, protože zásada
koncentrace i systém opravných prostředků je ve správním soudnictví zcela odlišný. Krajský soud
proto nebyl povinen poučit stěžovatele podle §118a o. s. ř. ve vztahu k opožděnosti žalobní
námitky tajného „přeprojektování“ celé stavby.
[23] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že se nevyjadřoval k průběhu vyvlastňovacího
řízení týkajícího se pozemků stěžovatele, k údajné nespolupráci či liknavosti osoby zúčastněné
na řízení, nehospodárností postupů státních orgánů, exkurzu k výstavbě dálnice, vypuzení
nájemce z pozemku stěžovatele či jednání s paní H. stran výkupu jejích pozemků, neboť to
s předmětem soudního řízení, resp. s předmětem napadeného rozhodnutí, kterým bylo vydáno
předmětné stavební povolení, bezprostředně nesouvisí. Ze stejného důvodu není ani na místě
vést v tomto směru jakékoli dokazování.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřadní činnosti
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. U osoby zúčastněné na řízení neshledal důvody
hodné zvláštního zřetele, přičemž jí ani neukládal žádnou povinnost, a proto ji podle §60 odst. 5
za použití §120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu