ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.14.2004:70
sp. zn. 4 As 14/2004 – 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. K., proti
žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Praha 2, Spálená 2, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 –
33, a o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004,
č. j. 8 Ca 96/2003 – 49,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 33, zrušil
rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. Spr. 282/2003, a věc vrátil
k dalšímu řízení žalovanému. Rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 4. 2003, č. j. Spr. 282/2003,
podepsaným místopředsedou Městského soudu v Praze, bylo rozhodnuto tak, že daňový
nedoplatek ve výši 5000 Kč se daňovému dlužníku nepromíjí a nepovoluje se posečkání
s jeho zaplacením.
Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu.
Konstatoval, že postupoval podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud
zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Citoval ustanovení
zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. a ustanovení §60 zákona č. 337/1992 Sb.
Uvedl, že pokud jde o povolení posečkání poplatku, shledal argumentaci žalobce
nepřípadnou, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že neprodlené
zaplacení soudního poplatku by pro něj bylo spojeno s vážnou újmou, nebo že z jiných
důvodů nebylo možno vybrat soudní poplatek od žalobce najednou. Citoval dále ustanovení
§13a zákona č. 549/1991 Sb. a §65 zákona č. 337/1992 Sb. Uvedl, že při svém rozhodování
o žalobní námitce týkající se prominutí nedoplatku poplatku, se musel zabývat i otázkou,
zda se v daném případě skutečně jedná o nedoplatek poplatku. Z dikce ustanovení §16 odst. 2
zákona č. 549/1991 Sb. je zřejmé, že zákonodárce měl při jeho formulování na mysli závěr
- nezatěžovat soudce rozhodujícího v dané již zahájené věci o jejím meritu, a proto vyloučil
rozhodování o nedoplatku soudního poplatku předsedovi soudu jako správnímu orgánu.
Když totiž navrhovatel nezaplatil ani část soudního poplatku, tak by soud v případě,
že nerozhodl o osvobození od soudních poplatků, musel řízení zastavit (§9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb.). Z dikce ustanovení §13 zákona č. 549/1991 Sb. potom vyplývá, že poplatek
a nedoplatek poplatku jsou dvě různé kategorie. V daném případě žalobce žádá
o prominutí celého soudního poplatku ve věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 53 Cm 232/2001, nikoliv o prominutí nedoplatku na poplatku. Žalovaný by měl
tedy uvážit, zda je vůbec postup podle §16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. na místě. Z výše
uvedených důvodů postupoval soud podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) a §78 odst. 4
s. ř. s. a zrušil napadené rozhodnutí bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení
žalovanému. O návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby proto soud
nerozhodoval, když již rozhodl ve věci samé.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas kasační stížnost. Namítal, že v rozhodnutí
č. j. Spr. 282/2003 – 21 ze dne 3. 4. 2003 se výrok vztahuje ke dvěma uplatněným nárokům.
Jestliže rozhodnutí o návrhu na povolení posečkání poplatku bylo shledáno soudem po právu,
jak je v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, domnívá se žalovaný, že tato část výroku
měla být soudem potvrzena. Výrok o tomto nároku byl sice řádně přezkoumán, ale přesto
byl zrušen pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Pokud
by v soudní praxi nebylo možné potvrdit jen část výroku ohledně jednoho z uplatněných
nároků, bylo by potřeba uplatňovat jednotlivé nároky samostatnými návrhy,
nebo o jednotlivých nárocích rozhodovat samostatnými rozhodnutími, avšak tento postup není
zákonem závazně stanoven. Pokud by rozhodnutí o více nárocích při shledání jen jednoho
z nich neoprávněným mělo být zrušeno jako celek, znamenalo by to, že ostatní nároky,
byť by byly shledány po právu, zůstanou stále nerozhodnuté až do doby,
než se o nich rozhodne stejným způsobem znovu a otevře se opakovaně možnost
jejich přezkumu. Takový postup však zakládá pochybnost nejen o zachování právní jistoty,
ale především o rychlosti a efektivnosti nalezení práva s možností jeho včasného a účinného
vymáhání. Stěžovatel dále nesouhlasil s výkladem soudu uvedeným v napadeném rozsudku
ve vztahu k §16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. Konstatoval, že rozhodování o prominutí
nedoplatku na poplatku je svěřeno ustanovením §16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.
předsedovi soudu, přičemž jde o zvláštní úpravu ve vztahu k ustanovení §1 odst. 3 zákona
č. 337/1992 Sb. Toto zmocnění také v poznámce 5 odkazuje na §68 zákona č. 337/1992 Sb.
Z toho je zřejmé, že právní výklad termínu prominutí nedoplatku na poplatku není vázán
na zákon č. 549/1991 Sb., ale na zákon č. 337/1992 Sb., neboť předseda soudu zde vystupuje
jako správce daně. Termín daňových nedoplatků pak upravuje ustanovení §63 odst. 1 a 2
zákona č. 337/1992 Sb., z něhož jednoznačně vyplývá, že nedoplatkem na dani se rozumí
nejen její nezaplacená zůstatková část, ale i celá částka daně, není-li zaplacena. V takovém
případě přichází v úvahu postup podle §65 uvedeného zákona upravující podmínky,
za nichž může správce daně daňový nedoplatek prominout. Při výkladu, že daňový
nedoplatek, který lze prominout, znamená jen nezaplacenou část soudního poplatku,
by docházelo k nerovnému přístupu práva zvýhodněním pro ty účastníky, kteří by zaplatili
byť jen 1 Kč na soudním poplatku a mohli by požádat o prominutí daňového nedoplatku,
oproti těm, kteří by nezaplatili soudní poplatek zcela a byli by vyloučeni z možnosti,
aby jejich stejná osobní situace byla posouzena podle podmínek stanovených pro prominutí
platby. Žalovaný se proto domnívá, že postup při rozhodování o prominutí daňového
nedoplatku, t. j. v daném případě o prominutí nedoplatku na poplatku, byl správný,
nejen podle speciálního zmocnění ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,
ale i podle generální normy v této věci, kterou je ustanovení §65 zákona č. 337/1992 Sb.
Kromě toho žalovaný namítal, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Tuto námitku vznáší
žalovaný až nyní proto, když předpokládal, že rozhodující soudci sami namítnou
své vyloučení, protože rozhodovali ve věci, kde účastníkem řízení je soud, u kterého sami
působí. Navrhoval, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 96/2003 – 33 ze dne
7. 1. 2004 bylo v celém rozsahu zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce v podaném vyjádření uvedl, že žádá o ustanovení zástupce, který by mohl
hájit jeho zájmy v řízení o kasační stížnosti. Podání kasační stížnosti žalovaným považuje
za účelové. Navrhoval proto, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 49, zamítl
návrh na ustanovení zástupce žalobce. V odůvodnění usnesení uvedl, že podle ustanovení
§105 odst. 2 část věty před středníkem s. ř. s. musí být v řízení o kasační stížnosti obligatorně
zastoupen advokátem stěžovatel. Žalobce však v řízení o kasační stížnosti není stěžovatelem,
a proto jeho právní zastoupení není povinné. Podle názoru soudu není tedy dána podmínka
potřebnosti k ochraně práv žalobce, jejichž splnění zákon vyžaduje k tomu, aby mohlo být
žádosti žalobce vyhověno. Z tohoto důvodu se soud již nezabýval druhou zákonem
stanovenou podmínkou – splněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků.
Proti tomuto usnesení podal včas kasační stížnost žalobce a zároveň požádal
o ustanovení zástupce pro řízení o této kasační stížnosti. Připojil se ke vznesené námitce
žalovaného na vyloučení soudců Městského soudu v Praze v této věci, když v této věci
je účastníkem řízení soud, u kterého tito soudci sami působí. Poté byla věc předložena
Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti proti rozsudku s tím,
že současně je předkládána kasační stížnost žalobce proti usnesení o zamítnutí návrhu
na ustanovení zástupce žalobci pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení ze dne 18. 2. 2004,
č. j. 8 Ca 96/2003 – 49.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek i usnesení z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Podle §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán
rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok,
který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle §109 odst. 3
téhož zákona je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li
řízení před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c/), nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Z obsahu kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze plyne,
byť to v ní není výslovně vyjádřeno, že je podávána z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a c) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené: a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, c) zmatečnosti řízení před soudem, spočívající v tom, že chyběly
podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebo byl soud nesprávně obsazen,
popř. bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Nejvyšší správní soud se především musel zabývat kasačním důvodem uvedeným
v ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., t. j. otázkou, zda ve věci rozhodoval vyloučený
soudce.
Z obsahu spisu k této skutečnosti zjistil, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno
místopředsedou Městského soudu v Praze, JUDr. J. J. Z obsahu vyjádření k žalobě ze dne 10.
10. 2003 vyplývá, že k vydání tohoto rozhodnutí byl místopředseda Městského soudu JUDr.
J. J. pověřen pod sp. zn. 33/2002 JUDr. J. S., předsedou Městského soudu v Praze, dne 5. 4.
2002. V průběhu správního řízení, po podání žaloby, nebyli účastníci řízení poučeni ve
smyslu §8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), o složení senátu a o
možnosti vznášet námitku podjatosti soudců, přičemž uvedená námitka, jak vyplývá z výše
uvedeného, byla žalovaným vznesena až v kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze a žalobce se k ní připojil ve své kasační stížnosti podané proti usnesení Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku, v níž však nevystupoval jako stěžovatel.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je dán
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle §8 odst. 3
s. ř. s. soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost předsedovi soudu
a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda soudu
na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu
za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne
o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde-li o soudce Nejvyššího správního soudu,
jiný jeho senát. Podle ustanovení §8 odst. 5 téhož zákona účastník nebo osoba zúčastněná
na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku
musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod
podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám
se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti,
z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší
správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejím
vyjádření.
V posuzované věci jde o posouzení nestrannosti soudců Městského soudu v Praze
v situaci, kdy by měli (a v daném případě již rozhodovali) posuzovat rozhodnutí, které vydal
místopředseda Městského soudu v Praze, u něhož sami působí.
Integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36
odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý
a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva
v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní
psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,
účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně
referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však
v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního
rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině
objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze
subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují
objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom,
že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce
z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané
podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (I. ÚS 167/94,
Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na druhé straně Ústavní soud
vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska
objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto,
nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení,
nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (II. ÚS 105/01).
Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti
soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci,
objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit
jakoukoliv legitimní pochybnost (III. ÚS 448/04).
Místopředseda krajského soudu je podle §119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, orgánem státní správy soudu. Podle §30 odst. 2 citovaného zákona
místopředsedové krajského soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu
krajského soudu a státní správu okresních soudů, které patří do jeho obvodu, v rozsahu
stanoveném tímto zákonem. Podle §121 odst. 3 citovaného zákona vykonávají
místopředsedové krajského soudu státní správu krajského soudu (Městského osudu v Praze
a okresních soudů v jeho obvodu v rozsahu určeném předsedou krajského soudu).
V projednávané věci je zřejmé, že senát, který v projednávané věci rozhodoval,
nejenže nepoučil účastníky řízení ve smyslu §8 s. ř. s., avšak jeho soudci ze svého
subjektivního hlediska nepovažovali skutečnost, že rozhodují o rozhodnutí místopředsedy
soudu, u něhož působí, za důvod své podjatosti, o čemž svědčí to, že nepostupovali podle §8
odst. 3 s. ř. s. To však nic nemění na tom, že postavení soudců ve vztahu k místopředsedovi
soudu, u něhož sami působí, kdy takový místopředseda může v zákonem stanovených
případech vykonávat ve vztahu ke jmenovaným soudcům úkoly státní správy, by mohlo
zavdat objektivní pochybnost o nepodjatosti těchto soudců, a to tím spíše, že vyloučení
soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané
podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že v dané věci, přestože soudci senátu
Městského soudu v Praze nepostupovali podle §8 odst. 3 s. ř. s., lze mít pochybnosti
o jejich nepodjatosti, neboť rozhodovali o rozhodnutí místopředsedy soudu, u něhož sami
působí. Výše uvedené ve svých důsledcích znamená, že v posuzované věci byl dán kasační
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Za této situace proto Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), aniž by se mohl zabývat věcnými námitkami uvedenými v kasační
stížnosti. V dalším řízení budou soudci postupovat podle §8 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost předsedovi
soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
I když podle ustanovení §8 odst. 3 věty druhé s. ř. s. je za takové situace v jiných věcech
(tedy těch, kde jedním z účastníků řízení není soud) další postup takový, že předseda soudu
na místo soudce (soudců), u nichž jsou pochybnosti o podjatosti, určí podle rozvrhu práce
jiného soudce nebo jiný senát, pak v dané věci takový postup v úvahu nepřichází,
neboť z důvodů výše již vysvětlených lze mít pochybnosti o podjatosti všech soudců
uvedeného soudu. Pak tudíž dojde k situaci, že soudci specializovaných senátů místně
příslušného Městského soudu v Praze budou vyloučeni a nebude možno sestavit senát. Bude
proto na předsedovi uvedeného soudu, aby věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu,
který bude postupovat podle §9 odst. 1 s. ř. s. a přikáže věc jinému než místně příslušnému
soudu.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci rozhodoval i o kasační stížnosti žalobce,
která směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004,
č. j. 8 Ca 96/2003 – 49, jímž byl zamítnut návrh na ustanovení zástupce žalobci,
který však nebyl v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
stěžovatelem. Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že byl-li napadený rozsudek Městského
soudu v Praze zrušen z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
neboť bylo rozhodováno vyloučenými soudci, svědčí tytéž důvody pro zrušení napadeného
usnesení, neboť napadené usnesení bylo vydáno rovněž soudcem Městského soudu v Praze.
Za situace, kdy pro řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze nebylo třeba povinného zastoupení žalobce advokátem (žalobce není stěžovatelem),
jako předpokladu splnění podmínek řízení ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., postupoval
Nejvyšší správní soud poněkud nestandardním způsobem, když současně zrušil ke kasační
stížnosti žalobce výše uvedené usnesení. Ostatně v situaci, kdy byl zrušen napadený rozsudek
z důvodu vyloučení soudců a nemohly tak být zohledněny věcné námitky uvedené v kasační
stížnosti žalovaného, pozbylo by další doplňování kasační stížnosti žalobce proti usnesení,
jímž mu nebyl ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti o rozsudku, smysl.
V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným v tomto
zrušujícím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu