ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.150.2015:78
sp. zn. 4 As 150/2015 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., se sídlem Staré náměstí 69, Sokolov,
zast. Mgr. Lukášem Zdvihalem, advokátem, se sídlem Dušní 10, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: ČEZ, a.s., se sídlem Duhová 2, Praha 4, zast. JUDr. Karlem
Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem Křižovnické náměstí 2, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015,
č. j. 62 A 41/2015 – 173,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobou ze dne 9. 3. 2015 se žalobkyně domáhala ochrany před nezákonným zásahem
žalovaného, který spatřovala v tom, že ji žalovaný neumožnil účast ve správním řízení, které vede
s osobou zúčastněnou na řízení ohledně jejího možného zneužívání dominantního postavení
na trhu s hnědým energetickým uhlím v České republice. Žalobkyně se svého postavení účastníka
řízení aktivně domáhala, avšak žalovaný ji přípisem ze dne 8. 1. 20015 sdělil, že ji postavení
účastníka předmětného správního řízení nenáleží.
[2] Žalobkyně poukazovala na to, že ustanovení §21a odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské
soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOHS“) je nutné vykládat a aplikovat
materiálně s ohledem na všechny okolnosti případu; v citovaném ustanovení nadto není výslovně
řečeno, že žalovaný řízení o zneužívání dominantního postavení vede pouze s tím subjektem,
který se vytýkaného protiprávního jednání dopustil. Účastníkem správního řízení byla ostatně
žalobkyně i v minulosti, kdy žalovaný šetřil totožné protiprávní jednání osoby zúčastněné,
přičemž nyní řešený delikt je podle jejího názoru pouze pokračováním původního protiprávního
jednání. Žalovaný měl při svém postupu rovněž přihlédnout k tomu, že na primárním trhu
s hnědým energetickým uhlím jsou přítomni pouze 3 dodavatelé, tudíž protiprávní jednání osoby
zúčastněné na řízení má podstatný vliv i na žalobkyni, neobstojí tudíž obecné tvrzení žalovaného,
že musí chránit abstraktní hospodářskou soutěž. Pokud ji žalovaný s jejími námitkami odkazuje
na civilní soud, pozastavuje se nad tím, jak má své nároky u civilního soudu vznést, když ten bude
vycházet z rozhodnutí žalovaného, na jehož obsah nebude mít žalobkyně jakýkoli vliv.
Neumožnění její účasti v předmětném správním řízení navíc může způsobit, že nedojde
k dostatečnému prošetření věci a vydání zákonného meritorního rozhodnutí. Rozhodnutí, jímž
žalovaný osobě zúčastněné na řízení uloží splnění závazků, přitom založí práva i povinnosti
žalobkyně, tudíž není možné jí upírat postavení účastníka správního řízení. Pokud v dané věci
vznikl spor o účastenství v řízení, měl žalovaný i tak použít správní řád jako pomocné
východisko, jak ostatně požaduje judikatura Nejvyššího správního soudu.
[3] Žalobkyně trvala na tom, že pokud podala podnět k zahájení předmětného řízení a pokud
tímto protiprávním jednáním byla poškozena, měla by mít postavení účastníka předmětného
správního řízení, které bude mít podstatný vliv na její situaci. Skutečnost, že protiprávním
jednáním osoby zúčastněné na řízení je žalobkyně dotčena na svých právech, dokládá
tím, že osoba zúčastněná na řízení vůči ní uplatňuje likvidační smluvní pokuty a nárok na náhradu
škody bez relevantní opory ve skutkovém stavu věci; pokud tyto věci bude žalovaný řešit, bude
z povahy věci rozhodovat i o jejích právech. Jestliže žalovaný tvrdí, že primárním cílem jeho
činnosti je ochrana hospodářské soutěže jako fenoménu, pak v žádném případě tuto ochranu
nelze podle žalobkyně oddělovat od ochrany jednotlivých soutěžitelů, kterým je ochrana
poskytována právě ve spojení s ochranou hospodářské soutěže. Žalobkyně nemá záruku,
že pokud jí nebude přiznáno postavení účastníka řízení, žalovaný k jejím jednotlivým
připomínkám přihlédne, přičemž považuje za důležité, aby tak žalovaný učinil, protože jinak
nebudou její práva dostatečně chráněna a hrozí, že bude pokračováno v protiprávním jednání
ze strany osoby zúčastněné na řízení. Protiprávní postup žalovaného v neposlední řadě
dokládá i to, že o jejím účastenství nerozhodoval usnesením, ale neformálními přípisy, čímž
jí zabránil v možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Žalobkyně proto
navrhovala, aby soud konstatoval, že žalovaný se dopustil nezákonného zásahu do jejích práv
tím, že jí nepřiznal postavení účastníka správního řízení vedeného pod sp. zn. S 594/2014/DP,
a aby mu uložil, že musí tento nezákonný zásah odstranit. Dále požadovala, aby soud určil,
že žalovaný postupem při vyřízení její námitky o nepřiznání účastenství v předmětném správním
řízení ji nezákonně zkrátil na základním právu na spravedlivý proces a nepřímo na jejích
veřejných subjektivních právech podle §11 ZOHS.
[4] Žalovaný se k věci vyjádřil v přípisu ze dne 27. 3. 2015, v němž zdůraznil, že nejsou
splněny všechny procesní podmínky pro přijetí této žaloby, neboť žalobkyně netvrdí, že byla jeho
postupem zkrácena na svých právech přímo, ale pouze nepřímo. Veškeré obavy žalobkyně
vyjádřené v žalobě nemají navíc původ v činnosti nebo nečinnosti žalovaného, ale osoby
zúčastněné na řízení. Žalovaný ani nemohl zkrátit práva žalobkyně, neboť jak vyplývá ze ZOHS,
nemůže být žalobkyně účastníkem řízení, jehož předmětem je zneužívání dominantního
postavení jiným soutěžitelem. ZOHS přitom jakékoli výjimky z tohoto pravidla neumožňuje.
Pokud žalobkyně požaduje, aby mohla být účastníkem předmětného správního řízení s ohledem
na možnost uložení nápravných opatření, žalovaný vysvětlil, že nápravná opatření budou uložena
pouze osobě zúčastněné na řízení, nikoli žalobkyni, tudíž ani z tohoto důvodu nelze dovozovat,
že by žalobkyně byla dotčena na svých právech a povinnostech. Účastníkem řízení by žalobkyně
byla tehdy, pokud by jí žalovaný ukládal pokutu nebo nápravné opatření, to však není
posuzovaný případ, neboť žalobkyně se žádného protiprávního jednání nedopustila. Žalovaný
souhlasil s tím, že v minulosti mu právní úprava účinná do 1. 6. 2004 umožňovala přiznat
účastenství i osobě, jejíž práva nebo povinnosti mohla být jeho rozhodnutím podstatně dotčena,
pokud o to požádá, avšak novela provedená zákonem č. 340/2004 Sb. tuto možnost zrušila.
Odkaz žalobkyně na judikaturu Nejvyššího správního soudu není na místě, neboť se týká zcela
jiných právních předpisů, které obsahovaly odlišnou právní úpravu. Závěr o specialitě
právní úpravy obsažené v ZOHS ostatně potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku
sp. zn. 9 Afs 72/2013. Žalovaný proto navrhoval, aby soud předmětnou žalobu odmítl v části,
v níž se žalobkyně domáhá konstatování, že do jejích práv bylo nepřímo zasaženo, ve zbytku
navrhoval zamítnutí žaloby.
[5] Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě vyjádřila v přípisu ze dne 30. 4. 2015,
v němž namítala, že žaloba je opožděná, protože žalobkyně nesprávně vychází z data doručení
přípisu žalovaného dne 8. 1. 2015, avšak rozhodujícím okamžikem pro stanovení počátku běhu
zákonné lhůty pro podání žaloby dle §84 odst. 1 s. ř. s. byla znalost žalobkyně o skutkových
okolnostech případu, z nichž vyplývá konání či nekonání správního orgánu, v němž je spatřován
nezákonný zásah. Znalost o tom, že ji žalovaný neumožní postavení účastníka řízení,
měla žalobkyně nejpozději již dne 8. 10. 2014, kdy o této skutečnosti byla poprvé žalovaným
informována. Pokud by snad soud neodmítl žalobu jako opožděnou, nesplnila žalobkyně základní
podmínku aktivní žalobní legitimace pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem,
když v rozporu s §82 s. ř. s. vůbec netvrdí, že by byla zkrácena přímo na svých právech tvrzeným
nezákonným zásahem, pouze uvádí nepatřičné konstrukce bez jakékoli právní či skutkové opory.
Žalobkyně nadto nemohla být vůbec dotčena na svých právech, neboť ustanovení §21a odst. 2
ZOHS naprosto vylučuje, že by v dané věci nějaké právo měla. Žalovaný ani ZOHS totiž
nechrání konkrétního soutěžitele a jeho subjektivní práva, ale hospodářskou soutěž jako celek.
Argumentace žalobkyně tedy jde proti znění ZOHS, stávající rozhodovací praxi a proti závěrům
příslušné odborné literatury. Osoba zúčastněná na řízení proto navrhovala, aby soud žalobu
odmítl jako nepřípustnou, resp. ji zamítl.
[6] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 62 A 41/2015 – 173, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění dospěl k závěru, že žaloba je přípustná, žalobkyně je k podání
žaloby aktivně procesně legitimována, neboť ve své žalobě dovozovala přímý zásah do svých
práv tím, že s ní žalovaný nejednal jako s účastníkem řízení, ač by podle jejího názoru
měl. K otázce včasnosti žaloby krajský soud uvedl, že za rozhodný okamžik pro počítání lhůty
pro podání předmětné žaloby určil datum 8. 1. 2015, kdy byl žalobkyni doručen přípis ze dne
8. 1. 2015, v němž se dozvěděla, že s ní žalovaný nebude jednat jako s účastníkem řízení. Přípis
žalovaného ze dne 7. 10. 2014 nelze označit za okamžik určující běh subjektivní lhůty pro podání
žaloby, neboť jeho prostřednictvím byla žalobkyně informována pouze o tom, že bylo zahájeno
řízení proti osobě zúčastněné na řízení. K věci samé uvedl, že primárním zájmem, k němuž
činnost žalovaného směřuje, je (veřejnoprávní) ochrana hospodářské soutěže. Jednotlivé
účastníky hospodářské soutěže žalovaný chrání pouze nepřímo. ZOHS upravuje dle závěru
soudu dva typy řízení – a to řízení o povolení spojení (zahájené na návrh) a ostatní řízení
(zahájená z moci úřední). Okruh účastníků těchto řízení plyne z §21a ZOHS. Předmětné správní
řízení se vede o podezření ze spáchání správního deliktu – konkrétně ze zneužití dominantního
postavení. V těchto řízeních zahájených z moci úřední však nemůže mít podle ZOHS postavení
účastníka ten, kdo podal podnět k jeho zahájení; tento závěr ostatně vyplývá i z toho, že i v jiných
oblastech práva je účastníkem řízení vedených pro podezření ze spáchání správních deliktů
pouze ten, „proti němuž“ je takové řízení vedeno. Správní řád a jeho definici účastníků řízení
použít nelze, protože ZOHS obsahuje speciální úpravu účastenství a protože to správní
řád v této otázce výslovně vylučuje. Tomuto závěru ostatně odpovídá i výslovná vůle
zákonodárce obsažená v důvodové zprávě k zákonu č. 340/2004 Sb. Řízení vedené žalovaným
pod sp. zn. S594/2014/DP není řízením o podezření ze spáchání správního deliktu žalobkyní,
tudíž v něm nemůže být rozhodováno o jejích právech a povinnostech. Dovolává-li se žalobkyně
toho, že Úřad může uložit nápravná opatření, bylo by k jejich závaznosti vůči ní třeba, aby jí byla
uložena, přičemž v takovém případě by byla účastníkem řízení. Soud odmítl gramatický
výklad ustanovení §21a ZOHS vztahující se k množnému číslu podávaný žalobkyní, neboť
plurál zjevně dopadá na případ společné dominance a kartelových dohod, u kterých může
být více subjektů. Unijní pravidla v oblasti ochrany hospodářské soutěže, kterých se žalobkyně
dovolává, nejsou na věc aplikovatelná, neboť upravují vedení řízení před Komisí, nadto z nich
nevyplývá, že by ten, kdo učinil podnět k zahájení řízení, měl postavení účastníka správního
řízení. Soud proto uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobkyni
nepřiznal postavení účastníka řízení; není tedy splněna podmínka vyplývající z §82 s. ř. s., a sice,
že by se žalovaný dopustil úkonu vůči žalobkyni kvalifikovatelnému jako nezákonný zásah.
[7] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č. j. 62 A 41/2015 – 173,
podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne 29. 6. 2015, v níž uvedla,
že ji podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V doplnění kasační stížnosti ze dne
5. 8. 2015 setrvala na stanovisku, že krajský soud nedostatečně zvážil všechny okolnosti případu,
a to zejména s ohledem na charakter předmětného správního řízení, které se vede pro možné
zneužití dominantního postavení společností ČEZ a.s., na trhu s hnědým energetickým uhlím
v České republice. Právě tato skutečnost byla důvodem pro podání podnětu k žalovanému
ze strany stěžovatelky. Stěžovatelce je totiž vnucováno, aby dodávala společnosti ČEZ hnědé
energetické uhlí za podmínek vymykajících se (zejména v cenové rovině) běžným podmínkám
na relevantním trhu s uhlím, což z povahy věci zasahuje do právní sféry osoby poškozené tímto
zneužívajícím jednáním. Vyslovila přitom přesvědčení, že bez řádné spolupráce s ní nemůže
žalovaný věc náležitě zjistit a posoudit, zvláště když předmětné správní řízení má úzkou
návaznost na předchozí řízení zahájené v roce 2006. Zdůraznila, že žalovaný může uložit
nápravné opatření, které se bude z povahy věci dotýkat její právní sféry, tudíž je nutné dovodit,
že žalovaný bude rozhodovat i o jejích právech a povinnostech. Z důvodové zprávy k zákonu
č. 340/2004 Sb. nelze vycházet absolutně, jak činí krajský soud, neboť ten se nijak nezabýval,
jaká procesní práva, která tato důvodová zpráva popisuje, třetím osobám zůstanou zachována.
Podle stěžovatelky je zjevné, že tyto osoby žádná použitelná práva nemají, a to zvláště
v případě řízení ohledně diskriminačního jednání dominantního soutěžitele, jako tomu
je v posuzované věci. Vyslovila přitom přesvědčení, že její procesní postavení nemůže být slabší
než má ten, kdo podává námitky vůči spojení soutěžitelů. Účelem uvedeného zákona nemohlo
být zbavení osob odlišných od delikventa jakékoliv možnosti ovlivňovat průběh správního řízení.
[8] Zdůraznila, že vydáním meritorního rozhodnutí nebude pouze dotčena její sféra, ale bude
rovněž přímo rozhodováno o jejích právech, protože jinak nemůže žalovaný v případě
diskriminačního zneužívajícího jednání dominanta ochránit hospodářskou soutěž, čehož
se žalovaný neustále dovolává. Ve správním řízení totiž musí dojít k uložení opatření, jež povede
ke změně dlouhodobé kupní smlouvy, která zakládá předmětné protiprávní jednání osoby
zúčastněné na řízení, tudíž bude rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky jako
protistrany tohoto smluvního vztahu. V takovém případě je nutné, aby stěžovatelka měla
postavení účastníka řízení, jak o tom hovoří ustanovení §21a odst. 2 ZOHS. Stěžovatelka
v tomto směru poukázala na absurditu závěrů krajského soudu, podle něhož je možné uložit
nápravné opatření delikventovi, vůči kterému bude takové opatření vynutitelné, za účelem
ochrany hospodářské soutěže, avšak protistrana smluvního vztahu, která je tímto protiprávním
jednáním dotčena, se nemůže předmětného správního řízení, které se jí imanentně týká, účastnit.
Rozhodnutí o nápravě závadného stavu bez rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatelky
je podle jejího názoru z povahy věci vyloučeno.
[9] V neposlední řadě stěžovatelka poukázala na to, že mezi ní a osobou zúčastněnou
na řízení probíhá řada civilních sporů, jejichž výsledek je v podstatné míře ovlivněn právě
rozhodnutím žalovaného o zneužití dominantního postavení ze strany osoby zúčastněné
na řízení. Civilní soud bude totiž rozhodnutím žalovaného vázán a bude z něj vycházet, tudíž
aby měla stěžovatelka garantováno právo na spravedlivý proces, je nutné, aby mohla předkládat
ve správním řízení návrhy, které povedou k dostatečnému zjištění skutkového stavu věci
a ke spravedlivému rozhodnutí. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 20. 8. 2015, v němž poukázal
na to, že jeho předchozí postupy učiněné ve správním řízení zahájeném v roce 2006 nemohou
být nyní přezkoumávány z důvodu uplynutí příslušných procesních lhůt. Zdůraznil však,
že v tomto minulém řízení byly uloženy povinnosti pouze osobě zúčastněné na řízení, nikoli
stěžovatelce. Odpovědnostní vztah byl pouze mezi osobou zúčastněnou na řízení a žalovaným,
který mohl splnění tam uvedených povinností vynucovat. Stěžovatelka z nich mohla profitovat
pouze nepřímo v důsledku změny chování osoby zúčastněné na řízení. Rozhodnutí žalovaného
promítnout do smluvních vztahů se stěžovatelkou určitá ustanovení, žádná práva stěžovatelce
na to, aby tato ustanovení byla uplatňována, podle jeho názoru nezakládá; tímto titulem je naopak
následná nově uzavřená smlouva. Specifika, kterých se stěžovatelka dovolává, byla zákonodárcem
zohledněna, proto byla přijata speciální úprava účastenství v řízeních vedených v ZOHS. Tento
zákon přitom chrání primárně hospodářskou soutěž jako takovou, nikoli jednotlivé soutěžitele.
Jde o vztah mezi narušitelem soutěže a žalovaným, který toto narušení trestá. Předmětná zvláštní
úprava proto nepřipouští účast poškozeného či jiných osob v řízení o porušení ZOHS, neboť
o jejich právech a povinnostech se v takovém řízení nejedná. Stěžovatelka by byla účastníkem
řízení pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno porušení ZOHS z její strany, což se však nestalo.
[11] Žalovaný vyslovil přesvědčení, že stěžovatelka chce ovlivnit případná nápravná opatření;
k tomu však uvedl, že tam případně uložené povinnosti se týkají pouze osoby zúčastněné
na řízení, tudíž jimi stěžovatelka nebude vázána a nemohla by je ani vynucovat. Pouze pokud
by nápravné opatření ukládalo výslovně nějakou povinnost stěžovatelce, byla by účastnicí
předmětného správního řízení. To by však bylo možné pouze tehdy, pokud by se stěžovatelka
dopustila protiprávního jednání, za které by ji bylo nápravné opatření ukládáno. Jelikož
se nápravné opatření nedotkne právní sféry stěžovatelky, nemusí se proti němu bránit. Zdůraznil,
že k případnému nahrazení smluvních ujednání může dojít pouze na základě změny smluvních
vztahů, nikoli jeho případným rozhodnutím obsahujícím uložení nápravných opatření. Pokud
se stěžovatelka dovolává toho, aby jí bylo od jejího smluvního partnera poskytnuto spravedlivé
protiplnění, dostává se mimo sféru správního práva a uplatňuje své soukromoprávní nároky,
které však nemohou být řešeny jeho rozhodováním. Ani případné řízení před civilním soudem
nelze ztotožnit s řízením vedeným žalovaným. Žalovaný tedy uzavřel, že pouze civilní soud může
rozhodovat o právech a povinnostech stěžovatelky, kterých se dovolává v kasační stížnosti, nikoli
správní orgán. Pokud stěžovatelka dovozuje, že zákonodárce nezamýšlel zbavit ji všech
procesních práv, žalovaný odvětil, že i za současného stavu má stěžovatelka zaručeno právo
být slyšena, neboť žalovanému může poskytovat řadu informací, čehož ostatně stěžovatelka
hojně využívá. Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[12] Osoba zúčastněná na řízení v přípise ze dne 26. 8. 2015 vyjádřila přesvědčení, že krajský
soud v projednávané věci rozhodl v souladu se zákonem. K tvrzení stěžovatelky, že soud přehlédl
historickou souvislost s předešlým správním řízením, uvedla, že je nepřípustná, neboť se jedná
o zcela novou argumentaci. Ostatně jí nebylo zřejmé, z čeho tuto souvislost stěžovatelka
dovozuje, zvláště když v současnosti nelze přezkoumávat nápravná opatření uložená
v předchozím řízení. Krajský soud správně a podrobně vysvětlil, že by muselo být v dané
věci zasaženo právo stěžovatelky, aby žaloba mohla být důvodná. Argumentace stěžovatelky
o tom, že žalovaný bude ve správním řízení rozhodovat o jejích právech, nemá oporu v zákoně,
v judikatuře správních soudů, ani v soudobé odborné literatuře. Ze znění zákona bez jakýchkoli
pochyb vyplývá, že účastníkem řízení může být pouze osoba šetřená pro zneužití dominantního
postavení, tedy potencionální delikvent. V minulosti sice žalovaný měl pravomoc přiznat
postavení účastníka řízení i jiným osobám, avšak tato možnost byla zrušena novelou provedenou
zákonem č. 340/2004 Sb.; přijetím argumentace stěžovatelky by tedy došlo k popření předmětné
změny právní úpravy. Důvodová zpráva k této novelizaci ostatně uvádí, která práva třetích osob
jsou ve správních řízeních chráněna, a to i výčtem konkrétních procesních pravidel. Není tudíž
pravdivé tvrzení stěžovatelky, že její práva nejsou dostatečně chráněna. I kdyby osoba zúčastněná
na řízení připustila, že by stěžovatelka měla nějaká práva, která by rozhodnutím žalovaného byla
dotčena, ani tato skutečnost nedokládá, že musí být účastníkem správního řízení, neboť ZOHS
obsahuje pravidlo, že účastníkem řízení je pouze ten, o jehož právech a povinnostech je jednáno
a rozhodováno. Stěžovatelka v neposlední řadě mylně dovozuje, že účelem ZOHS a příslušných
správních řízení je ochrana jejích subjektivních práv či konkrétních zájmů jednotlivých
soutěžitelů, což je však v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[13] Osoba zúčastněná na řízení vyjádřila stanovisko, že řízení týkající se zneužití
dominantního postavení nemá žádná specifika oproti jiným řízením vedeným dle ZOHS.
Všechna řízení vedená dle ZOHS totiž mají význam pro osoby poškozené protiprávním jednání
stíhaným dle citovaného právního předpisu. Stěžovatelkou zdůrazněná nápravná opatření budou
uložena pouze a jen osobě zúčastněné na řízení, nikoli stěžovatelce, která se jich nebude moci
dovolat; nebude tudíž rozhodováno o jejích právech a povinnostech. Ve vztahu k argumentaci
stěžovatelky ohledně jejího porušení práva na spravedlivý proces v navazujícím civilním řízení
uvedla, že stěžovatelka se nemůže pasovat do role jakéhosi druhého orgánu dozoru v působnosti
ZOHS. Je to totiž žalovaný, který je povinen zjistit všechny okolnosti pro posouzení věci. Nadto
nepřiznání postavení účastníka řízení stěžovatelce v dané věci nemůže mít jakýkoli nepříznivý
dopad na její postavení v nesouvisejících soukromoprávních sporech vedených před civilními
soudy. Osoba zúčastněná na řízení proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[14] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[17] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy
z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo
o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[19] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná stěžovatelka
jeho obsahu porozuměla, přičemž s jeho závěry polemizuje v obsáhlé a podrobně
vyargumentované kasační stížnosti. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu
byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod
pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[20] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat, jak již
bylo výše předesláno, o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy v řízení byly provedeny. Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné
pochybení krajského soudu, neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje postup žalovaného
za zákonný. Krajský soud v Brně se v odůvodnění tohoto rozhodnutí tedy řádně vyjádřil
k zákonnosti postupu žalovaného a správně zjistil skutkový stav věci. Krajský soud pouze vyjádřil
svůj právní názor ohledně (ne)důvodnosti žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci
stěžovatelky a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost
rozsudku.
[21] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl dostatečnou a vnitřně ucelenou
argumentaci, jejíž prostřednictvím ve svém důsledku vyvrátil dílčí námitky stěžovatelky,
a to i ty, kterými se dovolávala návaznosti na předchozí správní řízení vedené žalovaným. Nelze
tudíž jeho rozsudku vytýkat nepřezkoumatelnost z toho důvodu, že krajský soud výslovně
nereagoval na jednotlivé parciální tvrzení stěžovatelky dovolávající se „skutkových zvláštností
v podobě provázanosti s předchozím správním řízení“, neboť to by bylo zbytečné s ohledem
na závěr soudu, že výklad ZOHS objektivně neumožňuje účast třetích subjektů, a to bez ohledu
na jejich subjektivní představu ohledně dotčenosti na svém právním postavení. Fakt,
že argumentace soudu neodpovídá na každý dílčí argument stěžovatelky, tedy nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost rozsudku (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25), neboť postačuje, pokud odůvodnění rozhodnutí obsahuje
argumentaci, která žalobní body stěžovatelky z logiky věci jako nedůvodné vyvrací.
[22] K námitkám stěžovatele dovozující nesprávné právní posouzení věci Nejvyšší správní
soud uvádí následující:
[23] Podle ustanovení §1 odst. 1 ZOHS „Tento zákon upravuje ochranu hospodářské soutěže na trhu
výrobků a služeb (dále jen "zboží") proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení nebo ohrožení (dále
jen "narušení") a) dohodami soutěžitelů (§3 odst. 1), b) zneužitím dominantního postavení soutěžitelů,
c) spojením soutěžitelů, nebo d) orgány státní správy při výkonu státní správy, orgány územní samosprávy
při výkonu samosprávy a při přeneseném výkonu státní správy a orgány zájmové samosprávy při přeneseném
výkonu státní správy (dále jen „orgány veřejné správy“).“ Podle ustanovení §11 odst. 3 ZOHS „namísto
rozhodnutí podle odstavce 2 Úřad rozhodne o zastavení řízení za podmínky, že účastníci řízení Úřadu společně
navrhli závazky ve prospěch obnovení účinné hospodářské soutěže, které jsou dostatečné pro ochranu hospodářské
soutěže a jejichž splněním se odstraní závadný stav, a že zneužití dominantního postavení nemělo za následek
podstatné narušení hospodářské soutěže. V takovém rozhodnutí může Úřad rovněž stanovit podmínky
a povinnosti nutné k zajištění splnění těchto závazků. Jestliže Úřad neshledá navržené závazky dostatečnými,
důvody písemně sdělí účastníkům a pokračuje v řízení.“ Podle ustanovení §21a odst. 2 ZOHS „v ostatních
případech jsou účastníky řízení ti, o jejichž právech a povinnostech stanovených tímto zákonem má být v řízení
jednáno a rozhodnuto.“ Podle ustanovení §25a ZOHS „není-li tímto zákonem stanoveno jinak, postupuje
se v řízení u Úřadu podle správního řádu, s výjimkou ustanovení o řešení rozporů mezi správním orgánem, který
vede řízení, a správními orgány, které jsou dotčenými orgány, týkajících se řešení otázky, která je předmětem
rozhodování, ustanovení o tom, komu lze uložit pořádkovou pokutu a do jaké výše ji lze uložit, ustanovení
o zákazu změny napadeného rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ustanovení o lhůtách pro vydání rozhodnutí, dále
z ustanovení o zvláštnostech řízení o rozkladu, ustanovení o složení rozkladové komise a o možném způsobu
ukončení řízení o rozkladu a dále ustanovení o účastnících řízení a ustanovení o postupu při pochybnostech, zda
je někdo účastníkem řízení; ustanovení správního řádu o účastnících řízení podle zvláštního zákona se však
použijí.“
[24] Meritorní námitkou a podstatou sporu mezi účastníky soudního řízení je posouzení toho,
zda stěžovatelka jako osoba podávající podnět k zahájení správního řízení o možném zneužití
dominantního postavení jiným soutěžitelem, která se jeho údajným protisoutěžním jednáním cítí
poškozena na svých právech, může být účastníkem správního řízení vedeného žalovaným podle
ustanovení §11 ZOHS proti tomuto jinému subjektu.
[25] K zodpovězení této otázky považuje Nejvyšší správní soud za stěžejní určení objektu
ochrany ZOHS. Tímto objektem je hospodářská soutěž jako fenomén, nikoli ochrana jednotlivců
a soutěžitelů – srov. §1 odst. 1 ZOHS, navazující odbornou literaturu (Jindřiška Munková,
Jiří Kindl: Zákon o ochraně hospodářské soutěže (EKZ), 2. vydání, Praha 2009, s. 15 - 25)
a judikaturu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2007, č. j. Komp 3/2006 – 511;
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 1 Afs 7/2009-753; rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2005, č. j. 2 A 13/2002 - 424).
[26] Zákon o ochraně hospodářské soutěže tedy zjevně chrání hospodářskou soutěž
jako ekonomický fenomén, který je hoden ochrany sám o sobě i prostřednictvím veřejnoprávní
regulace zakotvené v citovaném ZOHS. Prostřednictvím účinné hospodářské soutěže
ničím nenarušené je totiž možné z hlediska nejobecnější ekonomické teorie dosáhnout
technologického rozvoje, racionalizace ekonomických procesů a přinést tak výhody
spotřebitelům – viz. Michael Kincl, Veřejnoprávní ochrana hospodářské soutěže v České
republice, Právo a podnikání, 2007, č. 7. Tento předpis tedy obsahuje právní regulaci vztahu mezi
státem – nositelem veřejné moci– a jednotlivými soutěžiteli, účastníky hospodářské soutěže, kteří
mohou svým jednáním hospodářskou soutěž vyloučit, omezit, narušit či ohrozit. ZOHS tedy
představuje především typickou veřejnoprávní regulaci hospodářství.
[27] Nejvyššímu správnímu soudu je z logiky věci zřejmé, že hospodářská soutěž neexistuje
jako fenomén sama o sobě, neboť hospodářská soutěž vzniká a existuje tam, kde je střet nabídky
a poptávky subjektů (soutěžitelů), tudíž jejím pojmovým znakem je mnohost subjektů. Narušení
hospodářské soutěže z hlediska ZOHS nelegálním jednáním tedy patrně bude mít ve svém
důsledku negativní vliv na jiné účastníky hospodářské soutěže – soutěžitele a spotřebitele.
[28] To, že narušení hospodářské soutěže se pravděpodobně negativně projeví ve sféře jiných
soutěžitelů, však ale ještě neznamená, že lze přijmout výklad, kterým se zcela promění koncepce
správního řízení před žalovaným a koncepce samotného ZOHS. Soukromoprávní důsledky střetu
nabídky a poptávky, který však byl ovlivněn z hlediska ZOHS protiprávním jednáním, neboť
se jednalo o narušení hospodářské soutěže dohodou soutěžitelů nebo zneužitím dominantního
postavení soutěžitele, totiž neřeší tento veřejnoprávní předpis ani řízení vedené před žalovaným,
ale předpisy soukromého práva, a to typicky prostřednictvím úpravy nekalé soutěže, případně
prostřednictvím nároků z náhrady škody, přičemž tyto ryze soukromoprávní odpovědnostní
spory mají být řešeny pořadem práva před civilními soudy. V civilním řízení tedy bude možné
v dané věci určit, zda je dlouhodobá kupní smlouva z roku 2007 neplatná a zda má stěžovatelka
nárok na dohodnutou kupní cenu a v jaké výši. Tyto otázky tedy nemůže žalovaný posoudit,
zhodnotit, ani o nich závazně rozhodnout, byť se toho stěžovatelka dovolává, neboť
by tím rozhodoval o soukromoprávní otázce, která je v pravomoci civilních soudů.
[29] Řízení před žalovaným totiž nemá být fórum pro řešení soukromoprávních sporů mezi
soutěžiteli, byť by prvotní příčinou vzniku těchto sporů mělo být údajné protiprávní jednání
jedné strany sporu z hlediska ZOHS, k čemuž de facto směřuje argumentace stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud v tomto směru podpůrně poukazuje na ustanovení §1 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého „ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva
a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé
na uplatňování práva veřejného“, z něhož lze pro souzenou věc vyvodit dílčí závěr, že společenské
vztahy jsou zároveň regulovány jak soukromoprávními předpisy, tak i veřejnoprávními, přičemž
je věcí příslušných odvětví práva zásadně samostatně určit důsledky porušení právních povinností
vyplývajících ze soukromého a z veřejného práva.
[30] Veřejnoprávní předpisy – zde ZOHS – tedy mají stanovit, jaké jednání považují
za protiprávní, soukromoprávní předpisy pak mají případně určit, jaký důsledek takový
veřejnoprávní zákaz má v rovině soukromoprávních vztahů. Nelze však zpětně dovozovat,
že soukromoprávní spory mají být bez opory v příslušném předpise zohledněny
ve veřejnoprávním řízení, protože potom by se značným způsobem setřel rozdíl mezi
veřejnoprávním a soukromoprávním řízením a došlo by ke kumulativnímu uplatňování
soukromého a veřejného práva v jednom řízení, často i před správním orgánem, který by však
nemohl soukromoprávní spory samotné řešit.
[31] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že řízení před žalovaným podle ZOHS má
tedy řešit pouze veřejnoprávní otázky – srov. §21 odst. 2 ZOHS, nikoli soukromoprávní
námitky, jejichž prostřednictvím stěžovatelka dovozuje, že má být účastníkem správního
řízení. Nejvyšší správní soud totiž nezpochybňuje argumentaci stěžovatelky, že údajným
protiprávním jednáním osoby zúčastněné na řízení, kterým se měla vůči ní dopustit zneužití
svého dominantního postavení, došlo pravděpodobně k negativnímu zásahu zejména do jejich
majetkových práv, ale účastenství v řízení před žalovaným podle ZOHS není vázáno
na tyto soukromoprávní aspekty, ale na veřejnoprávní otázky v té podobě, komu - zjednodušeně
řečeno - bude ukládána pokuta nebo nápravné opatření.
[32] Je přitom zjevné, že stěžovatelce žádná pokuta nebo nápravné opatření ukládány
nebudou. Pokuta nebo nápravné opatření podle ZOHS totiž nelze uložit bez toho, že bude
konstatována vina soutěžitele za správní delikt podle ZOHS – srov. přiměřeně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 - 351; jelikož stěžovatelka
za daného stavu není viněna z porušení povinností podle ZOHS, nelze ji na základě takového
protiprávního jednání uložit pokutu nebo nápravné opatření, tudíž nemůže být účastníkem
předmětného správního řízení.
[33] Zákonodárce ostatně novelou č. 340/2004 Sb. výslovně vyloučil možnost účasti jiných
subjektů, které by tohoto postavení podle předchozí právní úpravy dosáhly na základě
argumentace, že jsou fakticky (materiálně) z hlediska soukromého práva dotčeny na svém
postavení, a to zejm. v oblasti své majetkové sféry. Argumentace stěžovatelky uplatněná v kasační
stížnosti tedy zcela zjevně jde proti úmyslu zákonodárce, který byl ostatně výslovně vyjádřen
i v důvodové zprávě citované krajským soudem.
[34] Pro posouzení účastenství soutěžitele v řízení podle ZOHS tedy je nutné naplnit
kritéria vymezená tímto veřejnoprávním předpisem, který zjevně nepočítá se zohledněním
soukromoprávních dopadů protiprávního jednání – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 1. 2014, č. j. 1 Ans 12/2013 - 82. Argumentace stěžovatelky dovolávající se možnosti
uložení nápravných opatření není podle názoru Nejvyššího správního soudu rovněž na místě,
protože nápravné opatření bude ukládáno, jak bylo výše vysvětleno, pouze tomu, kdo porušil
ZOHS, zde v případě prokázání viny osobě zúčastněné na řízení, nikoli stěžovatelce. Nadto
prostřednictvím nápravných opatření nemá být řešen konkrétní soukromoprávní spor
stěžovatelky a osoby zúčastněné na řízení, jak stěžovatelka ve své kasační argumentaci mylně
tvrdí, ale má být jeho prostřednictvím dosaženo obnovení účinné hospodářské soutěže jako
fenoménu. Nelze prostřednictvím uložení nápravných opatření, resp. jejich přijetím žalovaným,
které pochopitelně nepřímo - s ohledem na výše popsanou provázanost hospodářské soutěže
s jejími jednotlivými účastníky – bude mít dopad na soukromoprávní pozici stěžovatelky,
dovozovat, že se tím tyto subjekty stávají účastníky správního řízení, aby mohly vlastní formulaci
těchto nápravných opatření ovlivnit ve svůj prospěch.
[35] Výše uvedené závěry o tom, že stěžovatelka nemá procesní postavení účastníka řízení
ve správním řízení vedeném vůči osobě zúčastněné na řízení z důvodu možného zneužití
dominantního postavení dle ZOHS přitom neznamená, že by stěžovatelka nemohla žalovanému
předkládat svá stanoviska a důkazy k prokázání jejího tvrzení o tom, že byl ZOHS osobou
zúčastněnou na řízení porušen, případně požadovat nahlížení do správního spisu za splnění
podmínek ustanovení §38 odst. 2 správního řádu. Skutečnost, že třetí subjekt má horší procesní
postavení než účastník správního řízení, vyplývá z právní úpravy a z logiky věci, nelze tudíž jejím
prostřednictvím dovozovat, že stěžovatelka musí být účastníkem správního řízení. V opačném
případě by procesní úprava obsažená v procesních ustanoveních veřejnoprávních předpisů
podstatným způsobem ztrácela svůj smysl.
[36] Ve výsledku je to totiž žalovaný, kdo nese odpovědnost za to, že ve správním řízení
budou zjištěny veškeré dostupné relevantní údaje a že se výsledné rozhodnutí vypořádává
se všemi pochybnostmi. Stěžovatelce tedy nic nebrání, aby žalovanému sdělovala svá stanoviska
ohledně údajného protiprávního jednání osoby zúčastněné na řízení, případně aby se dotazovala
na stav správního řízení, avšak na základě pouhé této skutečnosti nelze dovodit, že stěžovatelka
musí být účastníkem správního řízení.
[37] Rozlišení účastenství s ohledem na charakter dotčení daného subjektu ostatně odpovídá
i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. 9 Afs 72/2013 - 127, podle
kterého „ve správním řízení se na vymezení okruhu účastníků řízení obecně použijí ustanovení §§27 a 28
správního řádu. Jejich použití v řízeních vedených u žalovaného Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže však
(s výjimkou ustanovení o účastnících řízení podle zvláštního zákona) vylučuje §25a zákona o ochraně
hospodářské soutěže, který obsahuje speciální úpravu účastenství ve svém §21 odst. 1. Podle uvedeného ustanovení
jsou účastníky řízení navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno a rozhodnuto.
Tato formulace vylučuje, aby za účastníka řízení byl považován i ten, jehož práva, právem chráněné zájmy nebo
povinnosti, mohou být rozhodnutím dotčeny, nebo dokonce ten, kdo pouze tvrdí, že může být rozhodnutím přímo
dotčen ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech. K obdobným závěrům ve vztahu
k předcházejícímu zákonu o ochraně hospodářské soutěže z roku 1991, avšak formulačně obdobnému ustanovení
o účastenství v řízení, dospěl Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 6. 5. 1996, sp. zn. 2 A 2/96, i Ústavní
soud usnesením ze dne 2. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS 208/96 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zákon
o ochraně hospodářské soutěže tedy konstruuje pojetí účastníka řízení o spojení soutěžitelů v §21 odst. 1
tak, že je jím výhradně ten, o jehož výlučně objektivních právech a povinnostech má být rozhodnuto.
Jde tak o případy, kdy se řízení vede o jeho nárocích plynoucích z práva objektivního, nikoli o subjektivních
zájmech, které toto objektivní právo chrání. Účastníkem tedy nemůže být ten, kdo v daném případě nedisponuje
pozitivně vymezeným právem nebo není stižen pozitivně vymezenou povinností (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 10. 2004, čj. 2 A 11/2002 – OL – 227). Řízení o povolení spojení soutěžitelů
je dle §15 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže návrhovým řízením, v němž se posuzuje potenciální vliv
navrhovaného spojení soutěžitelů na tržní prostředí. Návrh na zahájení tohoto řízení jsou povinni podat všichni
soutěžitelé, kteří se hodlají spojit fúzí, mají nabýt podnik jiného soutěžitele nebo jeho část, mají získat kontrolu
nad společně kontrolovaným podnikem, nebo soutěžitel, který má získat možnost přímo nebo nepřímo kontrolovat
jiného soutěžitele. Pouze o právech a povinnostech těchto osob má být v řízení o povolení spojení soutěžitelů jednáno
a rozhodnuto, a jsou proto jedinými účastníky tohoto řízení (obdobně usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 6. 5. 1996, sp. zn. 2 A 2/96, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005,
čj. 2 A 20/2002 – OL – 80). Ustanovení §21 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je proto
v posuzované věci třeba vykládat tak, že účastníky řízení o povolení spojení soutěžitelů jsou pouze spojující
se soutěžitelé.“
[38] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v předmětném
správním řízení nebude rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, jak se domnívá
ve své kasační stížnosti, byť případné rozhodnutí obsahující uznání viny osoby zúčastněné
na řízení bude patrně mít nepřímo vliv i na její soukromoprávní postavení; avšak na základě této
skutečnosti nelze dovozovat její účastenství ve správním řízení, neboť o jejích veřejných právech
a povinnostech vyplývajících ze ZOHS nebude žalovaným rozhodováno. Stejně je ostatně
judikováno Nejvyšším správním soudem ohledně účastenství osob dovozujících dopad
rozhodnutí do své soukromoprávní sféry i v těch řízeních o jiných správních deliktech, v nichž
se použije obecná úprava obsažená v §27 správního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 8. 2014, č. j. 4 Ads 94/2013 – 93). Stěžovatelka nemá „subjektivní
veřejné právo na řádnou hospodářskou soutěž podle ZOHS“, případně na to, aby byla
konstatována vina jiného subjektu dle jejích představ.
[39] Rozhodování o jejích soukromoprávních sporech s osobou zúčastněnou na řízení,
kterého se stěžovatelka zjevně dovolává, je naopak svěřeno civilním soudům, pro jejichž
rozhodování může mít rozhodnutí žalovaného vliv. I kdyby žalovaný dospěl k závěru,
že osoba zúčastněná na řízení se nedopustila porušení ZOHS, nelze z toho jednoznačně
usuzovat, že by stěžovatelka nemohla před civilními soudy prokázat, že určité ujednání
obsažené v dlouhodobé kupní smlouvě bylo neplatné, a to z důvodu jeho možného
rozporu se zákonem nebo dobrými mravy, případně aby prokázala, že k němu nemůže
být přihlíženo, neboť je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Nelze tedy hovořit
o tom, že by v důsledku nepřiznání postavení účastníka řízení mělo být porušeno právo
stěžovatelky na spravedlivý proces v civilních řízeních.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[40] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[41] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci procesně úspěšná,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné
činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení náhradu nákladů řízení rovněž nepřiznal,
protože ta by jí podle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. náležela pouze v případě nákladů vzniklých
v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem, přičemž Nejvyšší správní soud osobě
zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. října 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu