ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.152.2017:30
sp. zn. 4 As 152/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. N., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský
úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 12. 2015, č. j. KUZL-79764/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2017, č. j. 41 A 12/2016 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba, kterou brojil proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného a navrhoval jeho zrušení
a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Podstatné skutkové okolnosti jsou následující: stěžovatel dne 12. 1. 2015 kolem 16 hod.
řídil motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia v obci Lukov, v ulici K Lůčkám (stěžovatel
však popírá, že by věděl o tom, že řídí vozidlo právě na území obce – pozn. soudu). Podle
správních rozhodnutí, proti nimž stěžovatel brojil žalobou, stěžovatel překročil nejvyšší
dovolenou rychlost pro jízdu v obci. Hlídka Policie ČR mu změřila radarovým rychloměrem typu
RAMER 10C rychlost jízdy v obci 70 km/h, po zvážení možné odchylky ± 3 km/h správní
orgány konstatovaly, že jeho nejnižší skutečná rychlost byla 67 km/h. Tím stěžovatel porušil
§18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o silničním provozu“), a byla mu uložena pokuta ve výši 2.300 Kč za přestupek
podle §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu.
[3] Stěžovatel v žalobě předložil rozsáhlé námitky týkající se průběhu správního řízení,
správnosti provedeného měření a jeho zákonnosti. Tyto námitky se prakticky shodují s kasačními
námitkami, které jsou popsány v následující části. Proto soud nepovažoval za účelné
je reprodukovat i na tomto místě. Krajský soud v napadeném rozsudku námitky stěžovatele
vypořádal, shledal každou z nich nedůvodnou, a žalobu tedy zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v ní navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel polemizuje s odůvodněním napadeného rozsudku a předkládá následující
kasační námitky: (a) došlo k vadám v řízení před správním orgánem a stěžovatel (resp. jeho
zástupce) byl zkrácen na svých právech na přípravu k jednání před správním orgánem; (b) výslech
svědků (policistů) byl proveden nezákonně, protože jim správní orgán pokládal sugestivní otázky;
(c) měření rychlosti stěžovatele bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze; (d) měření
proběhlo v rozporu s §79a zákona o silničním provozu; (e) rychlost nebyla měřena v obci;
a (f) uložená sankce je nezákonná.
[6] Co se týče kasační námitky sub (a) (vada správního řízení – zkrácení práv na přípravu
k jednání), stěžovatel spatřuje vadu řízení v tom, že zástupce stěžovatele byl předvolán
k druhému ústnímu jednání v pátek dne 4. 5. 2015 a ústní jednání se konalo už v pondělí dne
7. 5. 2015, ačkoli měl být předvolán minimálně s pětidenním předstihem. Proto „správní orgán
prakticky donutil zástupce žalobce účastnit se ústního jednání nepřipraveného“. Krajský soud
neměl odmítnout shodnou žalobní námitku jako nedůvodnou s odůvodněním, že se jednalo
o druhé jednání ve věci. Naopak správní orgán měl dbát o ochranu práv stěžovatele tím spíše
i při druhém jednání, když bylo evidentní, že stěžovatel byl aktivní, prvního jednání se zúčastnil
i se svým zástupcem a chtěl řádně postupovat při své obhajobě.
[7] Co se týče kasační námitky sub (b) (vada správního řízení – nezákonné vedení výslechu
svědků a pokládání sugestivních otázek), stěžovatel vytýká krajskému soudu, že otázky pokládané
svědkům (policistům) nezhodnotil jako sugestivní. Podle stěžovatele „správní orgán vždy položil
takovou otázku, ze které bylo svědkovi zřejmé, jak má "správně" odpovědět“. Stěžovatel
konkrétně poukázal na následující tři otázky, položené při výslechu, které považuje za sugestivní:
„Byl měřič řádně nastaven dle návodu k obsluze a metodice měření?“, „Bylo měřidlo – radarová hlava – po celou
dobu měření nastaveno ve správném směru v aretovaných držácích s pevně nastavenou aretací na 22°?“, „Byla
digitální kamera po celou dobu měření nastavena ve správném směru v aretovaných držácích s pevně nastavenou
aretací na 19°?“.
[8] Co se týče kasační námitky sub (c) (měření v rozporu s návodem k obsluze), stěžovatel
poukázal na to, že vozidlo s rychloměrem musí být ustaveno rovnoběžně s vozovkou a každý
stupeň odklonu zkresluje naměřenou rychlost. Policisté při ustavení vozidla postupovali
v rozporu s návodem k obsluze, protože postupovali „od oka“, nikoli dle návodu. Krajský soud
v napadeném rozsudku poukázal mj. na to, že policisté byli proškoleni pro práci s radarovým
měřičem, potvrdili, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze a soud nemá důvod
mít pochybnosti o kvalitě měření. Takové posouzení ovšem nemůže být dostatečné.
[9] Co se týče kasační námitky sub (d) (měření v rozporu s §79a silničního zákona),
stěžovatel odkazuje na zmíněné ustanovení a vyvozuje z něj, že policie smí měřit rychlost toliko
tehdy, je-li měření vedeno za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Krajský
soud tuto námitku shledal nedůvodnou s tím, že měření proběhlo v obci v běžný pracovní den
v odpoledních hodinách, kdy se lidé vracejí z práce. Stěžovatel se s úvahami krajského soudu sice
„obecně ztotožňuje“, ale tvrdí, že je nutné v konkrétním případě prokázat, že měření přispělo
k bezpečnosti silničního provozu. Polemizuje s úvahou krajského soudu, podle něhož není nutné
dokládat měřitelné výsledky o tom, jakým způsobem přispělo měření ke zvýšení bezpečnosti
provozu. Podle stěžovatele je tato úvaha „floskulí“, a proto je rozhodnutí soudu
nepřezkoumatelné.
[10] Co se týče kasační námitky sub (e) (rychlost nebyla měřena v obci), stěžovatel
připouští, že jeho rychlost objektivně byla změřena na území obce. Popírá však vědomost
o tom, že by jel v obci, protože „nepotkal žádnou dopravní značku označující začátek obce“.
Dále tvrdí, že se jedná o obec malou a že z hustoty zástavby nebylo patrné, že jde o obec.
Tvrdí, že na jeho věc nelze aplikovat zásady dle rozsudku NSS ze dne 20. 3. 2013,
č. j. 1 As 183/2012 – 50, podle něhož pachatel měl a mohl vědět, že projíždí obcí, pokud
projížděl hustou zástavbou s pouličním osvětlením, minul několik zastávek městské hromadné
dopravy, přechodů pro chodce a projel přes kruhový objezd navádějící na centrum obce.
Stěžovatel svoji věc považuje za odlišnou od judikované věci, protože v jeho případě šlo
o průjezd obcí „jejíž zastavená (míněno „zastavěná“ – pozn. soudu) část má sotva pár set metrů“.
Ani to, že měření proběhlo poblíž budovy České pošty, na věci nic nemění, protože na vesnicích
to „nebývá obrovská a viditelná budova“. Nadto měření proběhlo za tmy.
[11] Co se týče kasační námitky sub (f) (uložená sankce je nezákonná), stěžovatel nezákonnost
spatřuje v tom, že správní orgány přihlížely k záznamům žalobce v evidenční kartě řidiče
za posledních 10 let, aniž by „aplikovaly institut zahlazení odsouzení“ a nehodnotily osobu
stěžovatele komplexně, ale jen ty okolnosti, které odůvodňovaly uložení vyšší sankce. Stěžovatel
má za to, že mu měla být uložena pokuta jen ve výši 1.500 Kč (nikoli 2.300 Kč).
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel
je zastoupen advokátem. Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil.
Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku krajského
soudu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek je přezkoumatelný, jedná se o srozumitelné
rozhodnutí, z jehož obsahu je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho
výroku a krajský soud řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí v reakci na každý
ze žalobních bodů (viz str. 11-17 napadeného rozsudku). Ostatně proti závěrům krajského soudu
v kasační stížnosti stěžovatel věcně brojí v kasační stížnosti o více než 50 odstavcích,
což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo do důsledku možné.
[15] Než přistoupí soud k vypořádání dalších kasačních námitek, považuje za vhodné obecně
zhodnotit důvěryhodnost argumentů stěžovatele. Předně stěžovatel ani v řízení před krajským
soudem, ani nyní, nepředložil vlastní skutkovou verzi toho, co se ve skutečnosti odehrálo.
Věrohodnost jeho tvrzení je významně snížena dvěma důležitými okolnostmi:
(I) Stěžovatel se zjevně snaží hromadit různorodé námitky proti správnímu
rozhodnutí, aniž by si uvědomil, že tyto námitky jsou vnitřně rozporné. Je tomu
tak proto, že na jedné straně stěžovatel implicitně popírá, že by se dopustil překročení
nejvyšší povolené rychlosti v obci, protože zpochybňuje provedené měření rychlosti.
Na druhé straně ovšem popírá vědomost toho, že by se vůbec pohyboval v obci,
což naopak implikuje, že překročení nejvyšší dovolené rychlosti 50 km/h připouští.
Takřka by se chtělo říci, že z pohledu zájmů stěžovatele by „méně bylo více“ a jeho snaha
mechanicky zmnožit žalobní body, resp. kasační námitky, se obrací proti němu
samotnému.
(II) Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel používá typizované námitky,
které jeho zástupce opakovaně používá v mnoha jiných obdobných případech. Takovou
typizovanou námitkou je např. tvrzené porušení návodu k obsluze radarového měřiče
(viz rozsudky NSS ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 As 53/2017 – 42, a ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 6 As 303/2016 – 37), či tvrzení o chybějícím označení obce (viz např. rozsudky NSS
ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012 – 50, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 4 As 67/2013 – 42).
To samozřejmě neznamená, že by soud neměl těmto námitkám věnovat svoji pozornost,
nicméně věrohodnost těchto tvrzení je s ohledem na uvedené podstatně nižší, než kdyby
tato tvrzení byla individualizovaná a vycházela z pravděpodobné alternativní skutkové
verze okolností, předložené stěžovatelem. Jinak řečeno: „Obecným a opakujícím se tvrzením
tohoto druhu nelze bez dalšího dávat shodnou váhu jako individualizovaným tvrzením, opřeným
o konkrétní skutečnosti“ (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 As 54/2017 – 38).
[16] Nyní k jednotlivým kasačním námitkám: první kasační námitka (sub (a) – viz odstavec [6]
výše) se týká toho, že byl zástupce stěžovatele ve správním řízení předvolán méně než pět dní
předem (v rozporu s §59 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů).
Předně stěžovatel neuvedl žádné okolnosti, v čem konkrétně by měla být jeho práva dotčena
či zkrácena uvedeným postupem. Navíc zástupce stěžovatele toto ani nenamítal při jednání
samotném – toto porušení práva si tedy stěžovatel zjevně „uvědomil“ až při přípravě žaloby.
Krajský soud správně poukázal na to, že se v tomto případě jednalo již o druhé nařízené jednání,
zástupce stěžovatele zastupoval již na jednání prvním, věděl, že druhý svědek bude vyslýchán
(viz listina založená ve správním spise na č. l. 29), co bude předmětem jeho výslechu, a mohl
se tedy na tento výslech připravit i v krátké lhůtě.
[17] Co se týče kasační námitky sub (b) (vada správního řízení – nezákonné vedení výslechu
svědků a pokládání sugestivních otázek), odchylně od krajského soudu je třeba stěžovateli
přisvědčit, že jím citované otázky jsou do jisté míry návodné (viz např. rozsudek NSS ze dne
26. 2. 2014, č. j. 3 As 80/2013 – 18). Stěžovatel však nemá pravdu, pokud naznačuje, že všechny
otázky ve výslechu byly této povahy. Tak tomu není, problematické byly jen tři stěžovatelem
uvedené otázky (viz odstavec [7]), ostatní však nikoli.
[18] Zjištěná vada (tj. položení několika sugestivních otázek) navíc neměla vliv na zákonnost
správních rozhodnutí. Správní orgány měly i při odhlédnutí od odpovědí svědků na uvedené
sugestivní otázky dostatek jiných podkladů pro rozhodnutí (fotografie z měřícího zařízení,
ověřovací list rychloměru, osvědčení o proškolení policistů obsluhujících daný typ rychloměru,
odpovědi svědků na ostatní otázky a další). Vycházely z řady důkazů a informací, tvořících
dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací,
které hodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti nemohou vést k jinému závěru,
než že stěžovatel uvedený přestupek spáchal. Soud proto dospěl k závěru, že nesprávný procesní
postup spočívající v položení tří sugestivních otázek svědkům nemohl mít vliv na zákonnost
rozhodnutí žalovaného a jeho věcnou správnost, proto nemůže být ani důvodem pro jeho
zrušení.
[19] Nelze též odhlédnout od faktu, že výslechům svědků byl přítomen zmocněný zástupce
stěžovatele, který proti způsobu vedení výslechu, proti formulaci konkrétních (konkretizujících)
otázek a proti protokolaci neuplatnil žádnou námitku. Přitom právě jeho přítomnost
měla, nebo alespoň mohla, zabránit pokládání z pohledu stěžovatele nepřípustných otázek.
Ani tato kasační námitka proto není důvodná.
[20] Co se týče kasační námitky sub (c) (měření v rozporu s návodem k obsluze), Nejvyšší
správní soud poukazuje především na to, že stěžovatel po celou dobu řízení neuvedl,
jakou vlastně jel rychlostí v inkriminovaný okamžik. Z jeho námitky, týkající se označení obce
lze dovodit, že připouští, že jel nedovolenou rychlostí. Ve světle toho vyniká účelovost této
námitky. Krajský soud korektně poukázal na příslušné okolnosti (policisté byli školeni
pro zacházení s radarovým měřičem). Kromě toho z předchozí rozhodovací činnosti Nejvyšší
správního soudu je zřejmé, že příslušné zařízení (RAMER 10C) je takové povahy, že v případě
chyby měření by neprovedlo měření vůbec, resp. by policie nevyhotovila snímek automobilu
s vyznačenou rychlostí: „Pokud by nebyl dodržen návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní
testy a verifikace měření a snímek by byl anulován, tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji
měřícího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je vytvořen radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila
proces měření jako správný“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016,
č. j. 7 As 309/2015 - 51). Správní spis v nyní posuzované věci obsahuje fotografický snímek
s vyznačením rychlosti; je tedy zřejmé, že interní testy a verifikace měření proběhla úspěšně
a snímek je hodnověrný.
[21] Co se týče kasační námitky sub (d) (měření v rozporu s §79a zákona o silničním
provozu), Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu, že zákonná úprava neznamená,
že by bylo nutné jakkoli konkrétně dokazovat či kvantifikovat, že měření rychlosti v daném
případě přispělo ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Okolnosti uvedené krajským soudem
v napadeném rozsudku (měření v obci, v odpoledních hodinách atd.) zřetelně dokazují,
že účel měření rychlosti byl splněn. Smyslem stěžovatelem citovaného ustanovení je prakticky
vyloučit „šikanu“ při měření rychlosti, tedy, aby policie prováděla měření v místě,
kde je to pro bezpečnost silničního provozu bezvýznamné. O tom však v projednávaném případě
nemůže být řeč (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37).
[22] Co se týče kasační námitky sub (e) (rychlost nebyla měřena v obci), stěžovatel
sám připouští, že objektivně měření v obci proběhlo. Ve svém důsledku tedy namítá dvě
okolnosti. Jednak to, že vjezd do obce nebyl označen značkou. Pro toto tvrzení nepředložil žádný
důkaz. Dále tvrdí, že si nevšiml, že projíždí obcí, protože se nejednalo o větší aglomeraci.
Tato tvrzení nejsou věrohodná, přesněji jsou až na hranici absurdity. Předně pro odpovědnost
stěžovatele za předmětný přestupek postačuje nevědomá nedbalost, tedy že „měl a mohl“ vědět
o porušení zákona. Subjektivní nevědomost není okolností, která by pachatele zbavovala
odpovědnosti. Ze správního spisu je patrné, že stěžovatel projížděl obcí a zastavěnou oblastí,
byl policejní hlídkou zastaven v blízkosti budovy České pošty. Navíc (jak je uvedeno v odstavci
[15], bod I výše) právě tento argument nepřímo dosvědčuje, že stěžovatel dovolenou rychlost
překročil, pouze se dovolává – domněle legitimní – nevědomosti o protiprávnosti svého jednání.
[23] Co se týče kasační námitky sub (f) (uložená sankce je nezákonná, správní orgány
měly aplikovat institut „zahlazení odsouzení“), lze v prvé řadě odkázat na rozsudek NSS ze dne
21. 7. 2016, č. j. 7 As 40/2016 – 40, dle něhož „(…) institut zahlazení je upraven v trestním řádu, podle
něhož lze o zahlazení rozhodnout pouze na žádost (srov. §363 trestního řádu). Stěžovatel přitom ani netvrdil
ani nedokládal, že by v dané věci jakýkoli obdobný návrh podal. Z judikatury správních soudů nadto nevyplývá,
že by při správním trestání nebylo možno nikterak zohlednit, že účastník řízení v minulosti spáchal obdobný
přestupek.“ Správní orgány nadto výměru pokuty řádně zdůvodnily (srozumitelnou a logickou
argumentací), v tomto ohledu soud v podrobnostech odkazuje především na str. 9
prvostupňového rozhodnutí a str. 8 až 9 rozhodnutí žalovaného. Uložená sankce odpovídá
zjištěným okolnostem posuzovaného případu.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neměl ve věci
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu