ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.160.2016:58
sp. zn. 4 As 160/2016 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) obec Přísečná,
se sídlem Přísečná 25, b) Zambelli – technik, spol. s r. o., se sídlem Tovární 177, Domoradice,
oba zast. JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem, se sídlem Příběnická 1908/12, Tábor,
proti žalovanému: Městský úřad Český Krumlov, se sídlem Kaplická 439, Český Krumlov,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: CARTHAMUS a. s., IČ: 270 62 970, se sídlem Václavské
náměstí 775/8, Praha 1, zast. JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem, se sídlem
Jungmannova 745/24, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2016, č. j. 10 A 16/2015 – 127,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobcům a) a b) rovným dílem
na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku celkem 13.455 Kč, a to do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Michala
Bernarda, Ph.D, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný vydal dne 13. 11. 2014 rozhodnutí č. j. MUCK 58303/2014, kterým k žádosti
osoby zúčastněné na řízení podle §124 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), prodloužil do 31. 12. 2016 dobu zkušebního provozu stavby
„úpravy tepelného zdroje v Č. Krumlově-Domoradicích na spalování biomasy na pozemku st. p. 240, 243,
244/1, 244/2, 362, 374, parc. č. 964/4, 988/3 v k. ú. Přísečná“ (dále též „předmětná
stavba“) a zároveň stanovil tyto podmínky zkušebního provozu: 1) Budou dodrženy
všechny podmínky stanovené v rozhodnutí o povolení provozu stacionárního zdroje
znečišťování ovzduší „Carthamus a.s. – Energoblok Domoradice“, které vydal dne
12. 11. 2014 pod č. j.: KUJCK 66003/2014/OZZL správní orgán ochrany ovzduší – Krajský
úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, 2) Podmínky
č. 3, 4, 5, 6, 7, 9, 10, 11, 12 rozhodnutí stavebního úřadu žalovaného ze dne 29. 11. 2012,
sp. zn. S-MUCK 48806/2012 – Bo, č. j.: MUCK 51766/2012, kterým byl povolen zkušební
provoz, zůstávají v platnosti i nadále, 3) V průběhu prodlouženého zkušebního provozu budou
provedena taková opatření při manipulaci a skladování štěpky, která zamezí případným vznikům
požárů.
[2] Žalobci toto rozhodnutí žalovaného napadli žalobou, v níž namítali, že nebyli a nemohli
být účastníky předmětného řízení, jehož výsledkem je vydání rozhodnutí žalovaného, neboť
§124 odst. 2 stavebního zákona upravuje okruh účastníků řízení o povolení zkušebního provozu
tak, že jej omezuje pouze na stavebníka a vlastníka stavby. Obecné ustanovení o účastenství
podle §27 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pak nelze využít, protože stavební zákon
upravuje účastenství v tomto řízení speciálně. Vzhledem k tomu, že žalobci nebyli účastníky
řízení o povolení zkušebního provozu, nebyli ani oprávněni podat odvolání ve smyslu §81
správního řádu. Před podáním žaloby proto vyčerpali řádné opravné prostředky, které jim právní
řád dává k dispozici.
[3] Prodloužení zkušebního provozu o dva roky bylo podle žalobců s ohledem na skutečnost,
že předmětná stavba již předtím byla po dva roky ve zkušením provozu, zneužitím institutu
zkušebního provozu. Předmětná stavba byla podle žalobců realizována v rozporu se stavebním
povolením vydaným žalovaným dne 3. 6. 2009, pod č. j. MUCK 13308/2009. Rozpor realizace
předmětné stavby se stavebním povolením spočívá v těchto záležitostech: a) neoprávněná změna
systému chlazení ze vzduchového na vodní, b) realizace stavebního objektu chlazení v rozporu
s ověřenou situací umístění stavby dle územního rozhodnutí a ověřené projektové dokumentace
pro stavební povolení, c) neoprávněné používání silniční dopravy k závozu paliva do předmětné
stavby, d) realizace stavby sušárny a třídičky biomasy je bez jakéhokoliv povolení stavebního
úřadu. Rozhodnutí žalovaného je podle žalobců také nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a v rozporu s §3 a §50 odst. 3 a §68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný nezdůvodnil dobu
trvání prodloužení zkušebního provozu a nezabýval se nesouhlasným stanoviskem žalobce a).
[4] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 2. 2015, č. j. 10 A 16/2015 – 18,
žalobu odmítl. Shledal totiž, že žaloba směřuje proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, které nebylo v zákonem stanovené lhůtě napadeno odvoláním, žalobci tak nevyčerpali
všechny řádné opravné prostředky v řízení před správními orgány, a jsou tudíž naplněny
podmínky §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
v důsledku čehož je projednávaná žaloba nepřípustná ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[5] Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalobců usnesení krajského
soudu ze dne 20. 2. 2015, č. j. 10 A 16/2015 – 18, rozsudkem ze dne 15. 5. 2015,
č. j. 4 As 50/2015 – 30, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní
soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013 – 33, podle něhož aktivní
legitimace k podání správní žaloby ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. není vázána na účastenství
v řízení, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí, ale na tvrzený zásah do právní sféry žalobce,
a uložil krajskému soudu přezkoumat, zda žalobci nejsou osobami k podání žaloby zjevně
neoprávněnými.
[6] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 10 A 16/2015 – 127,
rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud nejprve shledal,
že žalobci byli aktivně legitimováni k podání žaloby, neboť rozhodnutí žalovaného zasahuje
do jejich právní sféry. Krajský soud dále konstatoval, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nezabýval
dobou trvání prodloužení zkušebního provozu a opomenul také stanovisko žalobce a) ze dne
10. 9. 2014, které poukazuje na stávající neúnosný stav a nutnost podrobit plánované změny
předmětné stavby zjišťovacímu řízení. Žalovaný se v odůvodnění nijak nevyjádřil také k podnětu
žalobců ze dne 22. 10. 2014, který požadoval neprodloužení zkušebního provozu a obsahoval
návrh na zahájení řízení o odstranění stavby. Z tohoto důvodu shledal krajský soud i porušení §3
a §50 odst. 3 správního řádu, podle kterých je správní orgán povinen postupovat
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zjistit všechny okolnosti
důležité pro ochranu veřejného zájmu. Zkušební provoz podle krajského soudu nemůže sloužit
pro legalizaci provedení stavby v rozporu s projektovou dokumentací a stavebním povolením,
neboť má pouze ověřovat funkčnost a vlastnosti stavby provedené podle dokumentace.
[7] Krajský soud nakonec přisvědčil námitce, podle níž byly podmínky zkušebního provozu
nastaveny vágně a nejsou kontrolovatelné. Konkrétně podmínka č. 3, kterou bylo stavebníkovi
uloženo, že v průběhu prodlouženého zkušebního provozu budou provedena taková opatření,
při manipulaci a skladování štěpky, která zamezí případným vznikům požárů, je stanovena zcela
neurčitě, neboť není jasné, o jaká opatření při manipulaci a skladování štěpky se má jednat.
Krajský soud proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti napadené rozhodnutí zrušil dle §78
odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Kasační stížnost a vyjádření účastníků
[8] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu
kasační stížností, v níž namítá důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[9] Stěžovatel v první řadě považuje rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
jelikož krajský soud se dostatečně nezabýval otázkou aktivní legitimace žalobců k podání správní
žaloby a nepřihlížel k námitkám stěžovatele. Takový přístup podle stěžovatele znamená,
že aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby správní soudy fakticky nepřezkoumávají,
ale vycházejí pouze z tvrzení žalobce o dotčení jeho právní sféry. Dle názoru stěžovatele není
možné, aby závěr správního soudu o dotčení právní sféry žalobců napadeným rozhodnutím
žalovaného nebyl žádným způsobem odůvodněn a aby námitky stěžovatele v tomto ohledu byly
naprosto pominuty. V postupu krajského soudu spatřuje stěžovatel také porušení svého práva
na spravedlivý proces, jelikož nebylo přihlíženo k jeho vyjádření.
[10] Stěžovatel dále zpochybňuje závěr krajského soudu o nedostatcích odůvodnění doby
trvání prodlouženého zkušebního provozu v rozhodnutí žalovaného. Krajský soud shledal,
že v řízení nebylo možné postupovat podle §68 odst. 4 správního řádu, jelikož žalobci podali
nesouhlasné stanovisko k danému správnímu řízení. Ustanovení §68 odst. 4 správního řádu však
stanoví, že odůvodnění rozhodnutí není třeba, jestliže správní orgán prvního stupně všem
účastníkům v plném rozsahu vyhoví. Jediným účastníkem správního řízení o povolení
prodloužení doby zkušebního provozu stavby přitom byl podle §124 odst. 2 stavebního zákona
stěžovatel coby stavebník a vlastník stavby. Žalobci účastníky řízení nebyli, a závěr krajského
soudu je proto nesprávný.
[11] Žalovaný nadto i přes možnost aplikace §68 odst. 4 správního řádu výrok rozhodnutí
odůvodnil. Žalovaný dospěl k závěru, že v průběhu zkušebního provozu vyšlo najevo, že bude
nutno realizovat další konkrétní opatření a úpravy k zamezení případných negativních dopadů
provozu stavby na okolí, které v původně vymezeném období zkušebního provozu reálně
realizovat nelze. Na základě těchto závěrů a shromážděných podkladů, zejména stanovisek
a rozhodnutí dotčených orgánů (kterými žalobci nejsou) přistoupil k vydání rozhodnutí
o prodloužení zkušebního provozu stavby, přičemž co se týče doby, o kterou zkušební provoz
prodloužil, vyšel z odůvodněného návrhu stěžovatele, kterému v plném rozsahu vyhověl.
Skutečnost, že žalovaný ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezdůraznil, nemůže mít vliv
na zákonnost rozhodnutí, jelikož z celkového kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí
je zřejmé, že doba prodlouženého zkušebního provozu byla stanovena tak, aby mohly být reálně
posouzeny hlavní vlastnosti a případné negativní důsledky provozu stavby na okolí před jejím
uvedením do trvalého užívání.
[12] Pokud jde o nesouhlasné stanovisko žalobce a), které měl žalovaný ve svém rozhodnutí
opomenout, nejednalo se o závazné stanovisko dotčeného orgánu, které by bylo pro žalovaného
závazné. Nebylo tedy ani povinností žalovaného, aby přihlížel ke stanovisku osoby, které nebyla
dotčeným orgánem ani neměla postavení účastníka řízení. Obsahem stanoviska žalobce a) jsou
navíc primárně námitky proti způsobu realizace dané stavby a dosavadnímu průběhu zkušebního
provozu, a nikoli proti jeho plánovanému prodloužení. Takové námitky by měly být prověřeny
prostřednictvím kontrolní činnosti stavebního úřadu, tedy v řízení podle §178 - 182 stavebního
zákona, nikoli v rámci postupu podle §124 tohoto zákona. Obdobně stěžovatel namítá, že pokud
žalobci podali návrh na zahájení řízení o odstranění stavby, pak tento návrh neměl být řešen
v rámci řízení o prodloužení zkušebního provozu stavby. Tento návrh byl navíc ze strany
žalovaného adekvátně vyřízen a není tedy pravda, že k němu žalovaný nepřihlížel. Na základě
uvedeného je žalobce přesvědčen, že k porušení §3 a §50 odst. 3 správního řádu nedošlo.
[13] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem o neurčitosti podmínky č. 3. Tato podmínka
stěžovateli ukládá, aby v průběhu prodlouženého zkušebního provozu realizoval taková opatření
při manipulaci a skladování štěpky, která zamezí případným vznikům požárů. Dle názoru
stěžovatele je tato povinnost stanovena určitě, pouze se na stěžovateli ponechává, jakou formou
bude toto opatření realizovat, a to v součinnosti s orgány státní správy, konkrétně Hasičským
záchranným sborem. Stěžovatel je povinen provést taková (ve smyslu „veškerá možná“) opatření
při manipulaci a skladování štěpky, která případným vznikům požárů účinně zamezí. I pokud
by tato podmínka měla být neurčitě nastavena, nejedná se o vadu, která by měla vliv
na zákonnost rozhodnutí.
[14] Stěžovatel nakonec namítá, že za situace, kdy rozhodnutí žalovaného nebylo napadeno
odvoláním a kdy se žalobci domáhali jeho zrušení přímo před správním soudem, bylo povinností
správního soudu dbát na zachování proporcionality mezi právy stěžovatele nabytými v dobré víře
a právní jistotou na straně jedné a požadavkem na zákonnost rozhodnutí na straně druhé.
Stěžovatel zde odkazuje na zásady přezkumného řízení, kde je třeba zachovávat proporcionalitu
mezi právy účastníků nabytými v dobré víře a požadavkem zákonnosti. Stěžovatel připomíná,
že provozuje v dobré víře a ve veřejném zájmu energeticko-teplárenský komplex na spalování
biomasy v katastrálním území Přísečná, který vyrábí a dodává tepelnou energii k vytápění a teplou
užitkovou vodu pro obyvatele města Český Krumlov a pro průmyslovou zónu v Domoradicích
a elektrickou energii následně distribuovanou prostřednictvím příslušné distribuční sítě. Zastavení
provozu teplárny má významný dopad na obyvatele Českého Krumlova. Intenzita vad
shledaných krajským soudem proto není taková, aby rozhodnutí nemohlo s ohledem na tyto
skutečnosti obstát. Intenzitou vad řízení ani úvahami o míře zásahu do nabytých práv se však
krajský soud nijak nezabýval, čímž se jeho rozhodování vymyká zákonným mezím a svědčí
to o jeho libovůli při rozhodování v dané věci.
[15] Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že krajský soud v napadeném rozsudku
vycházel z presumpce přezkumu, kdy žalobu lze odmítnout pouze v případě, že soudní přezkum
(respektive aktivní legitimace) je bez pochybností zákonem vyloučen. Krajský soud přitom
měl aktivní legitimaci v rozsudku podrobně odůvodnit. Žalobci zde odkazují také na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle které krajské soudy nemají povinnost reagovat na každou
dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, ale jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem
žalobní argumentace. V tomto ohledu tedy nelze rozsudek podle žalobců považovat
za nepřezkoumatelný.
[16] K tvrzení stěžovatele o použití §68 odst. 4 správního řádu odkazují žalobci na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 As 17/2016 – 44, v němž Nejvyšší správní
soud takový postup v řízení o zkušebním provozu v obdobném případě odmítl. S odkazem
na uvedený rozsudek žalobci také poukazují na nedostatky odůvodnění ve vztahu k délce
zkušebního provozu. Žalovaný nezdůvodnil, zda prodloužení zkušebního provozu o dva roky
je potřebné pro ověření vlastností stavby. Navíc žalobci zdůrazňují, že důvody uváděné
žalovaným pro další prodloužení je legalizace částí postavených v rozporu se stavebním
povolením, což je proti celému smyslu §124 stavebního zákona. Žalobci jsou dále přesvědčeni,
že podmínka č. 3 je neurčitá a tudíž nekontrolovatelná a nevymahatelná.
[17] K námitce stěžovatele ohledně ochrany práv nabytých v dobré víře žalobci uvádějí,
že stěžovatel realizoval stavbu v rozporu se stavebním povolením a na negativní vlivy jejího
provozu byl ze strany žalobců upozorňován. K nápravě však nedošlo a žalobci museli přistoupit
ke správní žalobě. Stěžovatel se sice pokusil vypočíst v bodu 32 své kasační stížnosti důvody,
které vedly krajský soud ke zrušení rozhodnutí žalovaného, ale důvody uváděné soudem byly
širší, zejména co se týče nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel též ve svém výčtu opomněl zcela zásadní věcnou výtku krajského soudu, podle
níž zkušební provoz nemůže sloužit pro legalizaci provedení stavby v rozporu s projektovou
dokumentací a stavebním povolením, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Žalobci proto
navrhují kasační stížnost zamítnout.
[18] Své vyjádření ke kasační stížnosti předložil také žalovaný. Žalovaný se všemi kasačními
body souhlasí a považuje za nutné zdůraznit, že nelze považovat za vadu řízení, pokud
se nevypořádal se stanoviskem ze dne 10. 9. 2014 a podnětem ze dne 22. 10. 2014, jelikož žalobci
nebyli účastníky řízení o prodloužení zkušebního provozu v souladu s §124 stavebního zákona.
Žalobce a) nebyl dotčeným orgánem a z podnětu ze dne 10. 9. 2014 nevyplývá, že by se cítil
být účastníkem řízení nebo se za účastníka přihlašoval. Nešlo tedy ani o stanovisko dotčeného
orgánu ani o námitky účastníka řízení, se kterými by se žalovaný musel vypořádat. Podnětem
se navíc zabýval samostatně, jak vyplývá ze sdělení žalovaného ze dne 19. 11. 2014.
[19] Žalobci zaslali k vyjádření žalovaného repliku, v níž označili argumentaci žalovaného
za zbytečnou a nadbytečnou. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2016, č. j. 4 As 17/2016 – 44, uvedli, že žalovaný věděl o výhradách žalobců
ke zkušebnímu provozu, ale v rozporu se zásadou ochrany veřejného zájmu je nezohlednil.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, podle níž se krajský soud nevypořádal
s vyjádřením stěžovatele k otázce aktivní legitimace žalobců k podání žaloby. Tím měl zatížit
rozsudek nepřezkoumatelností a porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces.
[23] Podle §34 odst. 3 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo: „předkládat písemná vyjádření,
nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Doručuje
se jí žaloba, usnesení o přiznání odkladného účinku, usnesení o předběžném opatření a rozhodnutí, jímž se řízení
u soudu končí. Osoba zúčastněná na řízení nemůže disponovat jeho předmětem.“ Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 1 As 231/2015 – 43 mají soudy povinnost k vyjádřením
osob zúčastněných na řízení v rozsudku přihlížet: „[p]okud judikatura dovodila, že soudy mají povinnost
se náležitě vypořádat s důkazními návrhy osob zúčastněných na řízení, tak tím spíše mají povinnost přihlédnout
k jimi tvrzeným skutečnostem, které mají být dokazovány. A to zejména ve věci, ve které je osobou zúčastněnou
na řízení subjekt, na základě jehož žádosti bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Případným
zrušením napadeného správního rozhodnutí může být bezesporu zasaženo do práv takovéto osoby, a proto
je nemyslitelné, aby se jejímu vyjádření nedostalo náležité odezvy ze strany soudu.“ Na druhou stranu však
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009 - 153, vyplývá,
že „[n]ezohlednění důvodů uvedených ve vyjádření žalovaného k žalobě nemůže být vadou ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádá-li se soud s argumentací žalovaného, pak tím může
ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však zatížit své rozhodnutí vadou spočívající
v nepřezkoumatelnosti.“
[24] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou v návaznosti na výše uvedené
potom považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem
se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. července 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Soudy však nemají povinnost reagovat
na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 – 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 – 33). S tímto kasačním důvodem je nutno zacházet
obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik,
kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není
v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními
soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu 6 Ads 17/2013 – 25).
[25] Stěžovatel jakožto osoba zúčastněná na řízení předložil krajskému soudu dne 6. 4. 2016
své vyjádření k projednávané věci, ve kterém se mimo jiné zabývá otázkou aktivní legitimace
žalobců. Krajský soud v napadeném rozsudku obsah vyjádření shrnul, avšak při přezkoumávání
otázky aktivní legitimace žalobců k jeho obsahu výslovně nepřihlížel. Krajský soud uvedl výčet
skutečností, které žalobci předložili jako základ svojí aktivní legitimace. Následně krajský soud
shledal, že v posuzovaném případě byla dotčena právní sféra obou žalobců, kteří jsou tak aktivně
legitimováni k podání žaloby.
[26] Při posouzení postupu krajského soudu je třeba přihlédnout k otázce, kterou se krajský
soud zabýval, tj. aktivní legitimací žalobců. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, č. 906/2006 Sb. NSS: „[ž]alobní
legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce,
tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně
a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil
či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil
v jeho právní sféře.“ V usnesení ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, č. 1764/2009 Sb. NSS,
pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že: „[a]ktivní žalobní legitimace v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem
na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném
případě dojít nemohlo.“ Z uvedeného vyplývá, že aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není
možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry dojít nemohlo.
Existence konkrétního zásahu do veřejných subjektivních práv je potom otázkou důvodnosti
žaloby (srov. Blažek, T.,Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád
správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016. §65).
[27] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že k zásahu
do právní sféry žalobců dojít mohlo. Předmětná stavba je tepelný zdroj na spalování biomasy,
respektive úpravy této stavby, podléhající zjišťovacímu řízení podle zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí. Provoz předmětné stavby je tak svým charakterem zjevně způsobilý
zasáhnout do práv žalobců. Žalobce a) jako obec, na jejímž území je předmětná stavba umístěna,
uvedl, že provozem stavby dochází k negativnímu ovlivňování území obce. Konkrétně dochází
k poškozování místní komunikace ve vlastnictví obce, která je využívána k dopravování paliva
pro předmětnou stavbu, dochází k úbytku podzemní vody v důsledku vodního chladicího
systému předmětné stavby a provoz je zdrojem imisí zápachem. Žalobce b) jako společnost
s provozovnou v bezprostřední blízkosti předmětné stavby uváděl, že provoz předmětné stavby
má negativní dopad na majetek a provoz společnosti. Konkrétně poukazuje na provoz vozidel
po nevyhovující účelové komunikaci a imise páry z technologie chlazení. V případě žalobců
tak může docházet k zásahům do práva na ochranu vlastnictví, resp. na příznivé životní prostředí.
[28] Krajský soud na základě výše uvedeného shledal, že žalobci byli aktivně legitimováni
k podání žaloby. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Přestože krajský soud
se tvrzenými okolnostmi zásahů do právní sféry žalobců podrobně nezabýval, z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, že vzal za osvědčené některé namítané zásahy do právní sféry žalobců,
a neshledal tak skutečnosti, o něž žalobci opírali svou aktivní legitimaci, za vyloučené.
Odůvodnění:
svého rozsudku přitom nezaložil na prosté reprodukci všech tvrzených zásahů
do práv uvedených v žalobě, a nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že aktivní legitimaci
vůbec nepřezkoumal.
[29] Nejvyšší správní soud považuje za určitou vadu napadeného rozsudku, pokud se krajský
soud v tomto kontextu blíže nevěnoval vyjádření stěžovatele a jeho námitky k aktivní legitimaci
žalobců v odůvodnění konkrétně nereflektoval. S přihlédnutím k tomu, že se krajský soud
dostatečně věnoval odůvodnění toho, v čem spatřoval okolnosti zakládající oprávnění k podání
žaloby, jak výše uvedeno, však tento nedostatek nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku.
Stěžovatel ve svém vyjádření negativní vlivy předmětné stavby na okolí převážně nevyvracel,
ale zpochybňoval jejich význam pro založení aktivní legitimace. Ta však vyplývá v posuzovaném
případě ze samotné reálné možnosti existence těchto vlivů. Na rozdíl od výše citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 1 As 231/2015 – 43, kde krajský
soud vyjádření osoby zúčastněné na řízení vůbec nevzal na vědomí, v posuzovaném případě
krajský soud obsah vyjádření do svého rozhodnutí zahrnul. Ze způsobu jeho posouzení otázky
aktivní legitimace žalobců ovšem vyplývá, že se s vyjádřením stěžovatele neztotožnil. Pokud tedy
stěžovatel dovozoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů,
je jeho námitka nedůvodná.
[30] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, podle níž bylo odůvodnění rozhodnutí
žalovaného dostatečné. Stěžovatel zde nejprve namítá, že šlo o řízení s jediným účastníkem,
přičemž žádosti bylo plně vyhověno. Rozhodnutí proto vůbec nemuselo být s ohledem na §68
odst. 4 správního řádu odůvodněno.
[31] Jak vyplývá, z judikatury Nejvyššího správního soudu, povinnost řádně odůvodnit
své rozhodnutí měl žalovaný v posuzované věci i přesto, že se jednalo o řízení o žádosti jediného
účastníka, které žalovaný vyhověl. Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 18. 4. 2013,
č. j. 1 Azs 3/2013 – 27, uvedl, že „[…] ustanovení procesních předpisů, která jako výjimku z pravidla
umožňují neodůvodnit rozhodnutí, je třeba vykládat restriktivně. Nemají absolutní povahu a před jejich aplikací
je nutno nejdříve uvážit možný zásah do právní sféry účastníka řízení nebo třetí osoby a možnost
a pravděpodobnost přezkumu rozhodnutí. Ač mohou být v konkrétním případě formálně splněny podmínky
podle ustanovení §68 odst. 4 správního řádu, okolnosti případu si mohou odůvodnění, alespoň
částečné, vyžadovat. Rozhodnutí, u nichž procesní úprava nestanoví povinnost jejich odůvodnění, jsou zpravidla
rozhodnutími, která významně nezasahují do práv účastníků řízení ani třetích osob a u nichž není
ani předpoklad jejich dalšího přezkoumání. Postup předcházející vydání takových rozhodnutí a jejich důvody
jsou zcela zjevné a odůvodnění takových rozhodnutí by nebylo přínosné ani pro účastníky, neboť by mělo pouze
formální charakter. Smyslem zákonem stanovené možnosti neodůvodnit rozhodnutí je tedy zjednodušení postupu
správního orgánu nebo soudu, není-li odůvodnění vzhledem k výše uvedeným okolnostem potřeba. Toto
zjednodušení však nemůže vést k omezení právní ochrany osoby, která se domnívá, že byla rozhodnutím zkrácena
na svých právech (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 7 As 111/2010 - 163). [39]
Obdobně Nejvyšší správní soud ve vztahu k §55 odst. 4 s. ř. s. konstatoval, že přes splnění zákonných
podmínek podle uvedeného ustanovení nelze některá rozhodnutí s ohledem na jejich význam a možný výrazný
zásah do práv účastníka řízení řadit mezi rozhodnutí, která nemusí obsahovat odůvodnění (usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 As 21/2005 – 101). Shodně judikoval Ústavní soud ve vztahu
k §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Skutečnost,
že určité rozhodnutí nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, podle Ústavního soudu ještě neznamená,
že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil (nálezy Ústavního soudu
ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2193/10, a ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 346/09; oba dostupné
na http://nalus.usoud.cz). [40] Komentářová literatura k ustanovení §68 odst. 4 správního řádu dokonce
dovozuje, že uvedené ustanovení lze aplikovat jen v jednoduchých věcech, v nichž právní úprava při splnění
stanovených podmínek v zásadě nepřipouští jiné řešení, než které správní orgán přijal. V jiných věcech, například
pokud vydání rozhodnutí závisí na výkladu neurčitých právních pojmů, by rozhodnutí mělo obsahovat odůvodnění
vždy, už jen proto, aby nedocházelo k porušování zásady předvídatelnosti rozhodování správních orgánů, vyjádřené
v §2 odst. 4 správního (viz Vedral, J. 2012. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA
POLYGON, str. 614).“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016,
č. j. 4 Azs 33/2016 - 48). O takový případ, kdy je nutno trvat na řádném odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu, se jedná i v posuzované věci, kdy již z podkladů rozhodnutí bylo zřejmé,
že vyhovění žádosti může být v rozporu s veřejnými zájmy a s oprávněnými zájmy dotčených
osob.
[32] Ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí žalovaného stěžovatel dále namítá, že žalovaný
se dostatečně vypořádal s aspektem délky zkušebního provozu, jelikož vycházel z odůvodněného
návrhu stěžovatele. Zde Nejvyšší správní soud předně odkazuje na svůj rozsudek ze dne
31. 5. 2016, č. j. 4 As 17/2016 – 44: „V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud odůvodnění
rozhodnutí žalovaného za nedostatečné i ve vztahu k stanovení délky zkušebního provozu od 1. 7. 2013
do 31. 12. 2015. Zkušební provoz v délce téměř tří let lze považovat za poměrně dlouhý a bylo tedy namístě
odůvodnit, zda tato doba nepřesahuje dobu potřebnou pro ověření vlastností provedené stavby. Odůvodnění
napadeného rozhodnutí však neobsahuje v souvislosti se stanovením doby zkušebního provozu žádnou úvahu
správního orgánu kromě toho, že tato doba zkušebního provozu byla stanovena v souladu se žádostí stavebníka.
Takové odůvodnění nelze považovat v daném případě za dostatečné. To platí tím spíš, jestliže bylo zřejmé,
že užívání stavby bude mít negativní vliv na veřejné zájmy a oprávněné zájmy dotčených osob, a jestliže podmínka
dodatečné výstavby protihlukových stěn nebyla splněna před započetím zkušebního provozu, nýbrž byla stanovena
vágně tak, že umožňovala fakticky užívání stavby po celou dobu zkušebního provozu bez jejich realizace.“
[33] Tyto závěry dopadají i na posuzovaný případ. V situaci, kdy byla stavba ve zkušebním
provozu již po dobu dvou let, je zcela na místě prodloužení zkušebního provozu o další dva roky
řádně odůvodnit. Poukaz stěžovatele na to, že žalovaný vycházel z jeho odůvodněného návrhu,
je zcela nepřípadný i proto, že návrh na prodloužení zkušebního provozu neobsahuje žádné
odůvodnění jeho požadované délky. Délka zkušebního provozu se přitom musí odvíjet
od povahy provozované stavby a jejích aspektů, které mají být zkušebním provozem ověřeny.
Pokud v posuzovaném případě bylo důvodem prodloužení zkušebního provozu provedení
dalších blíže neurčených opatření a úprav k zamezení případných negativních dopadů na okolí
stavby, které lze prověřit pouze v režimu zkušebního provozu, délka zkušebního provozu
by měla odpovídat povaze těchto opatření. Pokud z napadeného rozhodnutí nelze zjistit
ani vyhodnocení dosavadního zkušebního provozu, ani konkrétní „opatření a úpravy“, které mají
být provedeny a následně jejich vlastnosti ověřeny ve zkušebním provozu, a toto nelze zjistit
ani ze správního spisu, pak lze stěží mít za to, že rozhodnutí žalovaného bylo řádně odůvodněno.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze naopak seznat, že některá tato nespecifikovaná
„opatření“ mají být teprve v budoucnu projednávána v režimu změny stavby před jejím
dokončením, z čehož vyplývá, že o konkrétní podobě těchto „opatření“ neměl ani stavební úřad
přesnou představu. Není možné opomenout také veřejné zájmy, které mohou být s provozem
v kolizi, a to zejména za situace, kdy důvodem prodloužení zkušebního provozu měly
být neurčené změny projektu, u nichž nelze negativní dopady na okolí vyloučit. Odůvodnění
rozhodnutí žalovaného proto v tomto ohledu nelze považovat za dostatečné.
[34] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný neměl povinnost přihlížet ke stanovisku žalobce a),
jelikož ten nebyl ani dotčeným orgánem, ani účastníkem řízení. Zde Nejvyšší správní soud opět
odkazuje na výše citovaný rozsudek ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 As 17/2016 – 44: „[a]čkoliv stěžovatelé
nebyli účastníky řízení, je třeba je považovat za dotčené osoby ve smyslu §2 odst. 3 správního řádu, protože
předmětné rozhodnutí bylo způsobilé zasáhnout do jejich právní sféry (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013 – 33, č. 3060/2014 Sb. NSS). Žalovaný byl také povinen šetřit
oprávněné zájmy těchto dotčených osob. Obsahem jejich vyjádření přitom byly skutečnosti přímo související
s předmětem řízení, které se dotýkaly zájmů na ochraně životního prostředí a veřejného zdraví. Jelikož žalovaný
měl povinnost v souladu s ustanovením §2 odst. 4 správního řádu, jakož i §119 odst. 2 stavebního zákona dbát
v řízení o povolení zkušebního provozu na ochranu veřejných zájmů, pochybil, když v rozhodnutí k vyjádření
stěžovatelů nepřihlédl (srov. §4 odst. 4 správního řádu). Tím žalovaný v rozporu s §68 odst. 3 správního řádu
v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezohlednil všechny podklady pro jeho vydání.“
[35] Pokud žalobce a) v uvedeném stanovisku ze dne 10. 9. 2014 (a následně oba žalobci
v podnětu z 22. 10. 2014) poukazoval na konkrétní závady dosavadního průběhu zkušebního
provozu, jedná se nutně o skutečnosti, které mají význam i pro jeho prodloužení. Stejně tak jsou
zcela relevantní výtky žalobců uvedené v citovaných vyjádřeních, že z žádosti o prodloužení
zkušebního provozu nevyplývá, jaké změny mají být na předmětné stavbě provedeny, proč
je třeba jejich vlastnosti ověřovat zkušebním provozem ani proč má zkušební provoz trvat další
dva roky. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že návrh na odstranění stavby by musel být projednán
v jiném řízení. Ten byl však podán společně s podnětem k neprodloužení zkušebního provozu
předmětné stavby, v němž žalobci v konkrétních bodech namítali, že stavba byla realizována
v rozporu se stavebním povolením, tedy skutečnosti významné pro povolení zkušebního
provozu.
[36] Jelikož je řízení o povolení zkušebního provozu řízení s jedním účastníkem, musí správní
orgány věnovat takovým skutečnostem s ohledem na povinnost chránit veřejný zájem podle §2
odst. 4 správního řádu a §119 odst. 2 stavebního zákona zvýšenou pozornost. (Zde Nejvyšší
správní soud musí částečně korigovat úvahy krajského soudu, který měl nesprávně
za to, že předpoklady povolování užívání staveb uvedené v §119 odst. 2 nelze aplikovat
na povolování zkušebního provozu – srov. již citovaný rozsudek č. j. 4 As 17/2016 – 44).
Je nepřijatelné, aby stavební úřad pouze reprodukoval obsah žádosti o povolení,
popř. prodloužení zkušebního provozu, aniž by se zákonnými předpoklady uvedenými v §119
odst. 2 a §124 stavebního zákona blíže zabýval a ignoroval informace podstatné pro vydání
rozhodnutí, které má objektivně k dispozici. Nelze se přitom spokojit s tím, že žalovaný
na podněty žalobců reagoval sdělením ze dne 19. 11. 2014. Skutečnosti uváděné žalobci
měly být s ohledem výše uvedené závěry zohledněny přímo v rozhodnutí o povolení zkušebního
provozu.
[37] Nedůvodná je také námitka, podle níž krajský soud podmínku č. 3 rozhodnutí žalovaného
nesprávně vyhodnotil jako neurčitou. Podle této podmínky „[v] průběhu prodlouženého zkušebního
provozu budou provedena taková opatření při manipulaci a skladování štěpky, která zamezí případným vznikům
požárů.“ Stěžovatel namítá, že tato podmínka ponechává na stěžovateli, jaká opatření
v součinnosti s Hasičským záchranným sborem bude realizovat. Nejvyšší správní soud
se zde ztotožňuje s krajským soudem a považuje tuto podmínku za neurčitou
a tím i nekontrolovatelnou a nevymahatelnou. Z podmínky není vůbec zřejmé, jaká opatření
mají být provedena. Není možné přijmout závěr, že výběr opatření je ponechán na stěžovateli.
Stavební úřad by pak neměl možnost plnění této podmínky jakkoliv kontrolovat. Namítaná
součinnost s Hasičským záchranným sborem nemá v podmínce ani v celém rozhodnutí žádnou
oporu. Neurčitost podmínky nakonec vyplývá také ze skutečnosti, že Hasičský záchranný sbor
Jihočeského kraje v závazném stanovisku ze dne 18. 8. 2014 uvedl, že v rámci probíhajícího
zkušebního provozu došlo při sušení biomasy již ke třem požárům se zásahem jednotek požární
ochrany. Požadavek na určitost a kontrolovatelnost této podmínky je tudíž zcela na místě.
[38] Nejvyšší správní soud dále posoudil námitku stěžovatele, podle níž se krajský soud
nezabýval intenzitou shledaných vad rozhodnutí. Stěžovateli lze přisvědčit v jeho námitce,
že ne každá vada rozhodnutí je důvodem pro jeho zrušení. V posuzovaném případě však krajský
soud zrušil rozhodnutí žalovaného z několika důvodů včetně jeho nepřezkoumatelnosti
a povolení zkušebního provozu v rozporu účelem tohoto institutu. Pochybení krajského soudu
nelze spatřovat v tom, že rozsudek neobsahuje výslovné úvahy o intenzitě jednotlivých vad.
Z odůvodnění rozsudku je evidentní, že krajský soud shledané vady rozhodnutí žalovaného
považoval za závažné, které ve svém souhrnu odůvodňují zrušení napadeného rozhodnutí.
[39] Stěžovatel nakonec namítal, že ve věci nebyla zachována proporcionalita mezi právy
stěžovatele nabytými v dobré víře a požadavkem na zákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud musí nejprve konstatovat, že procesní předpisy neobsahují žádné ustanovení, které
by ukládalo soudu povinnost při posuzování důvodnosti žaloby podané podle §65 odst. 1 s. ř. s.
zohledňovat případnou dobrou víru třetích osob. Na druhou stranu soudy jakožto orgány státní
moci jsou při výkonu své pravomoci povinny respektovat obecné zásady vyplývající z ústavního
pořádku, včetně zásady proporcionality, i obecné právní zásady, které zahrnují i zásadu iura
quesita, tj. povinnost šetřit práva nabytá v dobré víře. Soudy rovněž mají respektovat zásadu
soudcovské zdrženlivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, č. 1462/2008 Sb. NSS). V případě soudního přezkumu rozhodnutí
správních orgánů je však zásah do práv nabytých třetími osobami na základě přezkoumávaného
rozhodnutí správních orgánů zpravidla odůvodněn ochranou jednotlivců, do jejichž práv
napadené rozhodnutí zasahuje a kteří se domáhají prostřednictvím žaloby soudní ochrany těchto
svých práv. Pokud by ani v případě zjištění nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu nemohla
být pro ochranu dobré víry třetích osob poskytnuta žalobcům účinná náprava v podobě zrušení
správního rozhodnutí, znamenalo by to vyprázdnění ústavně zaručeného práva na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. dle čl. 6 Úmluvy o ochraně
základních práv a svobod (v případech, na které tento článek dopadá). Dobrá víra třetích osob
je zpravidla vyloučena či oslabena tím, že zákon stanoví poměrně krátkou lhůtu pro podání
žaloby proti rozhodnutí a tím, že tyto třetí osoby, jejichž práv se přezkoumávané rozhodnutí
(také) týká, mají být o podání žaloby informovány a vyzvány ke sdělení, zda budou v řízení
uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení (§34 odst. 2 s. ř. s.). Prostor pro zohlednění dobré
víry třetích osob je tak především v řízení o žalobě proti rozhodnutí podávané privilegovanými
žalobci ve veřejném zájmu v mnohem delších lhůtách (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 4 Azs 33/2016 - 48, a ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 24/2016 - 109).
V projednávané věci je navíc dobrá víra stěžovatele zpochybněna tím, že byl informován
o výhradách vznášených žalobci proti pokračování zkušebního provozu a žaloba byla podána
v krátké lhůtě od vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu (23. 1. 2015). Stěžovatel navíc
ke krajským soudem vytčeným vadám napadeného rozhodnutí žalovaného sám přispěl, neboť
svou žádost o prodloužení zkušebního provozu řádně neodůvodnil, tj. nevysvětlil a nedoložil
v žádosti, jaké vlastnosti jakých konkrétních „opatření a úprav“ mají být zkušebním provozem
ověřeny a proč je potřebné dobu zkušebního provozu prodloužit o dva roky. I tato námitka
je tedy nedůvodná.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[40] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny námitky uplatněné stěžovatelem.
Kasační stížnost je proto nedůvodná. Proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[41] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení tedy nemá. Procesně úspěšný nebyl ani žalovaný, jehož rozhodnutí bylo krajským
soudem správně zrušeno.
[42] Žalobcům a) a b) vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení náleží (§60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř . s.). Žalobcům vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem
(§35 odst. 2 s. ř. s), spočívající ve dvou úkonech právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti
a replika k vyjádření žalovaného). Náklady činí částka 6.200 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení s §35 odst. 2 věta
druhá s. ř. s.]. Podle ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu jde-li o společné úkony
při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto
zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Jelikož advokát
v řízení o kasační stížnosti zastupoval dvě osoby, výše odměny před snížením činí 12.400 Kč.
Po snížení této částky o 20 % podle ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu je výše
odměny 9.920 Kč. K této částce je třeba přičíst náhradu hotových výdajů zástupce ve výši
2 × 300 Kč × 2 (§13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. 1.200 Kč. Žalobcům tedy na náhradě
nákladů řízení náleží rovným dílem částka celkem 11.120 Kč. Zástupce žalobců je plátcem daně
z přidané hodnoty, jeho odměna se tak zvyšuje o tuto daň (§57 odst. 2 s. ř. s.) a celkem
činí 13.455 Kč. Stěžovateli proto bylo uloženo zaplatit žalobcům rovným dílem (tj. každému
6.727,50 Kč) tuto částku na náhradě nákladů řízení v přiměřené lhůtě k rukám jejich zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2016
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu