ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.174.2015:39
sp. zn. 4 As 174/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Hluštíka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně:
Teplárna Liberec, a.s., IČ: 622 41 672, se sídlem tř. Dr. Milady Horákové 34a, Liberec 4,
zast. Mgr. Martinem Pecklem, advokátem, se sídlem Italská 27, Praha 2, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 2a, Liberec 2, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: Střední škola strojní, stavební a dopravní, Liberec II, Truhlářská 360/3,
příspěvková organizace, IČ: 0052651, se sídlem Truhlářská 3, Liberec 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 15. 7. 2015, č. j. 59 A 84/2014 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je vlastníkem části soustavy zásobování tepelnou energií
v Liberci (dále jen „SZTE“), která zahrnuje také rozvod tepla vedoucí k objektu Střední
školy strojní, stavební a dopravní, Liberec II, Truhlářská 360/3, p říspěvková organizace
(dále jen „osoba zúčastněná na řízení“). Dne 17. 4. 2014 vydal Magistrát města Liberec, odbor
stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) na žádost osoby zúčastněné na řízení stavební
povolení na stavbu „Decentralizované vytápění areálu školy (Střední škola strojní, stavební
a dopravní), Letná 90, Liberec XII“. Uvedená stavba spočívala mj. v osazení plynových
kondenzačních kotlů v samostatném prostoru objektu a jejím účelem je nahrazení vytápění
ze SZTE vytápěním z lokálního zdroje.
[2] Proti rozhodnutí o vydání stavebního povolení podal žalobce odvolání, v němž zejména
namítal, že se stavební úřad nevypořádal se splněním podmínek stanovených v zákoně
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (energetický zákon), v zákoně č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší,
a v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
a dále se souladem stavby s veřejným zájmem.
[3] Žalovaný odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 16. 7. 2014, č. j. OÚPSŘ 199/2014-330 -
rozh., zamítl. Uvedl, že byl zjištěn stav, o kterém n ejsou důvodné pochybnosti, a do vlastnictví
žalobce nebude zasahováno. Byly naplněny zákonné podmínky pro vydání stavebního
rozhodnutí, neboť byla zajištěna závazná stanoviska dotčených orgánů, projektovou dokumentaci
zpracovaly autorizované osoby a v rozsahu postačujícím k posouzení povolované stavby.
II. Shrnutí rozsudku krajského soudu
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u krajského soudu, který jeho žalobu zamítl
jako nedůvodnou.
[5] Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobce mohl jako účastník řízení
úspěšně vznášet podle §114 odst. 1 stavebního zákona jen ty námitky, kterými poukáže na přímé
dotčení svých práv, tj. práv odpovídajících věcnému břemeni za účelem přístupu ke svému
rozvodovému zařízení v předmětném objektu, resp. vlastnických práv. Soud odkázal také
na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které tento závěr potvrzují.
[6] Pokud se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického práva k SZTE, a to i ve veřejném
zájmu, činil tak podle soudu obecně. Zmiňoval pouze snížení účinnosti a provozuschopnosti
SZTE, technické problémy a případnou změnu hydraulických poměrů. V řízení před stavebním
úřadem a žalovaným však tyto skutečnosti nespecifikoval a jednotlivé námitky nespojoval
s konkrétním ohrožením SZTE. Z obsahu správního spisu přitom nevyplývá, že by žalobcovo
právo odpovídající zákonnému věcnému břemeni přístupu mělo být omezeno, žalobci ve výkonu
vlastnických práv k jeho zařízení také nic nebrání. Z žádného právního předpisu neplyne
povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat, jak se změna způsobu vytápění dotkne
provozování žalobcovy SZTE jako celku, a řešit, zda v důsledku povolované změny způsobu
vytápění dojde k tomu, že provozování SZTE již nebude pro žalobce možné či ekonomické,
neboť jeho soustava byla dimenzována na jiný počet odběratelů tepelné energie. Otázka zhoršení
provozuschopnosti či dokonce ekonomiky provozu SZTE nemohla být za daného legislativního
rámce řešena v probíhajícím řízení a nemohla by být sama o sobě důvodem pro odepření vydání
povolení na změnu způsobu vytápění při splnění zákonných podmínek. Žalobce se tak ani před
správním soudem nemůže s úspěchem dovolávat ochrany těchto práv, byť se tak snaží činit,
dovolávaje se ochrany veřejného zájmu. Změna způsobu vytápění spočívající v odpojení
předmětného objektu od žalobcovy SZTE a připojení na nový zdroj tepelné energie má svůj
soukromoprávní aspekt, jak zdůraznil správně žalovaný.
[7] Soud nevyhověl ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
pro nedostatečnost odůvodnění, neboť žalobce nespecifikoval, jakými námitkami se žalovaný
nezabýval. Proto jen v obecné rovině konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů
za nepřezkoumatelná nepovažuje.
[8] Nedůvodné jsou dle soudu také námitky týkající se rozporu napadeného rozhodnutí
s §2 odst. 2 písm. c) bod 3 odst. 2 a §77 odst. 5 energetického zákona. Soud se naopak ztotožnil
se závěrem žalovaného, že nelze hovořit o rozporu s územní energetickou koncepcí města
Liberec, neboť z ní ani z Krajské územní koncepce Libereckého kraje nelze dovodit povinnost
využívat v dosahu CZT, resp. SZTE jedině tohoto zdroje. Tento výklad odpovídá přiměřené
svobodě volby systému vytápění i závěrům obsaženým ve Stanovisku a metodice k odpojování
od centralizovaného zásobování teplem Ministerstva pro místní rozvoj z listopadu 2011.
[9] Krajský soud neshledal ani namítaný nesoulad se zákonem o ochraně ovzduší, neboť
námitky týkající se porušení zájmů chráněných tímto zákonem jsou nad rámec oprávnění žalobce
vznášet připomínky k povolované stavbě dle §114 odst. 1 stavebního zákona. Vzhledem k tomu,
že je žalobce právnickou osobou, nemohl být zkrácen na právu na příznivé životní prostředí.
Ustanovení §3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší navíc není koncipováno k ochraně žalobcovy
SZTE a nezakládá žalobci žádné veřejné právo zásobovat fyzické a právnické osoby tepelnou
energií, ani právo, aby jako vlastník SZTE vystupoval k ochraně veřejných zájmů na úseku
ochrany ovzduší. Žalobce nemůže namítat ani nesprávný způsob doložení nákladů na vytápění
jiným způsobem než ze SZTE. Proto soud nevyhověl n ávrhu žalobce a nedoplnil dokazování
jím označenou listinou, neboť se vztahovala ke způsobu, jakým mají být porovnávány ceny
vytápění.
[10] K námitce absence územního řízení soud konstatoval, že ji žalobce nespojil s konkrétním
tvrzením o tom, jak se tento postup ze strany správních orgánů negativně dotkl jeho právního
postavení.
[11] Soud dále nesouhlasil s tím, že by postup odvolacího orgánu dle §149 odst. 4 správního
řádu nebyl podmíněn odvolacími námitkami a odvolací orgán by musel dle tohoto ustanovení
postupovat vždy, přezkoumává-li dle §89 odst. 2 správního řádu soulad prvostupňového
rozhodnutí a řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo, se zákonem. Pokud si žalovaný
vyhodnotil, že námitky žalobce týkající se závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy
nesměřují k ochraně jeho věcných práv, nebyl povinen v odvolacím řízení postupovat podle
§149 odst. 4 správního řádu. Nezákonnosti napadeného rozhodnutí v tomto směru se tudíž
žalobce nemůže úspěšně dovolávat ani ve své žalobě.
III. Kasační stížnost žalobce
[12] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“)], vady řízení [§130 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalovaného zrušil.
[13] Nezákonnost rozsudku měla spočívat jednak v nesprávném právním posouzení otázky
přípustnosti námitek vznášených stěžovatelem jako účastníkem řízení a povinností správních
orgánů se s těmito námitkami řádně vypořádat. Stěžovatel námitkami poukazoval zejména
na rozpor stavby – tj. předmětné změny způsobu vytápění – s právními předpisy. Takové námitky
lze nepochybně podřadit pod námitky proti projektové dokumentaci dle §114 odst. 1 stavebního
zákona. I kdyby stěžovatel připustil výklad krajského soudu, že tyto námitky byly nad rámec
stanovený stavebním zákonem, byly správní orgány i tak povinny se jimi zab ývat a vypořádat
se s nimi, protože poukazovaly na zásadní porušení zákona v souvislosti s předmětnou změnou
způsobu vytápění.
[14] Dále stěžovatel namítl, že stavbou byla přímo dotčena jeho vlastnická práva k SZTE,
neboť odpojením vytápěného objektu od SZTE vzniká v tomto systému řada problémů rázu
technického, zejména dochází ke snížení jeho provozuschopnosti z důvodu změny hydraulických
parametrů. Tento závěr vyplývá i např. ze stanoviska odboru stavebního řádu Ministerstva
pro místní rozvoj České republiky ze dne 4. 3. 2009, č. j. 36919/09-82, publikované ve Stavebně
správní praxi, příloze časopisu Urbanismus a územní rozvoj, ročník XII, č. 4/2009, a dále
i z posudku vypracovaného pro objekty v lokalitě Liberec - Františkov, kde se nachází další
objekty odpojované od SZTE. Tím, že krajský soud navržený důkaz neprovedl, zatížil tak před
ním vedené řízení závažnou procesní vadou, která způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku.
[15] Stěžovatel poznamenal, že mezi povolením výstavby lokální plynové kotelny a odpojením
objektu od SZTE existuje přímý kauzální vztah. Neobstojí proto argument soudu, že příčinou
odpojení je ukončení soukromoprávní smlouvy mezi žalobcem a stavebníkem, neboť to je pouze
formálním aktem podmíněným povolením výstavby lokální plynové kotelny. Práva stěžovatele
nemají pouze soukromoprávní charakter i z toho důvodu, že SZTE je podle příslušných
ustanovení energetického zákona zřizována a provozována ve veřejném zájmu. K podání žaloby
za účelem ochrany veřejného zájmu přitom nejsou oprávněna jenom občanská sdružení, jak uvádí
krajský soud. Takový závěr nemá oporu v právních předpisech, konkrétně ani v §65 odst. 2
s. ř. s.
[16] Změna způsobu vytápění má za následek zkrácení hmotných práv stěžovatele, a to nejen
fyzický zásah do konkrétního potrubí, nýbrž i dopady na SZTE či její část v příslušné lokalitě
jako celek. Zároveň byla ve stavebním řízení zkrácena i stěžovatelova procesní práva, pokud
se správní orgány zejména nevypořádaly s námitkami stěžovatele s odkazem na jejich údajnou
nepřípustnost. Nesprávné je i hodnocení krajského soudu, že povolením lokálního plynového
kotle je nedotčeno jeho věcné břemeno k umístění příslušné přípojky. Přípojka se totiž
po přepojení topného systému stavebníka na lokální kotel stane nap rosto nadbytečnou. Krajský
soud podle stěžovatele nesprávně přistupuje k otázce dotčenosti SZTE v rovině čistě
soukromoprávní a zcela přehlíží, že SZTE je soustavou zřizovanou a provozovanou ve veřejném
zájmu, což se na druhé straně projevuje například v kontraktační povinnosti držitele licence
na výrobu nebo rozvod tepelné energie ve vztahu k odběrateli tepelné energie.
[17] Krajský soud se nijak nevyjádřil ani k argumentaci stěžovatele týkající se zcela zjevných
rozporů v odůvodnění rozhodnutí a jeho nesrozumitelnosti, pokud jde o posouzení vlivu změny
způsobu vytápění na provozuschopnost SZTE. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
[18] Podle stěžovatele dále krajský soud nezákonně posoudil otázku splnění podmínky
souladu předmětné změny způsobu vytápění s územní energetickou koncepcí ve smyslu
§77 odst. 5 energetického zákona. Podle územní energetické koncepce Statutárního města
Liberce pro mimocentrální oblast, kde se nachází i dotčený objekt, platí, že „dodávkové teplo je třeba
upřednostňovat všude v rozsahu vybudované soustavy CZT. Zemní plyn lze preferovat při splnění podmínek
ekonomické a ekologické přijatelnosti v lokalitách nedostupných ze systému CZT“. Stavba, kterou
má být změněn způsob vytápění objektu proto nemůže být v souladu s územní energetickou
koncepcí města Liberec již z toho důvodu, že dotčený objekt je na SZTE napojen a je tak v jejím
bezprostředním dosahu. Krajský soud pochybil, pokud měl za to, že územní energetická
koncepce obsahuje pouze určitá doporučení z hlediska nakládání s energiemi a nezakládá přímo
povinnosti využití tepelné energie ze SZTE. Podle stěžovatele i tak měly správní orgány posoudit
a náležitě odůvodnit, kdy a na základě jakých úvah a důkazů považují provedení předmětné
stavby za souladné s územní energetickou koncepcí.
[19] Nesprávně byla posouzena také povinnost stavebního úřadu provést územní řízení podle
stavebního zákona, vzhledem k dopadům stavby na soustavu zásobování tepelnou energií.
Dopady stavby totiž mohou být komplexně a kvalifikovaně posouzeny právě v územním řízení,
ve kterém mohou jeho účastníci předkládat návrhy, vyjádření, účastnit se jednání a podobně.
[20] Nezákonnost rozsudku tkví dle stěžovatele také v nesprávném posouzení povinnosti
žalovaného dbát na dodržení procesních práv žalobce ve správním řízení a dodržování
základních zásad činnosti správních orgánů. Podle stěžovatele byly porušeny procesní práva
stěžovatele stanovená v §89 odst. 2, §149 odst. 4 a §2 odst. 1 a odst. 4, §3 a §4 odst. 4
správního řádu. I přes upozornění stěžovatelem na porušení většiny uvedených ustanovení
správního řádu se krajský soud námitkami uplatněnými v žalobě nevypořádal, s výjimkou
argumentace k §149 odst. 4 správního řádu, se kter ou ovšem stěžovatel nesouhlasí.
IV. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[21] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že on i příslušný stavební úřad
postupovali při vydání předmětných rozhodnutí v souladu se zákonem a soud zcela správně
žalobu zamítl. Z toho důvodu navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[22] Osoba zúčastněná na řízení se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[24] Nejprve se kasační soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku
(viz níže kapitola V.A), dále nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právních otázek
soudem (viz níže kapitola V.B) a nakonec namítanými vadami správního řízení (viz níže kapitola
V.C). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V.A Namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku
[25] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřoval stěžovatel v tom, že krajský
soud neprovedl navrhovaný důkaz – posudek k dopadům odpojení objektů v lokalitě
Liberec - Františkov, včetně jeho přílohy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenává,
že za nepřezkoumatelný by bylo možné rozsudek považovat pouze v případě, že by neprovedení
důkazů nebylo zdůvodněno. V posuzovaném případě však krajský soud zcela jasně vysvětlil,
že nedoplnil dokazování z toho důvodu, že otázka zhoršení provozuschopnosti či dokonce
ekonomiky provozu SZTE (což byla skutečnost, kterou měly předložené listiny prokazovat)
nemohla být za daného legislativního rámce řešena v probíhajícím řízení a nemohla být sama
o sobě důvodem pro odepření vydání stavebního povolení na změnu způsobu vytápění
při splnění zákonných podmínek. Dotčení práv stěžovatele, které měla požadovaná listina
dokazovat, je totiž vyvoláno jinou skutečností, a sice ukončením soukromoprávního vztahu mezi
stěžovatelem a osobou zúčastněnou na řízení a následným zastavením dodávky tepelné energie
do předmětného objektu. Nejvyšší správní soud tento závěr pokládá za věcně správný (viz níže).
[26] Za další důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku považuje stěžovatel nevypořádání
se s žalobními námitkami, kterými poukazoval na zjevnou nesrozumitelnost rozhodnutí a rozpory
v argumentaci žalovaného, týkající se souladu stavby s veřejným zájmem a posouzení dopadů
stavby na SZTE. Kasační soud k tomu uvádí, že s touto námitkou se sice krajský soud
nevypořádal výslovně, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně seznatelné,
že krajský soud nepovažoval rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné a naopak se s jeho
posouzením věci ztotožnil. Z přezkoumávaného rozsudku totiž jasně vyplývá, že otázku souladu
stavby s veřejným zájmem a stejně tak její dopady na okolí nemůže stavební úřad ře šit k námitce
stěžovatele, neboť taková námitka přesahuje rámec stanovený §114 odst. 1 stavebního zákona.
Tuto otázku však stavební úřad hodnotí na základě závazných stanovisek dotčených orgánů,
která jsou předkládána spolu s žádostí o vydání stavebního povolení.
[27] Vzhledem k výše uvedenému považuje Nejvyšší správní soud námitky stěžovatele týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku za nedůvodné.
V.B Námitka nezákonnosti rozsudku
[28] Nejvyšší správní soud se nejprve věnoval kasační námitce brojící proti
posouzení přípustnosti námitek vznášených stěžovatelem jako účastníkem stavebního řízení
dle §108 a násl. stavebního zákona.
[29] Jak vyplývá ze stavebního povolení i z dokumentace stavby, předmětem řízení byla změna
dosavadní stavby objektu střední školy, resp. stavební úpravy jeho části spočívající v instalaci
jiného zdroje vytápění domu. Na tento způsob změny vytápění dopadá §77 odst. 5 energetického
zákona, který obsahuje speciální úpravu podmínek pro povolení stavby spočívající ve změně
vytápění. Podle tohoto ustanovení může být změna způsobu vytápění „provedena pouze na základě
stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí“.
[30] Nejvyšší správní soud v této věci vyšel z uvedené speciální úpravy pro změnu způsobu
vytápění stanovené energetickým zákonem, dle kterého lze změnu způsobu vytápění povolit
pouze za podmínek, že:
- stavba bude povolena ve stavebním řízení;
- ke změně bude udělen souhlas orgánů ochrany životního prostředí;
- změna stavby je v souladu s územní energetickou koncepcí.
[31] Podle první z uvedených podmínek citovaného ustanovení energetického zákona
je stavebník oprávněn provést změnu stavby, resp. stavební úpravu spočívající ve změně vytápění
jen na základě stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení. To znamená, že žádost
o změnu stavby bylo třeba projednat postupem podle ustanovení §111 až §115 stavebního
zákona, v rámci kterého stěžovatel mohl podle §114 odst. 1 tohoto zákona uplatňovat svá práva
účastníka řízení, vyplývající mu z §109 odst. 1 písm. d) stavebního zákona (podle tohoto
ustanovení je účastníkem stavebního řízení „vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba
prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, moho u-li být jejich
práva prováděním stavby přímo dotčena“).
[32] Podle §114 odst. 1 stavebního zákona „[ú]častník řízení může uplatnit námitky proti projektové
dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo
dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající
věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají
jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený
ve větě první, se nepřihlíží.“ Citované ustanovení tedy neopravňuje osobu v postavení účastníka řízení
podle §109 odst. 1 stavebního zákona k podání jakýchkoliv námitek, ale jen takových, které jsou
spojeny s přímým dotčením na právech zakládajících její účastenství (k tomu srov. např. rozsudek
NSS ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 - 68, publ. pod č. 1787/2009 Sb. NSS.).
[33] Stěžovatel tedy mohl být dotčen jedině na právech k tepelnému zařízení umístěnému
v předmětném objektu, pokud by na tomto jeho zařízení či technologii byly činěny nějaké zásahy.
Ze stavebního povolení a z přiložené dokumentace vyplývá, že změna způsobu vytápění
spočívala v instalaci plynových kotlů v samostatných místnostech. Stěžovatel v odvolání
ani v žalobě neuváděl žádné námitky proti projektové dokumentaci, které by se týkaly zásahu
do jeho tepelného zařízení či dotčení tohoto zařízení – přípojky ze SZTE do objektu. Námitky
porušení svých vlastnických práv činil pouze v obecné rovině poukazem na problémy
technického rázu mající vliv na provozuschopnost a funkčnost celé soustavy SZTE. Podle
Nejvyššího správního soudu se však nejedná o důsledky provedení stavebního záměru, nýbrž
o důsledky ukončení soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem SZTE a odběratelem.
Jakkoliv je motivace stavebníka patrná a prováděná změna stavby má zřejmě vést k ukončení
tohoto smluvního vztahu, jsou tyto skutečnosti na sobě zcela nezávislé. Stěžovatelem uváděné
důsledky zjevně nastanou i v případě, že by byl smluvní vztah ukončen, aniž by byl daný stavební
záměr realizován. Mezi realizací stavebního záměru a problémy, které stěžovatel uváděl, tedy není
přímý kauzální vztah. Domnívá-li se stěžovatel, že by snad právní úprava měla při ukončování
smluvního vztahu více pamatovat na dopady na SZTE, není to otázka, kterou by se měly zabývat
stavební úřady (popř. následně správní soudy) při posuzování stavebního záměru.
[34] V této souvislosti lze poukázat také na obdobné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 92/2013 - 51: „Namítá-li stěžovatel, že předmětná
přípojka k SZTE ztratí svým neužíváním způsobilost sloužit k vytápění, jedná se dle názoru soudu o otázku
týkající se soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelem a stavebníkem. V této souvislosti je vhodné upozornit
na úpravu obsaženou v §77 odst. 5 věta druhá energetického zákona, dle které ‚veškeré vyvolané
jednorázové náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením
od rozvodného tepelného zařízení uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného
tepelného zařízení požaduje‘. V žádném případě pak nelze pouze s odkazem na možné znehodnocení části
SZTE požadovat, aby stavebník již navždy setrval ve smluvním vztah u se stěžovatelem (dodavatelem tepelné
energie).“ Podobný charakter mají také další stěžovatelem uváděné technické obtíže, které podle
něj povedou ke zvýšení nákladů na dodávku tepla.
[35] Krajský soud proto nepochybil, pokud ohledně tvrzených důsledků odpojení
předmětného objektu od SZTE neprováděl další dokazování stěžovatelem předloženými
listinami. Stěžovatel pro podporu svých tvrzení prokazujících problémy technického
rázu předložil posudek k dopadům odpojení objektů v lokalitě Liberec - Františkov, včetně
přílohy –stanoviska k environmentálním dopadům. Z jeho obsahu vyplývá vyčíslení
ekonomických dopadů na provoz tepelné soustavy a míra znečištění ovzduší odpojením domů
skupiny 1+2+3+4, které však nesouvisí s důvodem, pro který byl účastníkem stavebního řízení.
[36] Stěžovatel namítá dotčení svého práva z věcného břemene nevyužitím přípojky a její
nadbytečností, tato námitka však nesouvisí s jeho věcným právem přístupu k přípojce
a obhospodařování této přípojky nic nebrání. Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje kasační
námitce, že ve stavebním řízení lze vedle fyzických zásahů do s oustavy projednávat i dopady
na SZTE jako celek v příslušné lokalitě. Ve stavebním řízení nejsou předmětem posuzování
žádosti o stavební povolení otázky ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti stavby
pro stavebníka nebo jiné účastníky řízení. Námitky stěžovatele p oukazující na dotčení SZTE
jako celku, na případné (jen odhadované) zhoršení provozuschopnosti a ekonomiky provozu
SZTE z důvodů měrných teplotních a tlakových ztrát, vyvolávajíc ích nutnost přestavby SZTE
svědčí o dopadu do ekonomické sféry stěžovatele jako dodavatele v důsledku ztráty jednoho
z odběratelů tepelné energie. Ale i v případě, že by se dopady způsobené ztrátou části
odběratelského řetězce promítly i do cen ostatních odběratelů tepelné energie ze SZTE, nešlo
by o situaci vytvářející veřejný zájem, který by měl být chráněn ve stavebním řízení, nadto
stěžovatelem jako podnikatelským subjektem, neboť ve stavebním řízení nejsou předmětem
posouzení ekonomické zájmy účastníků řízení.
[37] Stěžovatelem uplatněné námitky o veřejném zájmu na provozuschopnosti soustavy SZTE
a udržení dosavadních nákladů nelze podřadit pod námitky proti projektové dokumentaci
stavebních úprav, neboť se týkají zcela jiné roviny zájmů. Je třeba rozlišov at na jedné straně
změnu způsobu vytápění z pohledu energetického a stavebního zákona projednávanou
ve stavebním řízení, a na straně druhé soukromoprávní vztah, z něhož vyplývají důsledky
spočívající v omezení dodávek tepelné energie do předmětného objektu a případně i v omezení
provozu SZTE. Je zřejmé, že změna způsobu vytápění není v zájmu stěžovatele, neboť sníží jeho
dosavadní odbyt tepelné energie, nicméně tento jeho zájem jako soukromého subjektu není
v daném řízení relevantní a neurčuje postavení stě žovatele jako účastníka veřejnoprávního řízení.
Skutečnost, že stěžovatel provozuje SZTE dle energetického zákona ve veřejném zájmu
[§2 odst. 2 písm. c) bod 14], a že SZTE je šetrným systémem dodávek tepelné energie v širší
oblasti a pro více odběratelů, nedává stěžovateli právo jako soukromé osobě a podnikateli
s tepelnou energií osobovat si oproti jiným subjektům ochranu veřejných zájmů a oponovat
stavebnímu záměru jiných soukromých osob z pozice ochránce veřejných zájmů,
která mu nepřísluší.
[38] Žalovaný i krajský soud v dané věci postupovali nejen v souladu s tím, v jakém rozsahu
stavební zákon umožňuje kvalifikovaně (odvozeně od hmotných práv) uplatňovat námitky
ve stavebním řízení, ale řídili se i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten se již v několika
svých rozsudcích (např. ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010 - 71 a ze dne 9. 11. 2011,
č. j. 9 As 52/2011 – 159), které se týkaly povolení stavby jiného zdroje tepla a jeho využití oproti
soustavě centrálního vytápění, vyslovil negativně k možnosti vznášet námitky, které přesahují
stavebním zákonem vymezený rámec. Na tuto judikaturu navázaly i rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013 – 56, č. j. 5 As 89/2013 – 50 a dále ze dne
19. 11. 2014, č. j. 1 As 134/2014 - 34, jež se týkají obdobného případu změny vytápění
z vlastního plynového zdroje v jiných objektech a ukončení využívání SZTE ve vlastnictví
stěžovatele. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud opětovně a konkrétně konstatoval,
že smyslem účastenství stěžovatele v řízení podle ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona
má být ochrana jeho věcných práv k nemovitosti, nikoliv ochrana jeho podnikatelských záměrů,
ekonomických zájmů a dosavadních investic do SZTE, včetně případných investic
do rekonstrukce či modernizace části rozvodného tepelného zařízení.
[39] Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel si je uvedených právních náhledů
na jeho postavení vědom, nicméně má za to, že svými námitkami nepřesáhl zákonem vymezený
rámec.
[40] Právo uplatňovat jiné námitky stěžovateli nepřiznává ani energetický zákon.
Podle §77 odst. 5 tohoto zákona je nezbytné projednat změnu vytápění stavby ve stavebním
řízení. To znamená, že energetický zákon ve své prvé podmínce - provedení stavebního
řízení - nedává stěžovateli více práv, než má ve stavebním řízení dle §114 odst. 1 stavebního
zákona ve spojení s důvodem svého účastenství. Stěžovatel dále nemůže dosáhnout uplatnění
svých námitek nad zákonný rozsah daný přímým dotčením na právech ani z hlediska druhé
podmínky energetického zákona, jíž je souhlas orgánů ochrany životního prostředí.
Ani v intencích otázek životního prostředí není stěžovatel v pozici ochránce veřejného zájmu,
neboť ten hájí příslušné orgány státní správy. Stěžovatel není v kvalifikovaném postavení
subjektu, jemuž je ochrana veřejného zájmu za určitých podmínek založena přímo zákonem,
jako je tomu u občanských sdružení chránících přírodu a krajinu. Ochrana životního prostředí
garantovaná jednotlivými zvláštními právními předpisy byla v řízení zajištěna ve spolupráci
s dotčenými správními orgány prostřednictvím souhrnného vyjádření (stanoviska) Magistrátu
města Liberec, odboru životního prostředí z hlediska ochrany jednotlivých složek životního
prostředí, včetně ochrany ovzduší.
[41] Konkrétními kasačními námitkami směřujícími proti postupu správních orgánů v rozporu
s ustanoveními energetického zákona, zákona o ochraně ovzduší či stavebního zákona ve vztahu
k absenci předcházejícího územního řízení se proto Nejvyšší správní soud nezabýval. Jak již bylo
výše uvedeno, stěžovatel v těchto otázkách nemůže být dotčen na svých hmotných právech,
proto uvedené námitky nemohou být důvodné.
[42] Na základě závěrů shora uvedených lze konstatovat, že krajský soud správně posoudil
otázku přípustnosti námitek stěžovatele ve stavebním řízení. Námitka nesprávného posouzení
je tak nedůvodná.
V.C Namítané vady předcházejícího řízení
[43] Výše uvedené hodnocení kasačních námitek stěžovatele ve svém výsledku neodůvodňuje
ani oprávněnost jeho další kasační námitky o porušení procesních předpisů a práv stěžovatele,
které mu zaručují §2 a §3 správního řádu, obsahující základní zásady činnosti správních orgánů,
ustanovení §89 odst. 2 správního řádu o právu na odvolací přezkum v souladu s právními
předpisy a povinnost přezkumu závazných stanovisek nadřízeným správním orgánem
dle ustanovení §149 odst. 4 správního řádu. Krajský soud ve vztahu k namítanému porušení
§149 odst. 4 správního řádu správně dovodil, že nebyl-li stěžovatel oprávněn hájit veřejné zájmy
a nesměřují-li jeho odvolací námitky týkající se nezbytnosti přezkumu uvedených stanovisek
nadřízeným správním orgánem k ochraně jeho věcných práv, nestíhala ža lovaného povinnost
iniciovat přezkumné řízení uvedených stanovisek. Nejvyšší správní soud proto neshledal tuto
námitku jako důvodnou.
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[44] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. poslední věty zamítl.
[45] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
[46] Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však
nebyly osobě zúčastněné na řízení uloženy žádné povinnosti, a proto soud rozhodl, že nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu