ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.19.2009:103
sp. zn. 4 As 19/2009 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. K., zast.
JUDr. Jitkou Stržínkovou Kvěchovou, advokátkou, se sídlem Žerotínova 32, Praha 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Ca 108/2008 - 42,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Ca 108/2008 – 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 18. 2. 2008, č. j. MV-1737-1/VS-2008 zamítl rozklad
žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 10. 2007, č. j. OAM-
446-7/TP-2007, kterým nebylo dle §75 odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon o pobytu cizinců”) vyhověno žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu pro nesplnění
podmínky uvedené v §67 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. V odůvodnění svého
rozhodnutí žalovaný (ministr vnitra) konstatoval, že žalobce požádal dne 9. 2. 2002 o udělení
mezinárodní ochrany, řízení o žádosti skončilo dne 6. 8. 2007 nabytím právní moci usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 Azs 43/2007 - 82. Poukázal na znění §67
odst. 1 zákona o pobytu cizinců a uvedl, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku
uvedenou pod písm. a), neboť o povolení k trvalému pobytu nepožádal neprodleně po ukončení
řízení o udělení mezinárodní ochrany, které bylo ukončeno dne 6. 8. 2007, když žádost o
povolení k trvalému pobytu podal až dne 19. 9. 2007. Za neprodleně podanou žádost není podle
žalovaného možné považovat žádost podanou po uplynutí1 měsíce a 13 dnů od ukončení řízení.
Jelikož zákon nepřipouští možnost, aby podmínka neprodleného podání žádosti byla správní
orgánem žadateli prominuta, musela být žádost žalobce zamítnuta. Žalovaný shledal, že žalobce v
rozkladu neuvedl žádné konkrétní případy, kdy údajně žadatelé obdrželi povolení k trvalému
pobytu, přestože podali žádost více než 1 měsíc od ukončení řízení o udělení mezinárodní
ochrany. Dodal, že žalobcem předložené potvrzení o ubytování, pro které žalobce podal žádost o
povolení k trvalém u pobytu až po 1 měsíci a 13 dnech po ukončení řízení o udělení mezinárodní
ochrany má faktické nedostatky, pro které je nelze považovat za platné potvrzení podle
ustanovení §71 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Další dokazování žalovaný s ohledem na
ustanovení §51 odst. 3 správního řádu neprováděl, neboť byla zjištěna skutečnost, která
znemožňuje žádosti vyhovět.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, v níž zdůraznil, že již v podaném
rozkladu namítal porušení §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu s tím, že žalovaný
nepostupoval ve stejných případech stejným způsobem (obdobně) a pojem „neprodleně”
uvedený v §67 zákona o pobytu cizinců nebyl žalovaným vykládán při aplikaci tohoto ustanovení
konstantně jednotným způsobem. Výklad žalovaného se měnil, aniž by se měnila litera zákona
nebo jiného podzákonného předpisu, anebo skutkové okolnosti projednávaných žádostí o trvalý
pobyt.
Podáním ze dne 19. 3. 2008 požádal žalobce o přiznání odkladného účinku žaloby
a poukázal v této souvislosti na skutečnost, že v České republice žije se svou družkou paní T. B.,
které byl v ČR udělen trvalý pobyt, a povinnost žalobce vycestovat by tak představovala zásah do
jeho rodinného a soukromého života. Žalobce dále vyjádřil své obavy z návratu do Ruska, kde
byl pronásledován, a vyjádřil přesvědčení, že přiznání odkladného účinku žaloby nezasáhne do
práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem.
V doplnění žaloby ze dne 4. 4. 2008 žalobce dále namítal, že žalovaný se ve svém
rozhodnutí řádně nevyrovnal s jeho námitkou uvedenou v rozkladu, jestliže nezjistil dostatečně
skutkový stav. Žalobce uvedl, že již v řízení o rozkladu spatřoval zásadní pochybení žalovaného
v tom, že §67 zákona o pobytu cizinců interpretoval různě (aniž by se měnily okolnosti případu),
což mělo za následek nezákonné rozhodnutí o jeho žádosti o udělení trvalého pobytu. Připustil,
že ke svému tvrzení o různém výkladu pojmu „neprodleně” ze strany ministerstva nedoložil
žádné konkrétní důkazy, neboť žádné k dispozici neměl. Podle názoru žalobce byl však žalovaný
povinen opatřit podklady pro vydání rozhodnutí sám, a to i přesto, že podle §52 je povinností
účastníků důkazy označit. Správní orgán totiž může rozhodnout až na základě řádně zjištěného
skutkového stavu, což se v daném případě nestalo. Žalovaný neprovedl žádné další dokazování
v tom směru, zda skutečně existovala rozdílná praxe ministerstva při výkladu zákona, jak žalobce
namítal. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný měl provést další dokazování (zjišťovat
skutečný stav věci) zejména s ohledem na to, že to v daném případě bylo ve veřejném zájmu,
jehož ochrany má správní orgán při svém rozhodování dbát. Veřejným zájmem je podle žalobce
bezesporu zájem na dobré správě, kdy postup správního úřadu, má být konzistentní a správní
orgán má ctít vlastní správní praxi a má jí být sám vázán; poukázal v tomto ohledu na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 - 251. Namítal dále, že již v rozkladu
upozornil na skutečnost, že ministerstvo vnitra dříve považovalo žádost za neprodleně podanou
i po uplynutí jednoho měsíce, avšak bez racionálního odůvodnění ustoupilo od této praxe
v případě žalobce a pojem neprodleně vyložilo odlišně. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí
o udělení trvalého pobytu č. j. OAM-57-11/TP-2005, v případě kterého byla žádost podaná
více jak měsíc po ukončení azylového řízení. K tvrzení žalovaného, že potvrzení o ubytování
doložené žalobcem k žádosti o trvalý pobyt mělo formální nedostatky. žalobce uvedl,
že tato skutečnost nebyla vůbec zmíněna v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Pokud by potvrzení o ubytování mělo nedostatky, měl by být žalobce správním orgánem prvního
stupně vyzván k jejich odstranění, což se nestalo a touto skutečností tak podle něho nemůže
být odůvodněno neprovedení řádného dokazování ze strany žalovaného. K nejednotnému
výkladu pojmu „neprodleně“ pak žalobce podotkl, že sám žalovaný ve svých rozhodnutích
nepostupuje jednotně, když v případě žalobce tvrdí, že žádost o udělení trvalého pobytu je třeba
podat v řádu několika dnů od skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany,
kdežto v předchozích rozhodnutích (např. č. j. MV-745/VS-2008, MV-551/VS-2008) uvádí,
že lze akceptovat lhůtu několika týdnů.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud”) usnesením ze dne 24. 4. 2008,
č. j. 5 Ca 108/2008 - 26 přiznal žalobě odkladný účinek, neboť po zvážení věci dospěl k závěru
že právní následky napadeného rozhodnutí žalovaného mohou pro žalobce představovat
nenahraditelnou újmu. Přiznání odkladného účinku se přitom nedotkne práv třetích osob a není
ani v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem.
Odkázal na obsah správního spisu, zejména na své rozhodnutí a setrval na tom, že v daném
případě bylo postupováno v souladu s platným právním řádem a k porušení zákona nedošlo.
K námitce, v níž žalobce poukazoval na rozhodnutí ministerstva vnitra z roku 2005, která byla
za obdobných okolností pro žadatele příznivá, žalovaný uvedl, že od vydání tohoto rozhodnutí
již uplynul značný časový úsek, přičemž i soudní praxe je někdy nejednotná. Žalovaný vyjádřil
přesvědčení, že si obstaral dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí a neporušil příslušná
ustanovení správního řádu ani zákon o pobytu cizinců. Na závěr připomněl, že žalobce je hlášen
na zcela jiné adrese k pobytu než jeho družka. Navrhoval, aby městský soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Ca 108/2008 – 42, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil
se se závěrem žalovaného, že za neprodleně podanou žádost o udělení trvalého pobytu
lze skutečně považovat žádost podanou do několika dnů od ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany, nikoliv po jednom měsíci a třinácti dnech. Podle názoru městského soudu
musí být taková žádost podána bez zbytečného odkladu, maximálně lze akceptovat lhůtu v řádu
několika málo týdnů, nikoli již měsíců. Žádost podaná po jednom měsíci a třinácti dnech není
žádostí podanou neprodleně. Z rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. MV-745/VS - 2008 a MV -
551/VS-2008, ve kterých se v odůvodnění uvádí, že lze akceptovat lhůtu týdnů, nelze podle
městského soudu dovodit, že by žalovaný akceptoval jako přijatelné žádosti podané po více než
jednom měsíci od ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany; tvrzení, že lze akceptovat
lhůtu týdnů koresponduje stanovisku, že za neprodleně podanou žádost lze považovat žádost
podanou v řádu několika dnů, maximálně týdnů. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku
žalobce, že žalovaný v minulosti rozhodoval odlišně a měl tudíž provést dokazování v tom
směru, zda skutečně existovala rozdílná praxe ministerstva vnitra a zda se výklad pojmu
„neprodleně“ ze strany Ministerstva vnitra měnil. Za vadu řízení spočívající v neúplně zjištěném
skutkovém stavu totiž podle městského soud nelze považovat skutečnost, že žalovaný k
nekonkrétní námitce žalobce o různosti výkladu Ministerstva vnitra neprovedl dokazování v tom
směru, zda skutečně existovala rozdílná praxe Ministerstva vnitra při výkladu zákona. Pokud je v
žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného zmíněno potvrzení o ubytování, které žalobce
předložil a které dle názoru žalovaného má faktické nedostatky, je tato zmínka v odůvodnění
rozhodnutí žalovaného učiněna v souvislosti s námitkou žalobce uplatněnou v rozkladu, že
žádost podal později právě kvůli tomu, že čekal na potvrzení o ubytování. V rozhodnutí
žalovaného však zmíněné nedostatky potvrzení o ubytování nebyly důvodem pro zamítnutí
žádosti o udělení trvalého pobytu, ani důvodem pro nedoplnění dokazování. Skutečností, která
znemožnila žalovanému vyhovět žadatelově žádosti, byla pozdě podaná žádost, tedy žádost
podaná nikoliv „neprodleně“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). K námitce, dovolávající se písm. a) citovaného ustanovení,
tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, znovu namítal
porušení §2 odst. 4 správního řádu ze strany Ministerstva vnitra tím, že nepostupovalo
ve stejných případech stejným způsobem (obdobně). Zdůraznil, že ve věci nebylo sporu o tom,
že naplnil podmínku pobytu na území České republiky po dobu 4 let v rámci přechodného
pobytu, ministerstvo však jeho žádost zamítlo pro nesplnění podmínky podat ji „neprodleně“
po ukončení předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany. Připomíná, že pojem
„neprodleně“, užitý v §67 zákona o pobytu cizinců není zákonem definován,
což však neznamená, že by měl být vykládán rozdílně. Žalovaný si jej vykládal tak, že žádosti
cizinců, kteří ji podali v době platnosti výjezdního příkazu, požadavku vyhověli. K prokázání
takové ustálené praxe však žalobce neměl žádný důkaz, kromě důkazu navrženého
toliko v žalobě, jímž bylo rozhodnutí žalovaného z roku 2005, č. j. OAM-57-11/TP-2005,
v němž cizinec rovněž po více jak měsíci podal žádost podle §67 zákona a bylo mu vyhověno.
Tím chtěl stěžovatel prokázat soudu své tvrzení, že zde zjevně byla jiná praxe ve výkladu pojmu
neprodleně a ta se změnila, aniž by k tomu byl důvod a aniž by to účastníci mohli předvídat.
Tato praxe se změnila zhruba v době, kdy podal žádost o trvalý pobyt, a proto se takovému
postupu brání. Jeho hlavní námitka spočívá v tom, že správní orgán nepostupoval v jeho případě
stejně (obdobně) jako u stejných (obdobných) případů jeho žádosti bezprostředně přecházejících,
když bez racionálního odůvodnění v jeho případě žalovaný od zavedené praxe ustoupil a pojem
neprodleně vyložil odlišně. Z toho důvodu odkazoval na judikát Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 Afs 45/2007 – 251, ze dne 23. 8. 2007, v němž soud konstatoval, že „Ze zásady zákazu
libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz článek 1 věta první Listina základních práv a svobod) vyplývá
princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení,
pokud se taková praxe vytvořila“. Zásadní tedy v předmětné věci nebyl „správný“ výklad pojmu
neprodleně, ale fakt, že rozdílný výklad žalovaného a jeho různorodá praxe v případech
jednotlivých žádostí porušuje princip oprávněného očekávání. Ačkoliv měl stěžovatel platný
výjezdní příkaz, nebyla dle žalovaného jeho žádost podána neprodleně.
Přitom jako (potencionální) účastník řízení neměl jinou možnost, než spoléhat na dosavadní
rozhodovací praxi správního orgánu. V mezidobí neproběhla přitom žádná změna zákonného
ustanovení (v opačném případě by eventuální neznalost zákona musela být přičítána k tíži
pouze účastníkovi) a správní orgán nezveřejňuje ani své interní předpisy, které snad jeho postupy
upravují; proto má povinnost ctít vlastní ustálenou praxi a bezdůvodně a libovolně ji neměnit.
V další námitce, podané podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., stěžovatel vytýká městskému
soudu vadu řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byla porušena ustanovení
o řízení a soud měl i z tohoto důvodu rozhodnutí správního orgánu zrušit. Tuto vadu řízení
spatřoval v tom, že se žalovaný řádně nevyrovnal s jím uplatněnou námitkou a nezjistil
dostatečně skutkový stav. Již v žalobě stěžovatel namítal, že za situace, kdy nebylo v jeho silách
doložit důkazy k prokázání svého tvrzení o rozdílnosti správní praxe v této otázce,
bylo povinností správního orgánu opatřit podklady pro vydání rozhodnutí k námitce účastníka
řízení. Ministr vnitra neprovedl žádné dokazování v tom směru, zda skutečně existovala rozdílná
praxe při výkladu zákona, ač to stěžovatel namítal. Žalovaný měl provést další dokazování
zejména s ohledem na to, že v daném případě to bylo ve veřejném zájmu, jehož ochrany má
správní orgán při svém rozhodování dbát. Veřejným zájmem je bezesporu zájem na dobré správě,
kdy postup správního úřadu má být konzistentní a v souladu s vlastní ustálenou praxí,
kterou se správní orgán cítí být vázán. Pokud je však stěžovateli známo, žalovaný
a před ním rozkladová komise neučinily žádný dotaz na odbor azylové a migrační politiky,
zda v této věci existuje nějaký vnitřní předpis (pokyn), který by se k aplikaci pojmu neprodleně
vztahoval, či jak je v praxi běžně postupováno. Žalovaný pouze odkázal na §51 odst. 3 správního
řádu s tím, že by další dokazování bylo zbytečné, neboť je zde skutečnost, která neumožňuje
žádosti vyhovět, za níž pokládal potvrzení o ubytování doložené stěžovatelem k jeho žádosti
o trvalý pobyt, které údajně mělo formální nedostatky. Tato skutečnost však vůbec nebyla
zmíněna v samotném rozhodnutí správního orgánu I. stupně a stěžovatel ostatně nebyl
ani vyzván k odstranění tvrzených nedostatků, tudíž touto skutečností nemůže být nyní
odůvodněno neprovedení řádného dokazování ze strany žalovaného. Soud přesto žalovanému
jeho postup schválil. Žalovaný v rámci řízení o rozkladu nepřezkoumal veškeré jím uplatněné
námitky, neopatřil podklady pro vydání rozhodnutí zaměřené na zjištění, zda správní orgán měl
k výkladu ustálenou praxi a co bylo eventuálně důvodem změny praxe. Jako důkaz nabídl
rozhodnutí č. j. MV-745/VS-2008, č. j. MV-551/VS-2008 (k dispozici u žalovaného), rozhodnutí
o udělení trvalého pobytu č. j. OAM-57-11/TP-2005, v němž žádosti podané po více než měsíci
od ukončení azylového řízení bylo vyhověno. Stěžovatel navrhoval, aby napadený rozsudek
městského soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal
o osvobození od soudních poplatků pro nedostatek finančních prostředků a ze stejného důvodu
požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Podáním ze dne 19. 1. 2009 požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, přičemž žádost odůvodnil stejně jako žádost
o přiznání odkladného účinku žaloby (které bylo vyhověno).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2009, č. j. 5 Ca 108/2008 – 62, stěžovateli
přiznal osvobození od soudních poplatků za kasační stížnost a ustanovil mu pro řízení o kasační
stížnosti zástupkyni JUDr. Jitku Stržínkovou Kvěchovou, advokátku.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 12. 3. 2009, podaném prostřednictvím ustanovené
zástupkyně, stěžovatel opět vyjádřil nesouhlas s výkladem pojmu „neprodleně” zaujatého
městským soudem a žalovaným. Z dosavadního řízení před žalovaným a městským soudem
v Praze je podle stěžovatele zřejmé, že pojem „neprodleně” je pojmem, který je vykládán
rozdílně. Žalovaný uvádí, že se pod tímto pojmem rozumí několik dní, později svůj výklad
upřesnil, že se tím má na mysli nejen několik dní, ale též několik týdnů. Městský soud uvádí lhůtu
několika dnů, ale zároveň i lhůtu několika málo týdnů. Stěžovatel se tedy nedozvěděl
o jak dlouhou lhůtu skutečně jde a panuje zde nejistota ohledně tohoto pojmu. Poukázal
na skutečnost, že nemůže disponovat konkrétními listinnými podklady ve věcech,
v nichž žalovaný rozhodl o udělení trvalého pobytu žadateli na základě žádosti podané více
než měsíc od ukončení azylového řízení, neboť se jedná o důvěrné informace, které si ostatní
žadatelé v písemné formě nepředávají, ale pouze ústně sdělují. Tuto skutečnost podle názoru
stěžovatele městský soud i žalovaný nesprávně pominuly. Stěžovatel je přesvědčen,
že má povinnost důkazy označit, což splnil. Pokud se těmito důkazy nehodlal bez bližšího
odůvodnění zabývat žalovaný, měl tak učinit městský soud a pochybení žalovaného napravit.
V této souvislosti stěžovatel poukázal na §50 správního řádu a konstatoval, že přestože
v doplnění žaloby konkrétní důkazy nabídl, nebyly bez bližšího odůvodnění městským soudem
provedeny. Stěžovatel dále uvedl, že otázka udělení či neudělení trvalého pobytu na území České
republiky osobě kavkazské národnosti, které by navrácením do Ruska hrozily závažné problémy
ve formě možného pronásledování a útisku, nemůže podle stěžovatele v právním státě záviset
na volném uvážení správního orgánu, které se navíc v průběhu doby bez bližšího vysvětlení
a důvodů mění. To navíc za předpokladu, že ostatní podmínky žadatel splnil. Takový postup
nekoresponduje se zásadou předvídatelnosti rozhodování státních orgánů ani se zásadou právní
jistoty a rovnosti práv, která plyne z ustanovení §2 odst. 4 správního řádu, Listiny základních
práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jiný důvod než nepodání žádosti
neprodleně po ukončení azylového řízení nebyl v zamítavých rozhodnutích žalovaného zmíněn.
Stěžovatel má za to, že v právním státě není přípustné, aby osobě, která nepředstavuje
pro Českou republiky žádné riziko, splní všechny předpoklady pro udělení trvalého pobytu
a navíc na území České republiky žije po dlouhá léta spokojený rodinný život, nebyl udělen trvalý
pobyt jen z důvodu nejasně a nejednotně vykládaného pojmu „neprodleně”. Tento pojem byl
navíc novelizací zákona o pobytu cizinců nahrazen lhůtou dvou měsíců. Z novelizace je zřejmé,
že výklad pojmu „neprodleně“ činil problémy, neboť jinak by ke změně nedošlo.
Pokud by se tímto pojmem myslela lhůta několika dnů nebo několika málo týdnů,
pak je si třeba položit otázku, proč tento pojem byl nahrazen lhůtou dvouměsíční. Časové
rozmezí mezi posuzováním žádosti stěžovatele a novelizací předmětného ustanovení
jsou přitom jen dva měsíce. Výše uvedené skutečnosti podle stěžovatele dokládají, že byla
porušena zásada rovného zacházení, že s ním nebylo zacházeno rovnoprávně a že postup
žalovaného je v rozporu s právem. Stěžovatel setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Ca 108/2008 – 42, zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádřeních ke kasační stížnosti (a k jejímu doplnění) popřel oprávněnost
jejího podání, neboť má za to, že jeho rozhodnutí ve věci i rozsudek městského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy. Konstatoval, že stěžovatel nesplnil podmínku uvedenou
v §67 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když nepodal svou žádost o udělení trvalého
pobytu neprodleně po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Setrval na
svém stanovisku, že v případě stěžovatele nebyla žádost o povolení k trvalému pobytu podána
neprodleně, neboť stěžovatel podal svou žádost po měsíci a 13 dnech od pravomocného
ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Poukázal na skutečnost, že se stěžovatel
nedovolává existence objektivních okolností, které by v jeho v případě nasvědčovaly tomu,
že předmětnou žádost podal neprodleně (např. předchozí hospitalizace v nemocnici
či jiné obdobně závažné skutečnosti a objektivní důvody). V této souvislosti žalovaný odkázal
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 9 Ca 144/2007,
ze kterého plyne že pojem „neprodleně” není neurčitým právním pojmem, neboť v obecné
poloze znamená bez zbytečného prodlení, tedy okamžitě, ihned, bezodkladně, bez meškání,
bezprostředně. Lhůtu určenou tímto pojmem je tak třeba počítat na dny, maximálně
několik týdnů. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele ohledně nedostatečně
zjištěného stavu věci a naopak má za to, že stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti byl
v dané věci zjištěn dostatečně a řádně. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele,
že pojem „neprodleně” byl novelou zákona o pobytu cizinců definován (2 měsíce),
neboť se nejedná o definici tohoto pojmu, ale o jiné určení lhůty pro podání žádosti. K poukazu
stěžovatele na jeho rodinný život a na nebezpečí, jež mu hrozí v případě návratu do vlasti
žalovaný podotkl, že tyto skutečnosti nejsou předmětem řízení o povolení k trvalému pobytu
podle §67 zákona o pobytu cizinců a nelze jimi proto odůvodňovat kasační stížnost. Námitky
stěžovatele vznesené v kasační stížnosti považuje žalovaný za nedůvodné a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nevyhověl a kasační stížnosti pro její nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, jelikož při rozhodnutí
o samotné kasační stížnosti je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti výslovně dovolával důvodů vymezených v ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Za účelem posouzení důvodnosti námitky stěžovatele o nesprávném posouzení právní
otázky soudem je třeba si nejprve připomenout ustanovení §67 zák. č. 326/1999 Sb. ve znění
platném v době, kdy o žádosti stěžovatele o povolení trvalého pobytu rozhodoval správní orgán.
Podle ustanovení §67 odst. 1 uvedeného zákona se povolení k trvalému pobytu vydá cizinci
po 4 letech nepřetržitého pobytu na území, který zde pobývá v rámci přechodného pobytu
po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o vydání tohoto povolení požádá neprodleně
po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, přičemž toto řízení, včetně případného řízení
o kasační stížnosti, trvalo nejméně 2 roky. Do uvedené doby pobytu se započítává doba pobytu
na území na vízum k pobytu nad 90 dnů, na povolení k dlouhodobému pobytu a doba pobytu
po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti (§67
odst. 2 cit. zákona).
Mezi účastníky nebylo (v tomto řízení) sporu o tom, že žalobce naplnil podmínku pobytu
na území České republiky po 4 letech nepřetržitého pobytu v rámci přechodného pobytu
a že o povolení k trvalému pobytu stěžovatel požádal po ukončení řízení o udělení mezinárodní
ochrany (včetně řízení o kasační stížnosti), které trvalo nejméně 2 roky. Spornou mezi účastníky
zůstala skutečnost, zda stěžovatel splňoval podmínku požadovanou zákonem o pobytu cizinců
na území České republiky ve znění platném v době podání a projednávání stěžovatelovy žádosti
o povolení k trvalému pobytu, tj. podmínku podání takové žádosti do „neprodleně“ po ukončení
řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s výkladem tohoto pojmu,
který byl zaujat jak žalovaným, tak městským soudem. V tomto směru se dovolává nesprávného
posouzení právní otázky soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když jednak
namítá nesprávný výklad tohoto neurčitého právního pojmu a dále též namítá, že sám žalovaný
si tento pojem vykládá rozdílně, neboť sám v některých rozhodnutích připouští, kromě nutnosti
podání žádosti ve lhůtě několika dnů od ukončení azylového řízení též lhůtu několika týdnů,
přičemž v minulosti podle poznatků stěžovatele si tento pojem vykládal tak, že žádost je nutno
podat v době platnosti výjezdního příkazu a v napadeném rozhodnutí pouze uvádí,
že za neprodleně podanou žádost není možné považovat takovou, která je podána po jednom
měsíce a 13 dnech od ukončení řízení. Žalovaný k tomu ještě dodal, že žadatelem předložené
potvrzení o ubytování, pro které údajně podal žádost o povolení k trvalému pobytu
až po uplynutí této doby od ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, má faktické
nedostatky, pro které je nelze považovat za platné potvrzení podle ustanovení §71 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Městský soud v Praze výklad zaujatý žalovaným akceptoval, když žádost
podanou stěžovatelem po 1 měsíci a 13 dnech označil za podanou opožděně a současně uvedl,
že za neprodleně podanou lze považovat žádost podanou bez zbytečného odkladu,
přičemž lze akceptovat lhůtu několika dnů, maximálně lhůtu v řádu několika málo týdnů,
nikoliv již měsíců.
Další s tím související námitka stěžovatele, v níž se též dovolává důvodu kasační stížnosti
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., spočívá v tvrzení, že žalovaný nepostupoval v případě
jeho žádosti stejně jako u obdobných případů předcházejících žádosti stěžovatele o povolení
trvalého pobytu a v případě stěžovatele se od této praxe odchýlil a pojem „neprodlene“ vyložil
odlišně, aniž by vyhověl jeho žádosti na označení a provedení důkazů spisy, v nichž podle názoru
stěžovatele vyhověl žádostem žadatelů, kteří žádost podali ve lhůtě přibližně stejné či ještě delší
než sám stěžovatel; Městský soud v Praze se přitom s touto otázkou náležitým způsobem
nevypořádal.
K oběma výše nastíněným námitkám konstatuje Nejvyšší správní soud následující:
Narozdíl od názoru žalovaného, který vyslovil až ve vyjádření ke kasační stížnosti,
kde se dovolával rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 9 Ca 144/2007,
v němž byl soudem zaujat názor, že pojem „neprodleně“ není neurčitým právním pojmem,
neboť v obecné poloze znamená bez zbytečného prodlení, tedy okamžitě, bezodkladně,
bez meškání, bezprostředně, se Nejvyšší správní soud naopak domnívá, že pojem „neprodleně“
vážící se k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu od ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů. Jde o pojmy,
jejichž definování obecně v právních předpisech zpravidla pro jejich povahu samo není vhodné,
někdy dokonce ani možné. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti,
které nelze zcela přesně právně definovat, jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá
podmíněn časem. Při interpretaci neurčitého právního pojmu musí správní orgán
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit a vyložit. Teprve poté,
kdy neurčitý právní pojem vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního
případu a usoudit, zda podmínka vázající se k neurčitému právnímu pojmu je v projednávané věci
splněna či nikoliv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne20. 10. 2004,
č. j. 1 As 10/2003 – 58, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73).
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že výše uvedenému požadavku rozhodnutí
žalovaného nevyhovuje. Se žalovaným lze souhlasit potud, že z čistě jazykového významu slova
„neprodleně“ je zřejmé, že znamená bez prodlení, bez zbytečného odkladu, okamžitě, či ihned.
Vyplývá to např. ze Slovníku spisovného jazyka českého, Academia Praha 1989, III. díl, str. 331.
Jako příklad se zde uvádí neprodleně poskytnutá lékařská pomoc, neprodleně se vypravit
na cestu. Neprodlený pak znamená provedený bez otálení, bezodkladný, naléhavý,
např. neprodlený návrat, neprodlené řešení situace. Je tedy zřejmé, že pojem neprodleně
představuje krátký časový úsek – viz např jeho výše uvedené spojení s lékařskou pomocí.
Z uvedeného je patrno, že čeština užívá tento výraz především pro situace, které jsou velice
naléhavé a nesnesou odkladu.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na způsob, jakým je pojem
„neprodleně” použit v jiných právních předpisech než v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců. Tak např. podle §71 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) musí být notářské zápisy neprodleně po sepsání uloženy v kanceláři notáře pod uzávěrou,
podle §47 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), je řidič, který měl účast na dopravní
nehodě povinen neprodleně zastavit vozidlo, podle §41 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách
a změně některých zákonů (vodní zákon), kdo způsobí nebo zjistí havárii, je povinen ji neprodleně hlásit
Hasičskému záchrannému sboru České republiky nebo jednotkám požární ochrany nebo Policii České republiky,
případně správci povodí. Z výše uvedených příkladů vyplývá, že pojem neprodleně zákonodárce užívá
v souvislosti s úkony, které jsou velice naléhavé a nesnesnou sebemenší odklad. Jistě není možné,
aby notáři trvalo několik dnů, týdnů či dokonce měsíců než notářský zápis po sepsání uloží
v kanceláři pod závěrou, či aby tomu, kdo způsobí nebo zjistí havárii ve smyslu §41 odst. 2
vodního zákona trvalo několik dnů či týdnů její nahlášení. Zákonodárce sice ne ve všech
případech pojem neprodleně používá v souvislosti s těmi nejnaléhavějšími a neodložitelnými
úkony a připouští provedení úkonu v několik dnech - zde lze poukázat namátkou na §128
odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
podle kterého insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný
anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní
tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán, případně na znění §71 odst. 3
správního řádu, podle kterého pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně (Nejvyšší správní soud
má za to, že výrazy bezodkladně a neprodleně mají prakticky takřka stejný význam), je správní orgán
povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení.
V případě plynutí času pro podání žádosti pak obecně není třeba tomuto pojmu
přisuzovat tak velkou časovou naléhavost jako v běžném jazyce, či v jiných, výše uvedených
právních předpisech. Zejména to platí za situace, kdy zákon sice předepisuje, že žádost
o povolení k trvalému pobytu je nutno podat neprodleně, tedy bez odkladně, po ukončení řízení
o udělení mezinárodní ochrany, avšak současně předpokládá, že v žádosti je povinen cizinec
uvést veškeré náležitosti žádosti uvedené §70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a zejména
je pak povinen k žádosti doložit doklady vyjmenované v odst. 2 téhož ustanovení, tj. fotografii,
cestovní doklad, dále např. rodný list, doklad potvrzující účel pobytu na území, výpis z evidence
Rejstříku trestů, doklad o zajištění ubytování na území (§71 odst. 2 téhož zákona) apod.
Již z důvodu nutnosti obstarání zákonem předepsaných podkladů je zřejmé, že lhůta předepsaná
k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, charakterizovaná neurčitým právním pojmem
„neprodleně“ , nemůže být vykládána stejně, jako pojem neprodleně vztahující se k poskytnutí
lékařské pomoci, tedy okamžitě, tj. v časovém úseku několika minut, hodin, či několika málo dnů.
Sám žalovaný připouští lhůtu několika týdnů, což Nejvyšší správní soud zjistil ze správních spisů
uvedeného správního orgánu, které si z podnětu stěžovatele vyžádal za účelem ověření výkladu
tohoto pojmu stěžovatelem v minulosti, jakož i za účelem ověření stěžovatelem tvrzené námitky
o porušení ustálené praxe žalovaného při výkladu tohoto pojmu. Jde o rozhodnutí žalovaného
č. j. MV-745/VS-2008 a č. j. MV-551/VS-2008 (obě věci spolu skutkově souvisejí, neboť jde
o rodinné příslušníky). Z těchto spisů Nejvyšší správní soud zjistil, že v rozhodnutí ze dne
21. 1. 2008, č. j. MV - 551/VS - 2008 žalovaný konstatoval, že pojem „neprodleně” není v zákoně
o pobytu cizinců přesně vymezen. Pojmem „neprodleně” je v zákoně vyjádřeno, že žádost o povolení k trvalému
pobytu musí být podána bezodkladně, bez zbytečného prodlení a bezprostředně po ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Obecně lze akceptovat časovou prodlevu několika dnů, maximálně týdnů. K tomu, aby bylo
možno uznat časovou prodlevu delší, by musely být zjištěny takové významné skutkové okolnosti, které by
objektivně bránily včasnému podání žádosti. Žádné takové okolnosti žadatel v průběhu řízení neuvedl
a neodůvodnil časovou prodlevu ani v podaném rozkladu. Podání žádosti po uplynutí tří měsíců a 18 dnů
od ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze považovat za neprodleně, jelikož časová prodleva je příliš
velká na to, aby mohla být akceptovatelná.
V rozhodnutí ze dne 21. 1. 2008, č.j. MV - 745/VS - 2008 žalovaný konstatoval, že žádost
o povolení k trvalému pobytu byla podána dne 3. 5. 2007, což je tři měsíce a 18 dní po ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany. V daném případě nebyla splněna zákonná podmínka uvedená v ustanovení §67 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žadatelka o povolení k trvalému pobytu nepožádala neprodleně
po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Pojem „neprodleně” není zákonem o pobytu cizinců vymezen,
avšak dle názoru správního orgánu není možné za neprodleně podanou žádost považovat takovou žádost,
která byla podána po třech měsících a osmnácti dnech od ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Pro nesplnění uvedené podmínky byla žádost žadatelky zamítnuta, neboť zákon nepřipouští možnost prominutí
nesplnění podmínky neprodleného podání žádosti.
I když lze připustit, že pro posuzovanou věc, zejména ve vztahu k tvrzenému porušení
ustálené praxe žalovaného při vyřizování žádostí o povolení k trvalému pobytu, nejsou vyžádané
spisy příliš relevantní, neboť žádosti o povolení k trvalému pobytu zde byly podány
až po uplynutí 3 měsíců a 18 dnů od ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany,
tedy nepochybně s velkou časovou prodlevou a nikoliv neprodleně, lze z nich pro posuzovanou
věc, alespoň ze spisu sp. zn. MV 551/VS-2008 vytěžit, jak si pojem neprodleně vykládal
ve zde posuzovaném případě. Uváděl, že žádost musí být podána bezodkladně, bez zbytečného
prodlení a bezprostředně po ukončení řízení mezinárodní ochrany s tím, že lze akceptovat
časovou prodlevu několika dnů, maximálně týdnů. Kolik týdnů má žalovaný zde na zřeteli
neuvádí, pouze připouští, že delší časovou prodlevu by bylo možno uznat, pokud by byly zjištěny
takové skutkové okolnosti, které by objektivně bránily včasnému podání žádosti (ostatně
i v projednávané věci stěžovatel v jednom ze svých vyjádření připouští, že v některých případech
mohla být v minulosti jeho praxe jiná – zřejmě ve smyslu větší benevolence při posuzování
zmíněného časového úseku – a poukazuje v této souvislosti na možný vývoj správní praxe
a analogii vývoje i judikatury soudní).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že v napadeném
rozhodnutí žalovaného zcela absentuje výklad neurčitého právního pojmu „neprodleně“,
když tomuto výkladu nepostačuje, pokud žalovaný uvedl, že za neprodleně podanou žádost
nelze pokládat žádost podanou po uplynutí 1 měsíce a 13 dnů. Sám žalovaný připouští
v jiných věcech lhůtu nejen několika dnů, ale i několika týdnů a měl by tudíž vyložit,
jak si s ohledem na nutnost vyžádání výše již citovaných potřebných podkladů tuto lhůtu vykládá;
zda počítá s časovou prodlevou, která je potřebná k jejich opatření, v jakém rozsahu
a jak se do interpretace neurčitého právního pojmu promítá konkrétní skutková podstata
a okolnosti projednávané věci. Nelze totiž vyloučit, že za určitých okolností bude pojmu
„neprodleně“ vyhovovat i lhůta několika týdnů (v daném případě necelých 6 týdnů), pokud bude
pro žadatele o povolení k trvalému pobytu časově náročné či jinak komplikované předložit
správním orgánem požadované náležitosti žádosti. Pokud neurčitý správní pojem bude
žalovaným náležitě vyložen a konfrontován se skutkovými zjištěními konkrétního případu, bude
teprve poté možno usuzovat na správnost jeho závěru, přičemž v této souvislosti bude třeba
zaujmout stanovisko i k dosavadní praxi správního orgánu s ohledem na nutnost zachování
principu vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor
k uvážení (viz výše již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 45/2007 – 251).
V této souvislosti však Nejvyšší správní soud upozorňuje, že dosavadní správní praxi není
na druhé straně nutno přeceňovat s ohledem na to, že skutkové okolnosti jednotlivých případů,
zejména pak nutnost obstarání různých podkladů pro rozhodnutí, mohou být zcela odlišné.
K tomu nutno ještě uvést, že stěžovatel poukázal rovněž na skutečnost,
že v novelizovaném zákoně o pobytu cizinců se objevila lhůta dvou měsíců pro podání žádost
o udělení trvalého pobytu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pod bodem č. 82 zákona
č. 379/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byl vskutku
změněn §67 zákona o pobytu cizinců a to tak, že podle odst. 5 tohoto ustanovení lze žádost
podat ministerstvu nejpozději do 2 měsíců po pravomocném ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Tato změna zákona o pobytu cizinců nabyla s ohledem na Čl. XIV zákona
č. 379/2007 Sb., účinnosti dnem vyhlášení tohoto zákona, tj. dnem 5. 12. 2007. Podle §75 odst. 1
s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází však soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Stěžovatel podal žádost o udělení trvalého
pobytu dne 19. 9. 2007, tedy před nabytím platnosti a účinnosti §67 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců. Na posuzovanou věc tak §67 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
ode dne 5. 12. 2007 tudíž nedopadá, jak správně namítá žalovaný. Nicméně nutno
v této souvislosti poukázat na důvodovou zprávu k návrhu zákona o změně zákona o pobytu
cizinců na území České republiky, v níž se především uvádí, že zákon je vydáván v souvislosti
s nezbytností v právním řádu České republiky reagovat na právní předpisy EU v cizinecké
a azylové oblasti. Vedle tohoto hlavního cíle změn se v obecné části důvodové zprávy uvádí,
že se jí na základě poznatků dosavadní praxe zpřesňují některá ustanovení cizineckého zákona,
a to zejména v souvislosti s vydáváním povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany
cizince na území. Nejvyšší správní soud tedy předpokládá, že nahrazení neurčitého právního
pojmu „neprodleně“ v §67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, lhůtou dvouměsíční je právě jedním
z důsledků rozkolísané správní praxe, a potíží při výkladu neurčitého právního pojmu.
I když pro posuzovanou věc nelze význam této změny přeceňovat, lze z ní usuzovat,
že i zákonodárce pokládá za optimální lhůtu, v níž je možno podat žádost o povolení k trvalému
pobytu při nutnosti vyhovění požadavkům zákona, právě lhůtu dvou měsíců, což by při výkladu
neurčitého právního pojmu mělo být rovněž zohledněno.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že se stěžovateli podařilo
dovolat kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nesprávného
posouzení právní otázky soudem a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci správním
orgánem ohledně důvodů, které vedly žadatele k podání žádosti po uplynutí doby 1 měsíce
a 13 dnů. Pokud takové rozhodnutí bylo městským soudem akceptováno, jsou stěžovatelovy
námitky důvodné. To je také příčinou, pro kterou Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Bude tudíž
na něm, aby z důvodů výše vyložených zrušil přezkoumávané rozhodnutí žalovaného a věc
mu rovněž vrátil k dalšímu řízení.
Pro úplnost nutno uvést, že nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud tu námitku
stěžovatele, v níž se rovněž dovolával důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. a v níž namítal, že žalovaný pochybil, když neprovedl další dokazování za účelem
ověření, zda skutečně existovala rozdílná praxe ministerstva při výkladu zákona a požadoval
po žalovaném, aby konkrétními spisy doložil rozdílnost soudní praxe. V této skutečnosti Nejvyšší
správní soud nespatřuje vadu rozhodnutí žalovaného, neboť není jeho povinností k nekonkrétní
námitce stěžovatele, aby žalovaný vyhledal veškeré spisy, v nichž byla uvedená otázka řešena.
Podle §3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2. Návrh stěžovatele
jde nad rámec tohoto požadavku, pokud jinak rozhodnutí žalovaného podmínkám citovaného
ustanovení vyhovuje.
V novém rozhodnutí pak městský soud rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu