ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.266.2015:26
sp. zn. 4 As 266/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: S. P.,
zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 14. 10. 2015, č. j. 15 A 141/2013 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 8. 2013, č. j. 4427/2013 (dále též „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne
10. 4. 2013, č. j. MmM/041615/2013/OSČ/LP, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně
o udělení řidičského oprávnění skupiny A a B pro nesplnění podmínky „obvyklého bydliště“
na území České republiky. Žalovaný podrobně popsal průběh správního řízení před správním
orgánem a vysvětlil, že vznikly pochybnosti, zda žalobkyně skutečně splňuje podmínky obvyklého
bydliště na území České republiky. Vycházel z toho, že podle ustanovení §92 odst. 4 písm. d)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), musí řidič k žádosti o řidičské oprávnění přiložit doklad prokazující obvyklé bydliště
žadatele, který nemá na území České republiky trvalý pobyt. Souhlasil se závěrem správního
orgánu prvního stupně, že pouhé předložení dokladů v podobě potvrzení o přechodném pobytu,
výpisu z katastru a nájemní smlouva nemusí nezbytně prokazovat, že žalobkyně zde má obvyklý
pobyt. Žalobkyně k žádosti o vydání řidičského oprávnění přiložila pouze doklad o přechodném
pobytu a nájemní smlouvu uzavřenou mezi ní a V. P. s předmětem pronájmu nemovitosti na
adrese P. č.p. 95. Na základě pochybností o pravdivosti prokazovaného místa obvyklého pobytu
byla žalobkyně vyzvána k odstranění nedostatků žádosti, tj. k předložení dokumentů
prokazujících osobní či profesní vazby k České republice. Současně požádal příslušný německý
orgán veřejné správy Kraftfahrt – Bundesmat Flensburg o sdělení informací ohledně řidičského
oprávnění žalobkyně v Německu a požádal Policii České republiky o sdělení, zda žalobkyně
v zákonem vyžadované době pobývala v místě tvrzeného přechodného pobytu. Prvoinstanční
orgán rovněž požádal pronajímatele předmětné nemovitosti o informace ohledně skutečného
pobytu žalobkyně. Vysvětlil, že pochybnosti dovodil z obsahu nájemní smlouvy, která
nekonkretizuje, jakou část nemovitosti žalobkyně pronajímá, když navíc stejnou nájemní smlouvu
uzavřel totožný pronajímatel i s dalšími cizinci, a to zpravidla ve stejném časovém období.
Žalovaný se s tímto postupem správního orgánu prvního stupně ztotožnil, neboť doklady
předloženými žalobkyní nebylo doloženo, že zde má vazby vyjmenované v §2 písm. hh) zákona
o silničním provozu. Žádná z těchto vazeb však nebyla v projednávané věci žalobkyní prokázána.
Zdůraznil, že pronajímatel žalobkyně odmítl sdělit správnímu orgánu požadované údaje o
ubytování žadatelky. Těmito skutkovými okolnostmi se přitom správní orgán musel v souladu s §
2 a 3 správního řádu podrobně zabývat. K právní úpravě žalovaný vysvětlil, že od 1. 1. 2012 byl
zákon o silničním provozu s ohledem na změnu komunitární směrnice novelizován tak, že
stěžejní je materiálně formální vymezení obvyklého bydliště v podobě existence doložitelných
osobních či pracovních vazeb k místu přechodného pobytu. To má za cíl zabránit účelovým
podáváním žádostí o řidičská oprávnění v rámci Evropské unie. Dokumenty předložené
žalobkyní dokládají pouze to, že žalobkyně má právo zdržovat se na území České republiky se
zajištěným ubytováním, avšak neprokazují, že tu má obvyklé bydliště. Žádné další důkazní
prostředky ani přes výzvy správního orgánu žalobkyně nepředložila. Obdobný postup v jiné věci
žadatele o řidičské oprávnění schválil podle žalovaného i správní soud. K otázce přítomnosti
účastníků při úkonech správního orgánu žalovaný obsáhle citoval právní úpravu a příslušné
doktrinální závěry, a uvedl, že práva účastníka řízení jsou dostatečně chráněna tím, že se může
před vydáním rozhodnutím seznámit s obsahem správního spisu a vyjádřit se k němu. Žalovaný
rovněž nezjistil, že by správní orgán prvního stupně postupoval při obstarávání důkazních
prostředků v rozporu se zákonem. Odmítl, že by správní orgány měly vystupovat v řízení pouze
jako pasivní příjemci žádostí, aniž by byli oprávněni zkontrolovat skutkový stav věci a aplikovat
zásadu volného hodnocení důkazů. K námitce o nezákonnosti shromažďování důkazů žalovaný
připomněl obsah §1 odst. 2, §2 odst. 1 a §3 správního řádu, jakož i §82 odst. 5 a §129 zákona
o silničním provozu, přičemž uvedl, že správní orgány nejsou pouhými pasivními distributory
potvrzení, osvědčení nebo dokladů, aniž by si mohly ověřit relevantnost dokládaných údajů.
Konstatoval, že právním základem spolupráce českých a německých orgánů je Smlouva uzavřená
mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém
sousedství a přátelské spolupráci, která byla zveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 521/1992 Sb.
Vzájemné poskytování informací mezi českými a německými správními orgány tedy nelze
považovat za nezákonné. Spolupráce, ke které došlo v posuzovaném případě, odpovídá §42 a §
50 odst. 1 správního řádu, neboť právo získané v České republice, tj. oprávnění k řízení
motorových vozidel, lze uplatňovat nejen v České republice, ale také v Německu. Spoluprácí a
výměnou informací mezi správními orgány byla nadto chráněna práva žalobkyně. Žalovaný
nepřisvědčil tvrzení, že prvoinstanční orgán byl povinen respektovat doložené důkazní
prostředky, protože posuzování obvyklého bydliště nepodléhá volnému hodnocení důkazů.
Žalovaný v této souvislosti opět poukázal na §3 a §50 odst. 3 a 4 správního řádu. Dotaz
adresovaný německému správnímu orgánu tudíž považoval žalovaný za adekvátní a za správný,
neboť jen tak mohly být zjištěny a ověřeny rozhodné okolnosti případu, případně mohlo být
zabráněno, aby žalobkyně byla za určitých okolností následně německými orgány viněna z maření
výkonu úředního rozhodnutí nebo z jiného protiprávního jednání.
[2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou ze dne 24. 10. 2013,
v níž namítala, že doložila všechny doklady pro udělení řidičské oprávnění, jak požaduje zákon
o silničním provozu. Vytýkala žalovanému, že zákon vykládá příliš restriktivně, takže není vlastně
nikdo, kdo by mohl jím aplikované podmínky splnit. Pojem trvalý pobyt dle zákona o silničním
provozu žalobkyně vykládala tak, že postačuje, když jí bylo vydáno potvrzení o přechodném
pobytu na území České republiky, zvláště když u cizince majícího evidenčně hlášenu adresu
pobytu na území České republiky je tato skutečnost v rámci pobytových kontrol zkoumána.
Jelikož předložila potvrzení o přechodném pobytu, měla za to, že tím doložila adresu na území
České republiky a že nemusela ničeho dalšího dokazovat. Žalobkyně vyslovila přesvědčení,
že národní úprava je pro ni příznivější než čl. 12 směrnice č. 2006/126/ES definující pojem
obvyklého bydliště, avšak i v takovém případě bylo na místě aplikovat tento výhodnější
vnitrostátní režim. Výhodnější právní úpravy obsažené ve směrnici se přitom dle žalobkyně může
dovolávat pouze soukromá osoba, nikoli stát. Zdůraznila, že žalovaný ani správní orgán prvního
stupně neměly oprávnění přezkoumávat správnost nebo platnost dokladu vydaného podle zákona
o pobytu cizinců jiným správním orgánem, dokládající její přechodný pobyt na území republiky.
Odkaz žalovaného na rozsudek správního soudu nebyl na místě, neboť se jednalo o skutkově
a právně zcela odlišný případ. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že správní orgány jsou vázány
zásadou zákonné teorie důkazní, neboť §92 odst. 4 písm. d) zákona o pobytu cizinců výslovně
stanoví důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat svůj obvyklý pobyt. Správní orgán
za takové situace proto nemá podle žalobkyně zkoumat správnost předložených listin,
má jen podle §92 zákona o silničním provozu právo ověřit si pravdivost údajů obsažených
v čestném prohlášení, a to u příslušného úřadu státu, u něhož měl žadatel předchozí bydliště.
Postup správního orgánu při ověření správnosti důkazů v tomto řízení byl nadto stižen
podstatnými vadami, neboť žalovaný nevysvětlil, v čem nesprávnost předložených listin spatřuje,
přičemž vycházel z nezákonně získaných důkazních prostředků. „Důkazy z internetu“ nebyly
správními orgány blíže specifikovány, navíc nebylo sděleno, jakým způsobem se vztahují
na případ žalobkyně. Žalovaný v neposlední řadě pochybil, když využil blíže neidentifikované
přípisy zahraničních úřadů, aniž by důkladněji zkoumal jejich procesní režim. Cizí správní orgán
totiž nemá podle žalobkyně pravomoc se mísit do věcí náležejících do vnitrostátní pravomoci
suverénního státu. Žalobkyně nesouhlasila také s tím, jakým způsobem správní orgány
komunikovaly s Policií České republiky a k jakým závěrům na základě těchto reakcí dospěly.
Odkaz žalovaného na veřejný zájem považuje žalobkyně za nedostatečný, neboť správní orgány
nevysvětlily, v čem tento veřejný zájem spatřují. Veřejným zájmem přitom rozhodně nemůže být
veřejný zájem Spolkové republiky Německo. Správní orgány porušily zákon tím, že žádaly policii
o sdělení, resp. o prověření fyzické přítomnosti žalobkyně v jejím bydlišti. Správní orgány, pokud
tedy tvrdí, že šlo o úkon v rámci správního řízení, porušily její procesní práva, neboť jí o tomto
úkonu nevyrozuměly. Za nedostatečné považuje to, že měla pouze možnost seznámit
se s obsahem rozhodnutí, zvláště když policie nepořídila o této kontrole procesně použitelný
důkazní prostředek. Žalobkyně proto navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
jí vrátil k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 13. 12. 2013, v němž se nejprve obecně
vyjádřil k negativnímu jevu v podobě „přeshraniční turistiky za účelem získání řidičského
oprávnění.“ Setrval na argumentaci, že žalobkyně nepředložila takové doklady, které
by prokazovaly, že má na území České republiky obvyklé bydliště, neboť k místu, kde
je přihlášena k přechodnému pobytu, nemá ani osobní a ani pracovní vazby. Současná právní
úprava přitom stanoví, že správní orgány mají toto materiální kritérium s ohledem na výše
popsaný negativní jev zkoumat. Takovéto vymezení obvyklého bydliště z hlediska zákona
o silničním provozu přitom nemá jakýkoli dopad na osoby s trvalým pobytem na území České
republiky, pouze se vztahuje na osoby (žadatele o řidičské oprávnění), které zde mají přechodný
pobyt a které tudíž musí svůj vztah k České republice náležitě prokázat. Proto správní orgán
prvního stupně přistoupil k prošetření důvodnosti a charakteru pobytu žadatelky. Odmítl tvrzení
žalobkyně, že by postupoval v rozporu s procesními předpisy. Spolupráci správních orgánů
s německými orgány řeší mezinárodní smlouva zveřejněná pod č. 521/1992 Sb. Přípis německého
správního orgánu podle žalovaného nepředstavuje nezákonné vměšování do vnitřních záležitostí
jiných států, ale je nutné jej vnímat jako naplnění snahy o spolupráci, zvláště když na základě
získání českého řidičského oprávnění by byla žalobkyně oprávněna k řízení motorových vozidel
i na území Spolkové republiky Německo. Konstatování obecně známých skutečností spočívající
v tom, že existují společnosti či agentury, které nabízejí na svých webových stránkách získání
řidičského oprávnění, nemělo podle žalovaného zásadní vliv na výrok napadeného rozhodnutí.
Stran námitek vůči provedenému dokazování setrval žalovaný na stanovisku, že postačí, pokud
žalobkyně měla možnost se k provedeným důkazům vyjádřit při nahlížení do spisu. Žalovaný
proto navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[4] V replice ze dne 15. 1. 2014 žalobkyně setrvala na stanovisku, že žalovaný porušil její
práva, a to zejména nesprávným procesním postupem.
[5] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 15 A 141/2013 – 41,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění podrobně popsal průběh správního řízení,
přičemž se zaměřil na jednotlivé úkony správního orgánu, jimiž ověřoval obvyklý pobyt
žalobkyně na území České republiky. Pro výklad zákona o silničním provozu je podle soudu
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu stěžejní směrnice č. 2006/126/ES, která
se vztahuje k otázce vydávání řidičských průkazů občanům jiných členských států. Nemohl proto
přisvědčit názoru žalobkyně, že je nutné použít údajně „měkčí“ vnitrostátní úpravy bez ohledu
na tuto unijní úpravu. Recentní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu zákon o silničním
provozu s ohledem na tuto unijní úpravu tedy vykládá tak, že žadatel musí doložit svůj faktický
vztah k území České republiky, přičemž pouhý formální titul opravňující jej k pobytu na tomto
území po určitou dobu není dostačující. Soud souhlasil se žalobkyní, že zákon o silničním
provozu počítá s předložením potvrzení o přechodném pobytu a s doložením nájemní smlouvy,
avšak vysvětlil, že se jedná o důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat své obvyklé bydliště
na území České republiky, přičemž jejich hodnocení provádí správní orgán. Při své úvaze správní
orgány mohly rovněž přihlédnout k veřejně známým skutečnostem dostupným z internetu
o možnosti získat za úplatu na území České republiky řidičské oprávnění občany Německa.
Rovněž mohly žádat o součinnost Policii ČR a Spolkový úřad Kraftfahrt Bundesamt Flensburg.
Správní řízení tedy bylo ovládáno zásadou materiální pravdy, přičemž správní orgány měly zjistit
všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Formalizované doklady předložené
žalobkyní podle závěru soudu nijak nedokládaly její materiální pobyt na území České republiky.
Výklad žalobkyně dovolávající se legální důkazní teorie by zcela popřel požadavek zákonodárce
na zkoumání bližšího vztahu žadatelů o řidičské oprávnění k České republice. Není totiž důležité,
kolik důkazních prostředků žalobkyně předloží, ale jaký je jejich obsah a co ve skutečnosti
dokazují. Soud se proto zcela ztotožnil se závěry správních orgánů, že žalobkyně neprokázala
své obvyklé bydliště na území České republiky, neboť zvláště podle zjištění z pobytové kontroly
nebyla na jí udávané adrese zjištěna její přítomnost, naopak pronajímatel uvedl, že se zde zdržuje
pouze nárazově. Z důvodu nadbytečnosti proto soud nepřistoupil k dokazování, zda v rámci
řízení o vydání potvrzení o přechodném pobytu občana EU byl zjišťován faktický pobyt osoby
a účel pobytu, neboť pojem obvyklé bydliště podle zákona o silničním provozu se nekryje
s pojmem přechodného pobytu občana EU. Soud nepřisvědčil ani požadavku žalobkyně, aby byla
o všech jednotlivých úkonech správního orgánu prověřujících její tvrzení předem vyrozuměna,
neboť v případě provádění dokazování písemnou formou pro zachování jejích procesních práv
plně postačuje, pokud byla vyrozuměna o ukončení shromažďování podkladů a o možnosti
se s nimi seznámit, čehož žalobkyně nevyužila.
[6] Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2015,
č. j. 15 A 141/2013 – 41, se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační stížností
ze dne 30. 11. 2015, z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Setrvala
na stanovisku, že správní orgán i krajský soud nesprávně vykládají ustanovení §2 písm. hh)
zákona o silničním provozu, neboť přechodný pobyt občana členského státu ve smyslu §87
zákona o pobytu cizinců na území České republiky naplňuje znaky trvalého pobytu fyzické osoby
na území České republiky dle zákona o silničním provozu. Opačný výklad je podle stěžovatelky
diskriminační, neboť český státní příslušník bez ohledu na fakticitu bydliště splní podmínku
obvyklého bydliště pouhou registrací, kdežto u občanů Evropské unie jsou zkoumány další
podmínky. Trvala rovněž na tom, že vnitrostátní úprava je pro ni výhodnější, neboť pojem
obvyklé bydliště modifikuje fikcí naplnění jeho znaků v případě, že fyzická osoba má na území
trvalý pobyt, bez ohledu na to, zda zde fakticky pobývá. Odkaz soudu na judikaturu Nejvyššího
správního soudu není na místě, neboť stěžovatelka dovozuje obdobnost pojmu trvalý pobyt
fyzické osoby na území České republiky a přechodný pobyt na území České republiky.
Stěžovatelka přitom vyslovila přesvědčení, že již zákon o pobytu cizinců umožňuje zkoumat účel
žádosti o povolení k přechodnému pobytu, přičemž případné obcházení tohoto zákona by mělo
podle stěžovatelky za důsledek nevydání takového povolení. K této otázce přitom směřoval i její
návrh na provedení dokazování, což krajský soud bezdůvodně odmítl. Stěžovatelka vyjádřila
přesvědčení, že správní řízení bylo zatíženou podstatnou vadou v podobě zaujatosti vůči
žadatelům o řidičské oprávnění, jež jsou občany jiného členského státu Evropské unie.
Nesouhlasila se zjednodušujícím závěrem soudu, že postačovalo to, že měla možnost seznámit
se s písemnými podklady, zvláště když samotný závěr o tom, že dané skutkové zjištění
je zachyceno v písemné podobě, neznamená ještě, že se jedná o písemný důkaz, o jehož
provedení nemá být účastník řízení vyrozuměn. Pokud správní orgán chtěl zpochybnit listiny
předložené stěžovatelkou, měl provést klasický výslech svědků, nikoli se spokojit pouze
s vyjádřením pronajímatele. Obdobné výhrady měla stěžovatelka vůči tomu, jakým způsobem
postupovala Policie při kontrole jejího pobytu. Vyslovila proto přesvědčení, že správní orgány
obešly příslušné procesní postupy, což způsobuje nepoužitelnost takto získaných důkazních
prostředků. Ve vztahu k těmto námitkám je podle stěžovatelky rozsudek soudu
nepřezkoumatelný, neboť se jimi v dostatečné míře nezabývá. Stěžovatelka proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a napadené rozhodnutí.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatelky vyjádřil podáním ze dne 14. 12. 2015,
v němž se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, proto navrhoval zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vzešel (ustanovení §102
s. ř. s.), kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou
naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor. Podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu „vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je totiž natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy
z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[12] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadený rozsudek jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná stěžovatelka
jeho obsahu porozuměla, přičemž s jeho závěry polemizuje v obsáhlé kasační stížnosti, v níž
nesouhlasí s meritorními závěry krajského soudu. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozsudek
krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry soudu nesouhlasí
a považuje je ze svého úhlu pohledu za nedostatečné, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[13] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny. Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí za zákonné. Krajský soud
v Ústí nad Labem se v odůvodnění tohoto rozhodnutí tedy řádně vyjádřil k zákonnosti
napadeného rozhodnutí. Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem vyjádřil svůj právní názor
ohledně (ne)důvodnosti žaloby, pak z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky a že dospěl
k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek
důvodů. Nejvyšší správní soud v neposlední řadě nepřisvědčil námitce, že krajský soud zatížil
napadený rozsudek nepřezkoumatelností, když uvedl, že „[…] pokud se provádí dokazování písemnou
formou, jako tomu bylo v předmětné věci, plně postačuje, aby účastník řízení dostal příležitost před rozhodnutím
ve věci seznámit se s podklady pro rozhodnutí. […]“; neboť se jedná o právní názor, který krajský soud
uvedl v návaznosti na konkrétní žalobní námitku, a to dostatečně srozumitelně. Otázka,
zda je tento názor správný, nemůže naplňovat kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., ale jedná se o argumentaci dovolávající se kasačních důvodů dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., která bude vypořádána v příslušné části tohoto rozsudku.
[14] K věci samé Nejvyšší správní soud uvádí:
Podle ustanovení §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu „K žádosti musí být přiložen
doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, nebo návrh
jiného důkazního prostředku k jeho prokázání, nebo potvrzení o studiu podle §82 odst. 4; dokladem
prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména 1. potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu
cizinců na území České republiky, 2. výpis z katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva k nemovitosti,
3. nájemní smlouva k nemovitosti, 4. potvrzení o zaměstnání, 5. výpis z živnostenského rejstříku.“
Podle ustanovení §2 písm. hh) zákona o silničním provozu „Pro účely tohoto zákona obvyklé bydliště
na území České republiky je místo trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky, nebo pokud fyzická
osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České republiky, kde fyzická osoba
1. pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými se rozumí zejména soužití
ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň i z důvodů
podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky,
nebo 2. pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou
samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě
omezen na dobu určitou.“
[15] Pro interpretaci těchto zákonných ustanovení má podle názoru Nejvyššího správního
soudu stěžejní význam směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2006/126/ES
ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech, která v otázce vydávání řidičských průkazů
občanům jiných členských států v zásadě přebrala předchozí (výše uvedenou) úpravu.
V čl. 7 odst. 1 písm. e) citované směrnice „Řidičské průkazy se vydávají pouze žadatelům, kteří: mají
obvyklé bydliště na území členského státu vydávajícího průkaz nebo mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců
studují.“ Podle čl. 12 směrnice „Pro účely této směrnice se „obvyklým bydlištěm“ rozumí místo, kde se určitá
osoba obvykle zdržuje, tj. nejméně 185 dní v kalendářním roce, z důvodů osobních a profesních vazeb nebo
v případě osob bez profesních vazeb z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých vztahů mezi touto osobou
a místem, kde bydlí. Za obvyklé bydliště osoby, jejíž profesní vazby jsou jinde než osobní vazby a která tedy
střídavě pobývá na různých místech ve dvou nebo více členských státech, se však považuje místo jejích osobních
vazeb, pokud se tam pravidelně vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá v některém
členském státě, aby zde vykonávala časově omezený úkol. Navštěvování vysoké školy nebo školy neznamená
přesun obvyklého bydliště.“
[16] K otázce obvyklého bydliště se vyjádřil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
30. 4. 2013, č. j. 4 As 40/2012 – 26, v němž uvedl, že „žalobce v době řízení udal adresu svého
přechodného pobytu na území České republiky, na které se však fakticky nezdržoval, popř. se zde zdržoval pouze
krátkodobě – v řádu dnů či po dobu několika týdnů, zatímco zákon o silničním provozu v §2 písm. hh)
vyžadoval přechodný pobyt v trvání alespoň 185 dnů.“ Tento závěr dále rozvedl v rozsudku ze dne
13. 11. 2013, č. j. 6 As 47/2013 – 68, v němž konstatoval, že „Text zákona o silničním provozu
(ve znění účinném v době vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání řidičského oprávnění
v obnoveném řízení) byl podle názoru Nejvyššího správního soudu jednoznačný. Ačkoliv lze souhlasit
se stěžovatelem, že hlavním účelem ustanovení §2 písm. hh) citovaného zákona bylo definovat, který úřad
je místně příslušným správním orgánem pro posouzení žádosti o řidičské oprávnění, zároveň zákonodárce využil
této příležitosti, aby definoval pro účely zákona o silničním provozu též legislativní zkratku „přechodný pobyt“.
Užívání legislativních zkratek vede k žádoucímu zkrácení zákonného textu. V daném případě byla v rámci
definice jednoho zákonného pojmu zavedena též definice zákonného pojmu jiného (což lze s jistou nadsázkou
označit za verbální ekonomii zákona), nicméně zákonodárce tak učinil dostatečně srozumitelným způsobem
(srov. text v závorce »dále jen „přechodný pobyt“«). Pro splnění podmínky vymezené v §82 odst. 1 písm. d)
zákona o silničním provozu tedy nepostačí mít na území ČR přechodný pobyt v obecném smyslu, jak správně
dovodil krajský soud, nýbrž ve smyslu definovaném ustanovením §2 písm. hh) zákona o silničním provozu.
Hlavní kasační námitka stěžovatele je tím vyvrácena... Je zcela na žalobci jako žadateli, aby doložil, že splnil
podmínky pro udělení řidičského oprávnění včetně podmínky přechodného pobytu.“ S tímto náhledem se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje. Totéž platí i pro otázku, zda se má podle zákona o silničním provozu jednat
o přechodný pobyt formální (tedy pouhé právo na území České republiky přechodně pobývat, které by trvalo
dostatečně dlouhou dobu), nebo o přechodný pobyt faktický, tedy skutečný fyzický pobyt na území státu. Krajský
soud na str. 7 a 8 svého rozsudku přesvědčivě dovodil, že platí druhá možnost, tedy faktický pobyt. Opřel
se přitom o definici přechodného pobytu v jeho obecném smyslu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2011, když uvedl:
„Z ustanovení §16 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění vyplývá mimo jiné, že cizinec pobývá na území
České republiky přechodně po překročení státních hranic České republiky a po ukončení hraniční kontroly,
nebyl-li mu v rámci hraniční kontroly policií odepřen vstup na území, nebo po překročení státních hranic, není-li
hraniční kontrola prováděna. V případě provádění hraniční kontroly přechodný pobyt počíná dnem a hodinou
překročení státních hranic České republiky, je-li hraniční kontrola prováděna mimo území, nebo dnem a hodinou
ukončení hraniční kontroly, je-li tato prováděna na státních hranicích České republiky nebo po překročení těchto
hranic. Z dalších ustanovení zákona o pobytu cizinců vyplývá, že občané EU pobývají na území České republiky
bez víza. Z ustanovení §93 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že i na občany EU se vztahuje ohlašovací
povinnost, neboť občan EU je povinen ohlásit na policii místo pobytu na území ve lhůtě do 30 dnů ode dne vstupu
na území, pokud jeho předpokládaný pobyt bude delší než 30 dnů.“ Dále krajský soud uvažoval
takto:
„Samotné potvrzení o přechodném pobytu nedokládá délku trvání přechodného pobytu cizince na území České
republiky, neboť k podání žádosti postačuje odhodlání občana EU zdržovat se na území České republiky déle
než 3 měsíce, které následně nemusí být naplněno. K vydání potvrzení není ani nutné trvání přechodného pobytu
na území České republiky po určitou dobu.“ Také tyto úvahy považuje Nejvyšší správní soud za zcela správné
a přiléhavé, přičemž kasační stížnost nepřináší žádné argumenty, které by byly způsobilé argumentací krajského
soudu otřást… Pobyt tedy může být přerušován a postačí, pokud se v součtu žadatel zdržuje na území
rozhodujícího státu více než polovinu dní v roce. “
[17] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že s předložením potvrzení
o přechodném pobytu, případně nájemní smlouvy je počítáno v ustanovení §92 odst. 4 písm. d)
zákona o silničním provozu, jako s podkladem pro vydání řidičského oprávnění, ale stěžovatel
přehlíží, že se jedná o důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat své obvyklé bydliště
na území České republiky (srov. dikci – doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele), přičemž
hodnocení těchto důkazních prostředků provádí správní orgán. Tyto formalizované doklady však
samy o sobě automaticky neprokazují materiální pobyt stěžovatelky na území České republiky,
tedy obvyklé bydliště spočívající v užším vztahu ve smyslu §2 písm. hh) zákona o silničním
provozu, jak správně a výstižně uvedl krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud v tomto směru zdůrazňuje, že v řízení podle zákona o silničním provozu platí
zásada volného hodnocení, nikoli legální důkazní teorie, jak mylně dovozuje stěžovatelka.
Akceptací takové argumentace by Nejvyšší správní soud nejenže popřel příslušná ustanovení
správního řádu upravující tuto zásadu, ale zcela by tím negoval možnost správního orgánu
posoudit, zda zákonem stanovená kritéria byla skutečně v dané věci splněna – takovýto závěr
je tedy zjevně nepřípustný.
[18] Je totiž nutné, aby žadatelé prokázali svůj bližší vztah k území členského státu tím,
že prokážou skutečnou délku svého pobytu na něm, a to nikoli pouze předložením dokumentů,
které jim formálně pobyt na území členského státu, zejm. s ohledem na veřejnoprávní regulaci
pobytu cizinců, umožňují. Stěžovatelka se sice dovolává jednotlivých částí textu zákona
o silničním provozu, případně zákona o pobytu cizinců, avšak přehlíží, že institut obvyklého
bydliště definovaného pro účely zákona o silničním provozu v jeho ustanovení §2 písm. hh)
požaduje, aby zde osoba pobývala po určitou dobu, čímž zákonodárce zřetelně vyjádřil materiální
kritérium, tedy požadavek skutečného a nikoli pouze úředně evidovaného pobytu žadatele
na území České republiky z důvodů jeho osobních vazeb k členskému státu. Předložení nájemní
smlouvy a potvrzení o povolení k přechodnému pobytu proto samo o sobě nedokládá,
že zde žadatel skutečně po zákonem požadovanou dobu pobýval; není přitom důležité, kolik
důkazních prostředků žadatel předloží, ale důležitý je obsah vztahů jimi založených, který podle
Nejvyššího správního soudu v předmětné věci nenaplňuje pojem „obvyklé bydliště“ stěžovatelky
na území České republiky.
[19] Pokud by Nejvyšší správní soud uznal, že žadateli stačí pro prokázání obvyklého bydliště
např. pouhé předložení potvrzení o umožnění přechodného pobytu a nájemní smlouvy, bylo
by možné, aby takový žadatel „získal obvyklé bydliště“ ve více členských státech Evropské unie,
případně ve všech současně, neboť není právně ani fakticky vyloučeno, aby si žadatel pronajal
více nemovitostí v různých členských státech. Rovněž prostřednictvím tohoto argumentu
ad absurdum Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že pouhým předložením dokladu o možnosti
žadatele pobývat na území členského státu nelze určit, že na území tohoto členského státu získala
taková osoba obvyklý pobyt. V opačném případě by komunitární úprava regulující danou
problematiku zcela postrádala smysl a byla by umožněna tzv. turistika za řidičskými průkazy,
jejímž důsledkem je obcházení represivních opatření členských států Evropské unie v oblasti
odnímání řidičských oprávnění či řidičských průkazů, jak namítá žalovaný. Skutečnost, že existuje
takzvaná „turistika za řidičskými průkazy“, je známá nejen správním orgánům, ale i Nejvyššímu
správnímu soudu, který dokonce řešil po skutkové stránce prakticky identický případ
pod sp. zn. 4 As 275/2015, který se rovněž týkal německého občana, jež měl mít od téhož
pronajímatele pana P. pronajatu nemovitost na téže adrese jako stěžovatelka, a to P. č.p. 95.
[20] Udělení řidičského oprávnění je regulováno §92 odst. 7 ve spojení s §82 odst. 1 zákona
o silničním provozu, podle kterého lze řidičské oprávnění udělit pouze osobě, která má na území
České republiky obvyklé bydliště nebo zde alespoň 6 měsíců studuje. Zákon o silničním provozu
tedy není koncipován tak, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka, že každému žadateli, který
předloží jeden z výše jmenovaných dokladů, bude automaticky vydáno řidičské oprávnění, nýbrž
v případě pochybností musí žadatel prokázat materiální obvyklý pobyt na území České republiky.
Zákon o silničním provozu pouze demonstrativním výčtem vyjmenovává typické důkazní
prostředky, jimiž žadatel může obvyklý pobyt doložit. Posouzení, zda žadatel svůj obvyklý
pobyt prokázal, je pak věcí správního orgánu, který musí své úvahy náležitě vyjádřit,
což se v posuzované věci stalo.
[21] Za situace, kdy stěžovatelka předložila ke své žádosti nájemní smlouvu, jež obsahuje
vlepované údaje identifikující ji jako nájemkyni a která stanoví, že cena za pronájem nemovitosti
bude stanovena dle četnosti používání předmětu nájmu, a to dodatkem k této nájemní smlouvě
po ukončení platnosti nájemní smlouvy, nelze v žádném případě hovořit o tom, že by správní
orgán postupoval šikanózně či předpojatě, když s ohledem na obecné povědomí o „turistice
za řidičskými průkazy“ a s ohledem na poněkud bizarní obsah nájemní smlouvy podrobně
prověřoval, zda stěžovatelka má na území České republiky obvyklý pobyt ve smyslu zákona
o silničním provozu či nikoli. Prvoinstančnímu orgánu tedy nelze vytknout, že na základě
uvedených pochybností vyzval stěžovatelku, aby v souladu s §45 odst. 2 správního řádu
předložila dokumenty prokazující její osobní vazby k území České republiky a že se pokusil zjistit
další okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu ve smyslu §3 ve spojení s §50 odst. 3
správního řádu.
[22] Přitom v posuzované věci je veřejným zájmem, aby řidičská oprávnění získaly pouze
osoby, které splňují podmínky podle §82 zákona o silničním provozu, což ostatně Nejvyšší
správní soud konstatoval již v rozsudku ze dne 30. 4. 2013, č. j. 4 As 40/2012 - 26. Ve světle
uvedených pochybností důkazní situaci stěžovatelky nemohlo pomoci předložené potvrzení
o přechodném pobytu, neboť samo o sobě nedokládá faktický vztah jeho držitele vůči České
republice, avšak toliko tvrzený úmysl pobývat na jejím území po delší dobu. V posuzované věci
rovněž není rozhodné, že stěžovatelka přiložila k žádosti právě doklady předvídané v §92 odst. 4
písm. d) zákona o silničním provozu, neboť již podle rozsudku zdejšího soudu ze dne
12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, „[d]oklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“ ve smyslu §92
odst. 4 písm. d) a §109 odst. 8 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
nemusí sám o sobě prokazovat obvyklé bydliště žadatele. Rozhodující je v souladu s §2 písm. hh) téhož zákona
skutečný fyzický pobyt, nikoliv pobyt formální.“ Z postupu prvoinstančního orgánu ani z dalších
okolností řízení tedy nelze dovodit podjatost či zaujatost prvoinstančního orgánu vůči
stěžovatelce. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje i se závěrem krajského soudu, že by bylo
nadbytečné provádět jakékoli další důkazní prostředky stran toho, zda stěžovatelka měla na tomto
území povolený přechodný pobyt podle zákona o pobytu cizinců, neboť jakékoli závěry plynoucí
z tohoto dokazování by nemohly prokázat, zda na území České republiky měla stěžovatelka
v inkriminované době obvyklý pobyt ve smyslu zákona o silničním provozu, tj. zda měla
k tomuto území bližší osobní vztah, čímž by bylo vyloučeno, že se v jejím případě jednalo
o účelovou „turistiku za řidičskými průkazy“.
[23] Nejvyšší správní soud tudíž nesdílí názor stěžovatelky, podle něhož je třeba přechodný
pobyt občana členského státu Evropské unie považovat za trvalý pobyt ve smyslu §2 písm. hh)
věty první zákona o silničním provozu. Ustanovení §82 odst. 1 písm. d) ve spojení s §2
písm. hh) naposledy uvedeného zákona explicitně rozlišuje případy, kdy žadatel o vydání
řidičského oprávnění má na území České republiky trvalý pobyt a kdy jej naopak nemá. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal důvody, aby pojem trvalý pobyt vyložil odlišně oproti právnímu
řádu, respektive, aby za trvalý pobyt považoval i přechodný pobyt ve smyslu §87a zákona
o pobytu cizinců, jak navrhuje stěžovatelka. Jakkoliv si tyto právní instituty mohou být podobné
z hlediska legislativní konstrukce, nezakládá to žádné pochybnosti o úmyslu zákonodárce,
aby mezi nimi správní orgány rozlišovaly. Ve vztahu k §2 písm. hh) zákona o silničním provozu
lze uvedený závěr dovodit nejen z gramatické interpretace předmětného ustanovení, ale také
z důvodové zprávy k zákonu č. 297/2011 Sb., podle které „[n]ejširší kategorií budou nepochybně osoby
s trvalým pobytem na území České republiky, které je nejsnáze prokazatelné jak z pozice žadatele, tak z pozice
příslušného úředníka. Změna přístupu k vymezení tohoto pojmu se pak projeví zejména při prokazování naplnění
podmínky obvyklého bydliště osobami bez trvalého pobytu v České republice.“
[24] Nejvyšší správní soud se v neposlední řadě zabýval námitkou stěžovatelky, že správní
orgány postavily své závěry na nezákonně získaných důkazech. Zdejší soud se neztotožnil
s tvrzením, že prvoinstanční orgán porušil §13 a §51 odst. 2 správního řádu o dožádání
a o povinnosti vyrozumět účastníky řízení o provádění důkazu, když požádal Policii České
republiky o prověření přechodného pobytu stěžovatelky, a to bez jejího vědomí. Policie České
republiky je podle §167 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců oprávněna provádět z vlastní
iniciativy pobytovou kontrolu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2011,
č. j. 9 Ans 7/2011 - 59, představuje pobytová kontrola typickou policejní, nikoliv správní
činnost. Samotnou pobytovou kontrolou prvoinstanční orgán neprováděl vlastní úkon, tedy
ani dokazování. Jednalo se o samostatnou kontrolní činnost policie, ke které dal prvoinstanční
orgán toliko podnět v souladu s §8 správního řádu. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že spisová
dokumentace neobsahuje listinu, která by byla výslovně označena jako protokol o pobytové
kontrole; obsahuje však úřední záznam Policie České republiky, který podrobně líčí průběh
pobytové kontroly, přičemž podle §50 odst. 1 správního řádu jsou podklady pro vydání
rozhodnutí mimo jiné podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné správy.
Stěžovatelka přitom nikterak nevysvětlila, proč absence výslovného označení dokumentu jako
protokolu o pobytové kontrole vylučuje jeho použití ve správním řízení. Stěžovatelka ostatně
v průběhu řízení nikterak nerozporovala skutečnosti uvedené v tomto úředním záznamu. Podle
Nejvyššího správního soudu však sdělení Policie České republiky o prověření přechodného
pobytu stěžovatelky prokazuje toliko skutečnosti, které policisté vnímali vlastními smysly, nikoliv
skutečnosti, které se dověděli v průběhu pobytové kontroly od přítomného pronajimatele
nemovitosti. Prostřednictvím pobytové kontroly totiž nelze obcházet §55 správního řádu
o důkazu svědeckou výpovědi. Pokud správní orgány chtěly opřít své závěry o tvrzení pana P.,
měly jej předvolat k podání svědecké výpovědi. Tento závěr již Nejvyšší správní soud učinil v
rozsudku ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015 - 40.
[25] Uvedené pochybení správních orgánů však nemělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí,
neboť skutečnosti, které policisté v průběhu pobytové kontroly zjistili vlastními smysly,
dostatečně vyvracejí věrohodnost stěžovatelkou předložených důkazů. Jedná se zejména
o skutečnost, že pronajimatel nemovitosti na výzvu policistů nepředložil knihu ubytovaných
cizinců, přičemž tvrdil, že tam žádný cizinec po celou dobu nepobýval, ale tak jen 2 až 3 dny
v měsíci. Prvoinstanční orgán však nedospěl k závěru o nevěrohodnosti důkazu nájemní
smlouvou na základě skutečnosti, že pronajimatel předmětné nemovitosti neodpověděl na výzvu
k vyjádření. Takový závěr podle Nejvyššího správního soudu z prvoinstančního rozhodnutí
nevyplývá. Stěžovateli lze přisvědčit, že prvoinstanční orgán zmiňuje pasivitu pana P., to však
pouze v tom smyslu, že se z tohoto zdroje nepodařilo získat žádné nové poznatky o skutkovém
stavu věci.
[26] Na základě všech uvedených skutečností tedy správní orgány v souladu se zákonem
dospěly k závěru, že důkazy nájemní smlouvou a potvrzením o přechodném pobytu nejsou
věrohodné pro účely prokázání osobních vazeb stěžovatelky k území České republiky ve smyslu
§2 písm. hh) ve spojení s §82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Přitom podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, „[z]ákon
o silničním provozu není koncipován tak, že každému žadateli, který předloží jeden ze zákonem uvedených
dokladů, bude automaticky vydáno řidičské oprávnění, nýbrž v případě pochybností musí žadatel prokázat
materiální obvyklé bydliště na území České republiky.“ Podle rozsudku téhož soudu ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 6 As 7/2015 - 26, „[s]e stěžovatelem lze souhlasit v tom, že správní řízení není ovládáno zásadami
naprosto shodnými jako řízení civilní. Na druhou stranu i ve správním řízení mají účastníci povinnost označit
důkazy na podporu svých tvrzení (§52 správního řádu). Tato povinnost je přitom silnější v řízení o žádosti (jako
v tomto případě), kdy „mnohdy dost dobře ani nelze požadovat na správním orgánu, aby obstarával za účastníka
řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění jeho žádosti (VEDRAL,
J. Správní řád: Komentář. 2 vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 524). Tak tomu bylo i v nyní projednávaném
případě, kdy §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu výslovně ukládá žadateli povinnost k žádosti
o udělení řidičského oprávnění přiložit řadu dokumentů včetně dokladů prokazujících obvyklé bydliště žadatele.“
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ani na opakovanou výzvu nepředložila věrohodné důkazy,
které by prokázaly její osobní vazby k území České republiky, nezbyla prvoinstančnímu orgánu
jiná možnost, než zamítnout její žádost.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[27] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem k závěru, že nebyly naplněny tvrzené
důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[28] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci procesně
úspěšná, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu