ECLI:CZ:NSS:2010:4.AS.28.2010:56
sp. zn. 4 As 28/2010 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: L. K., zast. Mgr.
Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2010,
č. j. 58 Ca 39/2009 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2010, č. j. 58 Ca 39/2009 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 8. 2009, č. j. MSK 135969/2009, podle §90 odst. 5
správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil jím napadené rozhodnutí Magistrátu
města Frýdku-Místku ze dne 10. 7. 2009, sp. zn. MMFM_S 165/2009/ODaSH/Gen
(dále též „rozhodnutí prvního stupně“).
Uvedeným rozhodnutím prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §22 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož se dopustil tím, že „dne 26. 9. 2008 v 19.45 hod.,
jel s vozidlem Škoda Octavia, X, na silnici I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská v obci Frýdek-Místek, nedovolenou
rychlostí, přičemž Policií České republiky byla naměřena rychlost jízdy uvedeného vozidla 108 km/hod. Při
zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 %, byla tedy jako nejnižší skutečná rychlost naměřena
rychlost jízdy 104 km/hod., čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost minimálně o 54 km/hod.“. Tímto svým
jednáním žalobce porušil povinnost řidiče jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/hod. stanovenou v §
18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Za tento
přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 6000 Kč; zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí prvního stupně uvedl, že v předmětnou dobu
shora uvedenému vozidlu na ulici Frýdlantská v obci Frýdek-Místek u autobazaru RS v místě,
kde je stanovena rychlost 50km/hod., byla naměřena rychlost 108 km/hod. Skutečnost, že místo
měření bylo v obci, kde je povolena rychlost 50 km/hod., vyplývá ze shodného vyjádření obou
policistů, kteří prováděli na daném místě měření rychlosti a kteří toto místo zakreslili do mapy
města. Na fotografii pořízené záznamovým zařízením je podle správního orgánu vidět oplocení
se svítícími neony. Takové neony se na ulici Frýdlantská nacházejí pouze na oplocení autobazaru
RS, který je situován v obci Frýdek-Místek. Tuto skutečnost shodně potvrdili i policisté,
když uvedli, že měření prováděli u autobazaru v místě točny autobusu MHD. Podle správního
orgánu se konec obce nachází až za točnou autobusu MHD u prodejny barev a laků Samiec.
K námitce irelevantnosti obou svědeckých výpovědí policistů správní orgán uvedl, že je zcela
pochopitelné, když tito odkázali na své předešlé výpovědi, kde podrobně popsali skutkový děj,
neboť popis co nejblíže události bývá nejpřesnější. Navíc oba policisté popisují děj shodně a bez
jakýchkoliv rozporů, přičemž nesprávné označení obce, kde byl žalobce jako řidič ztotožněn,
jedním z policistů bylo vyvoláno zřejmě omylem. Při kontrole dodržování stanovené rychlosti
není vyloučeno, aby si policista zapamatoval vizuální podobu řidiče podezřelého z přestupku.
K námitce nemožnosti, aby policisté měli vozidlo Škoda Octavia během jízdy neustále na dohled,
když poté, co mu byla naměřena nepovolená rychlost, jali se rychle jedoucí a ujíždějící vozidlo
pronásledovat a zastavit, správní orgán uvedl, že tuto skutečnost zcela nepochybně potvrzuje to,
že předmětné vozidlo neustále sledovali až do místa jeho zastavení, kde byl žalobce jako řidič
vozidla ztotožněn. Pokud by totiž policisté neměli stíhané vozidlo stále na dohled, za vozidlem
by na křižovatce nemohli odbočit a vozidlo dojet. K návrhu na provedení znaleckého posudku
a rekonstrukce skutkového děje správní orgán uvedl, že neexistují žádné relevantní podklady,
na základě kterých by bylo možné zjistit skutečný průběh jízdy vozidla Škoda Octavia. Závěry,
které by vycházely pouze z odhadu a spekulativních výpočtů, by byly nepřesné, a proto správní
orgán tomuto požadavku žalobce nevyhověl. Správní orgán uzavřel, že vozidlo jedoucí
nedovolenou rychlostí v dobu měření rychlosti policisty řídil žalobce, čímž se dopustil přestupku.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný předně uvedl, že policisté plnili
své úkoly při zjišťování porušení pravidel silničního provozu. Žalovaný se neztotožnil s názorem
žalobce, že by policisté nemohli ve správním řízení vystupovat jako svědci. Navíc policisté nebyli
oprávněni přestupek řešit a žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, který se zabýval otázkou věrohodnosti
svědeckých výpovědí policistů. Tvrzení svědků o časových a délkových údajích jsou pouze jejich
odhadem a nemusí být naprosto přesné, což však nezpochybňuje pravdivost a objektivitu jejich
výpovědi. Nadto žalobce poukazuje na nereálnost svědky popsaného děje, přičemž uvádí
spekulativní hodnoty času a délky, které nejsou nijak a ničím podložené. Policisté mohli
předmětné vozidlo z důvodu jeho velké rychlosti sledovat již před okamžikem vlastního změření,
takže mohli být dostatečně soustředěni a připraveni na případný zákrok. Podle žalovaného není
předmětem řízení posouzení, zda policisté pronásledovali stíhané vozidlo v konstantní
vzdálenosti 40 - 50 m. Protože neexistují dostatečné podklady a nejde tak vyvodit závěry
o průběhu jízdy vozidel, žalovaný nevyhověl požadavku žalobce na provedení důkazu znaleckým
posudkem, stejně jako na rekonstrukci skutkového děje. Podle žalovaného je relevantní,
že policisté měli pronásledované vozidlo pod vizuální kontrolou, a to zejména v okamžiku,
kdy odbočilo ze silnice č. I/56 vpravo do obce Kunčičky u Bašky. Tento dohled
byl natolik dostatečný, aby byly vyloučeny zastavení vozidla a záměna řidičů. To potvrzuje
i skutečnost, že v opačném případě by policisté stíhané vozidlo nemohli sledovat až do místa jeho
zastavení, kde byl jako řidič ztotožněn žalobce. Policisté tedy podle žalovaného bez zásadních
obtíží sledovali stíhané vozidlo i v okamžiku, kdy odbočilo k jeho následné jízdě v obci Kunčičky
u Bašky. V opačném případě by stíhané vozidlo nemohli dostihnout ve vzdálenosti asi tisíc metrů
od místa zjištění přestupku. Vzdálenost při sledování vozidla policisty prokazuje vizuální kontrolu
a vylučuje možnost záměny řidiče stíhaného vozidla. Podle žalovaného došlo ke spáchání
přestupku v obci, což potvrzují výpovědi policistů a jejich nákresy předmětného místa. Tuto
skutečnost dokládá i podpůrný závěr správního orgánu prvního stupně ohledně přítomnosti
neonových světel umístěných na plotu autobazaru RS, který se prokazatelně nachází v obci.
Z uvedených důvodů žalovaný odvolání žalobce zamítl a jím napadené rozhodnutí prvního
stupně potvrdil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 1. 2010, č. j. 58 Ca 39/2009 - 23, žalobu
napadající rozhodnutí žalovaného zamítl. Soud uvedl, že na základě všech v přestupkovém řízení
provedených důkazů lze dospět k závěru, že odpovědným ze spáchání přestupku je právě
žalobce, který prokazatelně řídil vozidlo při jeho zastavení policisty. Ti měli vozidlo od doby
změření jeho rychlosti stále na dohled, přičemž oba shodně potvrdili, že k zastavení stíhaného
vozidla a k výměně řidičů nedošlo. Podle soudu se správní orgány řádně vypořádaly s návrhy
na vypracování znaleckého posudku a na rekonstrukci skutkového děje. Pro jejich provedení
totiž nebyly dány dostatečné podklady, neboť jediným známým údajem je rychlost vozidla Škoda
Octavia, přičemž již nelze blíže zjistit další rychlosti vozidel Škoda Octavia a služebního vozidla
policistů v době pronásledování či jejich zrychlení. Nelze tak dovodit spolehlivé údaje o průběhu
jízdy, přičemž správní orgány jsou schopny takové závěry učinit, neboť k tomu disponují
potřebnými znalostmi, a to i bez posudku znalce. K námitce nemožnosti svědeckých výpovědí
policistů také krajský soud odkázal na shora uvedený judikát. Navíc jejich výpovědi jsou
konzistentní, vzájemně souladné a shodují se s dalšími podklady. K námitce žalobce, že vozidlo
v době naměření nedovolené rychlosti řídila osoba blízká, soud odkázal na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. 2 As 3/2004 - 70. Na základě těchto
skutečností soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl žalobce (dále též „stěžovatel“), že po celou dobu
řízení tvrdil, že nebyl řidičem vozidla v době, kdy mu byla naměřena nedovolená rychlost,
nýbrž ještě před příjezdem policejní hlídky nahradil řidiče vozidla, kterým byla osoba blízká.
Stěžovatel uváděl, že měl k výměně dostatek času, neboť policistům trvalo, než jej dojeli poté,
co zastavil. Výpovědi policistů, podle nichž měli stíhané vozidlo na dohled 50 m, jsou nepravdivé,
což se stěžovatel snažil dokázat navrhovaným znaleckým posudkem a rekonstrukcí. Tyto důkazy
však nebyly soudem ani správními orgány provedeny. V daném ohledu byly splněny předpoklady
pro postup podle zásady in dubio pro reo. Navíc stěžovatel svou obhajobu nezaložil pouze na tom,
že řídila osoba blízká, nýbrž se snažil prokázat, že měl dostatečný časový prostor tuto osobu
v řízení vozidla vystřídat. Stěžovatel požadoval, aby bylo zjištěno, zda je reálně možné,
aby měli policisté stíhané vozidlo stále v dohledu a měli tak přehled o tom, co se s vozidlem
děje. Takto však postupováno nebylo. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2010,
č. j. 58 Ca 39/2009 - 23, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel uplatňuje jako důvod kasační stížnosti námitku odpovídající §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Stěžovatel důvodnost této námitky spatřuje
ve skutečnosti, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení znaleckého posudku
a rekonstrukce skutkového děje. Ty by podle něho objasnily sporné skutečnosti ohledně průběhu
děje po naměření nedovolené rychlosti, takže neprovedením uvedených důkazů nebylo postaveno
najisto, zda stěžovatel řídil vozidlo v době, kdy mu byla naměřena nedovolená rychlost,
a proto mělo být postupováno s ohledem na zásadu in dubio pro reo.
Podle Nejvyššího správního soudu je tato námitka stěžovatele důvodná. V průběhu řízení
před správními orgány došlo ke shromáždění jednotlivých podkladů, které je však třeba hodnotit
jako nedostatečné pro učinění závěru ohledně stěžovatelovy odpovědnosti za přestupek. Nejvyšší
správní soud níže odkazuje na skutečnosti, které nebyly náležitým způsobem vyjasněny a brání
tak učinit závěr o stěžovatelově odpovědnosti za přestupek. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, www.nssoud.cz, je správní orgán
povinen postavit nad vší rozumnou pochybnost najisto, že se jednání naplňujícího znaky
skutkové podstaty přestupku dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen. Existuje-li
rozumná pochybnost, tj. existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost, že se uvedeného jednání
dopustil někdo jiný, než obviněný z přestupku, nelze jej za přestupek postihnout.
Podle Nejvyššího správního soudu tomu tak bylo i v nyní projednávané věci.
V první řadě je třeba správním orgánům vytknout, že řádným způsobem nebylo
označeno, resp. specifikováno místo, kde došlo k naměření nedovolené rychlosti vozidla Škoda
Octavia. Tento nedostatek byl ostatně vytknut již prvním rozhodnutím žalovaného ze dne
8. 4. 2009, č. j. MSK 44191/2009, kterým bylo z tohoto důvodu zrušeno rozhodnutí Magistrátu
města Frýdku-Místku ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. DaSH-M/2702/10-1201/2008/Ge. Na základě
toho správní orgán prvního stupně provedl další dokazování výslechem obou policistů.
Ti do mapy města Frýdek-Místek, která je součástí spisu, zakreslili místo, kde v danou dobu
prováděli měření rychlosti. K tomu policisté uvedli, že měření prováděli v obci na ulici
Frýdlantská v místě, kde je autobazar a točna autobusu MHD, přičemž konec obce je vyznačen
značkou v místě, kde jsou kasárna a prodejna pana Samiece. Nejvyšší správní soud však shledává
takovéto vyjádření nedostatečným. Podle §77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí
o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku
s označením místa a času jeho spáchání. V daném případě je třeba zdůraznit, že těmto
požadavkům rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedostálo. Jako popis místa spáchání
přestupku je ve výroku uvedena pouze silnice I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská v obci
Frýdek-Místek. Z takto vymezeného místa však v žádném případě není zjistitelné, kde přesně
mělo k přestupkovému jednání dojít. Tento nedostatek se snažil správní orgán prvního stupně
napravit konkretizací místa spáchání přestupku v odůvodnění rozhodnutí. Nicméně §77 zákona
o přestupcích stanoví, že konkretizace místa přestupku má být obsažena již ve výrokové části
rozhodnutí a nikoliv až v jeho odůvodnění.
Podle Nejvyššího správního soudu policisté sice v zásadě shodně zakreslili do mapy
Frýdku-Místku místo, kde prováděli měření rychlosti a toto místo také specifikovali, nicméně
Nejvyššímu správnímu soudu není ani přesto zřejmé, kde přesně je značka signalizující konec
obce, resp. jaká je vzdálenost místa měření rychlosti od konce obce. Vyjádření policistů
a následně i správních orgánů obou stupňů, že tato značka se nachází u kasáren a u prodejny
barev a laků pana Samiece je v tomto ohledu pro Nejvyšší správní soud zcela nevypovídající.
Tato vyjádření sice svědčí o tom, že správní orgán a policisté vědí, kde přesně je značka
signalizující začátek či konec obce, nicméně toto nemusí vědět stěžovatel. Navíc tato skutečnost
nenašla své vyjádření ani v obsahu spisu, kde by mohla být kupř. vyznačena v založené mapě.
V důsledku toho nemohla být zcela vyvrácena námitka stěžovatele, že k měření mohlo dojít
i mimo obec. K vyvrácení takové námitky by posloužila rekonstrukce, která však provedena
nebyla. Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že patrně se místo měření rychlosti mohlo
nacházet i v blízkosti značky označující konec obce, takže jeho přesný popis a určení
bylo namístě i kvůli určení míry společenské nebezpečnosti přestupku (blíže srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, publikovaný
pod č. 2011/2010 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány obou stupňů si byly vědomy
tohoto nedostatku a snažily se ho odstranit poukazem na to, že na fotografii ze záznamového
zařízení měřiče rychlosti jsou vidět světla od neonových zářivek, která se mají nacházet pouze
u autobazaru RS. Na možnost této specifikace místa měření rychlosti přitom upozornil správní
orgán prvního stupně žalovaný v souvislosti s vrácením věci k novému projednání a rozhodnutí,
přičemž správní orgán prvního stupně tento pomocný argument bez dalšího přijal. Tím se ovšem
podle Nejvyššího správního soudu dopustil pochybení, neboť vzal za prokázanou skutečnost,
aniž by k ní provedl místní šetření a dal stěžovateli možnost účasti na něm. Pouze při místním
šetření totiž mohlo být postaveno na jisto, zda se neonová světla (zářivky) skutečně nacházejí
pouze na oplocení autobazaru RS a ne někde jinde a že vydávají takové světlo, jaké je zachyceno
na záznamu. V daném ohledu je třeba v tomto určení spatřovat spíše domněnku správních
orgánů, než jednoznačně prokázanou skutečnost. Navíc k takto nezákonně provedenému důkazu
nelze přihlédnout.
Podle Nejvyššího správního soudu lze uzavřít, že místo měření rychlosti a tedy i místo,
kde byla vozidlu Škoda Octavia naměřena rychlost 108 km/hod., nebylo dostatečně
identifikováno a vymezeno. Z toho důvodu nelze z jistotou říci, zda se nachází v obci či nikoliv,
případně jak daleko je toto místo od značky značící konec obce a tedy i konec povinnosti
dodržovat stanovenou rychlost 50 km/hod. Jen na okraj je třeba poznamenat, že zatímco
kopie pořízená ze záznamu měřícího zařízení jako čas naměření uvádí 19,54 hod.,
přičemž týž údaj je obsažen i v oznámení přestupku a úředním záznamu, tak v rozhodnutí
prvního stupně je zmíněn jako čas spáchání přestupku 19,45 hod. Ačkoliv se jedná zřejmě
o písařskou chybu, tak je nutné konstatovat, že i náležité časové určení je pro danou věc klíčové,
jak bude uvedeno níže.
Dalším nedostatkem je, že z obsahu spisu není jednoznačně zjistitelné, jakou vzdálenost
urazilo vozidlo Škoda Octavia, než zastavilo v obci Kunčičky u Bašky. Určení vzdálenosti
ze strany policistů je přitom značně orientační. Dále není zřejmé, v kolik hodin, tedy kdy přesně
vozidlo Škoda Octavia zastavilo na konci blíže nespecifikované ulice v obci Kunčičky u Bašky.
Rovněž tak není jednoznačně zjistitelné, zda vozidlo, tentokráte již prokazatelně řízené
stěžovatelem, v obci Kunčičky u Bašky zastavilo samo, jak uvádí stěžovatel a což vyplývá
i z výpovědí policistů, nebo bylo zastaveno vozidlem policistů, resp. zda stěžovatel reagoval
zastavením na signál vozidla policistů. Ani tyto skutečnosti nebyly vyjasněny. Ve spise se toliko
uvádí, že vozidlo zastavilo na konci ulice, aniž je uvedeno které a jak daleko se toto místo nachází
od místa měření rychlosti.
Rovněž je třeba poznamenat, že bylo namístě řádně specifikovat křižovatku, kde mělo
dojít k odbočení vozidla Škoda Octavia a následné výměně řidiče, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší
správní soud dodává, že je nesporné, že jak vozidlo Škoda Octavia, tak i pronásledující policisté
projeli určitou křižovatkou směrem na Kunčičky u Bašky. Stěžovatel nakreslil při ústním jednání
křižovatku ve tvaru kříže, kde odbočil vpravo. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává,
že ze situace, jak byla popsána stěžovatelem, svědky a správním orgánem není přesně určitelné,
o jakou křižovatku se vlastně jedná. Jak vyplývá z obsahu spisu, obec Kunčičky u Bašky
se nachází na cestě mezi Frýdkem-Místkem a Frýdlantem nad Ostravicí, a to na levé straně silnice
č. I/56 ve směru z Frýdku-Místku. Nebylo tak řádně vyjasněno, jak vypadala křižovatka
a kde mělo dojít k odbočení. I to je přitom klíčové pro posouzení, zda policisté mohli mít
předmětné vozidlo na dohled a pod vizuální kontrolou, nebo nikoliv. Tuto skutečnost bylo třeba
posoudit s ohledem na výhledové poměry v místě křižovatky a s tím spojenou hustotu zástavby.
Tímto směrem se však úvahy správních orgánů neodvíjely.
Podle Nejvyššího správního soudu je dalším nedostatkem skutečnost, že se správní
orgány řádným způsobem nevypořádaly se stěžovatelovým návrhem na provedení znaleckého
posudku a rekonstrukce skutkového děje. Přitom tyto podklady by potvrdily nebo vyvrátily
stěžovatelovy námitky popírající vyjádření policistů, že stíhané vozidlo měli po celou dobu
na dohled 40 - 50 m. Nebyl tak jednoznačně vyvrácen stěžovatelův závěr, že toto není technicky
možné. Nicméně přesné závěry mohl podat znalecký posudek či rekonstrukce. Z ní by bylo
patrné, jakou trasou jela obě vozidla a kde přesně došlo k zastavení. Bylo by tak možné získat
řadu pro věc klíčových údajů a potvrdit nebo vyvrátit stěžovatelovy námitky. Místo toho správní
orgán sám zpochybnil vyjádření policistů ohledně vzdálenosti tím, že její přesná délka není
rozhodující, když dohlednost a viditelnost byla dána. Tomu by bylo možné přisvědčit,
kdyby policisté netrvali na číselných hodnotách a kdyby byl ze spisu jednoznačně patrný profil
předmětné křižovatky, za kterou mělo dojít k výměně řidičů, resp. kdyby došlo k ověření takové
možnosti vyšetřovacím pokusem. Podle Nejvyššího správního soudu by provedení znaleckého
posudku či rekonstrukce nebylo na místě, pokud by bylo zcela jednoznačně identifikováno místo
naměření nedovolené rychlosti, jednoznačně vymezena a popsána trasa ujíždějícího (stíhaného)
vozidla, včetně místa a času zastavení vozidla řízeného stěžovatelem, a pokud by policisté
neuváděli údaje o vzdálenosti obou vozidel, které byly dílčím způsobem zpochybněny,
resp. minimálně upraveny správními orgány tak, že přesná vzdálenost není pro věc určující.
Jestliže však stěžovatel uváděl, že vzdálenost policistů od stíhaného vozidla musela být větší
než 40 - 50 m, takže v zatáčce za křižovatkou bylo dostatek času na vystřídaní řidiče, osoby
blízké, bylo úkolem správních orgánů přesvědčivým způsobem jeho tvrzení vyvrátit.
V posuzovaném případě však k tomu nedošlo. Navíc, pokud by vzdálenost mezi oběma vozidly
byla skutečně 40 - 50 m, nabízí se otázka, proč policisté nezastavili, resp. nepřiměli zastavit
jimi stíhané vozidlo Škoda Octavia, a to ještě před odbočením na křižovatce. Podle žalovaného
policisté bez zásadních obtíží sledovali stíhané vozidlo i v okamžiku, kdy odbočilo, nicméně
podle výpovědi policistů jim stíhané vozidlo ujíždělo a řidič policejního vozidla výslovně uvedl,
že „jel jsem za pánem takovou rychlostí, jak to jen šlo.“. I tento rozpor by pomohly odstranit
navrhované důkazní prostředky.
Podle Nejvyššího správního soudu tak nepochybnou zůstává skutečnost, že vozidlu
Škoda Octavia, X, byla dne 26. 9. 2008 v 19,54 hod. v blíže nespecifikovaném místě na silnici č.
I/56 na ulici Frýdlantská naměřena rychlost 108 km/h. Zda tomu bylo ještě v obci, či v místě
konce obce a především, zda vozidlo v tuto dobu řídil stěžovatel, nebylo prokázáno. Nelze tak,
bez možnosti jiného závěru, uzavřít, že tímto řidičem byl právě stěžovatel a že se dopustil
přestupku. Na tom nic nemění ani vyjádření jednoho z policistů, který uvedl, že stěžovatel řídil
vozidlo v době, kdy mu byla naměřena nedovolená rychlost, neboť jej poznal, Doposud totiž
nebyly jednoznačně vyvráceny zmíněné stěžovatelovy námitky, a proto je třeba vycházet z
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55,
www.nssoud.cz, podle něhož důkazní břemeno k prokázání, že jednání majícího znaky skutkové
podstaty přestupku se dopustil obviněný z přestupku, přirozeně nese správní orgán. Obviněnému
z přestupku proto k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, postačí, aby o otázce,
kdo se uvedeného jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost. Podle Nejvyššího správního
soudu v nyní posuzovaném případě byly pochybnosti dány v takovém rozsahu, že s ohledem
na zásadu in dubio pro reo nebylo za dané důkazní situace zcela jednoznačně možné učinit
odpovědným za přestupek právě stěžovatele.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá prozatím
oporu ve spisech, v důsledku čehož byl naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude tento soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše vysloveným
právním názorem. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 věty první
s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu