ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.46.2014:23
sp. zn. 4 As 46/2014 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. B., zast.
Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem, se sídlem třída Tomáše Bati 1560, Zlín, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014, č. j. 22 A
23/2013 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 1. 2013, č. j. KUZL-42464/2012 (dále též „napadené
rozhodnutí“) žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště
ze dne 12. 6. 2012, č. j. MUUH-OD/9029/2012/PRCHJ Spis/, kterým byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“),
ve výroku o vině tak, „že žalobce je vinen tím, že dne 4. 2. 2012 v 9:50 hodin, v obci Staré Město, na silnici
I/55, na ulici Hradišťská před provozovnou Látal, ve směru jízdy na Brno, při řízení nákladního motorového
vozidla zn. Iveco Daily, RZ X, držel v levé ruce u levého ucha mobilní telefon. Tím porušil ust. §7 odst. 1 písm.
c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. b) bod 1. zákona
o silničním provozu, kterého se fyzická osoba dopustí tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení
vozidla v rozporu s §7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo
záznamové zařízení.“ Ve zbytku odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí ze dne 12. 6. 2012 potvrdil.
Žalovaný podrobně popsal průběh správního řízení a obsah správního spisu a dospěl k závěru,
že rozhodnutí ze dne 12. 6. 2012 není nepřezkoumatelné, neboť obsahuje podrobný popis
vyjádření žalobce a výpověď nstržm. V. K., ze kterých při svých úvahách městský úřad vycházel.
Z jeho výpovědi vyplývá, že tento policista se nacházel ve služebním vozidle na místě řidiče;
vozidlo bylo zaparkováno ve Starém Městě na ulici Hradišťská, před provozovnou Látal, ve
vzdálenosti 3-4 metrů od krajnice vozovky a bylo nasměrováno čelní stranou vozidla ke
komunikaci, po které projížděl žalobce ve směru jízdy na Brno. Policista po celou dobu jeho
průjezdu pozoroval žalobce na vzdálenost cca 8 m, kdy přes sklo levých bočních dveří, které
nebylo tónováno, viděl, že žalobce držel v ruce telefon. Ve výhledu mu nebránila žádná překážka,
bylo dobře vidět, bylo sice pod mrakem, ale nesněžilo ani nepršelo. Výpověď tohoto policisty
žalovaný hodnotí jako technicky přijatelnou a věrohodnou i z technického hlediska neboť
policista na uvedenou vzdálenost cca 8 m mohl danou situaci velmi dobře vidět, přičemž
k samotnému pozorování tohoto jevu není nutné disponovat zvláštní odbornou znalostí nebo
zvláštním technickým vybavením. Policisty žalovaný považuje za věrohodné osoby nejen
s ohledem na jejich postavení a povinnosti, ale i fakt, že nejsou na projednání věci jakkoli
zainteresováni. Žalobce měl naopak podle žalovaného motiv, proč věc prezentovat jiným
způsobem pro něho příznivějším; proto jeho tvrzení o tom, že se přestupku nedopustil, je možné
hodnotit jako účelové s ohledem na výpověď policisty. Výpověď žalobce byla vyhodnocena jako
nevěrohodná nejen na základě toho, že ji podal žalobce, nýbrž byla srovnána s odlišnou výpovědí
svědka nstržm. V. K.. Z ní přitom vyplývá, že žalobce spáchání přestupku nejprve přiznal, teprve
poté, co zjistil, že za uvedený přestupek se zaznamenávají 2 body, zareagoval žalobce tím, že
s přestupkem nesouhlasí, protože mu v květnu mají být odečteny 4 body. Žalovaný si přitom
ověřil, že tato skutečnost vyplývá z žalobcovy evidenční karty řidiče, protože se žalobce
posledního přestupku dopustil dne 26. 5. 2011. Žalovaný proto s ohledem na časovou souvislost
považoval za logické, že se žalobce chtěl vyhnout zapsání bodů za předmětný přestupek.
V neposlední řadě poukázal na to, že žalobce v průběhu řízení verzi události postupně měnil.
Žalovaný byl přitom přesvědčen, že žalobce měl postupovat tak, že hlídce Policie měl telefon
předložit a umožnit ji nahlédnout do výpisu hovorů. K údajné technické nemožnosti vidět do
žalobcova vozidla s ohledem na jeho výšku žalovaný poukázal na to, že svědek nstrm. K.
výslovně uvedl, že mu ve výhledu na žalobce nebránila žádná překážka. Přičemž pravice řidiče
osobního vozidla je vidět na řidiče dodávky. K neprovedeným důkazům žalovaný ozřejmil, ve
vztahu k požadavku žalobce na vyžádání zprávy českého hydrometeorologického úřadu není
podstatné, jestli v inkriminovanou dobu pršelo či nikoli, neboť rozhodující je, že svědek neměl
omezenou viditelnost. Samotný déšť nepředstavuje překážku, která by bránila ve výhledu na
žalobce při páchání přestupku. K požadavku na výslech druhého zasahujícího policisty žalovaný
s ohledem na postavení policistů a jejich odpovědnost dospěl k závěru, že je dostačují, pokud
byl vyslechnut pouze nstrm. K. neboť jeho výpověď je zcela věrohodná, přičemž k akceptabilitě
věrohodnosti svědecké výpovědi policisty postačí hledisko racionality takového, přístupu,
na rozdíl od obviněného, který v případě prokázání nepravdivosti mé výpovědi nemá co ztratit,
u policistů mimo možného trestního postihu hrozí ztráta zaměstnání. Pokud si policista
nepamatoval pouze drobnosti týkající se typu a barvy telefonu, rok, s ohledem na proces
zapomínání je to zcela pochopitelné. Výslech druhého policisty by z obdobných důvodů
žádné nové skutečnosti nepřinesl. Žalovaný nesouhlasil s tím, že bylo nutné provést
vyšetřovací pokus, protože bylo zjištěno, že svědek měl dobrý výhled a dostatečný časový
prostor k pozorování žalobce. Tónování bočních skel ve vozidle žalobce je irelevantní, neboť
svědek uvedl, že měl dobrý výhled; boční sklo nadto může být zatmaveno s maximální
propustností viditelného světla ve výši 70%. Žalovaný poukázal na to, že přední sklo může
být výrobcem zatmaveno maximálně na hranici 75% propustnosti; pokud může být boční
sklo zatmaveno maximálně na hranici 70% propustnosti, jde z pohledu vně stojícího
pozorovatele o nerozpoznatelný rozdíl. Smyslem právní úpravy přípustnosti tónování skel
je nutnost zjištění výhledu řidiče ven z vozidla, jakož i to, aby řidič byl viděn okolními osobami.
Žalovaný přitom zdůraznil, že účastníci řízení nemohou po správním orgánu požadovat
provedení nadbytečných důkazů, neboť mnohdy mají tyto nároky obstrukční charakter.
Nezjistil rovněž, že by žalobci bylo bráněno seznámit se s poklady pro vydání rozhodnutí, neboť
toto tvrzení je v rozporu s protokolem o ústním projednávání přestupku ze dne 4. 6. 2012.
Nebylo rovněž zjištěno, že by městský úřad vycházel z úředního záznamu o přestupku,
jenž sepsal nstržm. K., tento záznam poskytl správnímu orgánu jen předběžnou informaci o věci
a nelze jej pokládat za důkaz. Zásadu in dubio pro reo nelze aplikovat mechanicky, neboť
v daném případě nebyly žalovaným zjištěny o skutkovém stavu. žádné pochybnosti. Žalovaný
proto dospěl k závěru, že po provedeném řízení byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a že byly zajištěny příslušné a dostatečné důkazy. Pokuta byla uložena ve střední
hranici zákonného rozpětí a žalovaný ji hodnotí jako oprávněnou. Žalovaný však městskému
úřadu vytknul, že nesprávně formuloval výrok rozhodnutí ze dne 12. 6. 2012, proto
jej formulačně změnil.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil žalobou ze dne 20. 3. 2013,
v níž namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Žalobce nepovažoval za dostačující,
že správní orgán zajistil výpověď pouze jednoho zasahujícího policisty, kterou žalovaný
hodnotil jako nevyvratitelnou, přitom však bylo správním orgánem, ale i nstržm. K. přehlédnuto,
že boční okna v jeho vozidle jsou tónovaná, což brání v tom, aby bylo
do vozidla vidět. Zatmavení skla na hranici 70% viditelnost do vozidla podle žalobce značně
snižuje a není proto možné rozpoznat, zda řidič telefonuje, nebo opírá hlavu o stěnu dveří.
Měl být proto proveden vyšetřovací pokus a mělo být přihlédnuto k fotodokumentaci, kterou
přiložil ke svému odvolání, jež vyvrací možnost, že by někdo viděl do vozidla. V inkriminované
době byly nadto povětrnostní podmínky zhoršeny tím, že pršelo, což si žalovaný měl zjistit
z dat Českého hydrometeorologického ústavu. Výpovědi zajištěné správním orgánem ohledně
stavu počasí se liší. Pokud by bylo v řízení prokázáno, že pršelo, měli by zasahující policisté
ztížené rozhledové podmínky a viditelnost do vozidla žalobce by byla ještě více zhoršena.
S ohledem na zatmavení skel a zhoršené povětrnostní podmínky nemohl být žalobce ve svém
vozidle v inkriminovanou dobu viděn. Žalobce vyslovil přesvědčení, že správní orgány vycházely
pouze z úředního záznamu pořízeného policistou, ze kterého dovodily, že přestupek spáchal
právě on. Žalobce v neposlední řadě namítal, že s ohledem na rychlost vozidla, vzdálenost
pozorovatelů, propustnost bočních skel a výšku vozidla nemohli policisté vůbec do jeho vozidla
vidět. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[3] Žalovaný se k věci vyjádřil podáním ze dne 20. 6. 2013, v němž vyslovil přesvědčení,
že správní orgány v dané věci rozhodly v souladu se zákonem. Žalovaný vycházel
z oznámení o přestupku ze dne 4. 2. 2012, z úředního záznamu ze dne 5. 2. 2012
sepsaného nstržm. K., a z evidenční karty řidiče (žalobce). Z těchto dokladů, jakož i z výpovědi
svědka – policisty V. K., žalovaný zjistil, že hlídka Policie ČR ve složení nstržm. V. K. na místě
řidiče a pprap. B. M., sedící na místě spolujezdce, kontrolovali přijíždějící vozidla ve směru od
Uherského Hradiště na Brno a viděli, že žalobce dne 4. 2. 2012 řídil vozidlo Iveco Daily, přičemž
při průjezdu kolem hlídky policie držel v levé ruce mobilní telefon. Tuto skutečnost oba policisté
zřetelně viděli, a to na vzdálenost cca 8 m. Po následovném zastavení hlídkou policie žalobce
s řešením přestupku formou blokové pokuty souhlasil, později však toto odmítl, a to po zjištění,
že za tento přestupek jsou uloženy dva body dle přílohy k zákonu o provozu na pozemních
komunikacích, přičemž poukazoval na to, že mu v dohledné době mají být 4 body odečteny.
Žalovaný byl přesvědčen, že byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť byl
zajištěn dostatek pokladů, které nejsou rozporné. S námitkou neprovedení důkazů se žalovaný
obsáhle vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť výpověď nstržm. K. považoval
za dostačující. Zabývat se tím, zda v danou dobu na místě pršelo či nikoli, považoval žalovaný za
nadbytečné. Výslech druhého ze zasahujících policistů s ohledem na časový odstup by nebyl
podle žalovaného přínosný, neboť nstržm. K. uvedl řadu podrobností. Není pravdou, že by
žalobce nemohl být v automobilu viděn s ohledem na tónování skel, neboť zasahující policista
uvedl, že do vozidla zřetelně viděl. Viditelnost do vozidla nebyla snížena takovým způsobem,
aby nebylo možné určit věci, které řidič drží v ruce. Počasí v předmětné době nebylo podle
žalovaného důležité, neboť svědek jasně uvedl, že měl dobrou viditelnost. K fotografiím
předloženým žalobcem žalovaný uvedl, že nikdy nezpochybnil, že by boční skla nebyla tónovaná;
možnost nahlédnutí dovnitř i přes výšku vozidla byla podle žalovaného rovněž zachována.
Nebylo rovněž zjištěno, že by správní orgán jakkoli vycházel z úředního záznamu jako důkazního
prostředku. S technickou přijatelností děje, jak byl popsán ve výroku napadeného rozhodnutí,
se žalovaný podrobně zabýval a dospěl k závěru, že policisté mohli na vzdálenost cca 8 metrů
vidět, jak žalobce drží v ruce mobilní telefon. Vyjádření MUDr. M. A., CSc., na které se žalobce
nově odvolává, se netýká daného případu, neboť se vztahovalo na situaci, kdy byl objekt
pozorován na vzdálenost 15,5 m. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
[4] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 22 A 23/2013 - 61, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud vyšel z předpokladu, že rozsah
a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, je tudíž na jeho úvaze, které
důkazy ve věci provede a které nikoliv. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal
s navrženými důkazními prostředky, tj. pokud některé neprovede, aby vysvětlil, proč tak neučinil.
Stěžejní pro posouzení věci podle soudu bylo to, zda lze považovat žalobcův přestupek
za dostatečně prokázaný, pokud správní orgány provedly pouze důkaz výpovědí svědka policisty,
pro jehož oznámení bylo správní řízení zahájeno a úřední záznam sepsaný následujícího dne týmž
policistou. Za stavu, kdy mezi výpovědi svědka a tvrzeními žalobce panují neshody, nelze určit,
která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti. Oznámení přestupku ze dne 4. 2. 2012
soud vyhodnotil jako nejasné, neboť na přední straně je text „četl a souhlasím s textem“,
což lze považovat za prohlášení žalobce (podpis nečitelný), na zadní straně je podchyceno
vysvětlení žalobce „záznamové zařízení jsem nedržel za jízdy. S přestupkem nesouhlasím.“ Uvedený
rozpor nebyl přitom nijak vysvětlen. Úřední záznam ze dne 5. 2. 2012 sice není důkazním
prostředkem, ale poskytuje předběžnou informaci, popisuje jednání žalobce v souvislosti
s poučením ohledně následků v případě souhlasu žalobce s projednáním věci v blokovém řízení.
Tento popis však žalobce nepotvrdil, tudíž byl nutný výslech druhého ze zasahujících policistů,
zejména když ve zmíněném úředním záznamu je uvedeno, že oba policisté zřetelně viděli,
že jmenovaný řidič drží u levého ucha mobilní telefon. Takový důkaz by v případě shody
výpovědí policistů jen posílil věrohodnost slyšeného svědka. Rovněž podle soudu nebyly
provedeny veškeré důkazy ve vztahu k zjištění povětrnostních podmínek v inkriminované době,
když žalobce tvrdil, že pršelo, resp. že bylo pod mrakem a deštivo, naproti tomu nstržm. K.
v úředním záznamu sdělil, že počasí bylo jasné, během své následné výpovědi však uvedl, že bylo
pod mrakem, nesněžilo, ani nepršelo. Vzhledem k rozpornosti jeho výpovědi pak byla tvrzení
o tom, že viditelnost byla neomezená a rozhledové podmínky dobré, zpochybněna. Soud přitom
připustil, že pokud by pršelo, mohli mít zasahující policisté ztížené rozhledové podmínky.
Další dokazování podle závěru soudu vyžadovalo i konkrétní upřesnění místa, kde hlídka Policie
prováděla hlídkovou činnost, a to s ohledem na to, zda mohli vidět mobilní zařízení
v ruce žalobce, když i v tomto ohledu byly v důkazech rozpory týkající se vzdálenosti
pozorovatelů (policistů) od kontrolovaného vozidla. Ve vztahu k tónování skel vozidla se krajský
soud ztotožnil se závěry žalovaného obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, proto
na ně odkázal. K námitce nemožnosti seznámit se s poklady rozhodnutí soud uvedl, že žalobce
tuto možnost měl během ústního jednání a že byl o ní v předvolání poučen. Vzhledem k tomu,
že soud považoval za nutné vyslechnout druhého policistu pprap. B. M., ponechal provedení
vyšetřovacího pokusu na úvaze žalovaného, s tím, že bude opodstatněný pouze v případě
rozdílné výpovědi obou svědků a po porovnání těchto výpovědi s výpovědí žalobce. Soud proto
shrnul, že správní orgány svým postupem v řízení o přestupku porušily zásadu rovnosti zbraní,
když vyloučily prezentaci důkazů navržených žalobcem a závěr o skutkovém stavu věci učinily
toliko na základě jednostranných důkazů. Skutkový stav, vzal žalovaný za podklad pro vydání
napadeného rozhodnutí, vyžaduje podle krajského soudu zásadní doplnění v naznačeném směru.
[5] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014, č. j. 22 A 23/2013 -
61, podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnostze dne 6. 3. 2014, v níž uvedl, že napadá
rozsudek z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V obsáhlém doplnění kasační stížnosti
ze dne 14. 4. 2014 stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nejasnosti
oznámení o přestupku ze dne 4. 2. 2012, neboť z jeho obsahu vyplývá, že žalobce nejprve
s projednáním přestupku formou blokové pokuty souhlasil, teprve následně po té, co mu bylo
sděleno, že mu za předmětné jednání budou připsány body, své stanovisko změnil. Podpis na
první straně tohoto oznámení náleží podle stěžovatele žalobci. Stěžovateli nebylo zřejmé, na
základě čeho totožné podpisy žalobce. Na obou stranách oznámení vyhodnotil soud jednou jako
podpis čitelný, podruhé zcela opačně. Závěry stěžovatele jednoznačně podporuje výpověď
nstžm. K. i jím sepsaný záznam. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že nebyly provedeny veškeré důkazy
ohledně povětrnostních podmínek v inkriminovanou dobu, neboť tyto skutečnosti vyplývají
z výpovědi nstržm. K., který uvedl, že nic neovlivňovalo viditelnost. Za podstatné přitom
stěžovatel nepovažoval to, jestli v danou dobu pršelo či nikoli, ale skutečnost, že viditelnost byla
zachovaná. Místem spáchání přestupku a postavením služebního vozidla se stěžovatel obsáhle
zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, proto se nemohl ztotožnit s požadavkem
krajského soudu na doplnění dokazování v tomto směru. S ohledem na vzdálenost místa
pozorování policistů, sestávající z délky kapoty služebního vozidla a poloviny šířky pozemní
komunikace byl stěžovatel přesvědčen, že zasahující policisté měli možnost žalobce dobře vidět,
k čemuž nebylo potřebné doložit další důkazy. Výpověď žalobce označil za nevěrohodnou
nejenom pro jeho postavení ve správním řízení a zájem na výsledku věci, ale i na základě jejího
porovnání s výpovědí nstržm. K. a skutečností, že žalobce nejdříve se závěry zasahujících
policistů souhlasil a názor změnil až poté, kdy mu bylo sděleno, že s přestupkem je spojena ztráta
bodů v záznamové kartě řidiče a že mu až v květnu 2012 měly být v této evidenci řidičů smazány
4 body. Svou verzi příběhu přitom žalobce postupně měnil, a proto mu stěžovatel neuvěřil.
Pokud by žalobce v inkriminovanou dobu skutečně netelefonoval, na důkaz toho mohl mobilní
zařízení s výpisem hovorů ihned zasahujícím policistům předložit, což neučinil. Porušením zásady
rovnosti zbraní není, pokud správní orgán nevyhoví všem důkazním návrhům, které jsou zcela
zjevně nadbytečné. Zcela jinak by totiž bylo nutné posoudit situaci, pokud by zasahující policista
o podstatných skutečnostech vypovídal v rozporu s oznámením přestupku, příslušným úředním
záznamem a žalobce svou výpověď neměnil, neboť by bylo možné konstatovat, že existují
pochybnosti, které je třeba vykládat ve prospěch obviněného. Nelze předpokládat, že výslech
druhého zasahujícího policisty bude podporovat verzi žalobce. Kromě návrhu žalobce nevyvstala
jakákoli pochybnost odůvodňující potřebu výslechu takového svědka. Stěžovatel byl proto
přesvědčen, že postačující pro vyhodnocení případu byl pouze výslech nstržm. K., neboť jeho
výpověď byla velmi podrobná a věrohodná. Poukázal přitom na to, že policisté podléhají
zvláštnímu právnímu režimu a že jsou na ně kladeny zvláště přísné a významné povinnosti, tudíž
je nutno považovat je za spolehlivé osoby a tím i hodnověrné svědky, kteří nemají na rozdíl od
obviněného zájem na výsledku věci. Žalovaný upozornil na to, že z povahy věci je naprosto
logické, že výpověď svědka policisty, nekoresponduje s výpovědí žalobce, když právě tato
skutečnost byla důvodem pro vyvolání tohoto správního řízení. Stěžovatel byl přesvědčen, že
postupoval v souladu s §2, 3 a 50 správního řádu a že postupoval tak, aby byla šetřena práva
žalobce při zachování procesní ekonomie. Zdůraznil závěrem, že při hodnocení důkazů je
rozhodující jejich kvalita a nikoliv kvantita. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil.
[6] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
nepřípustnosti podle ustanovení §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2
Ads 58/2003 – 75, (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:
[12] „Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[13] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost.
[14] Napadený rozsudek dle názoru Nejvyššího správního soudu netrpí ani nedostatkem
důvodů, neboť Krajský soud v Brně se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vyjádřil k tomu, proč
napadené rozhodnutí považuje za nezákonné. Krajský soud pouze vyjádřil svůj právní názor
ohledně důvodnosti žaloby. Nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu nezakládá
nepřezkoumatelnost rozsudku.
[15] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že na Oznámení (odevzdání) přestupku
(věci) ze dne 4. 2. 2012 bylo na přední straně zaznamenáno, že „dne 4. 2. 2012 prováděla hlídka DI
Uherské Hradiště dohled na bezpečnost a plynulost silničního provozu na ulici Hradišťská ve Starém Městě.
V 9:50 projelo vozidlo Iveco Daily ve směru od Uherského Hradiště, které řídil výše uvedený řidič. Řidič za jízdy
držel v ruce hovorové zařízení, čímž porušil ustanovení §7 odst. 1 písm. c) a je podezřelý ze spáchání přestupku
§125c odst. 1 písm. f) bod 1 zák. č. 361/2000. Řidič s přestupkem nesouhlasí.“ Pod tímto textem
je připsáno – „Četl a souhlasím s textem.“ Na rubové straně tohoto oznámení je zaznamenáno
prohlášení žalobce, že „záznamové zařízení jsem nedržel za jízdy! S přestupkem nesouhlasím.“ Obsahem
spisu je dále Úřední záznam ze dne 5. 2. 2012 sepsaný nstržm. K., v němž popisuje, že zastavil
žalobce z důvodu spáchání výše popsaného přestupku. Protože byl přestupek spolehlivě zjištěn,
řidiči sdělil, že jestli bude s přestupkem souhlasit a bude ochoten pokutu zaplatit, bude věc
vyřešena v blokovém řízení, kdy mu bude uložena bloková pokuta ve výši 500 Kč. Žalobce
s přestupkem souhlasil a byl ochoten pokutu zaplatit; teprve po zjištění, že mu za tento přestupek
budou přičteny body, sdělil, že s přestupkem nesouhlasí, protože mu v květnu mají být odečteny
4 body za přestupek spáchaný v předchozím roce. Zasahující policista v záznamu dále uvedl, že
počasí v době spáchání přestupku bylo jasné. Ve své výpovědi ze dne 4. 6. 2012 nstržm. K. uvedl,
že žalobce nejprve s vyřízením věci souhlasil, přičemž teprve po zjištění, že za tento přestupek
mu budou uloženy body, svůj souhlas odvolal, protože v květnu mu mají odečíst 4 body.
K počasí svědek uvedl, že bylo pod mrakem, nesněžilo ani nepršelo, viditelnost neomezena,
rozhledové podmínky byly dobré. Na otázku, zda nebyla snížená viditelnost v důsledku denní
doby, odpověděl, že stále bylo dobře vidět. Podle svědka nebylo boční sklo vozidla žalobce
tónované.
[16] V projednávané věci je rozhodnutí žalovaného postaveno na Oznamení přestupku
ze dne 4. 2. 2012 a na svědecké výpovědi policisty V. K., která je v rozporu s tvrzením žalobce.
K tomu pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné uvést, že již v rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č.
j. 6 As 47/2005 - 84, v obecné rovině konstatoval, že existence rozporů mezi jednotlivými důkazy
není ničím neobvyklým. Správní orgán je v takové situaci povinen důkazní postup řádně popsat a
logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých
důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. V rozsudku ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 As 19/2007 - 114, pak Nejvyšší správní soud ve vztahu k osobě policisty a věrohodnosti
jeho výpovědi uvedl, „že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele
neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán
závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma,
nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný
důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil“. Citovaný judikát tedy vychází z úvahy,
že u svědka – policisty, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude nanejvýš
pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou
pravdivé. Při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty je proto zpravidla
věrohodnějším svědectví policisty. Nejvyšší správní soud nemíní v žádném případě správnost této
úvahy zpochybňovat ani v projednávané věci. Nicméně pokládá za potřebné s ohledem na jeji
specifika k tomu dále uvést:
[17] Nejvyšší správní soud sice v nedávné době v některých projednávaných případech
zpochybnil rovněž výpověď policistů či strážníků (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 67), učinil tak však vždy s ohledem na konkrétní
a specifické okolnosti dané věci (v cit. věci pro šikanózní jednání vůči dotčenému řidiči,
spočívající v ničím neodůvodněné a nanejvýš rozsáhlé kontrole řidiče poté, co odmítl
vyřídit přestupek v blokovém řízení). Na premise o zásadní hodnověrnosti policisty tudíž
ani tato rozhodnutí nic nemění (ke shodnému závěru srov. rozsudek ze dne 24. 8. 2011,
č. j. 1 As 42/2011 - 115, body [40] až [44] odůvodnění).
[18] V takto obecné rovině tedy lze s odkazy stěžovatele na tezi o věrohodnosti výpovědi
policisty souhlasit. V nyní posuzovaném případě však má Nejvyšší správní soud za to, že jádro
sporu leží jinde, a to v otázce, zda postupovaly správní orgány tak, aby zjistily stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu §3 správního řádu. Aktu hodnocení důkazů,
vypořádávání se s případnými rozpory mezi nimi atd., totiž musí předcházet řádné shromáždění
důkazů, tedy řádné zjištění skutkového stavu. V tomto směru tedy musí souhlasit se závěry
krajského soudu, podle nichž stěžovatel neprovedl všechny v úvahu přicházející důkazy sloužící
k objasnění věci.
[19] Ve vztahu k Oznámení přestupku ze dne 4. 2. 2012, které bylo citováno výše, Nejvyšší
správní soud uvádí, že na lícní i rubové straně je bez jakýchkoli pochyb zaznamenáno, že žalobce
nesouhlasí s tím, že by spáchal přestupek, tj. že by držel telefonní zařízení během jízdy. Stěžovatel
v tomto směru přehlíží, že na lícní straně je v popisné části uvedeno, že řidič s přestupkem
nesouhlasí. Právě v tomto kontextu je nutné chápat další údaj na této straně – „četl a souhlasím
s textem“ – neboť tím žalobce zjevně nevyjádřil vůli, že by s přestupkem souhlasil a že by platila
verze, kterou vyhodnotil stěžovatel jako správnou, tj. že nejdříve žalobce s přestupkem
a jeho projednáním v blokovém řízení souhlasil, a že teprve následně po zjištění, že za tento
přestupek mu budou zapsány body, toto stanovisko účelově změnil, ale jen to, že žalobce
souhlasí s provedeným zápisem. Kromě výpovědi svědka nstržm. K. a jím vyhotoveného
úředního záznamu ze dne 5. 2. 2012 tedy není ve správním spise nic, co by tento závěr
stěžovatele potvrdilo, zejm. žádné prohlášení žalobce. Nejvyšší správní soud proto v tomto
směru koriguje příslušné závěry krajského soudu.
[20] Nejvyšší správní soud v této souvislosti nemůže souhlasit ani s názorem stěžovatele,
že bližší zkoumání povětrnostních podmínek panujících dne 4. 2. 2012 bylo irelevantní s ohledem
na to, že svědek nstržm. K. uvedl, že neměl viditelnost omezenou. Za situace, kdy bylo žalobcem
doloženo, že boční skla jeho vozidla jsou tónována, bylo právě zkoumání těchto povětrnostních
podmínek důležité, neboť méně okolního světla mohlo mít podstatný vliv na to, zda zasahující
policisté mohli vidět do projíždějícího vozidla na žalobce, který měl v danou chvíli držet v levé
ruce telefonní zařízení. Rovněž okolnost, zda v dané době pršelo, případně bylo krátce po dešti,
mohla mít s ohledem na stopy po dešti na bočním tónovaném skle auta vliv na možnost vidět na
řidiče tohoto vozidla natolik zřetelně, že (policisté) mohli zaznamenat mobilní telefon v jeho levé
ruce přiložený k uchu. Nejvyšší správní soud v tomto směru poukazuje na to, že i stanovisko
nstržm. K. ohledně povětrnostních podmínek panujících v inkriminovaný den se postupně
měnilo, neboť v úředním záznamu z 5. 2. 2012 uvedl, že počasí bylo jasné, kdežto během
výpovědi ze dne 4. 6. 2012 sdělil, že bylo pod mrakem, nesněžilo ani nepršelo. Vzdor těmto
nesrovnalostem však žalovaný pokládal za nadbytečné provést důkaz výslechem druhého
policisty B. M., ačkoliv jeho výpověď by mohla významně přispět k jejich odstranění.
[21] S ohledem na výše uvedené ohledně nedostatečného zkoumání možnosti, zda zasahující
policisté mohli do vozidla žalobce za daných povětrnostních podmínek s ohledem na tónování
bočních skel vidět, bylo rovněž nutné zkoumat, zda z místa, kde zasahující policisté stáli
se služebním vozidlem, mohli vidět do vozidla žalobce, které projíždělo kolem nich. Nejvyšší
správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že i tato skutečnost měla být
správními orgány blížeji zkoumána, neboť s rostoucí vzdáleností od pohybujícího se vozidla
za snížené viditelnosti, při tónovaných bočních sklech vozidla, a při rozdílné výšce sedadel
ve vozidle policie a ve vozidle žalobce, klesá podle názoru Nejvyššího správního soudu možnost
nahlížet do takového (vyššího) vozidla. Proto se měly správní orgány technickou přijatelností
možnosti vidět do vozidla s ohledem na umístění zasahujících policistů podrobněji zabývat.
Pouhá skutečnost, že vozidlo žalobce mělo jet v inkriminovaném místě rychlostí cca 50 km/h,
je sice významná, avšak za podstatné Nejvyšší správní soud považuje výše uvedený souhrn
okolností v podobě povětrnostních podmínek, tónování bočních skel, jakož i vzdálenost místa
pozorovatelů od projíždějícího vozidla a rozdílnost výše sedadel obou automobilů a jejich vlivu
na viditelnost do vozidla.
[22] Závěry stěžovatele o tom, že výpověď žalobce je nevěrohodná, jsou s ohledem
na výše uvedené předčasné. Z oznámení o přestupku ze dne 4. 2. 2012 totiž nevyplývá názor
stěžovatele, že žalobce nejprve s projednáním věci souhlasil a následně po zjištění, že mu budou
za něj uloženy body, s ním začal účelově nesouhlasit. Z obsahu správního spisu naopak
Nejvyššímu správnímu soudu vyplývají dvě rozdílné verze událostí, které jsou stejně uvěřitelné
a věrohodné, tudíž bylo věcí správního orgánu provést další dokazování, aby dostál
své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou žádné důvodné pochybnosti. Zjištění
stěžovatele, že žalobci měly být v květnu 2012 odečteny 4 body, sice jeho závěry výrazným
způsobem podporují, ale přesto pochybnosti výše nastíněné zcela nevyvracejí. Bylo proto jeho
povinností se věcí dále zabývat, neboť se nejednalo o obstrukční návrhy.
[23] Nejvyšší správní soud v obdobné kauze v rozsudku ze dne 8. 9. 2011, čj. 1 As 97/2011-
52, dospěl k závěru, že „některá z tvrzení zainteresovaných aktérů je téměř nemožné ověřit. Jen velmi obtížně
lze např. ověřit stěžovatelovo tvrzení, podle nějž se v momentu, kdy jej pozorovali policisté, pohyboval maximální
povolenou rychlostí. To však neplatí pro všechna jeho tvrzení - v případě tvrzení týkajících se tónovaných skel a
tvrzení ohledně nepřehlednosti na daném místě si lze představit důkazy, které si správní orgány mohly při
vynaložení přiměřeného úsilí obstarat. Otázku, zda bylo stěžovatelovo vozidlo vybaveno tónovanými skly, lze přece
relativně snadno ověřit ohledáním daného automobilu, případně výzvou, aby doložil atesty na tónování skel, či jiný
doklad, z nějž by bylo možné vyčíst, jestli bylo takovými skly vybaveno již v době, kdy mělo dojít ke spáchání
přestupku. V případě, že by skla stěžovatelova vozidla skutečně byla tónovaná, by bylo dále možné zjistit, v
jakých odstínech ztmavení bylo tónování provedeno a v jaké míře omezovalo viditelnost dovnitř vozidla. Dále bylo
možno provést místní šetření a zjistit tak například, jaký je výhled na silnici z místa, kde stála policejní hlídka. S
ohledem na takto učiněná zjištění by mohl správní orgán případně zvážit, zda není vhodné provést rovněž důkaz
ve formě vyšetřovacího pokusu, při němž by ověřil, zda je či není technicky možné rozpoznat, jaký předmět držel
stěžovatel při řízení. Nic z právě uvedeného však správní orgány neučinily a rovnou se - s odkazem na presumpci
správnosti výpovědi policistů - odvolaly na tvrzení policistů. V situaci, kdy stěžovatel tvrzení policistů opakovaně
zpochybňoval a kdy přinejmenším některé z jeho námitek bylo možné i bez vynaložení nepřiměřených nákladů
ověřit, je nutno takový postup správních orgánů hodnotit jako chybný. Důkaz svědectvím policistů má jistě
vysokou vypovídací hodnotu, jeho existence však neznamená, že by správní orgány měly zcela rezignovat na
obstarávání jakýchkoliv dalších důkazů, které je v dané věci možné získat.“ S ohledem na tyto závěry je
Nejvyšší správní soud přesvědčen, že bylo věcí správního orgánu se důkazními návrhy žalobce
důsledněji zabývat – srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1.
2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68. Pokud by námitky žalobce byly v podstatné míře provedením
rozsáhlejšího dokazování vyvráceny, závěry učiněné stěžovatelem v napadeném rozhodnutí by
obstály.
[24] Byť tedy Nejvyšší správní soud nepřevzal veškeré závěry krajského soudu obsažené
v napadeném rozsudku, dospívá k závěru, že postup správních orgánů nebyl správný a proto
bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit, přičemž v tomto směru korigoval některé závěry
krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4.
2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75).
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[26] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalobci pak dle obsahu soudního spisu žádné náklady
nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu