ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.53.2015:26
sp. zn. 4 As 53/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
KONEKTUM s.r.o., se sídlem Čajkovského 1716/22, Praha 3 - Žižkov, zast. JUDr. Ivo
Panákem, advokátem, se sídlem Kounicova 284/39, Brno, proti žalované: Česká
obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
30. 1. 2015, č. j. 31 A 14/2013 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 18. 9. 2013, č. j. ČOI 96226/13/0100/2700, bylo změněno
rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Královéhradeckého a Pardubického
(dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 24. 7. 2013, č. j. 27/0894/13, tak, že pokuta
ve výši 350.000 Kč byla snížena na 250.000 Kč; ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobkyni uložena pokuta ve výši
350.000 Kč, jakož i povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč, za správní delikt podle §9
odst. 1 písm. b) ve spojení §3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích
stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných
hmotách), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, který žalobkyně spáchala tím, že vzorek
motorové nafty odebraný dne 17. 6. 2013 na její čerpací stanici ve Vlkově u Litomyšle nevyhověl
v parametru destilační zkoušky požadavkům na jakost podle §3 odst. 1 vyhlášky 133/2010 Sb.,
o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu sledování a monitorování složení a jakosti
pohonných hmot a o jejich evidenci (vyhláška o jakosti a evidenci pohonných hmot), ve znění
účinném ke dni vydání rozhodnutí.
[2] V odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí žalovaná uvedla, že neshledala pochybení
správního orgánu prvního stupně co do potřebných skutkových zjištění ani právního hodnocení
věci; konstatovala, že odchylky oproti požadovaným parametrům nebyly v daném případě
nepatrné, nýbrž byly natolik významné, že při použití předmětné motorové nafty hrozilo
poškození motoru, resp. katalyzátoru vozidla. Vyložila, že ke snížení pokuty přistoupila
po porovnání okolností věci s výší pokut uložených v obdobných případech; zohlednila,
že se jedná o čerpací stanici o toliko dvou výdejních stojanech, která je umístěna u silnice II. třídy
na okraji obydlené zóny, jakož i majetkové poměry žalobkyně, jak byly doloženy v průběhu
odvolacího řízení. K majetkové situaci žalobkyně uvedla, že z předložených výpisů z účtu
je patrné, že se zůstatek na účtu žalobkyně pohybuje v záporných hodnotách, avšak žalovaná
poukázala na to, že žalobkyně má podle předložených dokladů ještě jeden další účet, k němuž
žádné výpisy neuvedla. Poukázala dále na to, že výše jejich tržeb je vzrůstající.
[3] Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou ze dne 14. 11. 2013, ve které
navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení, popř. aby sám rozhodl o přiměřené výši
pokuty a současně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Namítala, že uloženou pokutu
považuje za nepřiměřeně vysokou (likvidační) vzhledem k tomu, že se v jejím případě jedná
o malou čerpací stanici s nízkou měsíční výtočí cca 20.000 litrů pohonných hmot, přičemž tato
je provozována teprve od 1. 2. 2013 a dosud negeneruje zisk, přičemž pohonné hmoty odebírá
od jediného distributora, a nemá tak prakticky možnost zjistit porušení požadavků na jejich
jakost. Mimoto se jedná o první zjištěné porušení právních povinností žalobkyní. Z charakteru
zjištěných odchylek je zřejmé, že k jejich vzniku nedošlo úmyslně, např. ředěním pohonných
hmot, přičemž v obdobných případech byly v minulosti jiným subjektům ukládány pokuty řádově
nižší.
[4] Krajský soud v Praze, u něhož žalobkyně podala žalobu ze dne 14. 11. 2013, usnesením
ze dne 19. 11. 2013, č. j. 47 A 38/2013 – 15, věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové.
[5] Žalovaná se k věci vyjádřila v přípisu ze dne 17. 12. 2013, v němž odkázala
na odůvodnění správních rozhodnutí, kde se k totožným námitkám žalobkyně již vyjádřila.
Argumentace uvedená v žalobě ostatně byla důvodem, proč snížila výši pokuty o 100.000 Kč.
Setrvala na stanovisku, že zjištěné odchylky nejsou nepodstatné a že vytýkaného jednání
se žalobkyně dopustila nedbalostně, což nehodnotila ani jako přitěžující, ani jako polehčující
okolnost. Skutečnost, že se jednalo o první zjištěné provinění, byla hodnocena ve prospěch
žalobkyně. Žalovaná dále ve prospěch žalobkyně přihlédla k velikosti a poloze čerpací stanice,
které odůvodňují závěr, že nekvalitními pohonnými hmotami byl zasažen menší počet kupujících.
S ohledem na stávající rozhodovací praxi proto rozhodla o snížení výše uložené pokuty. Žalovaná
uzavřela, že s ohledem na žalobkyní předložené doklady nepovažuje uloženou pokutu
za likvidační, zvláště když má žalobkyně možnost požádat o povolení úhrady pokuty
ve splátkách. Zmínka o pokutě ve výši 200.000 Kč v jedné části odůvodnění napadeného
rozhodnutí představuje pouze písařskou chybu, když z výroku rozhodnutí i z ostatních částí
odůvodnění je patrné, že byla snížena na 250.000 Kč. Žalovaná proto navrhovala, aby soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[6] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 31 A 14/2013 – 30,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění vyšel z toho, že žalobkyně neuplatnila žádné námitky proti skutkovému stavu,
jak byl zjištěn správními orgány; žalobní argumentace směřuje toliko k výši uložené pokuty.
Krajský soud konstatoval, že za spáchaný správní delikt mohla být v souladu s ustanovení §10
písm. b) zákona o pohonných hmotách uložena pokuta až do výše 5.000.000 Kč. Neshledal
důvodnými námitky týkající se vyhodnocení okolností věci, zejména závažnosti deliktu, neboť
správní orgány přihlédly k polehčujícím okolnostem spočívajícím v tom, že nedostatky byly
u žalobkyně zjištěny poprvé a že předmětná motorová nafta byla kontaminována pravděpodobně
v důsledku provozní nekázně (nikoli úmyslnou manipulací); ve prospěch žalobkyně hodnotily
i velikost a polohu čerpací stanice a při stanovení pokuty vyšly ze závažnosti porušení právních
předpisů (velikosti odchylek od normy). Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení závažnosti
deliktu je rozhodné porušení příslušné normy, nikoli okolnost, zda při použití žalobkyní
prodávané nafty mohlo dojít k poškození motoru. Dodal, že žalovaná rovněž vyložila rozdíly,
pro které byla v obdobných případech v minulosti jiným subjektům uložena pokuta v odlišné
výši, a uzavřel, že uložená pokuta sice představuje citelný zásah do majetkových poměrů, avšak
s ohledem na zjištěné majetkové poměry žalobkyně nemá likvidační charakter.
[7] Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
bránila kasační stížností ze dne 17. 10. 2014, na jejímž základě Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 208/2014 – 39, rozsudek krajského soudu zrušil, protože tento
soud porušil procesní práva stěžovatelky tím, že jí nezaslal vyjádření žalované, z něhož krajský
soud v napadeném rozsudku vycházel.
[8] Krajský soud v Hradci Králové vázán výše citovaným názorem Nejvyššího správního
soudu, věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 31 A 14/2013 – 61, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku zopakoval argumentaci, kterou uvedl
ve svém předchozím rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno výše citovaným rozsudkem
Nejvyššího správního soudu.
[9] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 30. 1. 2015,
č. j. 31 A 14/2013 – 61, podala stěžovatelka kasační stížnost ze dne 9. 3. 2015, v níž uvedla,
že rozsudek krajského soudu napadá z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Trvala na tom, že výše uložené pokuty je nepřiměřená a pro ni likvidační, protože jde v jejím
případě o velmi malou čerpací stanici, přičemž se jedná z její strany o první porušení zákona.
Zdůraznila, že kontrolovaný vzorek nafty nevyhověl kontrole pouze ve dvou parametrech,
a to pouze nepatrně, navíc bez toho, aby takové porušení mohlo způsobit poškození motorů.
Poukázala na to, že fakticky nemá možnost kvalitu pohonných hmot kontrolovat, tudíž spoléhá
na to, že její jediný dodavatel dodává kvalitní pohonné hmoty. Tvrdila dále, že v obdobných
případech žalovaná ukládala řádově nižší pokuty. Jako adekvátní s ohledem na její finanční
situaci by považovala pokutu ve výši 50.000 Kč. Rozsudek krajského soudu považovala
za nepřezkoumatelný, neboť krajský soud se pouze ztotožnil s úvahami žalované,
aniž by se vypořádal s jejími námitkami. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila v podání ze dne 19. 3. 2015, v němž setrvala
na stanovisku, že bylo řádně přihlédnuto ke všem zákonným kritériím při ukládání předmětné
pokuty. Pokuta byla uložena v takové výši, aby odpovídala pokutám ukládaným v obdobných
případech, jak bylo popsáno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaná měla
za to, že se krajský soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a že v odůvodnění své úvahy
řádně uvedl. Navrhovala proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vzešel (ustanovení §102
s. ř. s.), kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou
naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda-li není na místě kasační stížnost
odmítnout podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť se jedná o opakovanou kasační
stížnost téhož účastníka řízení (žalobkyně). Dospěl však k závěru, že v projednávané věci takto
postupovat nelze, neboť předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu se vyjadřoval pouze
k procesní otázce, (byl jím zrušen rozsudek krajského soudu pro procesní pochybení) tudíž
meritum věci Nejvyšší správní soud zatím neposuzoval a krajský soud proto nebyl v tomto
ohledu vázán žádným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ke stejnému závěru
ostatně dospívá i judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165), podle které ze zákazu
opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil
rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, jako tomu bylo v nyní posuzované věci.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť namítá nepřezkoumatelnost rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové; fakticky se však dovolává rovněž důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné posouzení právní otázky (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne 18. 3. 2004). Podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní
otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským
soudem aplikován nesprávný právní názor. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[15] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy
z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo
o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
[17] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[18] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná stěžovatelka
jeho obsahu porozuměla, přičemž s jeho věcnými závěry polemizuje v kasační stížnosti. Nelze
tudíž hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost,
že stěžovatelka se závěry soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného
rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[19] Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu, které by způsobovalo
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nezjistil, neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje
napadené rozhodnutí za zákonné. Krajský soud v Hradci Králové se v odůvodnění rozsudku
řádně vyjádřil – byť stručněji - k otázce zákonnosti napadeného rozhodnutí a správně
též zjistil skutkový stav věci. Krajský soud poté vyjádřil svůj právní názor ohledně (ne)důvodnosti
žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky a že dospěl k závěrům, se kterými
toto nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku. K námitce stěžovatelky,
že překročením stanovených parametrů nemohly mít za následek poškození motorů a charakter
zjištěné odchylky nasvědčuje tomu, že k jejímu vzniku nedošlo úmyslně, krajský soud uvedl,
že žalobkyni nebylo vytýkáno, že se zmíněného správního deliktu dopustila úmyslnou manipulací
s pohonnými hmotami, naopak správní orgány obou stupňů jednoznačně konstatovaly,
že prodávaná motorová nafta byla kontaminována pravděpodobně v důsledku provozní nekázně,
způsobené obvykle při rozvozu paliva a jejich skladování. Tvrzení žalobkyně, že překročením
stanovených parametrů nemohlo mít za následek poškození motorů, je pro posouzení závažnosti
jednání žalobkyně nerozhodné. Norma ČSN EN 590-BS stanoví, jaké parametry musí splňovat
pohonné hmoty, a takto nastavená hranice zajišťuje takovou jejich kvalitu, která poškození
motoru při jejich použití vylučuje. Z toho nelze než dovodit, že při překročení nastavených
parametrů k takovému poškození dojde nebo dojít může. Krajský soud proto nemůže přisvědčit
výkladu žalobkyně, že i když stanovené parametry překročila, výše překročení nemůže poškození
motoru přivodit. Pokud se dále domáhala, aby právě výše překročení závazných parametrů byla
zohledněna ve výši pokuty, krajský soud je názoru, že tak správní orgány ve svých rozhodnutích
učinily, když konstatovaly, že zjištěné odchylky nepokládají za nepatrné a poukázaly na následky,
které spotřeba nevyhovujících pohonných hmot může způsobit. Těmto úvahám krajský soud
přisvědčil a odkázal na ně. Stejně tak krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že výše
jí uložené pokuty neodpovídá obdobným případům řešeným Českou obchodní inspekcí
a poukázala v tomto směru na rozhodnutí vydané Českou obchodní inspekcí Středočeského
kraje a hlavního města Prahy ze dne 12. 6. 2013, č. j. 10/0559/13/P/11, a rozhodnutí
vydané inspektorátem Plzeňským a Karlovarským se sídlem v Plzni ze dne 21. 1. 2013,
č. j. 8973/13/2200, kde byly dle jeho názoru uloženy pokuty řádově o statisíce nižší. Krajský
soud v tomto směru přisvědčil žalovanému, že tyto případy nelze srovnávat s projednávaným
případem, neboť v prvním citovaném rozhodnutí byla zjištěna odchylka v odlišném parametru,
kterým byl bod vzplanutí (uložena pokuta 100.000 Kč), ve druhém případě byla zjištěna
v odebraném vzorku BA 95 Super odchylka v jednom parametru destilační zkoušky (konec
destilace) 7,3 °C. Naopak poukázal na další rozhodnutí České obchodní inspekce, a to ze dne
25. 7. 2013, č. j. 81289/13/O1004000/13HI/Št, a ze dne 15. 3. 2013, č. j. 10/0196/13/P/11.
Ve shodě se žalovaným krajský soud z citovaných rozhodnutí zjistil, že prvním z nich byla fyzické
osobě, která provozovala malou čerpací stanici o dvou výdejních stojanech, uložena pokuta
180.000 Kč po zjištění odchylek téměř shodných, jako v případě kontroly u žalobkyně. Druhým
citovaným rozhodnutím byla právnické osobě uložena pokuta 400.000 Kč opět za prakticky
shodné odchylky a dále za nedostatky zjištěné při další kontrole, kdy nebyl v odebraném vzorku
splněn požadavek v ukazateli MEMK. Krajský soud uzavřel, že z těchto srovnání lze učinit závěr,
že stěžovatelce uložená pokuta je srovnatelná s pokutami uloženými ve skutkově obdobných
případech.
[20] Krajský soud se tedy neopomněl zabývat všemi žalobními body, a to jak stran
údajného likvidačního dopadu uložené pokuty na existenci stěžovatelky a přiměřenosti výše
pokuty, neboť v závěru svého rozsudku výslovně konstatoval, že výše uložené pokuty
je značná, avšak s ohledem na učiněná zjištění ohledně majetkových poměrů stěžovatelky
má za to, že pokuta nemá bezprostřední likvidační charakter. Z této části odůvodnění
Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že krajský soud nepřisvědčil námitce, že by uložená
pokuta byla zjevně nepřiměřená a že by tu tudíž byl prostor pro moderaci pokuty dle ustanovení
§78 odst. 2 s. ř. s – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014,
č. j. 8 As 34/2013 - 38. Byť krajský mohl výslovně uvést, že s ohledem na to, že považuje pokutu
za přiměřenou, není možné uloženou pokutu moderovat, neshledává Nejvyšší správní soud tento
dílčí nedostatek tak závažným, aby zakládal důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu.
[21] Navíc argumentace krajského soudu a její rozsah odpovídají kvalitě žalobních námitek.
Již v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu uvedl, že míra konkrétnosti uplatněných žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké
právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující – obecnější,
tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Soud za stěžovatelku nemůže
spekulativně domýšlet další argumenty či vybírat z reality skutečnosti, které žalobu podporují.
Pokud argumentace stěžovatelky uplatněná v žalobě a nyní i v kasační stížnosti je značně obecná,
není možné, aby krajský soud, resp. Nejvyšší správní soud, podal zcela podrobné a obsáhlé
vypořádání této argumentace, neboť není zjevné, k jakým otázkám se má vyjadřovat. Za situace,
kdy stěžovatelka ve své žalobě neuvedla žádné nové skutečnosti, které by nebyly známé
žalovanému a nepředložila ani nové důkazní prostředky na podporu své argumentace, není
přitom vyloučené, aby se krajský soud ztotožnil s argumentací žalované – srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130.
[22] K meritu věci Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Napadeným rozhodnutím žalované byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 250.000 Kč, nikoli
350.000 Kč, jak stěžovatelka ve své kasační stížnosti mylně uvádí. Otázku přiměřenosti výše
sankce a jejího údajného likvidačního účinku je proto nutné posuzovat právě s ohledem
na uloženou částku 250.000 Kč, nikoli částku, která byla uložena správním orgánem prvního
stupně. Částka 250.000 Kč totiž představuje povinnost, která byla stěžovatelce napadeným
rozhodnutím uložena.
[23] Podle ustanovení §9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách „právnická nebo
podnikající fyzická osoba13) se dopustí správního deliktu tím, že prodá nebo vydá pohonnou hmotu, která
nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle §3 odst. 1.“ Podle ustanovení §9 odst. 10 písm. b) zákona
o pohonných hmotách „za správní delikt se uloží pokuta do 5 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle
odstavce 1 písm. b), c) nebo d), odstavce 4 písm. d) nebo g), odstavce 8 písm. a) nebo odstavce“. Podle
ustanovení §10 odst. 2 zákona o pohonných hmotách „při určení výměry pokuty právnické osobě
se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům.“
[24] Z citované právní úpravy vyplývá, že pokuta byla uložena stěžovatelce na samé spodní
hranici; s ohledem na možnou výši uložené pokuty (do 5.000.000 Kč) je tudíž zjevné, že se jedná
o pokutu velmi nízkou, která z hlediska zákonného rozpětí výše pokuty není v rozporu
se zákonem.
[25] K přiměřenosti ukládané sankce Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že funkcí sankce
je i funkce represivní – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2010,
č. j. 7 As 27/2010 – 66. K vyvození odpovědnosti přitom postačuje samotný fakt porušení
povinností stanovených zákonem. Pokuta uložená za předmětný správní delikt plní vždy více
funkcí, a to zejména represivní, která je dána ze samé podstaty povahy pokuty jako trestu
(v tomto případě negativního zásahu do majetkové sféry) za nežádoucí jednání, a také funkci
preventivní. U stěžovatelky uložení pokuty zcela jistě splnilo represivní funkci, a to jako trest
(negativní zásah do majetkové sféry stěžovatelky) za rozhodně nikoli bagatelní protiprávní
jednání, jehož se prokazatelně, byť ne třeba úmyslně, dopustila.
[26] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pokuta musí být pro pachatele citelná, v opačném
případě by postrádalo trestání jakéhokoli smyslu. V posuzované věci byla pokuta uložena na samé
spodní hranici zákonné sazby. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá,
že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá,
zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria,
zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami
logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž,
zda uložená pokuta není likvidační [srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 1 As 9/2008 - 133, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002,
nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004.
[27] Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor
pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení
prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce
měla význam jedině tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané
nezákonnosti, v jejímž důsledku by výše uložené sankce neobstála, a byla by takříkajíc
nepřiměřená okolnostem projednávaného případu. Používání výrazu „přiměřenost uložené
pokuty“ v této souvislosti je však do jisté míry nepřesné, neboť soudní řád správní umožňuje
správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu,
tj. v situaci, kdy je správní soud podle §78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí
nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem
uložená sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě ale pro zásah do správního uvážení
soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně
vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená.
[28] K stěžovatelkou namítané likvidační výši pokuty Nejvyšší správní soud dále uvádí,
že v kasační stížnosti, stejně jako v předcházejícím řízení, stěžovatelka likvidační výši pokuty
dovozovala v podstatě pouze ze své špatné finanční situace a že má s čerpací stanicí pouze
náklady. Samotný záporný výsledek hospodaření však není překážkou pro uložení pokuty
a neznamená ani, že uložená pokuta je likvidační. Jak již bylo uvedeno výše, je třeba hodnotit
celkovou situaci stěžovatelky jakožto podnikající právnické osoby (její celkový příjem a hmotný
majetek). Nejvyšší správní soud se přitom plně ztotožňuje se závěrem žalované,
že na předloženém bankovním účtu měla stěžovatelka záporný zůstatek, avšak z výpisů je rovněž
zřejmé, že disponuje i dalším bankovním účtem, k němuž nepředložila žádné doklady. Na tuto
argumentaci, případě na další argumentaci žalované obsažené v odůvodnění napadeného
rozhodnutí přitom stěžovatelka nijak nereagovala a neuvedla žádné důkazní prostředky, jejichž
prostřednictvím by se dalo prokázat, že její majetková situace byla skutečně tak nepříznivá,
jak nyní tvrdí v kasační stížnosti.
[29] Skutečnost, že se jednalo o malou čerpací stanici a o první neúmyslné porušení povinností
stěžovatelkou, byla dle odůvodnění napadeného rozhodnutí zohledněna při výpočtu výše pokuty.
Fakt, že míra zohlednění těchto kritérií neodpovídá subjektivním představám stěžovatelky o výši
uložené pokuty, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Námitky, že stěžovatelka
údajně odebírala pohonné hmoty pouze od jednoho dodavatele, s nímž nikdy neměla žádné
problémy, a že by bylo pro ni obtížné zjišťovat kvalitu každé dodávky pohonných hmot,
ji odpovědnosti za předmětný správní delikt nezprošťuje.
[30] K tvrzení stěžovatelky, že uložená pokuta neodpovídá rozhodovací praxi žalované,
Nejvyšší správní soud uvádí, že tyto námitky řádně zodpověděla už žalovaná v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, přičemž Nejvyšší správní soud se s jejími závěry ztotožňuje a odkazuje
na ně. Nejvyšší správní soud přitom poukazuje na to, že stěžovatelka pouze setrvala na svých
závěrech uplatněných již před žalovanou, aniž by reagovala na to, jak se s touto námitkou
žalovaná vypořádala, tedy nevysvětlila, v čem spatřuje správní rozhodnutí, jichž se žalovaná
dovolává při odůvodnění výše uložené pokuty, za neodpovídající danému případu. Stěžovatelky
tedy vůbec nereflektovala obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž ke svým
skutkovým tvrzením nenavrhla žádné důkazní prostředky způsobilé zvrátit závěry žalované.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové k závěru, že nebyly naplněny tvrzené
důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[32] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci procesně úspěšná,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalované náklady řízení nad rámec její běžné
činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto jí Nejvyšší správní soud právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu