ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.54.2012:32
sp. zn. 4 As 54/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: T. D. M.,
zast. Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem, se sídlem Kostnická 2916, Chomutov, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. 6. 2012, č. j. 16 A 1/2011 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 904 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Bc. Michaela Kise, advokáta.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010, č. j. 4677/DS/2010, JID
199645/2010/KUUK/Bre, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Litvínov, odboru správních evidencí (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne
31. 8. 2010, č. j. MELT 7864/2010/OSE/MKJ-120221, kterým bylo rozhodnuto o tom, že
žalobkyně je vinna přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. l zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též „zákon
o přestupcích“), ve znění platném v době vydání přezkoumávaných rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů, který spáchala tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k)
citovaného ustanovení zákona o přestupcích porušila zvláštní právní předpis (zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dále též „zákon o silničním provozu“), neboť dne
28. 12. 2009 kolem 9.00 hod. v Českém Jiřetíně na křižovatce u penzionu "Na čáře“ jako řidička
osobního motorového vozidla tov. zn. BMW 320, reg. zn. X, ve směru od obce Fláje nejela na
hlavní pozemní komunikaci vpravo při pravém okraji vozovky, zkřížila jízdní dráhu zprava po
téže pozemní komunikaci přijíždějícímu osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Toyota Corolla,
reg. zn. X, řízeném K. Š., bytem P. 4, M. 1786/3, a nárazem do jeho levého boku způsobila
dopravní nehodu s hmotnou škodou v celkem odhadnuté výši cca 120 000,- Kč (z toho na
vozidle poškozeného cca 85 000,- Kč) bez zranění účastníků, čímž porušila ustanovení §4 písm.
a) zákona o silničním provozu (stanovící povinnosti účastníka provozu na pozemních
komunikacích) a ustanovení §11 odst. 1 zákona o silničním provozu (stanovící směr a způsob
jízdy). Žalobkyni byla za spáchaný přestupek uložena pokuta v částce 2000 Kč a povinnost
náhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správní orgán prvního stupně se již
vypořádal s některými námitkami uplatněnými žalobkyní ještě v době před vydáním rozhodnutí.
Znalec vyvrátil tvrzení o místě střetu uváděné žalobkyní a označil je zcela ve shodě s místem
označeným řidičem Š. - ve vzdálenosti cca 5,5 m od oplocení domu čp. 2, tedy od nejzazšího
možného pravého okraje komunikace, po níž žalobkyně přijížděla ke křižovatce. Správní orgán
prvního stupně rozvedl úvahu o tom, že stopy pravých kol vozidla žalobkyně byly
zdokumentovány ve vzdálenosti 3,8 m od pravého okraje komunikace (šířka jízdního pruhu je
2,6 m) a žalobkyně se před střetem pohybovala v levém jízdním pruhu, ač k tomu neměla důvod.
K námitce žalobkyně, že řidič Š. objížděl zaparkované nákladní vozidlo, správní orgán prvního
stupně uvedl, že o tomto úkonu není pochyb, byl však učiněn před křižovatkou, v níž došlo
k nehodě, aniž by tím ohrozil nebo omezil ostatní účastníky provozu.
Žalovaný dále konstatoval, že znaleckým posudkem se podařilo nejen vyvrátit tvrzení
žalobkyně o místě střetu vozidel, ale také vyloučit možnost, že by se vozidlo Toyota dostalo
v důsledku nepřiměřené rychlosti do smyku a poškodilo tím vozidlo BMW žalobkyně. Znalec
také vyvrátil verzi žalobkyně, že vozidlo BMW nebylo poškozeno nárazem do Toyoty, ale otěrem
Toyoty. Výpovědi svědků, na které žalobkyně v souvislosti s argumentací o vysoké rychlosti
vozidla Toyota odkazuje, nemají potřebnou důkazní hodnotu, neboť svědci události nevěnovali
přílišnou pozornost. Jeden ze svědků střet vozidel vůbec neviděl. Druhý svědek uvedl, že bílé
vozidlo jelo rychle, neboť se rozjelo, aby mělo sílu dostat se do kopce.
Podle žalovaného tak není žádných pochybností o tom, že žalobkyně se blížila ke
křižovatce v protisměrném jízdním pruhu a neřídila se tudíž ustanovením §11 odst. 1 zákona
o silničním provozu. Námitce žalobkyně, že se nacházela v tomto postavení pouze z důvodu
reakce na blížící se vozidlo, žalovaný nepřisvědčil. Žalovaný vyjádřil pochybnost, zda by
žalobkyně dokázala i bez ohledu na přítomnost vozidla Toyota bezpečně projet křižovatkou
a bezproblémově odbočit. Provedené řešení pohybu účastníků nehody znalcem spíše ukazuje, že
žalobkyně chtěla pokračovat v jízdě v přímém směru, kdy by s nejvyšší pravděpodobností ani
nestihla při vyjíždění z hlavní na vedlejší komunikaci, dát v případě nutnosti přednost jinému
vozidlu jedoucímu v protisměru po hlavní komunikaci. Existují zde také určité pochybnosti, zda
by žalobkyně vozidlo „dobrzdila“, pokud by řidič vozidla Toyota více „vykroužil“ křižovatku,
a to vzhledem k rychlosti jízdy jejího vozidla, která se ještě po delším intenzivním brzdění
pohybovala těsně před střetem vozidel kolem 8 – 9 km/h.
K jízdě řidiče Š. žalovaný uvedl, že před vjezdem do křižovatky překonával překážku po
pravé straně komunikace – stojící nákladní vozidlo. V posuzovaném případě však nelze hledat
přímou souvislost mezi již ukončeným objížděním stojícího nákladního vozidla a příčinou
dopravní nehody. Žalovaný doplnil, že vozidlo Toyota přijíždělo ke křižovatce za situace, kdy
nemělo žádnou povinnost dát přednost ostatním řidičům a v úmyslu řidiče Š. byl tedy volný
průjezd vlevo křižovatkou po hlavní pozemní komunikaci. Pokud by se řidič Š. bezprostředně po
objetí stojícího vozidla pokusil vrátit těsně k pravému okraji komunikace, jednalo by se o
riskantní úkon, v jehož důsledku se vozidlo mohlo dostat na zasněžené komunikace do smyku.
Žalovaný tak shledal prokázaným, že ke střetu vozidel došlo nárazem levého předního rohu
vozidla BMW do levého boku vozidla Toyota. Zjištěné skutečnosti tak podle žalovaného
nenasvědčují tomu, že by řidič Š. porušil některé ustanovení zákona o silničním provozu a
spácháním přestupku zavinil dopravní nehodu, jejíž řešení je předmětem tohoto řízení.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že
napadeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále
jen „správní řád“), přestupkový zákon a zákon o silničním provozu. Žalobkyně poukázala na
skutečnost, že z dat uváděných znalcem vyplývá, že začala na situaci reagovat 2,1 sekundy před
střetem a v okamžiku před započetím brzdění jela rychlostí 30 km/h. Vzhledem k tomu, že tato
hodnota je hluboko pod hranicí 50 km/h, tj. nejvyšší dovolené rychlosti v obci, nelze podle
žalobkyně než trvat na tom, že svou jízdu přizpůsobila povětrnostním podmínkám. Žalobkyně
vyjádřila nesouhlas se závěrem žalovaného, že vědomě jela v protisměru, neboť do protisměru se
dostala částečně vinou řidiče Š. S ohledem na to, že se již pomalu chystala na blížící se křižovatce
odbočovat doprava, musela si mírně najet, neboť na uježděném sněhu nelze opsat pravoúhlou
zatáčku na malém poloměru. Ani při mírném najetí se pochopitelně nemínila dostat do
protisměru. Na jízdu řidiče Š., který se podle přesvědčení žalobkyně nacházel při průjezdu
zatáčkou v jejím jízdním pruhu, reagovala nouzovým brzděním a s ohledem na stav vozovky
držela přímý směr, což vedlo k tomu, že se částečně dostala do protisměru. V této souvislosti
žalobkyně poukázala na nekonzistentnost argumentace žalovaného, který žalobkyni na jedné
straně vyčítá, že se nedržela pravého okraje vozovky a na druhé straně tuto skutečnost u pana Š.
přehlédl. Žalobkyně upozornila na skutečnost, že z obrazové i animační dokumentace obsažené
ve znaleckém posudku jednoznačně plyne, že její vozidlo v době, kdy již bylo naplno brzděno,
mělo tendenci se od pravého okraje vozovky vzdalovat, přičemž na počátku brzdného manévru
nebyl její automobil prokazatelně v protisměru.
Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že spekulace žalovaného o pochybnostech, zda by
dokázala i bez ohledu na přítomnost vozidla Toyota bezpečně projet křižovatkou, stejně jako to,
zda by automobil „dobrzdila“, kdyby řidič Toyoty více „vykroužil“ křižovatku jsou nepodložené.
Skutečnost, že řidič Š. více „nevykroužil“ křižovatku označila za příčinu nehody. Ohradila se také
proti závěru žalovaného, že svědecké výpovědi nemají potřebnou důkazní hodnotu. V této
souvislosti uvedla, že tímto zhodnocením svědeckých výpovědí žalovaný překročil mez danou
pro volné hodnocení důkazů. Oba svědci totiž vypovídali o skutečnostech, které oni sami
bezprostředně vnímali, byli řádně poučeni o povinnostech svědka v přestupkovém řízení a jejich
věrohodnost nebyla žalovaným ani nikým jiným jakkoli zpochybněna. Je sice pravda, že jeden ze
svědků okamžik střetu vozidel neviděl, nicméně k této skutečnosti ani nebyla jejich svědectví
navrhována. Naopak se tito svědci měli vyjádřit k jízdě pana Š. v době před střetem, tj. při jízdě
nahoru do kopce směrem ke křižovatce. Oba pak potvrdili, že pan Š. jel s ohledem k okolnostem
vysokou rychlostí, když se pod kopcem rozjížděl, aby po kluzké vozovce vyjel. Přinejmenším
jeden ze svědků počínání pana Š. popsal poměrně detailně a závěr žalovaného, že vozidlu pana Š.
nevěnoval přílišnou pozornost tak nemůže v žádném případě obstát.
Zdůraznila, že řidič Š. byl při odbočování po objetí stojícího vozidla v podstatě ve stejné
situaci jako žalobkyně, avšak jeho jízda je překvapivě podle žalovaného, na rozdíl od žalobkyně,
v pořádku. S poukazem na jeden ze závěrů znaleckého posudku uvedla, že ani v případě, že by
jela zcela při pravém okraji vozovky, neměla dostatek prostoru pro projetí. Je zřejmé, že mezi
způsobem projetí křižovatky řidičem Š. a dopravní nehodou je příčinná souvislost. Minimálně
spoluvina řidiče Š. je tedy naprosto evidentní. To ostatně konstatoval i znalec a žalovaný tento
jeho závěr přejal do svého rozhodnutí. Zcela nepochopitelně z něj však nevyvodil žádný závěr
směrem k možné vině řidiče Š. Žalobkyně uzavřela, že řidič Š. předmětnou nehodu zavinil.
Navrhla proto, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci
rozsudku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 6. 2012, č. j. 16 A 1/2011 – 72,
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil
mu povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7600 Kč do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Krajský soud předeslal, že má-li být rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné, je třeba,
aby se ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“) jednalo o rozhodnutí srozumitelné a opřené o dostatek důvodů. Soudní řád
správní však nestanoví, v čem lze spatřovat tyto jednotlivé atributy přezkoumatelnosti, a proto je
třeba vycházet z toho, co vytvořila dosavadní správní judikatura. Krajský soud poukázal na
závěry, k nimž ve vztahu k otázce přezkoumatelnosti správních rozhodnutí dospěl Nejvyšší
správní soud.
Rozhodnutí o přestupku musí podle krajského soudu obsahovat popis skutku s uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným a tak, aby byly naplněny veškeré zákonné znaky uvedené
skutkové podstaty (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, sp. zn. 2 As 34/2006; rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 4 As 7/2009,
www.nssoud.cz, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 11 Ca 387/2008).
Mezi popisem skutku ve výroku rozhodnutí, jeho právní kvalifikací a odůvodněním rozhodnutí
musí být vzájemný soulad a jedna část musí navazovat na druhou.
V rámci odůvodnění se musí správní orgán vypořádat nejen s provedeným dokazováním,
ale i podrobně odůvodnit přezkoumatelným způsobem, jakými úvahami byl veden při použití
správního uvážení a to jak při vlastním dokazování, tak i při výkladu neurčitých pojmů. Řádné
odůvodnění správního rozhodnutí je vodítkem pro účastníky při formulování opravných
prostředků. Z tohoto důvodu musí být v maximální možné míře vyčerpávající a přesvědčivé.
Odůvodnění:
proto musí být individuální a konkretizované pro danou věc. Neúplné, nekonkrétní,
nepřezkoumatelné a nedostatečné odůvodnění má za následek nezákonnost celého správního
rozhodnutí (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 57 Ca 14/2007).
Krajský soud upozornil, že žalobkyně ve své žalobě mimo jiné namítla, že svou jízdu zcela
jednoznačně přizpůsobila povětrnostním podmínkám. Správní orgán prvního stupně uznal
žalobkyni vinnou přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení
§22 odst. 1 písm. l přestupkového zákona, který ve znění účinném do 31. 7. 2011, zněl, že
přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které
je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis. Porušení zvláštního právního
předpisu žalobkyní shledal správní orgán prvního stupně i žalovaný v ustanoveních §4 písm. a)
a §11 odst. 1 zákona o silničním provozu. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně přitom vyplývá, že žalobkyně měla porušit své povinnosti uložené jí zákonem o silničním
provozu tím, že své chování nepřizpůsobila zejména povětrnostním podmínkám a situaci
v provozu na pozemní komunikaci a nejela při pravém okraji vozovky, ačkoliv tomu nebránily
zvláštní okolnosti.
Krajský soud dospěl k závěru, že popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně sice reflektuje porušení povinnosti žalobkyně jezdit vpravo vyplývající z §11
odst. 1 zákona o silničním provozu, avšak nijak se nevyjadřuje k tomu, čím žalobkyně porušila
povinnosti stanovené v §4 písm. a) téhož zákona. V odůvodnění správního orgánu prvního
stupně nejsou uvedeny žádné konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo patrno, v čem
spočívá nepřizpůsobení chování žalobkyně povětrnostním podmínkám a situaci v provozu na
pozemních komunikacích. Správní orgán prvního stupně navíc použil v odůvodnění (před
konstatováním) porušení povinnosti přizpůsobit své chování povětrnostním podmínkám a situaci
v provozu na pozemní komunikaci slovo „zejména“, které uvozuje příkladmý výčet. Není tak ani
zřejmé, zda má za to, že žalobkyně porušila pouze tyto dvě povinnosti či i jinak porušila
ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu. Stejně tak žalovaný se ve svém rozhodnutí
porušením ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu vůbec nezabýval. Krajský soud tak
dospěl k závěru, že výrok v části popisu skutku, jeho právní kvalifikace a odůvodnění nejsou ve
vzájemném souladu, neboť je pouze uvedena právní kvalifikace porušení povinnosti žalobkyně
zakotvená v ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu, aniž by této právní kvalifikaci
odpovídal popis skutku a odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tuto vadu
žalovaný svým rozhodnutím neodstranil.
Ve vztahu k úvahám žalovaného, co by se stalo, kdyby řidič vozidla Toyota K. Š. více
„vykroužil křižovatku“, zda by žalobkyně stihla včas zabrzdit, zda žalobkyně jela tam, kam
skutečně směřovala, aniž by bylo zřejmé, z jakých důkazů tyto úvahy plynou, krajský soud uvedl,
že zvažoval, zda nejsou splněny podmínky ustanovení §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy že
skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spise.
Jelikož tyto úvahy - s ohledem na vymezení skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně - jdou nad rámec skutkového základu napadeného rozhodnutí, nemá jejich
správnost či nesprávnost na jednání popsané ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně žádný vliv. Z tohoto důvodu krajský soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí
z důvodu uvedeného v ustanovení §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Krajský soud bez nařízení jednání zrušil napadené rozhodnutí pro vady podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s., neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně označil za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost a rozhodnutí žalovaného, které tuto vadu neodstranilo, za trpící stejnou
vadou.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalovaný (dále též
„stěžovatel”) včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel
namítal, že krajským soudem zjištěné pochybení spočívající v neúplném popisu skutku, v němž
chybí slovní vyjádření, že žalobkyně „nepřizpůsobila své chování povětrnostním podmínkám“,
nezpůsobuje takovou vadu, která by zakládala nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro
nesrozumitelnost ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že výrok
žalobou napadeného rozhodnutí není vnitřně rozporný a není ani v rozporu s odůvodněním,
které jako celek umožňuje seznat, jaké konkrétní jednání je žalobkyni kladeno za vinu i právní
kvalifikaci takového jednání. Neuvedení přesného skutkového vymezení přestupku ve výroku
rozhodnutí nezpůsobuje podle stěžovatele nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost.
Správní orgán prvního stupně sice v popisu skutku nevyjádřil slovně, že žalobkyně
„nepřizpůsobila své chování povětrnostním podmínkám a situaci v provozu“, ale ve výrokové
části, bezprostředně po popisu skutku uvedl citaci ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním
provozu. V odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je uvedeno, že žalobkyně
nepřizpůsobila své jednání povětrnostním podmínkám, klimatickým podmínkám atd., což podle
stěžovatele vylučuje, aby nebylo seznatelné, jaké protiprávní jednání se žalobkyni klade za vinu.
Také žalobkyně si byla podle stěžovatele vědoma, za jaké jednání je sankcionována, neboť svou
obhajobu založila v průběhu řízení o přestupku i v žalobě na tvrzení, že jela opatrně
a přizpůsobila své chování povětrnostním a klimatickým podmínkám. Z rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů tak je podle žalovaného zřejmé, o jaké věci bylo rozhodováno a jak bylo
rozhodnuto, rozhodnutí jako celek umožňuje žalobkyni seznat, jaké konkrétní jednání je jí
vyčítáno i právní kvalifikaci takového jednání. Stěžovatel tak má za to, že v posuzované věci
nezpůsobuje neuvedení skutkového vymezení přestupku ve výroku nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nesrozumitelnost. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2012,
č. j. 16 A 1/2011 – 73 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v ustanovení §4 písm. a) zákona
o silničním provozu jsou vymezeny jednotlivé konkrétní povinnosti účastníka provozu na
pozemních komunikacích. Pokud správní orgán odkazuje na porušení povinnosti podle cit.
ustanovení zákona o silničním provozu, pak je také povinen uvést, kterou konkrétní jednotlivou
povinnost účastník v provozu na pozemních komunikacích porušil a jakým způsobem.
V opačném případě, tedy při pouhém odkazu na porušení §4 písm. a) zákona o silničním
provozu, se stává rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť není možné seznat,
jakou jednotlivou (zde uvedenou) konkrétní povinnost účastník provozu na pozemních
komunikacích porušil. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s názorem žalovaného, že rozhodnutí jako
celek umožňuje jeho adresátovi seznat, jaké konkrétní jednání je mu vyčítáno a právní kvalifikaci
takového jednání. Správní orgán prvního stupně totiž ani v odůvodnění svého rozhodnutí
nestanovil, v čem spočívalo porušení povinnosti přizpůsobit své chování povětrnostním
podmínkám a situaci v provozu na pozemních komunikacích žalobkyní. Krajský soud tak podle
názoru žalobkyně postupoval v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, pokud takové
rozhodnutí zrušil. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení
v celkové výši 5 760 Kč k rukám jejího právního zástupce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti,
a které by jej opravňovaly se od uplatněných důvodů kasační stížnosti odchýlit. Po přezkoumání
kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není důvodná.
Z textu kasační stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná zejména o posouzení,
zda rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost
v důsledku toho, že správní orgán prvního stupně se ve výroku svého rozhodnutí nevyjádřil
k tomu, jakým způsobem žalobkyně porušila povinnosti stanovené v ustanovení §4 písm. a)
zákona o silničním provozu.
Podle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, v tehdy platném znění,
přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod
písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis.
Tímto zvláštním předpisem je zákon o silničním provozu, který v §4 písm. a) stanoví, že
při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým
jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí
ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu
pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým
schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Podle §11 odst. 1 téhož zákona, na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání
zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak.
Ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu tedy stanoví účastníkovi provozu na
pozemních komunikacích dvě základní povinnosti: 1) chovat se ohleduplně a ukázněně aby
neohrožoval okolí, 2) přizpůsobit své chování podmínkám provozu. Ve výroku rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně však není uvedeno, kterou z těchto povinností žalobkyně svým
skutkem porušila. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně sice uvádí, že
žalobkyně dostatečně nepřizpůsobila své chování zejména povětrnostním podmínkám a situaci
v provozu na pozemní komunikaci, avšak nijak tento svůj závěr blíže neodůvodňuje. Neuvádí
popis povětrnostních podmínek v době střetu, t.j. např. špatnou viditelnost v důsledku mlhy,
deště, sněhu, či zhoršenou sjízdnost komunikace v důsledku napadaného či navátého sněhu,
teplotu vzduchu, sílu větru apod., jakož i závěr o tom, jakým (blíže popsaným) povětrnostním
podmínkám žalobkyně své chování řidičky nepřizpůsobila. Z výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně tak je pouze zřejmé, jakým způsobem žalobkyně porušila ustanovení §11
odst. 1 zákona o silničním provozu (tím, že nejela po hlavní pozemní komunikaci vpravo při
pravém okraji vozovky). Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než ve shodě s krajským
soudem konstatovat, že výrok rozhodnutí (správního orgánu prvního stupně) v části popisu
skutku, jeho právní kvalifikace a odůvodnění nejsou ve vzájemném souladu, neboť je v něm
pouze uvedena právní kvalifikace porušení povinnosti žalobkyně zakotvené v ustanovení §4
písm. a) zákona o silničním provozu, aniž by této právní kvalifikaci odpovídal popis skutku
a odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na ustálenou judikaturu zdejšího soudu,
podle které výrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí
správního rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané
věci. Výrok proto musí být formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně patrno, jakého
správního deliktu (skutkové podstaty) se stěžovatel dopustil a podle jakého ustanovení zákona
mu byla stanovena předmětná správní sankce. Jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2007, č. j. 7 As 7/2007 - 63).
Poukázat lze rovněž na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, podle kterého, výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí
obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž
je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla vydána v řízení o jiných
správních deliktech, z jejich závěrů je nicméně třeba vycházet také v posuzované věci, neboť
požadavky na náležitosti správních rozhodnutí v oblasti správního trestání (tj. jak na rozhodnutí
o přestupcích, tak i rozhodnutí o jiných správních deliktech) musí být stejné. Předmět řízení ve
výroku rozhodnutí o přestupku tedy musí být vymezen takovým způsobem, aby sankcionované
jednání bylo nezaměnitelné s jednáním jiným. Rozhodnutí správního orgánu totiž musí zcela
jednoznačně určit a vymezit, čeho se pachatel přestupku dopustil a v jakém jednání spáchaný
přestupek spočívá. Řádně formulovaný výrok rozhodnutí o přestupku dále musí přesně
odpovídat právní normě, která závazně stanoví skutkovou podstatu přestupku. V posuzovaném
případě však taková situace v důsledku shora popsaného pochybení správního orgánu prvního
stupně nenastala, přičemž žalovaný tuto vadu neodstranil. Rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů tak je v důsledku uvedeného pochybení nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve
smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že
neuvedení přesného skutkového vymezení přestupku ve výroku nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost. K poukazu stěžovatele na skutečnost, že
správní orgán prvního stupně sice v popisu skutku nevyjádřil slovně, že žalobkyně
„nepřizpůsobila své chování povětrnostním podmínkám a situaci v provozu“, ale ve výrokové
části, bezprostředně za popis skutku, správní orgán prvního stupně uvedl citaci ustanovení §4
písm. a) zákona o silničním provozu, Nejvyšší správní soud uvádí, že pouhý odkaz na zákonné
ustanovení, které bylo jednáním žalobkyně porušeno nepostačuje, neboť v takovém případě
z výroku rozhodnutí správního orgánu není zřejmé, kterou z povinností stanovených v §4 písm.
a) zákona o silničním provozu žalobkyně porušila. Na nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních
orgánů nemění nic ani skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je
uvedeno, že žalobkyně nepřizpůsobila své jednání povětrnostním a klimatickým podmínkám, jak
se toho stěžovatel dovolává v kasační stížnosti. S přihlédnutím k výše uvedenému je totiž zřejmé,
že tyto okolnosti mají být uvedeny ve výroku rozhodnutí, nikoli pouze v jeho odůvodnění.
K závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vede Nejvyšší
správní soud také ta skutečnost, že správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí sice
konstatovaly, že žalobkyně dostatečně nepřizpůsobila své chování povětrnostním podmínkám
a situaci v provozu na pozemní komunikaci, avšak opomněly tento svůj závěr řádně zdůvodnit.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud se věcí velice podrobně zabýval, své závěry
velmi pečlivě a přesvědčivě zdůvodnil a nepochybil, pokud rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Na podrobně zdůvodněné, zákonu a stavu
věci odpovídající rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud zcela odkazuje.
Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nenáleží (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně, jež naopak byla
ve věci úspěšná, požádala o náhradu nákladů kasačního řízení. Žalobkyně byla v řízení o kasační
stížnosti zastoupena zástupcem Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem, z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud stanovil výši nákladů řízení, jež žalobkyni přiznal podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (§1 odst. 2 cit. vyhl.). Ze soudního spisu
je zřejmé, že zástupce žalobkyně v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby ve
smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu - vyjádření ke kasační stížnosti. Sazba
mimosmluvní odměny ve smyslu §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 advokátního tarifu činí
2100 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupci též náleží náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč. Nejvyšší správní soud pak částku zvýšil o 21 %, neboť zástupce žalobkyně je plátcem
DPH, což doložil již v průběhu řízení před krajským soudem. Celková výše nákladů, jež je
stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni tedy činí 2904 Kč. K plnění Nejvyšší správní soud určil
přiměřenou lhůtu 30 dnů.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud zavázal
žalovaného k uhrazení odměny advokáta též za převzetí věci a přípravu zastoupení. Nejvyšší
správní soud této části návrhu žalobkyně nevyhověl, neboť shora uvedený advokát žalobkyni
zastupoval již v řízení před krajským soudem, v řízení o kasační stížnosti byl tudíž s věci již
obeznámen, přičemž zaplacení odměny za převzetí věci a přípravu zastoupení zástupci žalobkyně
byla žalovanému krajským soudem uložena již v přezkoumávaném rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu