ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.77.2013:25
sp. zn. 4 As 77/2013 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. P., zast. JUDr.
Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o
kasační stížnosti města Sezimovo Ústí, se sídlem Dr. Edvarda Beneše 21, Sezimovo Ústí, proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2013, č. j. 10 A 125/2012 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 10 A 125/2012 - 26, Krajský soud v Českých
Budějovicích zrušil rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne
15. 11. 2012, č. j. KUJCK/27908/2012/OLVV/3, a rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně - města Sezimovo Ústí ze dne 15. 10. 2012, č. j. Inf./2/2012/S-6, a současně uložil městu
Sezimovo Ústí povinnost do třiceti dnů od právní moci rozsudku poskytnout žalobci informace
požadované v jeho žádosti ze dne 25. 6. 2012.
Proti tomuto rozsudku podalo město Sezimovo Ústí kasační stížnost. Nejvyšší správní
soud shledal, že kasační stížnost je podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Podle §102 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „[k]asační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení soudního rozhodnutí.“
Podle §33 odst. 1 s. ř. s. „[ú]častníky jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný) nebo ti,
o nichž to stanoví tento zákon; odpůrcem (žalovaným) je ten, o němž to stanoví zákon.“ Podle §69 s. ř. s.
„[ž]alovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost
přešla.“
Soudní řád správní nepočítá s účastí správního orgánu prvního stupně v řízení o žalobě
proti správnímu rozhodnutí podle §65 a násl. s. ř. s. Vychází totiž z předpokladu, že řízení
před správními orgány tvoří jeden celek a postačí, pokud žalobou napadené správní rozhodnutí
v soudním řízení obhajuje toliko odvolací správní orgán, který je k tomu zpravidla
lépe personálně i materiálně vybaven. Správní orgán, který rozhodl v prvním stupni,
tedy není žalovaným, ačkoliv soud podle §78 odst. 3 s. ř. s. může zrušit také jeho rozhodnutí
a ve smyslu ustanovení §78 odst. 5 s. ř. s. je i správní orgán prvního stupně vázán právním
názorem soudu. Postavení účastníka řízení nesvědčí správnímu orgánu prvního stupně
ani z jiného titulu, nemůže být ani osobou zúčastněnou na řízení. Tou je totiž podle §34 odst. 1
s. ř. s. osoba přímo dotčená na svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí
správního orgánu, a nikoliv správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni.
Město Sezimovo Ústí, které je v dané věci správním orgánem prvního stupně, tedy nebylo
účastníkem řízení před krajským soudem, z něhož vzešel kasační stížností napadený rozsudek.
Vzhledem k tomu, že oprávněním k podání kasační stížnosti disponují toliko účastníci řízení
u krajského soudu a osoby na tomto řízení zúčastněné, není město Sezimovo Ústí, jež do okruhu
těchto subjektů nespadá, oprávněno k podání kasační stížnosti (srov. §102 s. ř. s.).
Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že napadeným rozsudkem byla městu
Sezimovo Ústí uložena povinnost poskytnout informace. Oprávnění krajského soudu uložit
povinnost správnímu orgánu prvního stupně, upravené v §16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, představuje
pouze zjednodušení a urychlení postupu stanoveného v §78 odst. 3 a 5 s. ř. s. Zmíněné speciální
ustanovení de facto znamená, že soud neuloží povinnost poskytnout informace ve svém závazném
právním názoru, ale vysloví ji přímo ve výroku rozhodnutí. Tím se však nijak nemodifikuje okruh
účastníků řízení; zájmy správního orgánu prvního stupně tedy i v tomto případě může hájit jedině
žalovaný, který je účastníkem řízení. To však žalovaný v projednávané věci neučinil.
Podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., „[n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne
návrh, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.“
Nejvyšší správní soud uzavírá, že město Sezimovo Ústí nebylo účastníkem řízení,
ze kterého vzešel napadený rozsudek, ani osobou zúčastněnou na daném řízení. Město Sezimovo
Ústí tedy zjevně není oprávněno k podání kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2013, č. j. 10 A 125/2012 - 26, a proto Nejvyšší
správní soud tuto kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu