ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.146.2006
sp. zn. 4 Azs 146/2006 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: T. A.,
zast. Mgr. Eliškou Královou, advokátkou, se sídlem Praha 8, Pod Hájkem 2204/1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005, č. j. 46 Az 15/2005 -
30,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005,
č. j. 46 Az 15/2005 - 30, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Zástupkyni žalobkyně Mgr. Elišce Králové, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2150 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 4. 2005, č. j. OAM-188/LE-01-07-2005, neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 12. 10. 2005
(dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nevztáhl překážku vycestování podle §91
téhož zákona. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení
bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu byla skutečnost, že žalobkyně
byla znásilněna, těžko se s tím vyrovnává a podle svých slov již nemůže ve vlasti žít.
Podle svého tvrzení je také utiskována z národnostního důvodu. Žalovaný shledal,
že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani důvody
pro udělení azylu podle §13 téhož zákona. Při posuzování osobní situace žalobkyně žalovaný
nezjistil důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný
dále neshledal existenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že žalovaný porušil
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a dále rozhodl v rozporu
se skutečnostmi, které mu byly známy ve vztahu k ustanovením §14 a §91 zákona o azylu.
Žalobkyně poukázala na irelevantnost ekonomické situace v K., kterou se žalovaný obsáhle
zabýval, a zdůraznila, že žalovaný pominul skutečnou situaci menšin v zemi původu
žalobkyně. Informace o situaci menšin, které žalovaný zmínil, svědčí ve prospěch tvrzení
žalobkyně, že U. jsou v K. diskriminováni, žalovaný však tomu nevěnoval žádnou pozornost.
Žalobkyně poukázala na údaje ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských
práv v K. za rok 2003, z níž citovala, že dochází ke zneužívání práv či úřední moci, osoby
postižené svévolí státních orgánů nemají prakticky žádnou možnost se bránit a obrátit se na
nadřízený orgán a stát se tuto situaci ani nesnaží řešit. Žalobkyně konstatovala, že chybí
logická vazba mezi jí poskytnutými informacemi a jejich posouzením ze strany žalovaného,
který některé z nich zcela pominul - například skutečnost, že žalobkyni bylo vyhrožováno i ze
strany policistů. Žalobkyně zdůraznila, že příbuzní policistů, kteří ji znásilnili, jednají
s vědomím státu, který je podporuje a podílí se na porušování práv občanů. Žalobkyně dále
namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu, neboť
žalovaný nezkoumal zdravotní stav žalobkyně, ani vliv návratu na něj, a nezmínil se ani o
kvalitě zdravotní péče v zemi původu. Ze zmíněné zprávy o zemi původu k tomu dále
připomněla, že násilí vůči dětem je v K. závažným problémem, úřady ani stát tuto
problematiku neřeší, neexistují orgány sociálně právní ochrany dětí, dítěti zadrženému policií
je často odpírán právník. Žalobkyně k otázce překážek vycestování namítala, že žalovaný
nezjišťoval další okolnosti vzdělávání a možnosti přístupu lidí u. národnosti ke vzdělání.
Žalobkyně podotkla, že žalovaný nezkoumal situaci po svržení režimu prezidenta A. A.
z pohledu situace národnostních menšin, ani vliv návratu na zdravotní stav žalobkyně a
kvalitu místní zdravotní péče. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, č. j. 46 Az 15/2005 - 30, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku uvedl, že žalovaný vycházel z dostatečných skutkových zjištění a jeho závěr
je v souladu se zákonem. Znásilnění žalobkyně a její obavu z výhrůžek ze strany příbuzných
pachatelů nelze podle krajského soudu považovat za skutečnosti odůvodňující opodstatněný
strach z pronásledování z politických či diskriminačních důvodů ve smyslu §12 zákona
o azylu. Pachatelé znásilnění byli odsouzeni, což je dokladem toho, že státní moc v K. podle
práva státu trestá pachatele násilných trestných činů, a zajišťuje
tak ochranu svých občanů před trestnou činností. Jednání soukromých osob krajský soud
nepovažoval za pronásledování, neboť nelze dospět k závěru, že státní orgány takové jednání
tolerovaly, když si žalobkyně ani její matka nikde nestěžovaly. Tvrzení žalobkyně
o výhrůžkách policistů označil krajský soud za nekonkrétní a vyhodnotil, že nenasvědčovalo
pronásledování žalobkyně ze strany státních institucí. Znásilnění žalobkyně pak podle názoru
krajského soudu nelze podřadit pod „násilí vůči dětem, zneužívání dětí na dětskou práci,
na prostituci, obchod“, neboť žalobkyně nebyla zneužita k těmto účelům, nýbrž se stala obětí
násilného trestného činu, za který byli jeho pachatelé spravedlivě potrestáni. Krajský soud
dále uvedl, že pro získání azylu nestačí pouhé zjištění, že situace v zemi původu žadatele
o azyl je špatná, dochází tam k porušování demokracie a základních lidských práv, ale musí
být rovněž prokázáno, že žadatel byl pronásledován či má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů v zákoně stanovených. Pro poskytnutí azylu proto nestačí fakt,
že ujgurská menšina je v oblasti přístupu ke vzdělání nebo v oblasti zaměstnávání
diskriminována, ale musí být prokázáno, že se žadatel stal terčem takového pronásledování
z národnostních důvodů. Žalobkyně podle krajského soudu neuvedla žádný konkrétní případ
svého útisku, proto soud takové pronásledování či objektivně opodstatněnou obavu
z pronásledování nezjistil. K neudělení azylu podle §13 zákona o azylu krajský soud
poznamenal, že matce žalobkyně azyl udělen nebyl. Krajský soud podotkl, že závěr
žalovaného o neudělení humanitárního azylu může přezkoumat pouze z toho hlediska,
zda vychází z dostatečných podkladů a zda je logicky správný. Podle krajského soudu stručně
odůvodněný výrok o neudělení humanitárního azylu není nezákonný, neboť zdravotní
stav a osobní poměry žalobkyně byly dostatečně zjištěny a soud není oprávněn
z těchto skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Soud k tomu poznamenal,
že žalobkyni její nemoc za normálních okolností neomezuje. Krajský soud se dále ztotožnil
se závěrem žalovaného ohledně nevztažení překážek vycestování, neboť žalobkyni při návratu
do vlasti nehrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu a země
se nenachází v žádném válečném konfliktu. Z těchto důvodů krajský soud žalobu
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Stěžovatelka dále požádala o ustanovení zástupce
z řad advokátů a navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen
a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v P. usnesením ze dne 19. 4. 2006, č. j. 46 Az 15/2005 – 74, ustanovil
zástupkyní stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Elišku Královou, advokátku.
Podáním ze dne 5. 5. 2006 stěžovatelka prostřednictvím své zástupkyně doplnila
kasační stížnost, když uvedla, že její život v K. republice byl a je z mnoha důvodů ohrožen.
S ohledem na znásilnění, které zásadním způsobem změnilo její život,
byla a je bez práce, protože se bojí, že se tento otřesný zážitek bude znovu opakovat.
Stěžovatelka se nachází ve velmi tíživé situaci hlavně kvůli psychickým následkům
znásilnění, obává se, že ji osoby, které udala pro znásilnění, najdou a budou se mstít.
Stěžovatelka zdůraznila, že jejím rodičům bylo proto několikrát vyhrožováno. Dále namítala,
že je sama důkazem toho, že v její zemi dochází k pronásledování z národnostních
nebo náboženských důvodů. Návratem do země původu by stěžovatelka byla vystavena
hrozbě odplaty násilníků, kteří již byli po skončení trestu propuštěni. Stěžovatelce
tak v případě návratu nikdo nemůže zaručit bezpečnost. Stěžovatelka dále namítala
diskriminaci u. národnostní menšiny, neboť stěžovatelka, ani její matka si nemohou vydělat
na živobytí dostatek finančních prostředků, což stěžovatelku omezuje v přístupu
ke vzdělání. Žalovaný nedostatečně zjistil informace o diskriminaci žen u. národnosti
a jejich možnosti zaměstnání v zemi původu, neboť existence několika malých u. podniků
nevyvrací fakt, že k diskriminaci dochází. Žalovaný nadto ani nezjistil, kolik procent osob u.
národnosti vlastní či provozuje podnik nebo restauraci a jaký podíl tvoří ženy. Stěžovatelka
konstatovala, že skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel nebyly dostatečně prověřeny a nemají
oporu ve spisovém materiálu. Za ekonomickými opatřeními, která mají negativní vliv na
ekonomickou úroveň stěžovatelky, tato spatřovala rasové, náboženské
nebo politické cíle, namířené proti národnostní menšině. V uvedených skutečnostech
spatřovala stěžovatelka nedostatečné zjištění skutkového stavu krajským soudem
a žalovaným, kteří si neopatřili všechny potřebné důkazy. Žalovaný, ani krajský soud
nezkoumali, zda jsou v případě stěžovatelky dány důvody pro udělení humanitárního azylu.
Stěžovatelka konstatovala, že se na ni vztahují překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný odkázal
na obsah správního spisu a navrhl zamítnout kasační stížnost pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žádosti
o udělení azylu E. č. x ze dne 4. 3. 2005 uvedla, že byla v květnu 2003 znásilněna
a viníci byli potrestáni, avšak jejich příbuzní vyhrožovali stěžovatelce a její matce smrtí
za to, že si musí odpykat svůj trest. Dalším důvodem žádosti o udělení azylu byl útisk
stěžovatelky a její matky pro jejich u. národnost. Stěžovatelka konstatovala,
že od narození trpí encefalopatií a pravostrannou parézou. V písemném prohlášení
stěžovatelka uvedla, že jejímu životu hrozí nebezpečí ze strany příbuzenstva
dvou milicionářů, kteří ji v květnu 2003 znásilnili a toho času si odpykávají trest ve vězení.
Při pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném dne 14. 3. 2005, stěžovatelka doplnila,
že po znásilnění byla na neurologickém oddělení nemocnice, událost oznámili policii,
která následně se stěžovatelkou sepsala protokol. Na fotografiích stěžovatelka poznala
pachatele, policisté jí říkali, že se možná spletla a varovali ji před křivým obviněním.
Všechno ostatní zařídili rodiče stěžovatelky, matka chodila do práce a stěžovatelka zůstávala
doma s přítelkyněmi. Doslechla se, že násilníci dostali 4 roky vězení. Stěžovatelka zdůraznila,
že je pro ni těžké snášet, co se jí stalo, bojí se a nemůže žít v zemi původu, chce začít
nový život. Stěžovatelka dále uvedla, že jim někdo vyhrožoval, jednou vyslechla rozhovor
rodičů, ale jinak jí o tom nic neřekli. Matka jí pouze sdělila, že vyhrožují,
nic však nevysvětlila. Stěžovatelce vyhrožovali policisté, kteří ji znásilnili, a to poté,
kdy ji vrátili na místo, odkud ji unesli. Na otázku, zda vyhledala pomoc, stěžovatelka
odpověděla, den po znásilnění šli do nemocnice, kde dostala léky, a její otec vše oznámil
na policii. Po smrti otce stěžovatelky matka prodala dům a odjeli do B. ke známým.
Jiné problémy stěžovatelka v K. neměla. Ke svému onemocnění stěžovatelka doplnila, že na
něj nemusí pořád brát léky, nemoc se za normálních okolností neprojevuje, stěžovatelka jen
trochu kulhá. V případě nějakého rozčilení, nervových podnětů se stav stěžovatelky zhoršuje,
třesou se jí nohy.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že nesouhlasí se závěry učiněnými
v napadeném rozhodnutí správního orgánu a v rozsudku krajského soudu,
neboť obě tato rozhodnutí stojí na tom, že si stěžovatelka, resp. její matka, na výhružky
ze strany příbuzných odsouzených násilníků nikde nestěžovaly.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je nespornou povinností žalovaného získat
maximum možných informací, které se vztahují k situaci žadatele o udělení azylu,
a na základě shromážděných podkladů rozhodnout, zda účastníku řízení bude azyl
udělen či nikoliv. Při posuzování individuálních případů je přitom třeba vycházet
z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany lidských práv a způsob výkonu státní moci.
Právě tato skutečnost je určující pro posouzení, zda důkazní břemeno leží na straně
žadatele o udělení azylu a tento musí přiměřeně prokázat svá tvrzení, nebo zda důkazní
břemeno nese správní orgán, který pak musí uspokojivě vyvrátit veškerá tvrzení žadatele
o azyl. Tyto závěry plynou rovněž z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu,
podle které v řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi.
Za této situace je nutné při hodnocení důkazů vzít v úvahu také způsob výkonu státní moci
v zemi původu, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mohou mít vliv
na naplnění důvodů pro udělení azylu. Taková výhrada pochybnosti se uplatní ve prospěch
žadatele například tam, kde z dalších důkazů plyne, že stav dodržování lidských práv v zemi
původu je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným
popravám, mizení osob, častému používání mučení. Naopak, je-li země původu žadatele o azyl
právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil,
že je skutečně pronásledován. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, www.nssoud.cz).
Správní orgán je proto povinen zohlednit charakter země původu žadatele o azyl,
způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti,
které mají vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li např. o zemi původu žadatele
známo, že stav dodržování lidských práv je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu
vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizení osob, častému používání mučení,
národnostnímu útisku, atd., pak tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci
důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl.
Ze své konstantní judikatury Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že není
povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí
žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, www.nssoud.cz).
V posuzované věci Nejvyšší správní soud ze Zprávy Ministerstva zahraničí
USA o dodržování lidských práv v K. za rok 2003 zjistil, že v činnosti vlády v oblasti
lidských práv nedošlo k žádnému obratu k lepšímu a v některých aspektech
se situace ještě zhoršila, vláda i nadále opakovaně tato práva zneužívala. Vláda mimo
jiné závažným způsobem omezila právo občanů na změnu vlády a demokratické instituce
zůstaly oslabeny. Docházelo i k případům, kdy členové bezpečnostních složek
své spoluobčany bili či s nimi jinak špatně zacházeli. Přestože otázka beztrestnosti byla
i nadále velice problematickou záležitostí, bylo mnoho představitelů ministerstva vnitra
propuštěno ze zaměstnání anebo soudně stíháno v souvislosti se zneužíváním práv či úřední
moci. Vláda restriktivně postupovala i v případech některých náboženských skupin, nadále
pronásledovala a vyvíjela tlak na některé skupiny pro ochranu lidských práv, ačkoli se úřad
ombudsmana aktivně podílel na obhajobě práv jednotlivců. Problémem byla diskriminace
a násilí páchané na ženách, stejně závažným problémem se jevilo násilí vůči dětem a zvyšující
se počet bezprizorních dětí, dále práce dětí a diskriminace etnických menšin.
Z této zprávy dále vyplývá, že přestože ústava zakazuje mučení, kruté, nelidské
nebo ponižující zacházení či trestání, policie i jednotky Národní bezpečnostní služby
tento zákaz často překračovaly, což zahrnovalo bití i jiné formy krutého zacházení. Policie
někdy používala bití, aby získala doznání. Právní řád a ústava zakazují svévolné zatýkání
a věznění osob, vyskytly se však případy, kdy policie určitou osobu zatkla na základě nejasně
vymezeného obvinění, a mohlo docházet také k tomu, že za její propuštění vyžadovala
či přijímala úplatky. Problémem byla rovněž beztrestnost úředních činitelů. V průběhu roku
však bylo mnoho pracovníků ministerstva vnitra propuštěno ze zaměstnání a stíháno za různé
přečiny od korupce a zneužívání pravomocí po policejní brutalitu. Ministerstvo vnitra nebylo
schopno poskytnout statistické údaje o počtu policejních příslušníků, kteří byli obviněni
z brutality; podle ministerstva vnitra bylo během roku zahájeno 73 trestních řízení
se 110 policejními příslušníky: ve 47 případech se jednalo o zneužití moci či překročení
pravomocí; v 7 případech byla shledána vina obžalovaných a 17 policistů bylo souzeno
pro úplatkářství. Disciplinární řízení bylo vedeno proti 2288 pracovníkům ministerstva vnitra:
v 1507 případech došlo k zanedbání úředních povinností, 95 případů souviselo s požitím
alkoholu při výkonu povinností a 36 případů se týkalo hrubého a netaktního jednání s lidmi.
248 zaměstnanců bylo propuštěno a 122 přeloženo na nižší pozici.
Podle citované zprávy násilí páchané na ženách včetně domácího násilí zůstalo
ožehavým problémem. Statistiky ministerstva vnitra naznačují, že v průběhu roku došlo
k více než 300 sexuálním trestným činům, aktuální údaje by však pravděpodobně
byly mnohem vyšší. Někteří aktivisté se zmiňovali o tom, že se zvýšil i počet případů
znásilnění. Přestože bylo v průběhu roku nahlášeno 247 případů znásilnění, úřady
takové útoky často ignorovaly. Objevily se i zprávy o policejních příslušnících,
kteří znásilňovali ženy ve vazbě. Vláda v souvislosti s touto problematikou však nepřijala
žádné konkrétní opatření. Z různých údajů vyplývá, že se všeobecně zhoršilo zdraví žen,
zvýšila se míra jejich zneužívání.
Nejvyšší správní soud z uvedené zprávy dále zjistil, že se objevily zprávy
o diskriminaci při jednání s občany, kteří nebyli původem etničtí K..
Menšiny se zmiňovaly o diskriminaci při zaměstnávání, profesním postupu i bydlení
a o tom, že úředníci na všech úrovních stranili K.. Úřady na nejnižší
úrovni pronásledovaly a diskriminovaly U. V průběhu roku úřady pronásledovaly N. R. za to,
že hájila u. komunitu. Někteří U. se zmiňovali o tom, že je policie pronásledovala a
diskriminovala.
S ohledem na tyto skutečnosti má Nejvyšší správní soud za to, že nelze pochybovat
o tom, že stav dodržování lidských práv v zemi původu stěžovatelky je špatný a K. nemůže
být považován za demokratický právní stát, ani za bezpečnou zemi původu.
Bylo proto na žalovaném, aby shromáždil všechny dostupné důkazy, které vyvracejí
či zpochybňují stěžovatelkou tvrzené důvody pro udělení azylu.
Za této situace je třeba přisvědčit stěžovatelce, že žalovaný pochybil, když pominul
skutečnost, že stěžovatelce vyhrožovali také policisté, kteří ji znásilnili. Toto tvrzení
stěžovatelky žalovaný ve svém rozhodnutí nevyvrátil, ani dostatečně nezpochybnil,
proto je Nejvyšší správní soud považuje za dané a v další části odůvodnění z něj vychází.
Stěžovatelka v žalobě i v kasační stížnosti zpochybňovala závěry žalovaného,
resp. krajského soudu, podle kterých stěžovatelce a její matce vyhrožovaly soukromé osoby
a nelze dospět k závěru, že by státní orgány takové jednání tolerovaly, protože stěžovatelka
ani její matka si na jednání těchto soukromých osob nikde nestěžovaly.
S těmito závěry rovněž Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť nekorespondují
s obsahem citované zprávy o zemi původu. Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že pokud ze zpráv o zemi původu žadatele o azyl vyplývá, že menšina, jejímž je žadatel
příslušníkem, je terčem diskriminace a pronásledování ze strany úřadů a policie, nemůže
jako důvod pro neudělení azylu obstát argument, že žadatel o azyl v zemi původu tyto orgány
nepožádal o pomoc, a nevyčerpal tak veškeré právní prostředky, které mu k ochraně jeho práv
poskytuje právní řád státu jeho původu.
Se zřetelem k tomu, že z výše citované zprávy vyplývá, že vláda v K. opakovaně
zneužívala a omezovala lidská práva, docházelo k diskriminaci občanů,
kteří nebyli etničtí K., úřady pronásledovaly a diskriminovaly U. a úřední činitelé páchali
trestnou činnost s vědomím své beztrestnosti, nelze po stěžovatelce spravedlivě požadovat,
aby se obracela na k. státní orgány se žádostí o pomoc proti výhrůžkám policistů či jejich
příbuzných. Nejvyšší správní soud naopak s přihlédnutím k podkladům, které si pro své
rozhodnutí žalovaný shromáždil, přisvědčuje závěrům stěžovatelky, že tyto osoby jednají
s vědomím státu a stát proti tomuto jednání nezakročí.
Nelze totiž odhlédnout od zásadního aspektu tohoto případu, kterým je národnost
stěžovatelky. Nejvyšší správní soud považuje za závažné pochybení žalovaného, že znásilnění
stěžovatelky neposuzoval v souvislosti s její u. národností, která mohla
tím spíše utvrdit policisty - násilníky v tom, že za svůj čin nebudou potrestáni, a mohla
tedy být příčinou toho, že ke znásilnění stěžovatelky došlo. Podobně lze národnostní důvody
spatřovat rovněž v tom, že tito policisté a jejich rodinní příslušníci stěžovatelce a její matce
vyhrožovali smrtí, neboť předpokládali, že se jako příslušnice etnické menšiny nebudou moci
dovolat svých práv u státních orgánů, resp. že státní orgány budou stranit policistům
a jejich příbuzným.
Jednání policistů Nejvyšší správní soud nepovažuje za jednání soukromých osob,
neboť tito se při své trestné činnosti a následném vyhrožování zaštiťovali svou pravomocí,
od níž odvozovali svou beztrestnost a mocenskou převahu. Výhrůžky ze strany příbuzných
těchto policistů spadají pod pojem jednání soukromých osob, nicméně s ohledem na výše
uvedené nelze při skutkovém stavu zjištěném žalovaným vycházet z toho, že toto jednání
nemůže být přičítáno státu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu neobstojí ani případný argument,
že mnoho pracovníků ministerstva vnitra bylo propuštěno ze zaměstnání a stíháno za přečiny.
Z citované zprávy o zemi původu vyplývá, že vina úředních činitelů byla soudem shledána
pouze v 7 případech, což je vysoce neproporcionální ve vztahu k množství trestných činů,
kterých se úřední činitelé dopouštějí. Z 2288 disciplinárních řízení s pracovníky ministerstva
vnitra bylo 1507 vedeno pro zanedbaní úředních povinností a pouze 36 případů se týkalo
hrubého a netaktního jednání s lidmi. Lze proto shrnout, že policejní brutalita a násilnosti
páchané policisty nejsou v K. uspokojivě trestány, ani řešeny.
Skutečnost, že případ znásilnění stěžovatelky byl policií vyšetřen a vedl k potrestání
policistů, kteří tento trestný čin spáchali, sama o sobě neznamená, že by policie uspokojivě
prošetřila vyhrožování, jehož terčem se stěžovatelka a její matka staly. Je totiž nezbytné
odlišit závažnost a další souvislosti těchto činů, neboť v případě znásilnění existovaly
hmotné důkazy o tomto skutku, a to včetně lékařských zpráv. V případě vyhrožování
by naopak místní policie musela vycházet pouze z tvrzení stěžovatelky, resp. její matky,
a lze předpokládat, že by policie stranila svým příslušníkům a jejich příbuzným.
Ani z odsouzení policistů za znásilnění proto nelze vyvodit závěr, že ochrana stěžovatelky
je v zemi jejího původu zajištěna, nehledě k tomu, že bez znalosti konkrétních okolností
případu není možné ani posoudit, zda byl udělený trest trestem přiměřeným,
natožpak spravedlivým, jak uvedl krajský soud.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí
žalovaného nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postrádá logickou vazbu
na shromážděné podklady pro rozhodnutí. Tuto námitku stěžovatelky proto shledal důvodnou.
Popsaná pochybení žalovaného se promítla rovněž do jeho závěru o neexistenci
skutečností zakládajících překážky vycestování, který též vychází z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, neboť vyhrožování ze strany policistů a jejich příbuzných
bez dalšího nelze s ohledem na výše uvedené považovat za jednání soukromých osob,
které není přičitatelné státním orgánům K..
Právě naopak, násilníci stěžovatelce vyhrožovali z pozice své příslušnosti k policii,
kterou považovali za zdroj své beztrestnosti. Podobně též odplatu, která stěžovatelce
za jejich uvěznění po návratu hrozí, nelze vnímat jako jednání soukromých osob,
neboť tyto osoby k realizaci výhrůžek jednoznačně využívají své pravomoci policistů,
tedy reprezentantů státních orgánů.
Ani argument o svržení režimu A. A. není důvodem pro nepřiznání překážek
vycestování. Žalovaný totiž nezjistil, jaký měla tato politická změna vliv
na postavení menšin v zemi původu stěžovatelky, a vzhledem k citlivosti otázky návratu
do země původu žalovaný nesmí vycházet z neprokázaného předpokladu, že změna politické
situace přináší zlepšení postavení doposud diskriminovaných menšin. Námitku nesprávného
hodnocení existence překážek vycestování proto Nejvyšší správní soud shledal důvodnou.
Pokud jde o neudělení azylu z humanitárních důvodů, Nejvyšší správní soud
přisvědčuje námitce stěžovatelky, že odůvodnění této části rozhodnutí neodpovídá
požadavkům správního řádu. Žalovaný se totiž uspokojivě nevypořádal s osobní situací
stěžovatelky, která byla znásilněna a trpí vrozenou nemocí, která se neprojevuje
pouze, je-li stěžovatelka v klidu, což při návratu do K. nelze předpokládat. Napadené správní
rozhodnutí postrádá odůvodnění, proč právě tyto skutečnosti,
které stěžovatelka tvrdila v průběhu celého správního řízení, nejsou zvláštního zřetele
hodnými důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu smysl institutu humanitárního
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, www.nssoud.cz).
Rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu nebylo dostatečně
odůvodněno, proto neodpovídá požadavku zákazu libovůle při rozhodování. Takovou libovůli
totiž může vyloučit pouze řádně a přesvědčivě odůvodněné rozhodnutí, které jediné může
být podrobeno věcnému soudnímu přezkumu.
Nejvyšší správní soud však při posouzení rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu
dospěl ke zjištění, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
když neobsahuje odůvodnění, proč žalovaný nepovažoval znásilnění stěžovatelky
a její vrozené onemocnění za důvody hodné zvláštního zřetele. Za této situace nemohl
ani krajský soud, ani Nejvyšší správní soud objektivně posoudit, zda je závěr žalovaného
o neudělení humanitárního azylu logický správný a není nepřípustným projevem libovůle
při rozhodování.
K námitkách týkajícím se ekonomických problémů a obtíží při shánění zaměstnání,
které ústí v nedostatek prostředků pro další studium stěžovatelky, Nejvyšší správní soud
odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které obtíže žadatele o azyl stran obživy
či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele
vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ze znění zákona č. 2/2002 Sb. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, www.nssoud.cz).
V ekonomických důvodech, jakkoliv omezují stěžovatelku v možnosti dalšího vzdělávání,
nelze spatřovat důvody pro udělení azylu ve smyslu zákona o azylu. Uvedené námitky
proto nejsou důvodné.
Namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud
neshledal, neboť krajský soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi žalobními
námitkami. V posuzované věci rozhodoval krajský soud bez jednání, proto podle §75 odst. 1
s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Nesprávnost závěrů krajského soudu, která byla vyvolána nedostatečný zjištěním
skutkového stavu žalovaným, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
neboť představuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí zrušit [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. byl v posuzované věci prokázán, Nejvyššímu
správnímu soudu proto nezbylo, než rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby napadené správní rozhodnutí pro shora uvedené vady zrušil, věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení a žalovaného svým právním názorem zavázal k odstranění vytýkaných vad,
k doplnění dokazování a k vydání nového, řádně odůvodněného, rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Odměna zástupkyni stěžovatelky Mgr. Elišce Králové, advokátce,
která byla stěžovatelce ustanovena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006,
č. j. 46 Az 15/2005 - 74, byla stanovena za dva úkony právní služby ve výši 1000 Kč
podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném do 31. 8. 2006 (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající
se věci samé podle §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky) a režijní paušál podle §13 odst. 3
téže vyhlášky ve výši 75 Kč za každý úkon. Zástupkyni stěžovatelky bude vyplacena částka
ve výši 2150 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu