ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.15.2006
sp. zn. 4 Azs 15/2006 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. B.,
zast. JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem, se sídlem Mělník, Havlíčkova 304, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 15. 12. 2004, č. j. 14 Az 389/2004 – 24, a o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele, JUDr. Jiřímu Beránkovi, advokátovi, se sídlem
v Mělníku, Havlíčkova 304, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2004, č. j. OAM-124/CU-06-P08-2004, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Citované rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu žalobou pro jeho nezákonnost
způsobenou tím, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu,
a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán
opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1
a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní
otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných
podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Žalobce
nesouhlasil se závěrem žalovaného, že v jeho případě nebyly dány důvody pro udělení azylu.
Zemi původu opustil ve velmi tíživé osobní situace, když nebylo reálné domáhat se pomoci
a ochrany ze strany kompetentních orgánů či jiných institucí. Jediným východiskem
v jeho situaci bylo vycestovat ze země původu a žádat o ochranu státní orgány cizí země,
což učinil podáním žádosti o udělení azylu. Žalobce proto žádal soud, aby s přihlédnutím
k těmto důvodům přehodnotil stanovisko správního orgánu k jeho žádosti o udělení azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 12. 2004,
č. j. 14 Az 389/2004 - 24, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl,
když konstatoval, že žalobce v celém průběhu správního řízení neuváděl skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Dočasné jednání policistů vůči žalobci nelze charakterizovat jako pronásledování ve smyslu
citovaného ustanovení azylového zákona. Žalobce podle krajského soudu nesplňuje podmínky
pro udělení azylu ve smyslu §13 odst. 1 a 2 ani ve smyslu §14 zákona o azylu. Krajský soud
poukázal na to, že žalovaný vyhodnotil i důvody překážek vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu v porovnání s jím uvedenými dokumenty o situaci na Ukrajině
a na základě toho neshledal na straně žalobce ani překážky vycestování taxativně vymezené
v tomto ustanovení zákona o azylu. Soud se s tímto hodnocením ztotožnil.
Za zcela bezpředmětné soud považoval i formální námitky žalobce ohledně údajného porušení
jím uváděných jednotlivých ustanovení správního řádu ze strany žalovaného.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce
(dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to podle §102 a násl. s. ř. s. Stěžovatel
především namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu,
a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán
opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1
a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní
otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných
podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Stěžovatel
je přesvědčen, že v zemi původu je ohrožen na životě a bude vystaven nepředstavitelnému
psychickému nátlaku a stát není schopen odpovídajícím způsobem mu zajistit
ochranu před takovým jednáním. Nepochybně tak splňuje podmínku §12 písm. b) zákona
o azylu pro jeho udělení. Rozhodně však jde o důvody humanitární, na základě
kterých by bylo možno k udělení azylu použít §14 zákona o azylu. Vzhledem k uvedenému
se proto stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhuje, aby tento přiznal
odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozsudku a dále rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. V doplnění kasační
stížnosti zdůraznil, že na Ukrajině se nemá na koho obrátit a že v jeho případě se jedná
o humanitární důvody, na základě kterých by bylo možno udělit azyl podle §14 zákona
o azylu. Ukrajinu se stěžovatel rozhodl se svou manželkou opustit poté, co se vyděrači
pokoušeli získat od něho nejdříve peníze, poté místo peněz ledvinu a vyhrožovali mu újmou
na zdraví a dokonce zavražděním.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Uvádí, že azyl
lze udělit jen v případě, že žadatel využil příslušných prostředků, které mu právní řád země
původu poskytuje k ochraně práv, nebo jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní
příslušnosti. V průběhu řízení však stěžovatel uvedl, že se s žádostí o pomoc nikam neobrátil.
Správní orgán dále připomněl fakt, že stěžovatel po dobu jednoho roku před svým odjezdem,
již žádné problémy neměl. Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se neudělení azylu
podle §14 zákona o azylu žalovaný odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(sp. zn. 2 Azs 65/2003, 3 Azs 12/2003). Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně
rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem
pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení
víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatel výslovně neuvedl, který z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s. je v kasační stížnosti tvrzen, z obsahu této stížnosti vyplývá, že jde o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikováno ne správné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno
správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
5. 5. 2004 žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že svou vlast opustil dne 17. 4. 2004,
protože mu bylo vyhrožováno poté, co byla usmrcena jeho sousedka. Policie vraha dopadla,
ale přesto stěžovatele vydírala; požadovala po něm fina nční prostředky nebo dárcovství
ledviny. Pokud by na jejich podmínky nepřistoupil, byl by do případu zavražděné sousedky
zapleten. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel
rozvedl tytéž skutečnosti s tím, že po zavraždění sousedky a následném dopadení vraha
byl navštíven dvěma příslušníky policie v civilu. Požadovali po něm zaplatit finanční hotovost
ve výši 3000 €, v opačném případě bude do vraždy sousedky zapleten. Podruhé jej navštívili
asi po měsíci, a když jim sdělil, že nemá peníze, dožadovali se jeho ledviny. V následujícím
období do jeho odjezdu z Ukrajiny, tj. od dubna 2003 do dubna 2004, jej policisté
již nenavštívili. V souvislosti s vydíráním ze strany příslušníků policie se stěžovatel na žádný
kompetentní státní orgán neobrátil, neboť jsou podle stěžovatelova tvrzení všichni propojení
a jedná se o mafii. Své problémy se nepokusil řešit přestěhováním do jiné části země původu,
neboť si myslel, že by jej policisté objevili. Dále stěžovatel uvedl, že žádné jiné pr oblémy
s policií či se státními orgány na Ukrajině neměl. Vzniklou situaci se společně
se svou manželkou rozhodli řešit odjezdem z Ukrajiny do České republiky. K otázce,
proč s manželkou opustili Ukrajinu až po roce od poslední návštěvy policistů, stěžovatel
uvedl, že trvalo velmi dlouho, než se jim podařilo získat pasy, vyskytla se závada u výrobce
pasů a na získání pasu byly dlouhé pořadníky. Ke své cestě do České republiky uvedl,
že cestoval malým autobusem přes území Polska. V případě návratu zpět do své vlasti
se obává, že by byl obviněn ze spoluúčasti na zmíněné vraždě.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ústí nad Labem řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného a své závěry
odpovídajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší správní soud má za prokázané,
že stěžovatelovy důvody, pro které žádá o azyl na území ČR, nelze podřadit pod taxativní
výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát
judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou pouze potíže
se soukromými osobami v domovském státě, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu zjevně bezdůvodná. Ačkoli stěžovatel poukazuje na to, že v jeho případě
došlo k vydírání ze strany policie, tedy zástupců státní moci, z povahy stěžovatelem
popsané činnosti těchto členů policie jasně vyplývá, že nejednali v rámci jim svěřené
pravomoci, ale způsobem odpovídajícím jednání zločineckých struktur. V této souvislosti
je však třeba poukázat na to, že za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených
stěžovatelem pokládáno toliko odmítnutí ze strany veřejné moci poskytnout ochranu
před prokázaným ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany
veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Tak tomu však v souzené věci nebylo, neboť stěžovatel vůbec nežádal o ochranu žádné
kompetentní orgány domovského státu (např. vyšší policejní orgány, inspekci apod.)
a svoji situaci se rozhodl řešit odjezdem do České republiky.
K uvedenému Nejvyšší správní soud obecně konstatuje, že nelze připustit, aby byl azyl
přiznáván z důvodů nezákonné činnosti členů orgánů veřejné moci, s jejímiž projevy
se lze setkat i v zemích s vyspělým demokratickým zřízením. Pokud by to bylo připuštěno,
institut azylu jako výjimečného prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem
původu, by šel nad rámec účelu, pro který Česká republika zákon tohoto typu přijala.
K přesvědčení stěžovatele, že jeho situace indikuje nezbytnost udělit mu humanitární
azyl ve smyslu §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování podmínek
pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční
pravomoci žalovaného a jeho smyslem je určitá volnost daná správnímu orgánu zareagovat
jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem arbitrárního postupu (libovůle), vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně postulovaného principu demokratického právního státu
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004).
Nejvyšší správní soud neshledal ani v tomto směru ze strany žalovaného žádné pochybení.
K žádosti stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis
obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního
jednání se proto jevilo jako nadbytečné a v daném případě by odporovalo zásadě rychlosti
a hospodárnosti řízení (procesní ekonomie).
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá,
že není dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit,
neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení,
jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního
orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností stěžovatele žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Ji římu Beránkovi, který byl ustanoven stěžovateli
k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 14 Az 389/2004 - 43, byla stanovena za dva úkony právní služby po 1000 Kč [porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, podání soudu týkající se věci
samé spočívající v doplnění kasační stížnosti – §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada
hotových výdajů ve výši 2 x 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Uvedená částka
bude zástupci stěžovatele vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu