ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.152.2004
sp. zn. 4 Azs 152/2004 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N.
V.H., zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem v Karlových Varech, Dr. Davida
Bechera 19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2003, č. j. 15 Az 62/2003 - 12, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 15. 10. 2002 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OAM-1368/VL-10-C10-2002,
kterým žalobci z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), azyl neudělilo, a zároveň
deklarovalo, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Žalovaný svůj závěr opřel o zjištění, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobce jsou
ekonomické problémy. Žalobce totiž sdělil, že do zahraničí vycestoval, protože měl problémy
s placením daní při svém soukromém podnikání, dále uváděl protichůdné údaje o své účasti
na demonstraci, údaje o svém otci. V průběhu řízení poukazoval na diskriminaci kvůli svému
katolickému vyznání a účasti na demonstraci v roce 2000, nicméně posléze potvrdil, že kvůli
své víře, účasti na demonstraci, či jiným obdobným důvodům nebyl v zemi původu
pronásledován policií ani jinými státními orgány a nebyl nikdy trestně stíhán.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas opravný prostředek, ve kterém
vyjádřil nesouhlas s tímto rozhodnutím. Poukázal na důvody, které uvedl v rámci správního
řízení a které ho přinutily opustit Vietnam. Podle sdělení žalobce byla ve Vietnamu situace
taková, že musel uniknout dřív, než by bylo vyhlášeno pátrání po jeho osobě. Po příjezdu
do ČR byl informován, že někteří duchovní otci a několik lidí z jeho nadřízených byli zatčeni,
přičemž žalobcovo jméno bylo obsaženo na seznamu osob, po kterých policie pátrala. Podle
žalobcova názoru by byl buďto uvězněn nebo zastřelen.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 62/2003 - 12 ze dne
25. 7. 2003 byl opravný prostředek žalobce zamítnut. V odůvodnění rozsudku krajský soud
uvedl, že žalobce neprokázal, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
nebo, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Jeho tvrzení o příslušnosti ke katolickému
křesťanskému vyznání je nevěrohodné, protože jak vyplývá z odpovědí na srozumitelné
konkrétní otázky, nemá v tomto směru ani základní věroučné znalosti katolického křesťana,
i z toho důvodu je nevěrohodné také jeho tvrzení, že byl „pro víru diskriminován“. Nebyl
pronásledován, jak sám potvrdil, ani za účast na demonstraci, o které také vypovídal velmi
vágně a rozporně, navíc sám uvedl, že se ještě déle než rok poté ve Vietnamu zdržoval. Jeho
důvody k podání žádosti o azyl jsou tedy jiné, ekonomické, odlišné od uvedených zákonných
důvodů pro udělení azylu. Žalovaný proto důvodně a v souladu se zákonem rozhodl v tomto
smyslu o zamítnutí žádosti o udělení azylu. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že správní
orgán náležitě a v dostatečném rozsahu vyhodnotil i informace MZV ČR a USA o situaci
ve Vietnamu. Podle názoru krajského soudu v případě žalobce nejsou splněny ani podmínky
udělení azylu podle §§13 a 14 zákona o azylu, v tomto směru žalobce neuváděl nic o svých
rodinných příslušnících ani důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu
z humanitárního důvodu. Ani soud neshledal na straně žalobce překážky vycestování
taxativně uvedené v ustanovení §91 zákona o azylu.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas podanou kasační stížností, a to z důvodu uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Podle názoru stěžovatele
nevzal žalovaný tvrzení o diskriminaci kvůli náboženské víře za odůvodněné, a to zejména
s ohledem na údajnou neznalost stěžovatele ani základních znalostí katolického křesťana.
Takové odůvodnění považuje stěžovatel za účelové a odporující smyslu zákona, když není
možné stanovit jakákoliv objektivní měřítka subjektivních znalostí člověka o náboženství.
Zároveň má stěžovatel za to, že není možné spojovat víru v boha v náboženství s rozsahem
znalostí o tomto náboženství u jedince, když vědomosti nabyté v průběhu poznávání
náboženství jsou různé a pouhá údajná neznalost náboženství neodůvodňuje závěr
rozhodujícího orgánu o víře člověka v boha. Stěžovatel dále nemá vědomost o tom, jakým
způsobem by měl více prokazovat svou diskriminaci z náboženských důvodů, když veškeré
osoby, které by se k dané věci mohly vyjádřit se nacházejí mimo území České republiky.
Nelze také přehlédnout tvrzení stěžovatele o tom, že mu správní orgány zadržovaly rodný list
jeho dcery a byl mu vydán až po uplacení rozhodujícího úředníka. Stěžovatel dále nesouhlasí
se závěry žalovaného ohledně ekonomických důvodů jeho žádosti, neboť ekonomická situace
stěžovatele byla způsobena jednoznačně z důvodů uvedených shora (tj. zřejmě z důvodů
náboženské diskriminace) a byla stěžovatelem uvedena jen pro dokreslení stavu věci, nebyla
hlavním důvodem pro podání žádosti o azyl. Žalovaný rovněž nijak nepřihlédl k tvrzení
stěžovatele o tom, že v případě, že by se vrátil do své země, byl by zřejmě zatčen,
a to z důvodů náboženské diskriminace. Stěžovatel má dále za to, že jeho případ mohl být
posuzován, pro případ, že nebude akceptováno splnění podmínek podle ustanovení §12
zákona o azylu, podle ustanovení §14 tohoto zákona, tedy udělení azylu v případě hodném
zvláštního zřetele z humanitárních důvodů. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 7. 10. 2003 podal stěžovatel další kasační stížnost proti stejnému rozsudku,
ve které poukázal na tísnivé podmínky, které mu neumožňovaly získat prostředky k obživě.
Podle názoru stěžovatel se žalovaný řádně nevypořádal s jeho argumenty a se skutečnostmi
charakterizujícími jeho postavení, což odporuje §47 odst. 3 správního řádu. Zároveň tentýž
den požádal o přiznání odkladného účinku podané žalobě a o ustanovení právního zástupce.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že podle jeho názoru bylo kasační
stížností podanou u soudu dne 1. 10. 2003 zahájeno řízení podle ustanovení §32 s. ř. s. Toto
řízení probíhá a tvoří překážku k zahájení nového řízení v téže věci. Žalovaný dále popírá
oprávněnost kasační stížnosti podané dne 1. 10. 2003, neboť se domnívá, že jak jeho
rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti správní orgán plně odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během
správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Návrh na odkladný účinek kasační stížnosti
shledává žalovaný orgán nedůvodným. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby soud
kasační stížnost podanou dne 1. 10. 2003 jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s., a nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek, a kasační stížnost podanou dne
7. 10. 2003 odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro překážku probíhajícího
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dříve, než Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost po věcné stránce, musel
se vypořádat s otázkou, zda stěžovatel je ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. pro řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. Ke kasační stížnosti ze dne 1. 10. 2003 byla přiložena plná
moc ze dne 26. 9. 2004 udělená stěžovatelem JUDr. Václavovi Krondlovi, advokátovi
v Karlových Varech, jež opravňuje tohoto advokáta jménem stěžovatele k podání kasační
stížnosti a jeho zastupování v řízení o této stížnosti. Nicméně k další kasační stížnosti ze dne
7. 10. 2004 byla stěžovatelem přiložena žádost o ustanovení zástupce, neboť ho potřebuje
a nemá prostředky na zaplacení právního zastoupení. Vzhledem k tomu, že soudní řád správní
neobsahuje komplexní úpravu zastupování před soudy, bylo třeba s odkazem na §64 s. ř. s.
aplikovat příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle §28
odst. 1 o. s. ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní
plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony. Podle odst. 2 téhož ustanovení odvolání plné
moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly
účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim
byly oznámeny soudem. Nejvyšší správní soud tak má za nesporné, že stěžovatel v řízení
o kasační stížnosti zastoupen je, o čemž svědčí plná moc založená ve spise pod čl. 19. Platnost
této plné moci přitom nebyla žádným úkonem stěžovatele ani jeho zástupce zpochybněna
podle obsahu spisu (nebyla zastoupeným odvolána, ani zástupcem vypovězena), a proto
stěžovatelovu žádost o ustanovení zástupce, jež mohla svědčit o tom, že stěžovatel v řízení
o kasační stížnosti zastoupen není, považuje Nejvyšší správní soud z tohoto pohledu
za bezpředmětnou.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 24. 2. 2002 podal
žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že se cítil ve Vietnamu diskriminován kvůli svému
katolickému vyznání a kvůli svému otci, který byl vojákem u Francouzů. V březnu 2000
se v Jižním Vietnamu zúčastnil demonstrace proti komunistickému režimu, problémy však
kvůli tomu neměl, protože včas utekl. Stěžovatel opustil Vietnam i z důvodu vysokých daní,
které mu byly od státu vyměřeny, takže z podnikání neměl žádný zisk. Z protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR posléze vyplynulo, že ačkoli se stěžovatel
účastnil protikomunistické demonstrace, nebyl za to nijak stíhán nebo diskriminován. Ke své
ekonomické situaci ve Vietnamu uvedl, že po ukončení studia nemohl z důvodu svého
původu (otec byl ve francouzské armádě) najít práci, a proto začal podnikat, nicméně
si nezajistil živnostenský list. Posléze za ním přišli úředníci z ekologického úřadu
a z finančního úřadu kvůli tomu, že porušuje platné zákony. Podle svých slov je musel
uplácet. Ačkoli se stěžovatel cítil diskriminovaný kvůli své katolické víře, popřel, že by kvůli
ní měl někdy nějaké konkrétní problémy. Na dotazy týkající se podstaty katolické víry
odpověděl, že neví, co je to Bible a z čeho se skládá, a zapomněl, jaké jsou křesťanské svátky.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným,
a potažmo i krajským soudem, neboť stěžovatel neprokázal, že je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelův názor, že správní orgán nemůže nikdy hodnotit
znalost žadatele v náboženství, neboť není odborně způsobilý k této činnosti a rovněž znalost
každého člověka v náboženství je různá, za zcela nepřiléhavý. Úkolem správního orgánu
při zjišťování skutkového stavu bylo zjistit nejen jaké důvody stěžovatele vedly k odchodu
ze země původu a podání žádosti o azyl v ČR, ale i osvědčit pravdivost stěžovatelových
tvrzení. Pokud stěžovatel sice uvedl, že je katolického vyznání, nicméně neví, co je to Bible,
jakožto základní pramen katolické věrouky, a nezná vůbec křesťanské svátky, tedy není vůbec
jisté, zda svoji víru nějak praktikuje, je tvrzení stěžovatele o sobě jako katolíkovi více
než nedůvěryhodné. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že není možné stanovit jakákoliv
měřítka hodnocení subjektivních znalostí člověka o náboženství a jeho víry, nicméně pokud
stěžovatel tvrdí, že byl pro svou víru diskriminován, pak nepochybně musel svou víru před
údajnými diskriminaci provádějícími subjekty projevit (víru praktikovat), což předpokládá
alespoň minimální povědomost o náboženství, jak zcela logicky předpokládal i žalovaný,
když při nedostatku jiných důkazů bylo jedině touto cestou možno tvrzení stěžovatele
ověřovat. Ostatně žalovaný ani nemusel jít do takové hloubky zjišťování základů
stěžovatelovy víry, neboť dostatečným zjištěním z hlediska §12 zákona o azylu byla
stěžovatelem tvrzená okolnost, že kvůli své víře problémy ve Vietnamu neměl.
K námitce stěžovatele ohledně nutného úplatku vietnamskému úředníkovi, který
nechtěl vydat stěžovateli rodný list jeho dcery, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka
je zcela irelevantní, neboť důvodem, jak ostatně stěžovatel při pohovoru vedeném žalovaným
sám uvedl, proč mu bylo odpíráno převzetí tohoto dokumentu, byla skutečnost, že nebyl
oddán s matkou svého dítěte.
Nejvyššímu správnímu soudu je dále značně nesrozumitelná námitka stěžovatele,
podle které žalovaný špatně zhodnotil ekonomické důvody žádosti, které měly zřejmě
vyplývat z náboženské diskriminace a byly uvedeny jen pro dokreslení stavu, a přitom
v kasační stížnosti ze dne 7. 10. 2003, kterou Nejvyšší správní soud chápe jako doplnění
kasační stížnosti ze dne 1. 10. 2003, poukazuje především na tíživé ekonomické podmínky
ve Vietnamu, které mu neumožňovaly získat prostředky k obživě, což pokládá za důvody
pro aplikaci §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že žalovaný správně
vyhodnotil veškeré podklady, které shromáždil v průběhu správního řízení, a vyvodil z nich
logický závěr, tj. že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. K aplikaci §14 lze pouze dodat, že na humanitární azyl není
právní nárok a posuzování, zda bude žadateli o azyl humanitární azyl přiznán či nikoli, spadá
do diskreční pravomoci žalovaného, jež může soud přezkoumat pouze z hlediska obecných
mezí uplatňování práva a spravedlnosti. Tyto meze, vyplývající ze základních zásad ústavního
pořádku ČR, v daném případě překročeny nebyly.
Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí s názorem stěžovatele, že žalovaný
nepřihlédl k tvrzení stěžovatele o tom, že v případě, že by se vrátil do své země, byl by zřejmě
zatčen, a to z důvodů náboženské diskriminace. Ze souhrnu důkazů vyplynulo, že stěžovatel
za své postoje, jež ostatně byly značně zpochybněny, nebyl nikterak diskriminován. Lze tedy
důvodně pochybovat, že by se tak stalo v případě, že by se stěžovatel do Vietnamu vrátil.
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému proto dospěl k závěru, že Krajský
soud v Brně nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s.
K žádosti stěžovatele, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle
ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že o návrhu nerozhodl, neboť se jedná
o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 8. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu