ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.206.2020:38
sp. zn. 4 Azs 206/2020 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. B., zast. JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2020,
č. j. OAM-968/ZA-ZA11-ZA21-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2020, č. j. 1 Az 20/2020 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále také jen „napadené rozhodnutí“)
neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji shora označeným usnesením podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že žaloba neobsahuje žádný žalobní bod ve smyslu §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s., a jelikož byla podána poslední den lhůty podle §32 odst. 1 zákona o azylu,
nemohl dát žalobci prostor k jejímu doplnění; tak lze totiž učinit podle §71 odst. 2 s. ř. s. pouze
ve lhůtě pro podání žaloby.
III.
[4] Proti usnesení městského soudu (dále jen „napadené usnesení“) nyní žalobce (dále
jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel především městskému soudu vytýká, že se v napadeném usnesení dostatečně
nezabýval jeho konkrétní situací, a to zejména naplněním důvodů pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu (které v kasační stížnosti vyjmenovává), ale pouze se zaměřil
na otázku neodstranění vady žaloby spočívající v absenci konkrétních žalobních bodů ve smyslu
§71 odst. 2 s. ř. s.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost. Má za to, že jak
napadené rozhodnutí, tak i napadené usnesení byly vydány v souladu s právními předpisy.
Žalovaný dále uvedl, že jediným důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany
byla jeho snaha vystudovat v České republice vysokou školu. O mezinárodní ochranu přitom
stěžovatel požádal až poté, co mu bylo v roce 2019 uděleno správní vyhoštění. Z jeho jednání
je tak zcela zřejmé, že stěžovatel využívá své žádosti o mezinárodní ochranu k prosté legalizaci
pobytu na území České republiky, což i sám stěžovatel potvrdil. Žalovaný nadto v průběhu
správního řízení nedospěl k závěru, že by stěžovateli hrozilo v zemi jeho původu pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Pro právě uvedené navrhl žalovaný zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[8] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. V zájmu stěžovatele bylo, aby v kasační
stížnosti uvedl konkrétní důvody, na základě nichž bylo možno na podstatný přesah jeho
vlastních zájmů usoudit. Stěžovatel však ve prospěch přijetí kasační stížnosti k věcnému
přezkumu netvrdil ničeho a Nejvyšší správní soud nezjistil žádné pochybení té intenzity,
jež by nasvědčovalo závěru, že stěžovatelovy výtky uplatněné v kasační stížnosti mohou mít „širší
dopad“ i mimo sféru jeho postavení či mimo jeho vlastní zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s.
a ze související judikatury. Jinými slovy, důvody přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost proti usnesení městského soudu, jímž
byla žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedené
ustanovení totiž konzumuje důvody kasační stížnosti jinak podřaditelné i pod §103 odst. 1
písm. a), c) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v takovém případě hodnotí pouze to, zda městský
soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí návrhu, nemůže se však již zabývat námitkami
týkajícími se věci samé (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 3 As 44/2008 - 80, či ze dne 9. 6. 2016, č. j. 9 As 47/2016 - 39).
[10] Ze soudního řádu správního vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí
kromě obecných náležitosti podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat rovněž zvláštní
náležitosti stanovené v §71 odst. 1 s. ř. s. Pod písmenem d) v naposledy uvedeném ustanovení
je jako jedna z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace žalobních bodů. Z nich musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Význam co nejpřesnější formulace
žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním
soudnictví ovládáno a která znamená, že soud se při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou
taxativně stanovených případů, o něž se zde nejedná) omezuje pouze na posouzení existence
důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce tvrdí. Soud tak není povinen,
ale ani oprávněn, tyto důvody za účastníka řízení domýšlet či doplňovat.
[11] Otázkou náležitého vymezení žalobních bodů se Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích již opakovaně zabýval. Rozšířený senát kasačního soudu např. v rozsudku ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, vyjádřil, že „[l]íčení skutkových okolností nemůže být toliko
typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může
docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. […] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými
odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“
[12] Na tyto závěry navázal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, v němž uvedl, že je nutné „za žalobní bod považovat každé
vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého
důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud
jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu
ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního
rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny
alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem,
tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě
pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy
krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad
žaloby tak, aby mohla být věcně projednána.“
[13] K problematice žalobních bodů jako jedné z náležitostí žaloby se rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu vyslovil také v rozsudku ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 - 31,
v němž dospěl k závěru, že „[…] uplatnění alespoň jednoho projednatelného žalobního bodu nepředstavuje
podmínku řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale zvláštní náležitost žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Absence takovéto náležitosti se odstraňuje postupem dle §37
odst. 5 s. ř. s., soud pro odstranění této vady stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby.
Soud je povinen vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů vždy, je-li se zřetelem na konkrétní situaci
pravděpodobné, že žalobce bude s to žalobu doplnit včas. Neuplatní-li žalobce ve lhůtě pro podání žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu alespoň jeden žalobní bod tak, aby jeho žaloba byla projednatelná (§71 odst. 2 věta
třetí s. ř. s.), soud žalobu odmítne podle §37 odst. 5 s. ř. s.“
[14] V právě posuzovaném případě postupoval městský soud zcela v souladu s právní úpravou
a s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ze spisu městského soudu je zřejmé,
že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 6. 3. 2020 a stěžovatel je napadl žalobou
doručenou do datové schránky městského soudu dne 23. 3. 2019. Žalobu tedy podal
ve stanovené 15-ti denní lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí podle §32 odst. 1 zákona
o azylu; konkrétně v poslední den této lhůty v 14:40 hod. Nejvyšší správní soud přisvědčuje
závěru městského soudu, že žaloba neobsahovala žádný žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a citované judikatury kasačního soudu. Jak již výše uvedeno, líčení skutkových
okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž
při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, musí se jednat o jasně individualizovaný
a od ostatních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný popis. Takový
však stěžovatelova žaloba neobsahovala. Ze shora podaného také vyplývá, že pokud žaloba
neobsahuje žádný žalobní bod, lze jej doplnit ve lhůtě pro podání žaloby. Absenci této náležitosti
odstraňuje soud postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. a k odstranění této vady stanoví lhůtu
odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby. Je přitom povinen vyzvat žalobce k doplnění
žalobních bodů vždy, je-li se zřetelem na konkrétní situaci pravděpodobné, že žalobce
bude s to žalobu doplnit včas.
[15] Nejvyšší správní soud totiž ve své judikatuře také vyjádřil, že soud nemá povinnost
vyzývat žalobce k doplnění žalobních bodů za situace, kdy ten podal žalobu v poslední den lhůty
a z technických a administrativních důvodů by nebylo možné, aby soud ještě v ten den vyhotovil
a odeslal žalobci výzvu k doplnění žalobních bodů a žalobce na ni stihl ještě ten den reagovat
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2016, č. j. 4 Azs 285/2015 - 24).
[16] V nynější věci stěžovatel podal žalobu u městského soudu v poslední den lhůty
v 14:40 hod. Je tedy zcela zřejmé, že nebylo v možnostech městského soudu stěžovatele tentýž
den vyzvat, aby chybějící náležitost žaloby (alespoň jeden projednatelný žalobní bod)
ve zbývajícím čase, tj. do 24:00 hod. téhož dne, odstranil. Městský soud tedy nepochybil,
nevyzýval-li stěžovatele k doplnění žaloby o náležitost podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a odmítl-
li žalobu podle §37 odst. 5 s. ř. s.
[17] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se posuzovaná věc netýká právních otázek, které
dosud nebyly řešeny judikaturou kasačního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny
rozdílně. Nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu. Nejvyšší správní soud
neshledal ani zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního
práva.
VI.
[18] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelnou.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3 větou první s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu