ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.37.2020:23
sp. zn. 4 Azs 37/2020 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. N., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 12. 2019, č. j. KRPA-413704-15/ČJ-2019-
000022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 1. 2020, č. j. 1 A 79/2019 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Jindřichu Lechovskému
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké
policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, rozhodnutím ze dne 4. 12. 2019,
č. j. KRPA-413704-15/ČJ-2019-000022-ZZC, žalobce zajistila za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a to na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2020,
č. j. 1 A 79/2019 - 35, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že zajištění
nelze realizovat, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeně zasahuje do jeho
soukromého a rodinného života. V rámci řízení o správním vyhoštění totiž byly tyto
skutečnosti posuzovány. Ohledně dcery tehdy žalobce uvedl, že byla svěřena do péče matky
a občas se domluví na schůzce s ní. Dále bylo vedeno řízení o určení otcovství ve vztahu
k synovi, který bydlí s matkou a žalobce navštěvuje. Na své děti však žalobce nepřispíval, protože
neměl peníze. Správní orgán tedy konstatoval, že žalobce nesdílí společnou domácnost
s občanem České republiky ani jiného členského státu Evropské unie, děti nemá v péči a neplatí
na ně výživné. Správní vyhoštění proto nebylo shledáno jako nepřiměřené ve vztahu
k soukromému a rodinnému životu žalobce, který se proti těmto závěrům nebránil podáním
odvolání, takže v nyní posuzované věci je nelze hodnotit.
[4] Dále městský soud uvedl, že při podání vysvětlení před rozhodnutím o zajištění žalobce
zmínil svou devatenáctiletou dceru, o niž se stará a která bydlí se svou matkou. Dále poukázal
na to, že nebylo uznáno jeho otcovství k synovi, s nímž se vídá jednou za čas. Kromě toho
žalobce uvedl, že po dobu jednoho měsíce sdílí domácnost se svou přítelkyní, která je českou
státní příslušnicí. K těmto tvrzením městský soud uvedl, že z výpovědi žalobce nevyplývá jeho
skutečná péče o dceru, neboť ji finančně ani jinak nepodporuje a ta žije se svou matkou. Žalobce
není otcem nezletilého, nesdílí s ním společnou domácnost a jen ho občas navštěvuje. Tvrzené
společné soužití v délce pouhého jednoho měsíce nelze považovat za dostatečně trvalý partnerský
vztah, který měl navíc žalobce povinnost prokázat. Z výslechu žalobce ani z dalších podkladů
obsažených ve správním spise tak nevyplynulo, že je cizinec bezpochyby rodinným příslušníkem
občanů České republiky a že tak nebylo možné realizovat jeho správní vyhoštění.
[5] Dále městský soud připustil, že se žalovaná zabývala otázkou zásahu do soukromého
a rodinného života žalobce velmi obecně, nicméně přesto lze její hodnocení učiněné v tomto
směru považovat za dostatečné. Vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění je totiž prvním úkonem v řízení a správní orgán v něm nemá povinnost provádět
rozsáhlé dokazování. Ze zjištěných skutečností přitom nevyplynulo, že z důvodu soukromých
a rodinných vazeb na území České republiky nebude moci být žalobce v žádném případě
navrácen do země původu.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel ve stanovené měsíční lhůtě od doručení
usnesení výzvy k uvedení konkrétních důvodů kasační stížnosti, stěžovatel namítl, že se městský
soud nesprávně a nedostatečně zabýval dopadem rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného
života. Zejména poukázal na skutečnost, že po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění začal
v České republice žít ve společné domácnosti s přítelkyní, s níž udržoval vztah i v době zajištění.
Uvedenou skutečností se žalovaná nijak nezabývala, přičemž nemůže obstát argumentace
předchozím rozhodnutím o správním vyhoštění, jelikož v té době ještě tento partnerský vztah
neměl. Žalovaná tedy nedostála své povinnosti posoudit dopad vyhoštění na jeho soukromý
a rodinný život. Městský soud pak existenci soukromého a rodinného života stěžovatele v České
republice nepřijatelným způsobem relativizoval, aniž by k tomu měl relevantní důvod. Stěžovatel
dále poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž ani skutečnost, že cizinec
vztah navázal v době, kdy již v České republice pobýval nelegálně, není překážkou pro poskytnutí
ochrany jeho soukromému a rodinnému životu podle směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků
svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“).
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Z jejího obsahu je však zřejmé, že byla podána i z důvodu uvedeného v písmenu a)
téhož ustanovení.
[10] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[11] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[12] Městský soud v napadeném rozsudku správně zohlednil judikaturu Nejvyššího správního
soudu (srov. usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, rozsudek ze dne 31. 10. 2019,
sp. zn. 7 Azs 126/2019, či rozsudek ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013 - 35), podle
níž je povinností správního orgánu zabývat se při zajišťování cizince tím, zda neexistují překážky,
jež by jeho vyhoštění bránily. Tato povinnost však nezahrnuje nutnost náročného obstarávání
důkazů či prokazování skutkových tvrzení. Smyslem této povinnosti je pouze ověřit,
že realizace účelu vyhoštění není vzhledem ke specifickým okolnostem věci zcela nereálná.
V situaci, kdy je již pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění, je přitom zejména
zodpovědností stěžovatele, aby správnímu orgánu sdělil relevantní informace, na jejichž základě
by bylo možné dospět k závěru, že existují překážky bránící realizaci vyhoštění.
[13] V projednávané věci však stěžovatel při svém výslechu dne 4. 12. 2019 opakovaně uvedl,
že je připraven vycestovat do Tuniska a že jedinou překážkou jeho vycestování je skutečnost,
že dosud nemá platný cestovní doklad. Ke své soukromé a rodinné situaci jen uvedl,
že má šestiletého syna, odloučení od něho by považoval za nepřiměřený zásah do svého
rodinného života a na území České republiky zůstával i kvůli probíhajícímu soudnímu sporu
o otcovství, v němž bylo nedávno rozhodnuto, že není jeho otcem. Svou přítelkyni stěžovatel
stručně zmínil na základě přímého dotazu vyslýchajícího. O tomto vztahu uvedl pouze to,
že spolu měsíc bydlí, a nezmínil ho jako možnou překážku realizace správního vyhoštění
ani na základě přímé otázky, když v této souvislosti připomenul pouze svého domnělého syna.
[14] Za této situace se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem městského soudu,
že odůvodnění rozhodnutí žalované je sice strohé, avšak dostatečné. Tvrzením, že stěžovatel
má na území České republiky nezletilého syna a zletilou dceru, se totiž správní orgán zabýval
již v pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel přitom během svého výslechu
neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by vyplynulo, že se od tohoto rozhodnutí situace změnila
způsobem, který by zakládal překážku správního vyhoštění. Nic takového nevyplynulo
ani ze spisového materiálu. Jedinou novou skutečností byl výsledek sporu o otcovství domnělého
syna stěžovatele, který však svědčí spíše v neprospěch závěru o existenci překážky správního
vyhoštění. Za této situace lze strohé odůvodnění rozhodnutí žalované odkazující v převážné míře
na předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění považovat za dostatečné.
[15] Totéž platí i o tvrzeném nedostatečném zohlednění vztahu stěžovatele s jeho přítelkyní.
Tuto skutečnost sice správní orgán nemohl zohlednit při rozhodování o uložení správního
vyhoštění, nicméně z výslechu stěžovatele ani z ostatních zjištění učiněných v řízení o zajištění
nevyplývaly indicie, že by šlo o klíčovou otázku, na níž by mělo záviset rozhodnutí žalované
o zajištění. Naopak, výslech stěžovatele spíše naznačoval nevýznamnost této okolnosti z hlediska
možnosti realizace jeho správního vyhoštění. Důležitost této okolnosti přitom nepodporovala
ani pouhá měsíční délka partnerského vztahu stěžovatele s přítelkyní české státní příslušnosti,
která nesvědčí o jeho trvalosti ani o dopadu realizace správního vyhoštění do rodinného života
cizince. Za těchto okolností nelze absenci zmínky o přítelkyni stěžovatele v žalobou napadeném
rozhodnutí považovat za důvod jeho nepřezkoumatelnosti. Městský soud tedy postupoval
správně, když rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění považoval za dostatečné
a když v něm po posouzení skutečností uvedených stěžovatelem neshledal zásah do jeho
soukromého a rodinného života.
[16] K odkazu stěžovatele na směrnici 2004/38/ES Nejvyšší správní soud uvádí, že otázka,
zda stěžovatel vztah se svojí přítelkyní navázal až v době, kdy již na území České republiky
pobýval nelegálně, není pro posuzovanou věc relevantní. Městský soud totiž zamítl žalobu,
neboť z okolností dané věci nevyplynulo, že by vztah stěžovatele s jeho dětmi a přítelkyní
byl intenzity zakládající překážku správního vyhoštění, bez ohledu na to, zda tyto vztahy navázal
v době, kdy na území České republiky pobýval legálně či nelegálně.
[17] Jelikož tedy žalovaná i městský soud vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci
a relevantní právní otázku posoudily správně, nebyly naplněny důvody kasační stížnosti uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti.
[19] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, č. j. 1 A 79/2019 - 15,
byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Zástupci, který
byl stěžovateli ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které
v tomto případě platí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna za zastupování advokátem za řízení
o kasační stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“), a to za jeden úkon právní služby poskytnutý stěžovateli v řízení
o kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč (sepis kasační stížnosti). Náhrada hotových výdajů (režijní
paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby 300 Kč. S ohledem
na skutečnost, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se částka
přiznané odměny podle ustanovení §35 odst. 10 s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč.
Ustanovenému zástupci stěžovatele tedy náleží odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu