ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.395.2005
sp. zn. 4 Azs 395/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: H. Y. T.,
zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, nám. I. P. Pavlova 3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 7. 2005, č. j. 3 Az 4/2005 – 16
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 2. 2005, č. j. OAM-176/VL-11-ZA04-2005.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti stěžovatel požádal i o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel namítal porušení
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §14
zákona o azylu, které obsáhle odůvodňoval. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo
zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl městský soud obdobně jako žalovaný správní
orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu). Soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, že důvodem žádosti
o azyl byla toliko legalizace pobytu na území České republiky a ekonomické důvody. Soud
přitom neshledal ani porušení označených ustanovení správního řádu. K porušení §14 zákona
o azylu pak městský soud uvedl, že proto, že žádost o azyl byly zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, a nebyl tak zkoumán ani §12 zákona o azylu, na jehož aplikaci se váže
i označený §14 zákona o azylu, nebylo třeba se zabývat neudělením tzv. humanitárního
azylu, tedy §14 zákona o azylu. Na základě výše uvedeného pak Městský soud v Praze
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítá stížnostní důvody vymezené v §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
zejména uvedl, že městský soud se nezabýval tím, zda správní orgán postupoval
v souladu s platnými právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu
věci. Dále pak uvedl, že soud nezkoumal udělení azylu dle §14 zákona o azylu,
přičemž jeho situace je zřetele hodná a stěžovateli měl tak být udělen tzv. humanitární azyl.
Z důvodu, že městský soud dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný, dovozoval stěžovatel
tudíž i nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Na základě výše uvedeného pak požadoval zrušení
napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Stěžovatel také požádal o vydání
potvrzení o podané kasační stížnosti a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis a judikaturu. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského
(krajského) soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejich naplnění však Nejvyšší správní soud v souzené věci
neshledal.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení
azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi rovněž
pro úplnost konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko
za pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích,
tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným,
což však v souzené věci nenastalo.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
27. 1. 2005 žádost o udělení azylu, ve které výslovně uvedl, že v Číně se seznámil s dívkou
z bohaté rodiny, o kterou měl zájem a rozhodl se proto odjet za prací do ciziny. Stejně
tak uvedl, že se nemůže vrátit, neb má dluhy, a to z důvodu, že si vypůjčil na cestu sem.
Doplnil, že si potřebuje legalizovat pobyt na území České republiky. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 22. 2. 2005 stěžovatel
stejně tak jako do žádosti uvedl, že důvodem žádosti o azyl je legalizace pobytu. Z vlasti
přitom odešel z ekonomických důvodů, neboť potřeboval vydělat peníze. Do České republiky
přicestoval již v únoru 2003, v květnu 2003 byl zadržen v Praze cizineckou policií a byl
vyhoštěn. Českou republiku však neopustil a v lednu 2005 požádal z důvodu legalizace
pobytu o udělaní azylu. Z protokolu dále vyplynulo, že v zemi původu žádné jiné
než uváděné, tedy ekonomické, problémy neměl.
Z výše uvedeného tak vyplývá i pro Nejvyšší správní soud závěr, že stěžovatel žádá
o udělení azylu z ekonomického důvodu a následně i z důvodu legalizace pobytu,
tedy důvodů, které nejsou vymezeny zákonem azylu, a tedy důvodů, pro které azyl udělit
nelze. Žalovaný správní orgán, i městský soud tak postupovaly správně, pokud stěžovateli
v jeho námitkách nepřisvědčily.
Pro úplnost a podporu svých tvrzení odkazuje Nejvyšší správní soud
i na svou konstantní judikaturu v této věci, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48), ze kterého vyplývá, že neuvádí-li žadatel o azyl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně
nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž městský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud se přitom plně
ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i městským soudem,
neboť podle názoru zdejšího soudu stěžovatel ani netvrdil, že je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tak nemohl
přisvědčit uváděným námitkám stran nezjištění úplného skutkového stavu a porušení právních
předpisů.
K námitkám vztahujícím se k neudělení azylu dle §14 zákona o azylu pak Nejvyšší
správní soud souhrnně uvádí, že v případě, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná dle §16 zákona o azylu není nutné zabývat se i dalšími azylovými
důvody, v souzené věci ustanovením §14 zákona o azylu, neb tento důvod se váže na udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, jak správně uvedl městský soud. Pro podporu svého závěru
i zde odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu v této věci,
kdy např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 1 Azs 8/2003
bylo uvedeno, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu
podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle
odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona.
Ostatně k neudělení tzv. humanitárního azylu je třeba nad rámec výše uvedeného
i uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, mohou správní soudy
přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona
o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití.
Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu,
přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může
správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení
(§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu.
Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzování, zda v souzené věci
došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, přičemž však stejně jako městský soud
napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal a shledal, že žalovaný správní orgán
se situací stěžovatele zabýval; překročení mezí ani libovůli v rozhodnutí žalovaného
však neshledal. Nejvyšší správní soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu,
ač v takzvané plné jurisdikci, je toliko přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního
uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním
uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.
Nejvyšší správní soud tak stěžovateli ani v těchto námitkách nemohl přisvědčit. Nelze
rovněž přisvědčit stěžovateli ani v námitce o tom, že z důvodu, že městský soud dospěl
ke stejným závěrům jako žalovaný, došlo k nepřezkoumatelnosti rozsudku. Oba závěry byly
vyslovené v souladu se zákonem a Nejvyšší správní soud se s nimi ztotožňuje a odkazuje
na ně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s, ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu