ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.8.2017:21
sp. zn. 4 Azs 8/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petra Šuránka v právní věci žalobce: Ch. M.,
zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016,
č. j. 2 A 83/2016 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 10. 2016, č. j. CPR-8244-11/ČJ-2016-930310-V238,
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie hl. m. Prahy (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 19. 2. 2016, č. j. KRPA-
412940-41/ČJ-2015-000022, kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č.
326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též
„zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 rok. Počátek doby, po kterou
nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl v souladu s §118 odst.
1 zákona o pobytu cizinců stanoven od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na
území České republiky. Současně byla žalobci podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
stanovena doba k vycestování z území České republiky do 20 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce.
Konstatoval, že správní orgán prvního stupně neporušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
neboť zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jaký vyžaduje §2
téhož zákona. Žalovaný se ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žádost
žalobce o vydání nového povolení k pobytu za účelem zaměstnání ze dne 2. 10. 2012 nezakládá
žádné pobytové oprávnění, a to ani v podobě tzv. fikce pobytu. V této souvislosti poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 – 32. Uložení
správního vyhoštění není nepřiměřené, neboť neoprávněný pobyt žalobce trval déle jak 3 měsíce
a pro naplnění skutkové podstaty uvedené v §119 odst. 1 písm. c) bodě 2 zákona o pobytu
cizinců není třeba vědomé jednání. Dopad správního vyhoštění do soukromého a rodinného
života žalobce ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců shledal žalovaný přiměřený,
neboť nebyly zjištěné společenské, kulturní či sociální vazby k území České republiky, které
by žalobci bránily ve vycestování. Žalovaný zohlednil aktuální situaci žalobce v České republice
a dále jeho věk, vzdělání a rodinné vazby. S ohledem na situaci žalobce v České republice shledal
žalovaný dobu uloženou žalobci k vycestování za dostatečnou.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že správní orgány
porušily svou povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §3
správního řádu, a dále porušily rovněž §2 odst. 3 a 4 a §50 odst. 3 téhož zákona. Žalobce
správním orgánům vytknul, že důkladně zjistily všechny okolnosti svědčící v jeho neprospěch,
ale opomněly zjišťovat i skutečnosti v jeho prospěch. Forma i délka správního vyhoštění byla
podle žalobce vyměřena zcela nepřiměřeně a neadekvátně. Žalobce poukázal na skutečnost,
že do současné situace se dostal nezaviněně, plně spolupracoval se správními orgány, vypověděl
pravdu o svém pobytu na území i okolnostech jeho zajištění a důvodech nelegálnosti pobytu.
Správní orgán měl i jiné možnosti řešení a měl přistoupit k variantě, která by umožňovala smírné
řešení a umožnila žalobci dobrovolné opuštění území České republiky.
[4] Žalobce dále namítal, že správní orgán prvního stupně nedostatečně a v rozporu s §119a
odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců posoudil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména pokud jde o zásah do jeho soukromého a rodinného života. Poukázal na skutečnost,
že na území České republiky pobývá již více než 10 let, po celou dobu legálně, má zde veškeré
sociální zázemí a zcela opustil vazby, které měl navázány na území domovského státu,
kde má sice svou matku a babičku, avšak ty se o něho nemohou starat. Délku uloženého
správního vyhoštění označil žalobce za nepřiměřenou okolnostem případu, když navíc ani nebylo
zdůvodněno, proč je toto opatření ukládáno v takto vysoké výměře. Podle žalobce nejsou
zohledněny skutečnosti svědčící v jeho prospěch, např. skutečnost, že dobrovolně spolupracoval
se správním orgánem a byl v důvěře v legálnost svého pobytu. Nebyla ani zohledněna jeho
faktická životní situace. Ze strany žalobce se jednalo o první porušení právních předpisů. Podle
žalobce nejsou pro uložení správního vyhoštění splněny podmínky. Rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné, neboť nezdůvodnil výměru uloženého správního vyhoštění.
[5] Žalobce dále uvedl, že byl oprávněn pobývat na území České republiky, a to po dobu
probíhajícího řízení o povolení k pobytu, což žalovaný nevyvrátil. Správní orgány nijak
nehodnotily, že se žalobcem bylo po dobu řízení o správním vyhoštění vedeno řízení o povolení
k dlouhodobému pobytu. Žalobce tak je přesvědčen, že byl v době zahájení řízení oprávněn
k pobytu na území České republiky a nemohl se dostat do situace, aby s ním bylo vedeno řízení
o správním vyhoštění. Žalovanému dále vytknul, že nereagoval na jeho přípisy, kterými
opakovaně doplňoval své odvolání.
[6] Závěrem žalobce namítl, že ve věci bylo rozhodováno na základě nesprávně zjištěného
stavu věci, pokud jde o nemožnost vycestování. Správní orgán prvního stupně sice obstaral
závazné stanovisko Ministerstva vnitra, avšak žalobce se domnívá, že toto stanovisko
je neaktuální a nehodnotí situaci a podstatné okolnosti tak, jak ukládá zákon.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 2 A 83/2016 – 25, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud
shledal, že správní orgány při zjišťování skutečného stavu věci nepochybily. Žalobci byla dána
možnost uvést skutečnosti svědčící v jeho prospěch, a správním orgánům tak nelze vytýkat,
že nezjišťovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce.
[8] Napadené rozhodnutí není nepřiměřené, jak tvrdí žalobce. Skutečnost, že žalobce
se správními orgány spolupracoval a sdělil jim pravdu o svém pobytu na území, totiž správní
orgány zohlednily při stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských
států EU, neboť tuto dobu stanovily při dolní hranici rozpětí stanoveného v §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. K žalobcem tvrzenému nepřiměřenému zásahu
do soukromého a rodinného života městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 1 As 17/2013 a konstatoval, že nebylo zásadním způsobem zasaženo
do soukromého a rodinného života žalobce, neboť žalobce je svobodný, bezdětný, na území
České republiky nežije nikdo z jeho rodinných příslušníků, naproti tomu v jeho vlasti žije
žalobcova matka a babička, které mu též v současnosti, kdy z důvodu neoprávněného pobytu
nemůže pracovat, finančně pomáhají. Svou údajnou partnerku na území České republiky žalobce
opětovně odmítl označit. Vazby na Českou republiku žalobce uváděl pouze v obecné rovině.
[9] Městský soud dále poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky
do 17. 5. 2011 na základě povolení k dlouhodobému pobytu. V době platnosti tohoto pobytu dne
29. 3. 2011 podal žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení a na základě této žádosti
mu vznikla fikce oprávněného pobytu na území podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
a to až do právní moci rozhodnutí o této žádosti dne 7. 10. 2013. Jestliže žalobce dne 2. 10. 2012
podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, nemohla,
jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 5 Azs 98/2015, nastat fikce oprávněného
pobytu dle uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci již svědčila fikce
pobytu dle tohoto ustanovení na základě předchozí žádosti. V opačném případě by opakovaným
podáním žádosti docházelo k nekončícímu řetězení fikcí povoleného pobytu podle §47 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Dne 18. 12. 2013 sice žalobce podal žádost o povolení k trvalému
pobytu, tato žádost sama o sobě však nezaložila fikci oprávněného pobytu podle §47 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Dne 15. 4. 2014 žalobce podal žádost o povolení k přechodnému
pobytu podle §87b zákona o pobytu cizinců, čímž mu vznikla fikce oprávněného pobytu
na území podle §87y téhož zákona. Tuto žádost vzal žalobce zpět dne 27. 5. 2015 a toto řízení
bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 12. 6. 2015, které nabylo právní moci dne 10. 7. 2015.
Od 11. 7. 2015 tak žalobci nesvědčilo žádné oprávnění k pobytu na území České republiky,
a z tohoto důvodu je nutno považovat jeho pobyt od 11. 7. 2015 až do je ho zajištění dne
12. 10. 2015 za neoprávněný. Městský soud proto nepřisvědčil námitkám, v nichž žalobce
poukázal na skutečnost, že byl přesvědčen o legálnosti svého pobytu na území České republiky
a že až do doby zahájení řízení o správním vyhoštění dne 12. 10. 2015 disponoval právem
legálního pobytu na území.
[10] Důvodnou městský soud neshledal ani námitku, v níž žalobce zpochybňoval správnost
závazného stanoviska Ministerstva vnitra, neboť toto stanovisko zohlednilo relevantní
skutečnosti a bylo pro potřeby odvolacího řízení potvrzeno nadřízeným orgánem.
[11] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že ve správním řízení došlo k porušení §3
správního řádu a nebyl tak zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byly
porušeny i další zásady správního řízení, především pak zásady obsažené v §2 odst. 3 a 4
správního řádu, kdy správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu
a nešetřily oprávněné zájmy stěžovatele. Podle stěžovatele správní orgány nedbaly požadavků
uvedených v §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť i přes zcela zásadní zásah do života
stěžovatele spočívající v nuceném opuštění republiky vydaly rozhodnutí o správním vyhoštění
které je nepřiměřené k důvodům vedoucím k jeho vydání a zasahuje nepřípustně do soukromého
a rodinného života stěžovatele. Tím, že správní orgány možné zásahy do soukromého
a rodinného života stěžovatele ve svých rozhodnutích prakticky nijak nezkoumaly, zatížily
svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Správní orgány se zcela opomenuly zabývat
tím, že stěžovatel patří v současné době mezi osoby, které mají možnost pobývat na území
České republiky na základě bezvízového styku. Postup správních orgánů i soudu tak považuje
stěžovatel za nesprávný a vydaná rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
[12] Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že správní orgán nemohl
přistoupit ke smírnému řešení celé záležitosti a umožnit stěžovateli dobrovolné opuštění
republiky. Správní vyhoštění totiž nemusí být uloženo vždy. Podle stěžovatele nebylo ze strany
soudu přezkoumatelně vyloženo, proč má za to, že správní vyhoštění bylo uloženo v přiměřené
míře. Městskému soudu v této souvislosti vytknul, že pouze odkázal na zákonné rozpětí,
aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu a uložené vyhoštění, resp. jeho délku
podrobil zkoumání tak, aby bylo zjevné, že délka uloženého vyhoštění je skutečně
přiměřená a odpovídající okolnostem případu. Podle stěžovatele tak městský soud porušil
své přezkumné povinnosti, protože nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí a vycházel
z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě
a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem věci. Městský soud uplatněné námitky pouze
rekapituluje, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěrech uvedených
ve svém rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že řízení bylo vedeno v souladu se zákonem
a skutková podstata, z níž vycházel, má oporu ve spisovém materiálu. Plně se ztotožnil se závěry
městského soudu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda byly dány podmínky pro uložení správního vyhoštění stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, podle
kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního
systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo
bez platného oprávnění k pobytu.
[18] Podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015, pokud doba
platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv
žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí
o podané žádosti.
[19] Nejvyšší správní soud se nicméně nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu. Pokud by totiž rozsudek městského soudu trpěl vadou
nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít za následek nemožnost přezkoumat další stěžovatelovy
námitky; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení napadeného rozsudku.
[20] Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu stěžovatel spatřuje v tom, že soud
nevyložil, proč považuje uložené správní vyhoštění za přiměřené a náležitě je nezkoumal,
nezabýval se konkrétními okolnostmi případu, vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností,
nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě, nezabýval se ani skutečným stavem věci
a uplatněné námitky pouze zrekapituloval, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko.
[21] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) k této otázce.
V projednávaném případě Nejvyšší správní soud neshledal takové vady napadeného rozsudku
městského soudu, které by odůvodňovaly jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů. Městský soud totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil a jeho právní názory jsou logické
a srozumitelné.
[22] Argumentaci stěžovatele, že městský soud nevyložil své závěry ohledně přiměřenosti
správního vyhoštění, vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností a nezabýval se konkrétními
okolnostmi případu, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Z kasační stížností napadeného
rozsudku je totiž zřejmé, že městský soud podrobně zrekapituloval veškeré relevantní informace
o dosavadním pobytu stěžovatele na území ČR, z nichž posléze při posouzení věci vycházel.
Při hodnocení nepřiměřenosti správního vyhoštění stěžovatele poukázal na povahu tohoto
institutu, vycházel z relevantní judikatury zdejšího soudu a zohlednil situaci stěžovatele,
kterou řádně popsal a při posouzení věci vycházel z jeho osobních a majetkových poměrů.
O tom, že městský soud při hodnocení situace stěžovatele a přiměřenosti správního vyhoštění
nepochybil, ostatně svědčí také to, že stěžovatel nenamítá žádnou konkrétní okolnost,
či nezjištěnou skutečnost, ke které by městský soud nepřihlédl. S ohledem na výše uvedené
je zřejmé, že stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že se městský soud nezabýval skutečným
stavem věci. Důvodná není ani námitka, že městský soud se nedostatečně vypořádal s žalobními
námitkami a nezaujal k nim stanovisko, neboť městský soud se vypořádal se všemi žalobními
námitkami a nepochybil tak ani v tomto ohledu.
[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele, kterými brojí proti věcnému
posouzení jeho případu. Z obsahu správního spisu (sdělení Ministerstva vnitra ze dne
18. 11. 2015, č. j. MV-168824-2/OAM-2015, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 4. 2016,
č. j. MV-28344-3/OAM-2016) Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel na území České
republiky pobýval do 17. 5. 2011 na základě povolení k dlouhodobému pobytu vydanému
za účelem podnikání. Dne 29. 3. 2011 podal žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení
k dlouhodobému pobytu. Vzhledem ke skutečnosti, že tato žádost byla podána v souladu s §44a
odst. 3 ve spojení s §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, byl stěžovatel oprávněn na území
pobývat na základě §47 od st. 2 zákona o pobytu cizinců, a to až do 7. 10. 2013, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí o zamítnutí této žádosti. Dne 2. 10. 2012 stěžovatel podal žádost
o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, která byla zamítnuta
rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15. 4. 2016, č. j. MV-28344-3/OAM-2016, neboť
stěžovatel ve stanovené lhůtě nepředložil doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti.
Dne 18. 12. 2013 podal stěžovatel žádost o vydání povolení k trvalému pobytu rodinného
příslušníka občana EU. Řízení o této žádosti bylo zastaveno rozhodnutím Ministerstva vnitra
ze dne 9. 11. 2015, č. j. OAM-27741-22/TP-2013, které nabylo právní moci dne 29. 11. 2015.
Dne 15. 4. 2014 stěžovatel podal žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka
občana EU. Řízení o této žádosti bylo zastaveno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne
12. 6. 2015, č. j. OAM-5401-53/PP-2014, neboť stěžovatel vzal svou žádost zpět. Toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 7. 2015. Z úředního záznamu o zajištění stěžovatele
ze dne 12. 10. 2015, č. j. KRPA-412940-3/ČJ-2015-000222, vyplývá, že stěžovatel byl tohoto dne
zajištěn, neboť bylo zjištěno, že pobývá na území ČR neoprávněně. Následně bylo vydáno
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného.
[24] Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel skutečně v době od 11. 7. 2015 pobýval
na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. O žádosti žalobce ze dne 2. 10. 2012
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, sice bylo rozhodnuto až dne
15. 4. 2016, tj. až po zajištění stěžovatele, ke kterému došlo dne 12. 10. 2015, a po vydání
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyhoštění stěžovatele ze dne 19. 2. 2016,
č. j. KRPA-412940-41/ČJ-2015-000022. U žádosti ze dne 2. 10. 2012 však nemohla nastat fikce
oprávněného pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci již svědčila fikce
pobytu dle tohoto ustanovení na základě předchozí žádosti ze dne 29. 3. 2011 o prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, a to až do 7. 10. 2013, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí o zamítnutí této žádosti. Jak již přiléhavě konstatoval městský soud, z rozsudku
zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015-32, vyplývá, že „[f]ikce povoleného pobytu podle
§47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, nemůže nastat na základě
podání další žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu (popř. změny jeho účelu) v případě, kdy cizinci již svědčí
jen fikce pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“ Stěžovatel tak naplnil
skutkovou podstatu uvedenou v §119 odst. 1 písm. c) bodě 2 zákona o pobytu cizinců.
[25] Při posuzování námitky stěžovatele, dle které je správní vyhoštění nepřiměřené
k důvodům vedoucím k jeho vydání a zasahuje nepřípustně do soukromého a rodinného života
stěžovatele, je třeba vycházet z §174a zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost
nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Nejvyšší
správní soud předesílá, že již v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34,
publ. na www.nssoud.cz, mimo jiné vyslovil, že „ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců obsahuje
výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí
vedle jednotlivých aspektů obsažených v §174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria,
budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně
vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil
skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat
jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může být např. ve věku, který sám o sobě nedává jakýkoli důvod
považovat správní rozhodnutí právě proto za specifické.“
[26] Nejvyšší správní soud shledal, že správní orgány obou stupňů shora uvedená kritéria
náležitě zvažovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Vycházely především
z výpovědi samotného stěžovatele, který do protokolu ze dne 22. 10. 2015 uvedl, že do České
republiky přicestoval před deseti lety a od této doby se zde dlouhodobě zdržuje. Bydlí
u kamaráda, za ubytování nehradí žádné nájemné, finančně mu pomáhají kamarádi. Na území
České republiky vykonával spíše brigádní zaměstnání. V zemi původu získal titul bakalář v oboru
občanského práva. Na území České republiky nemá žádné rodinné příslušníky, rodinu (matku
a babičku) má v zemi původu. Oficiálně není rodinným příslušníkem občana Evropské unie
ani nesdílí s takovým občanem společnou domácnost. Má nějakou přítelkyni, ale nehodlá
se k této záležitosti vyjadřovat. V České republice žije běžný život, zajímá se o život ve městě,
je zde jistým způsobem integrován, jeho zdravotní stav je dobrý. Na území Moldavska nevlastní
žádný majetek. V České republice vlastní pouze věci obvyklé domácnosti. Má zde dluh
na sociálním pojištění. Nedokáže si představit, že by se musel vrátit do země původu k rodině,
která se svými příjmy pouze vyžije, natož aby musela stěžovatele živit. Babička je nemocná,
matka pracuje. Překážku ve vycestování spatřuje v tom, že mu zkolabuje celý jeho život, který
si zde vybudoval. Má zde veškeré zázemí a spoustu známých, neboť zde pobývá od devatenácti
let. Po takové době považuje za nemožné budovat nový život v Moldavsku, kde nemá
vybudováno žádné zázemí, a to i s ohledem na tamní ekonomickou a politickou situaci.
[27] Správní orgán prvního stupně výše uvedené skutečnosti zhodnotil tak, že neprokazují
vytvoření zázemí stěžovatele na území České republiky. Stěžovatel má nejbližší rodinu v zemi
původu. Existencí rodinného zázemí je tak stěžovatelova zpětná reintegrace v zemi původu
významně ulehčena. Stěžovatel na území České republiky dlouhodobě nevede život rodinného
typu a nepodařilo se mu prokázat jakoukoli skutečně fungující soukromou a rodinnou vazbu,
jejíž zpřetrhání by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nemá tedy na území
České republiky vytvořeny natolik silné soukromé a rodinné vazby, na základě kterých by nebylo
možné uložení správního vyhoštění. Poté správní orgán prvního stupně dospěl k závěru,
že dopad rozhodnutí o vyhoštění na stěžovatele je přiměřený.
[28] Rovněž žalovaný se otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění
do soukromého nebo rodinného života stěžovatele zabýval a shodně dospěl k závěru, že vazby
stěžovatele na území ČR nejsou tak silné, aby nebylo možné vydat rozhodnutí o správním
vyhoštění.
[29] Z výše uvedeného je tak zřejmé, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích
popsaly okolnosti, pro něž nepovažují vyhoštění stěžovatele za nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života. K tomuto závěru následně dospěl rovněž městský soud,
který se námitkou stěžovatele ohledně nepřiměřenosti správního vyhoštění řádně zabýval
a stejného názoru je také Nejvyšší správní soud, který v této souvislosti konstatuje,
že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že má v České republice ekonomické a sociální zázemí,
neboť sám stěžovatel v průběhu správního řízení před správním orgánem prvního stupně uvedl,
že v České republice nemá žádný majetek mimo běžného vybavení domácnosti, nemá
zde ani zaměstnání a nezmínil existenci žádného vážného vztahu. Stěžovatel navíc v zemi původu
dosáhl vysokoškolského vzdělání. Překážku správního vyhoštění nepředstavuje ani zdravotní stav
či věk stěžovatele – stěžovateli je 30 let a v průběhu správního řízení stěžovatel uvedl, že jeho
zdravotní stav je normální. Stěžovateli se sice může subjektivně jevit návrat do země původu
po deseti letech strávených na území České republiky jako neúnosný, z výše uvedeného je však
zřejmé, že objektivně je dopad rozhodnutí o vyhoštění na stěžovatele přiměřený.
[30] Nejvyšší správní soud tak má za to, že pouze v obecné rovině zmíněné vazby,
jež si zde stěžovatel podle svých tvrzení údajně vytvořil, nijak je ovšem nekonkretizoval,
nemohou převážit důvody k postupu podle §119 zákona o pobytu cizinců a správní orgány
i městský soud posoudily stěžovatelovu situaci správně, když neshledaly uložené správní
vyhoštění nepřiměřeným. Stěžovatel ostatně v žalobě i v kasační stížnosti zpochybnil závěry
správních orgánů pouze obecným konstatováním o nesprávnosti jejich postupu a neuvedl
konkrétně, ke kterým specifickým okolnostem nepřihlédly. Nejvyšší správní soud proto považuje
rozhodnutí o správním vyhoštění za odpovídající zjištěným okolnostem zachyceným ve správním
spisu.
[31] S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že správní orgány
postupovaly správně, pokud podle citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců rozhodly
o správním vyhoštění stěžovatele. Správní orgány nepochybily a neporušily stěžovatelem uváděná
ustanovení správního řádu, když vycházely z výše uvedeného skutkového stavu, a důvodné
nejsou ani námitky stěžovatele, že rozhodnutí o správním vyhoštění je nepřiměřené k důvodům
vedoucím k jeho vydání a zasahuje nepřípustně do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[32] Tento závěr platí rovněž ohledně posouzení přiměřenosti délky uloženého správního
vyhoštění, neboť i zde správní orgány zohlednily relevantní skutečnosti a jejich rozhodnutí netrpí
stěžovatelem namítanými vadami. Správní orgán prvního stupně totiž řádně posoudil závažnost
stěžovatelova protiprávního jednání a přihlédl i k okolnostem svědčícím ve prospěch stěžovatele,
tedy že stěžovatel na území České republiky oprávněně pobýval od roku 2006, jedná se o první
porušení právních předpisů a se správním orgánem spolupracoval. V neprospěch stěžovatele
pak hodnotil, že se dostatečným způsobem nezajímal o svá řízení, nedostavil se k příslušnému
správnímu orgánu pro vystavení výjezdních příkazů, nezdržoval se na hlášené adrese pobytu
a změnu své adresy nehlásil. Uvedené okolnosti zohlednil při posouzení věci rovněž žalovaný.
[33] Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že městský soud ve vztahu k námitce stěžovatele
ohledně přiměřenosti délky uloženého správního vyhoštění argumentoval pouze tím, že správní
vyhoštění bylo uloženo na dolní hranici zákonného rozpětí. Městský soud totiž při posouzení
přiměřenosti délky správního vyhoštění uloženého stěžovateli zohlednil také to, že stěžovatel
se správními orgány spolupracoval a pověděl jim pravdu o svém pobytu na území. Městský soud
tedy tuto námitku řádně vypořádal. To, že tak učinil poměrně stručně, nezpůsobuje vadu jeho
rozhodnutí. Závěr městského soudu o přiměřené době správního vyhoštění uloženého stěžovateli
pak Nejvyšší správní soud považuje s ohledem na výše uvedené skutečnosti za správný.
[34] Stěžovatel v kasační stížnosti dále vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu,
že správní orgán nemohl přistoupit ke smírnému řešení celé záležitosti a umožnit stěžovateli
dobrovolné opuštění republiky, neboť má za to, že správní vyhoštění nemusí být uloženo vždy.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani tuto námitku stěžovatele, neboť jak již bylo
uvedeno výše, stěžovatel naplnil skutkovou podstatu uvedenou v §119 odst. 1 písm. c) bodě 2
zákona o pobytu cizinců a správní orgány postupovaly správně, pokud podle citovaného
ustanovení rozhodly o správním vyhoštění stěžovatele. Nebylo proto na místě postupovat podle
§50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců (které má pravděpodobně stěžovatel na mysli,
když poukazuje na možnost dobrovolného opuštění republiky), dle kterého rozhodnutí o povinnosti
opustit území policie vydá dále cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území.
[35] Námitkou stěžovatele, že správní orgány zcela pominuly to, že stěžovatel patří v současné
době mezi osoby, které mají možnost pobývat na území České publiky na základě bezvízového
styku, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Tato námitka byla totiž uplatněna až v kasační
stížnosti, stěžovatel ji nevznesl v řízení před krajským soudem, ačkoliv mu v tom nic nebránilo
a jedná se proto o námitku nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Pouze pro úplnost
tak Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnost, že Moldavsko má bezvízový styk
s Evropskou unií, tj. i s Českou republikou, nic nemění na tom, že stěžovatel porušil zákon
o pobytu cizinců a naplnil skutkovou postatu uvedenou v §119 odst. 1 písm. c) bodě 2 zákona
o pobytu cizinců.
[36] Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Dospěl totiž k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, jelikož v případě
vydání rozhodnutí o samotné kasační stížnosti před skončením lhůty pro rozhodnutí
o odkladném účinku je o této žádosti již nadbytečné rozhodovat, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby skončení řízení o této stížnosti.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[37] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[38] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 větou první s. ř. s. nepřiznal žádnému
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl
úspěch a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu