ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.92.2019:27
sp. zn. 4 Azs 92/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: A. N., zast. Mgr. Vratislavem
Polkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2018, č. j. CPR-11746-7/ČJ-2018-930310-V246, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 1 A
114/2018 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále též „správní
orgán prvního stupně“), ze dne 18. 2. 2018, č. j. KRPA-15663-28/ČJ-2018-000022, kterým
bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“),
uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce 18 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze žalobkyni
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl v souladu s §118 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území
České republiky. Současně byla žalobkyni podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena
doba k vycestování z území České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčila odvolacím námitkám žalobkyně.
Dospěla k závěru, že neoprávněný pobyt žalobkyně byl náležitě zjištěn a prokázán a že uložená
forma opatření i délka správního vyhoštění je zcela adekvátní. Žádné pochybení žalovaná
neshledala ani ve vztahu k ustanovení opatrovníka žalobkyni. Ve vztahu k obsahu závazného
stanoviska k vycestování žalobkyně nedisponoval správní orgán prvního stupně žádným
prostorem pro správní uvážení. Opodstatněnými žalovaná neshledala ani námitky žalobkyně,
že neměla možnost se náležitě vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci
a že správní orgán prvního stupně nedostatečně posoudil přiměřenost správního vyhoštění.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítala, že forma
uloženého opatření i délka správního vyhoštění byla podle žalobkyně vyměřena zcela
nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že v době,
kdy s ní bylo zahájeno řízení o vyhoštění, měla platné povolení k pobytu a chystala se toto
povolení prodloužit. Správní orgán měl i jiné možnosti řešení a měl přistoupit k variantě, která
by umožňovala smírné řešení celé záležitosti a umožnila žalobkyni dobrovolné opuštění území
České republiky tak, aby měla možnost se na území České republiky opětovně vrátit.
O tuto možnost žalobkyně přijde, pokud jí bude uloženo správní vyhoštění.
[4] Žalobkyně dále namítla, že správní orgán nedostatečně posoudil přiměřenost rozhodnutí
o správním vyhoštění, zejména pokud jde o zásah do jejího soukromého a rodinného života
a že v tomto ohledu nedostatečně zjistil skutkový stav. Vysoká výměra správního vyhoštění není
řádně zdůvodněna a nebyly zohledněny skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně a okolnosti
jejího života na území České republiky. V této části tak je podle žalobkyně rozhodnutí správního
orgánu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobkyně dále žalované vytkla, že se řádně
nevypořádal s její námitkou, že jí nebylo řádně doručeno rozhodnutí ve věci stanovení lhůty
k vycestování. Žalobkyně proto nevěděla o neoprávněnosti svého pobytu a nemohla
se ani dopustit opakovaného porušení právních předpisů.
[5] Správní orgán prvního stupně poté, co se mu jedenkrát nepodařilo doručit
žalobkyni oznámení o zahájení řízení, přikročil okamžitě k ustanovení opatrovníka,
aniž by se pokusil o opětovné doručení, případně o samostatné zjištění a dohledání místa pobytu,
na něž by bylo možné dané oznámení doručit. Žalobkyni tak obešel. Opatrovník neučinil vůbec
nic na obranu zájmů žalobkyně. Takový postup považuje žalobkyně za nezákonný (v rozporu
s §19 a §25 správního řádu) a domnívá se proto, že doručení nemohlo být ve vztahu k ní účinné,
a nemohla tudíž ani následně porušit opakovaně zákon. V této souvislosti žalobkyně poukázala
na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/97 a I. ÚS 2545/12. Vadné ustanovení
opatrovníka ovlivňuje zákonnost rozhodnutí ve věci, neboť žalobkyně nemohla v řízení reálně
uplatňovat svá práva.
[6] Závěrem žaloby žalobkyně namítla, že bylo rozhodováno na základě nesprávně zjištěného
skutkového stavu, pokud jde o nemožnost vycestování. Stanovisko ministerstva vnitra obstarané
správním orgánem prvního stupně je totiž neaktuální a nehodnotí situaci a podstatné okolnosti
tak, jak mu ukládá zákon.
[7] Městský soud v Praze označeným rozsudkem žalobu zamítl. Městský soud poukázal
na skutečnost, že oznámení o zahájení správního řízení ve věci stanovení nové lhůty
k vycestování ze dne 3. 10. 2017 nebylo žalobkyni doručeno do vlastních rukou na adresu
Olšanská 2898/4E, Praha 3, neboť se zásilka vrátila správnímu orgánu s tím, že adresátka
již nemá označenou schránku. Správní orgán prvního stupně následně dne 30. 10. 2017 přistoupil
k ustanovení opatrovníka. Usnesení o ustanovení opatrovníka doručil správní orgán veřejnou
vyhláškou. O stanovení nové lhůty k vycestování bylo rozhodnuto 8. 11. 2017. Městský soud
dospěl k závěru, že oznámení o zahájení správního řízení bylo doručeno žalobkyni fikcí.
[8] Soud dále konstatoval, že v řízení o stanovení nové lhůty k vycestování došlo ze strany
správního orgánu k procesnímu pochybení, když předčasně ustanovil žalobkyni opatrovníka.
Je ale otázkou, zda tato procesní chyba měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí
o správním vyhoštění žalobkyně. Žalovaná uvedla, že jiná adresa pro doručování zásilek
žalobkyni nebyla známa a žalobkyně sama vypověděla, že od 1. 10. 2017 bydlela různě
u známých, protože nemohla najít byt a od 1. 12. 2017 bydlí u přítele. Z výpovědi žalobkyně
tak jasně vyplynulo, že od 1. 10. 2017 se na nahlášené adrese nezdržovala a jinou adresu místa
pobytu správnímu orgánu nesdělila. Do 1. 12. 2017 navíc žalobkyně nebydlela na jedné adrese,
ale své místo pobytu střídala. I pokud by se správní orgán snažil další písemnosti doručovat
na adresu Olšanská 2898/4E, Praha 3, žalobkyně by je neobdržela, neboť se na uvedené
adrese již od 1. 10. 2017 nezdržovala. Správní orgán navíc neměl jak žalobkyni zastihnout,
neboť ta mu novou adresu místa pobytu nesdělila, ani jinde nenahlásila, kam mají být zásilky
doručovány. Soud se ztotožnil s názorem správního orgánu, že žalobkyně věděla o tom,
že jí bylo uloženo správní vyhoštění, jehož vykonatelnost byla pouze odložena z důvodu
existence překážek vycestování. Žalobkyně tedy mohla očekávat, že bude nucena v budoucnu
vycestovat, a tím spíše si měla střežit svá práva. Laxní přístup žalobkyně nemůže jít k tíži
správního orgánu.
[9] Skutečnost, do jaké míry byl ustanovený opatrovník aktivní, není předmětem hodnocení
v rámci soudního přezkumu napadeného rozhodnutí. I pokud by žalobkyni opatrovník
ustanoven nebyl a písemnosti by byly doručovány žalobkyni na její nahlášenou adresu pobytu
fikcí, fakticky by se skutkový stav nijak nezměnil, neboť žalobkyně se na adrese nezdržovala
a poštu tam nepřebírala. Tedy o zahájení správního řízení a stanovení nové lhůty k vycestování
by se ani s ohledem na §23 odst. 4 správního řádu nedozvěděla. Naopak práva žalobkyně
byla ochráněna alespoň ustanovením opatrovníka, bez ohledu na jeho skutečnou aktivitu.
S ohledem na výše uvedené městský soud přisvědčil správnímu orgánu, že žalobkyně
neoprávněnost svého pobytu zavinila sama svým nedbalostním jednáním, a to když nenahlásila
novou doručovací adresu a svá práva dostatečně nestřežila. V tomto kontextu se správní
vyhoštění v délce 18 měsíců jeví soudu jako přiměřené. Správní orgán se dostatečně
zabýval všemi okolnostmi, vzal přitom v potaz, že žalobkyně nemusela být informována
o tom, jak dlouho může na území ještě pobývat.
[10] Městský soud dále neshledal žádné skutečnosti, pro něž by rozhodnutí o správním
vyhoštění mělo znamenat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně.
Navázal, že správní orgány nejednaly v rozporu s §2 odst. 4 a §3 správního řádu,
neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a správní orgány dbaly, aby přijaté
řešení odpovídalo okolnostem daného případu. Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně,
že závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti jejího vycestování je zcela neaktuální
a nehodnotí situaci a podstatné okolnosti. Žalobkyně totiž v této námitce neuvedla žádné
konkrétní skutečnosti, přičemž obsahem spisového materiálu jsou i podklady závazného
stanoviska, které jsou aktuální, např. informace Ministerstva vnitra - OAMP o Uzbekistánu
z 15. 5. 2018.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[11] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost, v níž uvedla, že správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a nedostály své povinnosti zjistit také okolnosti případu svědčící ve prospěch
stěžovatelky, přestože se jedná o řízení vedené z moci úřední.
[12] Stěžovatelka rovněž namítala, že městský soud se náležitě nevypořádal se všemi žalobními
námitkami. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas se způsobem, jakým bylo toto vypořádání
provedeno. Žalovanou nebyly náležitě vypořádány odvolací námitky, zejména týkající
se přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění ve vztahu k soukromému a rodinnému životu
stěžovatelky. Městský soud se nezabýval tím, zda byly náležitě vypořádány odvolací námitky
a neřešil klíčovou námitku týkající se nedostatečné přezkumné činnosti žalované.
[13] Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že v době, kdy s ní bylo zahájeno řízení
o vyhoštění, měla platné povolení k pobytu a zrovna se chystala jej prodloužit. Stěžovatelce
nebylo známo, že již nemůže dále na území pobývat, neboť jí nebylo doručeno rozhodnutí
o stanovení nové lhůty k vycestování. I pokud by se stěžovatelka nacházela na území
bez platného oprávnění k pobytu, měl správní orgán možnost přistoupit k jinému řešení, které
by stěžovatelce umožnilo dobrovolné opuštění republiky. Ustanovený opatrovník v řízení
o stanovení nové lhůty k vycestování nijak nehájil zájmy stěžovatelky, která se navíc o jeho
ustanovení vůbec nedozvěděla. Městský soud však tuto námitku nijak nereflektoval.
Uložení správního vyhoštění označila stěžovatelka za zjevně nepřiměřené opatření.
[14] Stěžovatelka poukázala na rozsudky NSS č. j. 3 As 60/2006 – 46 a č. j. 8 Afs 75/2005 – 130,
v nichž je vyloženo, jakým způsobem by mělo být konstruováno rozhodnutí správního soudu.
Městský soud tímto způsobem nepostupoval. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že tyto závěry
jsou aplikovatelné i na její případ, v němž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a státní
orgány nesplnily povinnost vydat řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí. Městský soud
pak nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí, když některé námitky stěžovatelky
bez povšimnutí přechází a navíc aprobuje totožnou nezákonnost jako žalovaná a vůbec neřeší
otázku správnosti závazného stanoviska, která byla stěžovatelkou opakovaně zpochybňována.
[15] Závěrem stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu i správních orgánů,
že rozhodnutí o vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného
života. Rozhodnutí soudu i správních orgánů jsou podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněná
a tudíž nepřezkoumatelná.
[16] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své rozhodnutí a na rozsudek
městského soudu, se kterým se plně ztotožnila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, kterou stěžovatelka spatřovala v tom, že městský soud nedostál své povinnosti
řádně odůvodnit své rozhodnutí, když některé námitky stěžovatelky bez povšimnutí přechází
a neřešil stěžovatelkou zpochybňovanou správnost závazného stanoviska. Další důvod
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu spatřuje stěžovatelka v nedostatečně
zdůvodněném závěru, že rozhodnutí o vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do jejího
soukromého a rodinného života.
[20] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64,
nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) k této otázce. V projednávaném případě
Nejvyšší správní soud neshledal takové vady napadeného rozsudku městského soudu, které
by odůvodňovaly jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Kasační stížností
napadený rozsudek je řádně a srozumitelně zdůvodněný, městský soud poukázal na relevantní
skutková zjištění, z nichž posléze při posouzení věci a vypořádání námitek stěžovatelky vycházel.
Městský soud se přiměřeně vyjádřil ke všem podstatným žalobním námitkám.
[21] Vzhledem k tomu, že městský soud se vypořádal s žalobní argumentací stěžovatelky,
která zahrnuje i námitky uvedené v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a přezkoumal správnost závěrů žalované, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou ani námitku
stěžovatelky, že se městský soud nezabýval tím, zda byly náležitě vypořádány odvolací
námitky a neřešil klíčovou námitku týkající se nedostatečné přezkumné činnosti žalované.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne
23. 11. 2017, č.j. 1 As 299/2016 – 59, v němž vyslovil, že „rozsah reakce soudu na konkrétní námitky
by měl být co do šíře odůvodnění přiměřený. Soudy proto nemusejí odpovědět na každou jednotlivou dílčí
argumentaci, zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13).“ Ústavní
soud v bodě 68 nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, pak výstižně uvádí, že „[n]ení
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
[22] Pokud stěžovatelka uvedla, že městský soud vůbec neřešil správnost závazného
stanoviska, které bylo stěžovatelkou opakovaně zpochybňováno, nepovažuje tuto výtku Nejvyšší
správní soud za opodstatněnou. Stěžovatelka totiž v žalobě ani v kasační stížnosti neuvádí žádné
konkrétní skutečnosti, v důsledku kterých by mělo být závazné stanovisko ministerstva
k vycestování stěžovatelky nesprávné. V žalobě stěžovatelka namítala pouze obecně nezákonnost
závazného stanoviska. Městský soud se tudíž ani nemohl podrobněji zabývat jeho správností.
Pokud tedy městský soud poukázal na aktuálnost předmětného závazného stanoviska
a nekonkrétnost tvrzení stěžovatelky zpochybňující jeho správnost, nepochybil při vypořádání
žalobní argumentace stěžovatelky směřující vůči předmětnému závaznému stanovisku.
[23] K argumentaci stěžovatelky, že se o ustanovení opatrovníka a vydání rozhodnutí
o stanovení nové lhůty k vycestování nedozvěděla, Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí,
že z výpovědi stěžovatelky je zřejmé, že na hlášené adrese se od 1. 10. 2017 nezdržovala, bydlela
různě po známých, neboť nemohla najít byt, a od 1. 12. 2017 bydlí u přítele, přičemž jinou adresu
místa pobytu správnímu orgánu nesdělila. Správní orgán prvního stupně stěžovatelce doručoval
v průběhu října 2017 oznámení o zahájení správního řízení ve věci stanovení nové lhůty
k vycestování ze dne 3. 10. 2017, č. j. KRPa-344714-5/ČJ-2017-000022. Stěžovatelka nebyla
zastižena, proto byla zásilka uložena dne 13. 10. 2017, stěžovatelka byla vyzvána k vyzvednutí
zásilky a bylo jí zanecháno na místě poučení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zásilku
nevyzvedla, byla zásilka správnímu orgánu vrácena dne 24. 10. 2017 s tím, že stěžovatelka neměla
označenou schránku. Usnesením ze dne 30. 10. 2017, č. j. KRPA-344714-6/ČJ-2017-000022,
správní orgán prvního stupně ustanovil stěžovatelce opatrovníka, kterému dne 9. 11. 2017 doručil
své rozhodnutí ze dne 8. 11. 2017, č. j. KRPA-344714-8/ČJ-2017-000022, o stanovení nové lhůty
k vycestování.
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že shora zmíněné oznámení o zahájení správního řízení
bylo stěžovatelce doručeno fikcí, jak již přiléhavě konstatoval městský soud. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne
20. 12. 2016, čj. 3 As 241/2014 - 41, č. 3524/2017 Sb. NSS, v němž vysvětlil, že na uplatnění fikce
doručení dle §24 odst. 1 správního řádu nemá vliv skutečnost, zda po uplynutí úložní doby došlo ke vhození
doručované písemnosti do schránky adresáta. Uplatnění fikce doručení nebrání ani skutečnost,
že se stěžovatelka na hlášené adrese již nezdržovala, neboť jak již vyslovil NSS v rozsudku ze dne
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 Afs 32/2009 – 105, „správní řád však fikci doručení nepodmiňuje tím,
aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě doručení.
[25] Vzhledem k tomu, že před ustanovením opatrovníka účastníkovi řízení musí vždy
předcházet šetření o tom, zda jsou pro to splněny podmínky a zda nelze použít jiné opatření
(viz městským soudem již zmíněný rozsudek NSS ze dne 18. 8. 2016, č. j. 9 Azs 157/2016 – 34),
přičemž ze správního spisu nevyplývá v tomto ohledu jakákoliv činnost správního orgánu
prvního stupně, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud také se závěrem městského soudu,
že v řízení o stanovení nové lhůty k vycestování došlo ze strany správního orgánu k procesnímu
pochybení, když předčasně ustanovil žalobkyni opatrovníka.
[26] Obstojí však také závěr městského soudu, že tato procesní chyba neměla
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky,
neboť i kdyby opatrovník stěžovatelce ustanoven nebyl a písemnosti by byly doručovány
na její nahlášenou adresu pobytu, fakticky by se skutkový stav nijak nezměnil, neboť stěžovatelka
se v době doručování uvedených písemností na adrese nezdržovala, poštu tam nepřebírala,
přičemž své aktuální místo pobytu správnímu orgánu nesdělila, a o stanovení nové lhůty
k vycestování by se tudíž tak jako tak nedozvěděla. Nejvyšší správní soud poznamenává,
že podle §169a zákona o pobytu cizinců se cizinci doručuje právě pouze na jím ohlášenou adresu
a správní orgán prvního stupně proto nebyl povinen po nové (nenahlášené) adrese pobytu
stěžovatelky pátrat.
[27] Ohledně aktivity ustanoveného opatrovníka městský soud konstatoval, že není
předmětem hodnocení v posuzované věci a že práva stěžovatelky byla ustanovením opatrovníka
alespoň ochráněna, bez ohledu na jeho skutečnou aktivitu. Také s tímto závěrem se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje. Městský soud se tedy vyjádřil k námitce stěžovatelky, že opatrovník
nehájil její zájmy, a stěžovatelce proto nelze přisvědčit, že tuto její námitku nereflektoval.
[28] Skutečnost, že stěžovatelce nebyla známa existence rozhodnutí o stanovení nové lhůty
k vycestování, nelze hodnotit ve prospěch stěžovatelky, neboť k němu došlo v důsledku výše
zmíněného jednání stěžovatelky, která nenahlásila správnímu orgánu novou doručovací adresu.
Stěžovatelka, jakožto cizinec byla povinna v souladu s §98 zákona o pobytu cizinců hlásit změny
svého místa svého pobytu. Tato povinnost, která pramení z legitimní snahy státu mít přehled
o místě pobytu cizinců na svém území, přitom cizince nijak výrazně nezatěžuje.
[29] Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje také se závěrem městského
soudu, že stěžovatelka svá práva dostatečně nestřežila. To platí tím spíše s přihlédnutím
ke skutečnosti, že stěžovatelce již rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne
20. 6. 2017, č. j. KRPA-229339-17/ČJ-2017-000022, bylo uloženo správní vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, avšak vzhledem k tomu, že správní orgán dospěl
k závěru, že se na stěžovatelku podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vztahují důvody
znemožňující vycestování podle §179 téhož zákona, bylo stěžovatelce umožněno pobývat
v ČR na základě víza za účelem strpění. Stěžovatelka se tedy nacházela v postavení cizince,
kterému již bylo uloženo správní vyhoštění, a tím spíše měla pečlivě sledovat veškeré záležitosti
a dodržovat povinnosti související s jejím pobytem na území České republiky, tj. i hlášení svého
místa pobytu příslušným orgánům.
[30] Opodstatněnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku stěžovatelky, že správní
orgán nedostál své povinnosti zjistit také okolnosti případu svědčící ve prospěch
stěžovatelky zakotvené v §50 odst. 3 správního řádu. Okolnosti, které stěžovatelka v tomto
směru uváděla - doručení rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování prostřednictvím
opatrovníka a s tím související její nevědomost o existenci tohoto rozhodnutí, byly správními
orgány i městským soudem vyhodnoceny jako nemající vliv na zákonnost správního vyhoštění
stěžovatelky. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené
plně ztotožňuje. Jiné okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky ze spisu nevyplývají
a ani stěžovatelka nekonkretizovala, o jaké opomenuté okolnosti by se mělo jednat.
[31] K námitce stěžovatelky, v níž vyjádřila nesouhlas se závěrem správních orgánů
i městského soudu, že rozhodnutí o správním vyhoštění nepředstavuje v posuzované věci
nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud v prvé řadě
uvádí, že správní orgány se otázkou přiměřenosti správního vyhoštění stěžovatelky zabývaly.
[32] Správní orgán prvního stupně hodnotil přiměřenost správního vyhoštění stěžovatelky
z hlediska kritérií uvedených v §174a zákona o pobytu cizinců. Žalovaná uvedla, že stěžovatelka
je svobodná, bezdětná, rodinu má v domovském státě a na území České republiky
nebyla posledních pár měsíců příliš ukotvena, neboť střídala místa svého pobytu různě
po známých. Stěžovatelka nemá na území České republiky žádné blízké osoby, vyjma přítele,
se kterým momentálně bydlí. Stěžovatelka má v Uzbekistánu rodinu představující zázemí.
Je dospělou a zdravou osobou, a proto její začlenění po studiu na území České republiky zpět
do společnosti v zemi původu nebude problémové. Na území České republiky se nenachází
žádná osoba, vůči které by měla stěžovatelka vyživovací povinnost nebo ji měla v péči.
Stěžovatelka není rodinným příslušníkem občana České republiky, ani s takovou osobou nežije
ve společné domácnosti. Ze stěžovatelkou podaného vysvětlení nevyplývají žádné společenské
ani kulturní vazby k území České republiky. Vzhledem k pozbytí pobytového oprávnění nemůže
být hovořeno ani o zaměstnání či jiné výdělečné činnosti stěžovatelky. Žalovaná dále poměřila
vazby stěžovatelky k České republice spočívající v její touze pracovat zde v oboru
realit a být se svým přítelem pocházejícím z Azerbajdžánu a na druhé straně veřejný zájem
na jejím vyhoštění odpovídající závažnosti protiprávního jednání spočívajícího ve skutečnosti,
že se na území České republiky zdržovala neoprávněně bez platného víza minimálně ode dne
16. 12. 2017 do dne 11. 1. 2018, čímž opakovně porušila právní předpisy, a dospěla k závěru,
že vydání rozhodnutí o správním vyhoštění je zcela přiměřené.
[33] Rovněž městský soud se přiměřeností správního vyhoštění stěžovatelky zabýval, poukázal
v této souvislosti na skutečnost, že správní orgán prvního stupně se podrobně vyjádřil
ke všem kritériím stanoveným v §174a zákona o pobytu cizinců a na závěry správních orgánů
a následně uzavřel, že stěžovatelka ve správním řízení neuváděla žádné skutečnosti,
pro něž by rozhodnutí o správním vyhoštění mělo znamenat nepřiměřený zásah do jejího
soukromého a rodinného života.
[34] Závěry správních orgánů obou stupňů i městského soudu ve vztahu k přiměřenosti
správního vyhoštění stěžovatelky považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně zdůvodněné,
a tudíž přezkoumatelné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dále Nejvyšší správní soud stejně
jako správní orgány i městský soud dospěl k závěru, že správní vyhoštění nepředstavuje
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Zdejší soud
proto nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, v nichž tvrdí opak.
[35] Námitce stěžovatelky, v níž upozornila na skutečnost, že v době, kdy s ní bylo zahájeno
řízení o vyhoštění, měla platné povolení k pobytu a zrovna se chystala jej prodloužit, Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Z obsahu správního spisu totiž vyplývá, že k nabytí právní moci
rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování, kterým byla stěžovatelce stanovena doba
k vycestování z území České republiky do dvaceti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí, došlo dne 25. 11. 2017. Toto rozhodnutí tak bylo vykonatelné ode dne 16. 12. 2017.
Dne 11. 1. 2018, kdy bylo se stěžovatelkou zahájeno řízení o správním vyhoštění,
tedy stěžovatelka na území České republiky pobývala bez víza nebo jiného pobytového
oprávnění.
[36] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti zmínila, že i v případě, že by se nacházela na území
bez platného oprávnění k pobytu, měl správní orgán možnost přistoupit k jinému řešení, které
by stěžovatelce umožnilo dobrovolné opuštění republiky. Nejvyšší správní soud této argumentaci
stěžovatelky nepřisvědčil, neboť jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelce bylo správní
vyhoštění uloženo již rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2017,
č. j. KRPA-229339-17/ČJ-2017-000022, avšak nedošlo k jeho výkonu s ohledem na skutečnost,
že se na stěžovatelku vztahovaly důvody znemožňující vycestování. V situaci, kdy již předchozím
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo stěžovatelce uloženo správního vyhoštění
a stěžovatelka opět pobývala na území České republiky neoprávněně, nebylo možné použít
jiné opatření, než správní vyhoštění.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[37] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[38] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud nepřiznal
žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka
v něm neměla úspěch a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu