ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1064.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1064/2019- 439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání obviněné J. K. L. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 5 To 220/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 51/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 T 51/2017, byla obviněná J. K. L. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že:
v průběhu měsíce července 2016 jednala jako příslušník Policie České republiky ve prospěch K. S., nar. XY, neboť ze služebního telefonního čísla XY kontaktovala J. B., nar. XY, kterému se představila jako policistka s příjmením M. s tím, aby se dostavil na Policii České republiky do XY k výslechu, a to ve věci jeho dluhu vůči K. S.; v důsledku tohoto jednání se J. B. dne 20. 7. 2016 dostavil do budovy Policie České republiky na adrese XY v XY, kde se obviněná vydávala za zástup policistky M., dále s J. B. ve své kanceláři sepsala smyšlenou listinu o jeho vyjádření s cílem přimět ho k úhradě dlužné částky K. S., aniž by K. S. v té době podala trestní oznámení, které by vyřizovala J. K. L. a aniž by důvod k jednání s J. B. řádně zaevidovala v informačním systému ETŘ, čímž jednala v rozporu s povinností příslušníka Policie ČR podle §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Za tento přečin uložil Okresní soud v Mostě obviněné podle §329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 T 51/2017, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 5 To 220/2018, tak, že podle §256 tr. ř. podané odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 5 To 220/2018, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném posouzení.
Obviněná namítá, že skutek byl nesprávně hmotněprávně posouzen, když nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Akcentuje, že celé obvinění stojí na výpovědi v minulosti opakovaně trestně stíhaného svědka J. B., který mohl proti ní vypovídat z důvodu snahy vyhnout se vlastnímu trestnímu stíhání, když vypovídal proti policistce, která prověřovala trestní oznámení podané na jeho osobu. Dovolatelka zdůrazňuje, že mohla porušit pouze služební povinnosti stanovené právními předpisy nebo interními akty. Namítá, že je jí kladeno za vinu, že měla úmyslně nezákonně pomoci K. S., ovšem závěr soudů o úmyslné trestné činnosti nemá oporu v provedeném dokazování, když nebylo prokázáno ani její srozumění v případě nepřímého úmyslu (s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 To 58/2004, judikaturu Ústavního soudu). Uvádí, že pouze svědek J. B. hovořil o paní M. a že ona sama nikdy nepopřela, že prováděla úkony ve fázi prověřování ve věci poškozené K. S. Její úmysl spáchat trestnou činnost je vyvrácen shodným prohlášením svědků N. a K. S., kteří shodně vypověděli, že ji neznali. Obviněná se domnívá, že ani po formální stránce není naplněna skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, tedy že jednala v úmyslu způsobit jinému újmu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, když nebylo prokázáno, že by se svědkyně K. S. chtěla neoprávněně majetkově obohatit. Nebyl tedy prokázán její úmysl jako základní znak skutkové podstaty trestného činu.
Dále namítá neúplné zjištění skutkového stavu, neboť Okresnímu soudu v Mostě zaslala dne 9. 10. 2017 návrh na provedení dalších důkazů ve věci, avšak z nepochopitelného důvodu nebyly nikdy tyto důkazy soudem prvního stupně provedeny, a tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Takový postup považuje obviněná za porušení §2 odst. 5 tr. ř. Zdůrazňuje, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená vybírání si z důkazů soudem, když soud musí uvést, proč a z jakých důvodů některé důkazy neprovedl. V daném případě se jedná o opomenuté důkazy. Podle ní nebylo prokázáno, že by chtěla jinému způsobit škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Následně obviněná opakovaně rozebírá své propojení se svědkem J. B., jakož i vztah s paní K. S., které měla dopomoci k majetkovému prospěchu. Ohledně svědka J. B. uvádí, že v jiné trestní věci je osobou obviněnou, konkrétně ve věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 35/2018. Namítá, že nenaplnila skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, zejména z pohledu nenaplnění subjektivní stránky, přičemž odkazuje na obsah stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 2. 2017 proti usnesení GIBS. Zdůrazňuje, že byla pravomocně odsouzena jen proto, že dne 20. 7. 2016 sepsala záznam se svědkem J. B., který nevložila do ETŘ, a dále se zabývala dlužnicko-věřitelskými vztahy mezi panem J. B. a K. S. Pokud by tomu tak skutečně bylo, mohlo by se z její strany jednat toliko o porušení služebních povinnosti. Uvádí, že chyby se mohla dopustit v důsledku plnění svých pracovních povinností, když měla přidělenou rozsáhlou a skutkově složitou trestní kauzu týkající se politické garnitury Ústeckého kraje (dotační podvody, manipulace s veřejnými zakázkami). V této věci unikaly informace, proto se mnoho písemností nemuselo vkládat do ETŘ dle předpisu NMV. Šetření této věci byla nucena z pokynu jejího nadřízeného dne 30. 6. 2016 odložit, přičemž odložení bylo pouze administrativní, účelové. „Živý spis“ ještě před svým odchodem do civilu zaslala ke dni 30. 11. 2016 na Územní odbor do Litoměřic společně s úředním záznamem sepsaným s panem B. dne 20. 7. 2016.
Obviněná dále poukazuje na flagrantní zásah do svých osobnostních práv, když jako klíčový důkaz byla použita audionahrávka pořízená svědkem J. B. Nahrávka se do rukou Policie ČR dostala až se značným zpožděním několika měsíců a byla pořízena bez jejího vědomí a souhlasu, čímž došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 2, čl. 10 odst. 2, 3 Listiny základních práv a a svobod. Zdůrazňuje, že provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu je upraveno pouze ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, přičemž provádění odposlechů jinými je striktně zakázáno. Soukromé odposlechy je možné podle názoru obviněné použít pouze ve výjimečných situacích, je-li to třeba k ochraně slabší strany sporu (nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14) a podle významu právem chráněného zájmu. Obviněná tvrdí, že cílem pořizování předmětné audionahrávky nebyla ochrana principů demokratického státu, ba naopak takový postup měl prvky záludnosti a byl morálně a právně zcela nepřijatelný se záměrem nahrávanou osobu poškodit. Skryté nahrávání šíří ve společnosti podezíravost, strach, nejistotu a nedůvěru.
Použitím ilegálních odposlechů či záznamů zvuku jako důkazu před soudem došlo k procesu legalizace důkazů získaných prokazatelně nezákonným způsobem. Poukazuje na průhledné obcházení zákona, neboť nemůže-li odposlech legálně opatřit Policie ČR, opatří jej civilista a bez technického prověření jej soud vezme jako stěžejní podklad pro své rozhodnutí. Takový postup vede k veřejné destrukci státu. Podle obviněné věc mohla být maximálně posouzena jako kázeňské provinění.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 5 To 220/2018, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 1 NZO 754/2019, nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, posléze uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje obviněná jeho naplnění.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté uvádí, že obviněná uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Zdůrazňuje, že jednání obviněné je prokázáno především konstantní výpovědí svědka J. B. (na recepci se dožadoval paní M., jednalo se o fiktivní jméno, nikdo takový na Policii ČR nepracoval, po předání telefonního kontaktu přišla obviněná, která si vyžádala OP a doklad o zaplacení dluhu paní S.). Současně akcentuje, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud tedy nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost uplatněných námitek, přičemž dovolání obviněné by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu ke konkrétní dovolací argumentaci uvádí, že obviněná se prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, soudům vytýká způsob důkazního řízení, zejména hodnocení důkazů. Nicméně je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování. Obviněná se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, když pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovila souhlas s postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k posouzení dovolání obviněné. Lze konstatovat, že obviněná své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem, když podle jejího názoru nebyla naplněna skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, a to jak objektivní, tak subjektivní stránka, tak fakticky namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněná vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně jak hodnotily výpověď svědka J. B. a skutečnost, že použily jím pořízenou nahrávku. Lze tedy uzavřít, že obviněná primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Lze konstatovat, že všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 2-4, bod 3. – 9. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž logicky vyložil, na základě jakých důkazů byla obviněná usvědčena a jak se vypořádal s její obhajobou. Uvedený soud vycházel především z výpovědi svědka J. B., kterou považuje za konzistentní, když věrohodnost jeho výpovědi je podporována zvukovou nahrávkou z mobilního telefonu J. B., která zachycuje rozhovor mezi tímto svědkem a obviněnou při sepisování protokolu dne 20. 7. 2016, ale i dalšími listinnými důkazy (např. výpis z knihy návštěv, trestní oznámení svědkyně K. S., výpis ze služební telefonní linky obviněné).
Soud druhého stupně se pak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když ovšem neodkázal pouze na jeho rozhodnutí, nýbrž uvedl své úvahy a rozvedl závěry soudu prvního stupně z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-7, bod 7. – 13. usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelka v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud předestírá, že v dané věci lze bez pochybností učinit závěr o vině obviněné na základě důkazů, které navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož články jsou v souladu mezi sebou. Tvoří vzájemně souladné, související závěry a okruh zjištěných přímých a nepřímých důkazů je uzavřen a bez důvodných pochybností vede k závěru o vině obviněné, a tím je současně vyloučen závěr jiný. Jestliže obviněná poukazuje na nevěrohodnost výpovědi svědka J. B. ve vztahu k jeho trestní minulosti, Nejvyšší soud musí podotknout, že trestní minulost svědka nehraje žádnou roli v posouzení projednávaného případu, neboť jeho výpověď zcela koresponduje s nahrávkou pořízenou tímto svědkem, ze které je zřejmé, že k jednání obviněné bezpochyby došlo tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Soudy tedy neměly důvod považovat výpověď svědka za nevěrohodnou. Současně lze uzavřít, že soudy nižších stupňů zhodnotily všechny okolnosti a důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněné stejnou měrou podle svého vnitřního přesvědčení každý zvlášť, tak rovněž v jejich souhrnu po pečlivém zvážení všech okolností podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jejich hodnocení nevykazuje žádné prvky libovůle či svévole. Obviněná tak jen pouze rozporuje volné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přičemž taková námitka není právně relevantně ani důvodně uplatněna pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani by nenaplňovala žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v trestním řádu.
Obviněná současně namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Z pohledu argumentace obviněné je třeba především uvést, že obviněná v podstatě stejnou argumentaci uplatnila v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně na její námitky reagoval, tyto neignoroval (viz str. 3-4, body 10. – 11. rozhodnutí soudu druhého stupně). Přes tento naznačený závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014).
Současně je třeba zdůraznit, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněné ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů soudem prvního stupně je vhodné předestřít, že obviněná navrhla listinou ze dne 9. 10. 2017, jež byla soudu prvního stupně doručena dne 12. 10. 2017 před konáním prvního hlavního líčení provedení řady důkazů, přičemž ve věci proběhlo více hlavních líčení. Při konání posledního hlavního líčení dne 10. 5. 2018 se soud obhajoby v rámci hlavního líčení výslovně dotázal, zda má nějaké návrhy na doplnění dokazování a obhájce obviněné byl bez důkazních návrhů (hlavní líčení se konalo v nepřítomnosti obviněné na její žádost), tedy neuvedl, že trvají na provedení důkazů navržených před konáním prvního hlavního líčení. Za takové situace soud prvního stupně neodůvodňoval neprovedení původně požadovaných důkazů, neboť obhajoba nezpochybnitelným způsobem dala u posledního hlavního líčení najevo, že na jejich provedení již netrvá. Takový postup lze považovat za akceptovatelný a v dané věci nelze hovořit o existenci tzv. opomenutých důkazů. V dané souvislosti je nutné podotknout, že situace a okolnosti se v průběhu trestního řízení mění, jakož i relevantnost a odůvodněnost provedení určitých důkazů. V praxi je zcela obvyklé, že strany v průběhu trestního řízení navrhnou provedení určitých důkazů, když ovšem s ohledem na vývoj důkazní situace následně jejich provedení nepožadují a od jejich provedení tedy tzv. odstoupí, takže soudy následně neprovedení těchto původně navržených důkazů nezdůvodňují. Zde je místě zdůraznit, že v případě, že by obviněná trvala na provedení všech důkazů navrhovaných v listině nazvané Návrh na provedení dalších důkazů ve věci č. j. 6 T 51/2017-257 dle §196 odst. 2 tr.ř. doručené soudu prvního stupně dne 12. 10. 2017, nic jí nebránilo v tom, aby u hlavního líčení konaného dne 10. 5. 2018 její obhájce zopakoval požadavek na provedení těchto důkazů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněná byla v řízení zastoupena obhájcem, tedy osobou práva znalou, která si nepochybně byla vědoma, jaké důsledky má prohlášení, že nemají důkazní návrhy. Současně je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně pak sám některé důkazy navržené v odvolání provedl, přičemž neprovedení zbývajících navržených důkazů zamítl pro nadbytečnost a svůj postup řádně zdůvodnil (viz str. 4-5, body 11. – 12. rozhodnutí soudu druhého stupně).
Stran námitky obviněné, že nebyl prokázán její úmysl spáchat uvedený přečin a že nanejvýše porušila interní předpisy, je možno obecně uvést, že navenek by se mohlo jevit, že obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem, když otázka zavinění se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Vzhledem ke konkrétní dovolací argumentaci ovšem lze uzavřít, že obviněná jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že obviněná jako policistka, tj. jako příslušník Policie ČR, zneužila svého služebního poměru a v zájmu paní K. S. se vydávala za paní M., která si jako příslušník policie ČR měla předvolat svědka J. B. na policejní stanici v XY k výslechu ve věci neplacení dluhu svědkem K. S. (telefonováno dvakrát ze služebního čísla XY), ačkoliv trestní oznámení bylo paní S. podáno až o 2 měsíce později (v září 2016), přičemž obviněná v době výslechu svědka tvrdila, že trestní oznámení již podáno bylo, když obviněná svědkovi J. B. sdělila, že pokud vrátí K. S. peníze, nic se dít nebude. Ze skutkových zjištění je tedy zřejmé, že úmyslem obviněné bylo způsobit svědkovi J. B. imateriální újmu spočívající v znevýhodnění jeho osoby vůči paní S. s cílem donutit tohoto, aby hradil dlužnou částku svědkyni K. S., aniž by tato musela podat civilní žalobu či skutečně podat trestní oznámení. Zde je vhodné poznamenat, že úmysl opatřit jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální i imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. V dané věci je tedy irelevantní, zda obviněná měla nějaký finanční prospěch sama. Cílem bylo přimět svědka B. ke splácení dluhu K. S.
Shora popsaným jednáním postupovala obviněná nepochybně v rozporu se svou pravomocí příslušníka Policie ČR tak, konkrétně §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, podle něhož je povinna zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody. Obviněná shora naznačeným postupem ohrozila důvěru veřejnosti v nestranný výkon služby Policií ČR, tedy v to, že policie bude ke každému přistupovat stejně a stejně chránit jeho práva a trvat na dodržování povinností. Skutečnost, že obviněná si byla vědoma, že jedná v rozporu se svými povinnostmi a v rozporu se zákonem, vyplývá jednak z toho, že od počátku vystupovala pod jiným jménem, svědka J. B. předvolala, ačkoliv v té době ještě prokazatelně nebylo ze strany svědkyně K. S. podáno trestní oznámení (rozpor s tvrzením obviněné), přičemž celou situaci dokresluje skutečnost, že přestože svědek J. B. upozornil obviněnou na chybějící číslo jednací a úřední hlavičku na podepisovaném úředním záznamu, tak mu obviněná číslo jednací nedala a protokol mu nenechala ofotit ani mu nedala jeho kopii a odkázala ho na kolegyni M. Následně obviněná zaevidovala výslech svědka J. B. pod č. j. KRPU-32473/TČ-2015-40081/LO, avšak žádný spisový materiál k J. B. na Kriminálním ředitelství Policie Ústeckého kraje, SKPV, odbor hospodářské kriminality, detašované pracoviště XY, v té době neexistoval a nebyl ani evidován. Vztahy mezi jednotlivými zúčastněnými dokládají další svědecké výpovědi (P. N. a K. S.), když současný partner K. S. P. N. se zná s obviněnou prostřednictvím jejího manžela, což svědek N. potvrdil v podaném vysvětlení. Přestože P. N. a K. S. popřeli, že by obviněnou o něco požádali, tak v tomto směru je třeba jejich tvrzení nutno považovat za nevěrohodné, když nelze pominout zjištěné skutečnosti (výpověď svědka J. B., zvukový záznam).
Obecně přesto ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu ve formě úmyslného zavinění považuje Nejvyšší soud za nutné rovněž zdůraznit následující skutečnosti. U trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze konstatovat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost, když dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém (viz str. 7, bod 14. rozhodnutí soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba uvést, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z tvrzení obviněné, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Z pohledu naplnění subjektivní stránky jednání obviněné je třeba odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů, ze kterých je patrno, že obviněná od počátku věděla, že vykonává svoji pravomoc v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, a činila aktivní kroky k tomu, aby své jednání zatajila a jednala v úmyslu opatřit K. S. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že svědka utvrzovala v tom, že pokud dluh K. S. uhradí, tak z věci nic nebude. V tomto směru se sluší podotknout, že orgány činné v trestním řízení postupují při objasňování trestné činnosti z úřední povinnosti (§2 odst. 4 tr. ř.), takže musí objasňovat trestnou činnost, o které se dozví, bez ohledu na to, zda po jejím spáchání došlo k případnému odčinění škodlivého následku (např. náhradě škody, vydání bezdůvodného obohacení apod.). Přesto obviněná svědkovi sdělila, že pokud bude dlužná částka svědkyni K. S. uhrazena, tak z věci tzv. nic nebude, takže mu naznačovala, že pokud splní své závazky, nebude trestně stíhán.
Obviněná rovněž rozporuje použitelnost nahrávky pořízené prostřednictvím mobilního telefonu svědka J. B. Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné především podotknout, že na pořízení takovéto soukromé nahrávky nejsou stanovena stejně přísná, striktní a pevná pravidla jako při postupu podle §158d tr. ř. nebo §88 tr. ř., a proto je nutné při připuštění tohoto důkazů v rámci důkazního řízení postupovat maximálně obezřetně a přiměřeně. Na druhou stranu je nutné konstatovat, že použití soukromé nahrávky jako důkazu není v trestní soudní praxi žádnou výjimkou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 783/2015).
Podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního, čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, které jsou příkladmo vyjmenované např. v komentáři k §89 odst. 2 tr. ř. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v §2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 05. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněné, musí být respektována i zásada vyjádřená v §2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, jakožto součástí ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018).
Zákonné limity zásahu do práva na soukromí v trestním řízení prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 a §88a tr. ř. a sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. upravuje trestní řád. Jedná se o stanovený procesně přípustný postup orgánů činných v trestním řízení k získání důkazních prostředků tak, aby byly jimi zjištěné poznatky o osobách a věcech možno provést před soudem jako důkaz. Tento postup však nevylučuje, aby každá ze stran důkaz vyhledala, předložila nebo jeho provedení navrhla ve smyslu §89 odst. 2 věty druhé tr. ř., je pak na soudu, zda jej jako důkaz připustí. Z toho plyne, že s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení §88 tr. ř. o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se zde neuplatní, a to ani analogicky, neboť to je závazné pouze pro určitý specifický postup orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. trest., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017).
Z pohledu těchto naznačených východisek je nutno konstatovat, že předmětný záznam rozhovoru a schůzky mezi obviněnou a svědkem J. B. nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení a nejedná se tak o odposlech a záznam telekomunikačního provozu, na nějž je třeba aplikovat postup ve smyslu §88 tr. ř. Současně je třeba zdůraznit, že tento důkaz nestojí osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněné, protože soudy měly k dispozici i jiné důkazy, které uvedený důkaz podporují a jsou s ním ve shodě (např. záznam v knize návštěv ze dne 20. 7. 2016, doklad o přítomnosti obviněné v zaměstnání).
Zde se sluší poznamenat, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 143/06 k této problematice uvedl, že za významnou okolnost je v takových případech nutno považovat především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. Ústavní soud zastává názor, že je především nutno striktně rozlišovat, zda magnetofonový záznam rozhovoru byl pořízen státem (orgány činnými v trestním řízení) nebo jinou soukromou osobou. Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, i ochrany osobnosti podle §12 odst. 1 občanského zákoníku. Jeho pořízení bez souhlasu osoby, o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven trestním řádem (§158d odst. 2 popřípadě odst. 3 tr. ř.). Pokud tomu tak není, jedná se o důkaz v trestním řízení nepřípustný. Jde-li však o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. I když z povahy takto získané informace vyplývá, že tímto způsobem získaný záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz – §89 odst. 2 tr. ř., a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) k otázce použitelnosti určitých druhů důkazních prostředků uvádí, že Soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska vnitrostátního práva, nebo k vině stěžovatele. Musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou „nezákonnost“ a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Úmluvou, povahu tohoto porušení Úmluvy (srov. zejména Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, §34, ESLP 2000-V, P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, §76, ESLP 2001-IX, a Allan proti Spojenému království, č. 48539/99, §42, ESLP 2002-IX).
Při posouzení, zda bylo řízení vedené proti obviněné spravedlivé jako celek, je též třeba položit si otázku, zda byla dodržena práva obhajoby. Zejména je zapotřebí zkoumat, zda byla obviněné poskytnuta možnost napadnout pravost důkazu a jeho použití. Rovněž je nutno přihlédnout ke kvalitě důkazu včetně toho, zda okolnosti, za kterých byl pořízen, vrhají stín pochybností na jeho věrohodnost nebo přesnost. V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými skutečnostmi, sice nutně nevyvstávají pochybnosti ohledně spravedlivosti, je však nutno říci, že je-li důkaz dostatečně pevný a nedává-li prostor pro pochyby, další důkazy na jeho podporu již nejsou natolik potřebné (srov. zejména výše uvedené rozsudky Khan, a Allan, §43). Obecné požadavky na spravedlivost stanovené v článku 6 Úmluvy se vztahují na všechna trestní řízení nehledě na druh trestného činu. Nicméně při určování, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, lze přihlédnout k váze veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou (srov. Heglas proti České republice č. 5935/02).
Nejvyšší soud ve světle shora zmíněné evropské judikatury považuje za vhodné uzavřít, že obviněné bylo umožněno, aby v průběhu celého trestního řízení náležitě uplatnila všechna svá práva. Pořízený přepis záznamu byl jednak přehrán, jednak v rámci hlavního líčení přečten jeho přepis, takže obviněné byla dána možnost vyjádřit se k obsahu této nahrávky, byl jí dán dostatečný prostor k tomu, aby vysvětlila sporné momenty nahrávky, atd. Bylo zcela v rukou obviněné, zda svého práva využila či nikoliv, když se rozhodla ve věci nevypovídat. Nejvyšší soud nadto dodává, že zvukový záznam byl podpořen dalšími provedenými důkazy, které v rámci svého práva na obhajobu měla možnost obviněná napadat či jinak doplňovat, takže zvuková nahrávka nestojí v provedeném dokazování jako důkaz osamocený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1131/2011).
Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obdobné závěry vyplývají (nejen pro trestní řízení) také z ustanovení §88 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), o bezúplatné zákonné licenci úřední. Toto zákonné stanovení způsobu poměřování konkurujících si subjektivních práv v zásadě umožňuje, aby podobizny a záznamy pořízené soukromě byly bez svolení dotyčného použity jako důkazní prostředky pro účely soudních nebo správních řízení, děje-li se tak za účelem ochrany či jiného uplatnění soukromých práv a zájmů jiných osob v těchto řízeních. Nelze tedy vyloučit např. použití důkazu záznamem schůzky, rozhovoru, telefonního hovoru bez svolení druhé apod. Nemusí se navíc nutně jednat přímo o vlastní práva či zájmy osoby, která podobiznu či záznam pořídila, děje-li se tak za účelem výkonu a ochrany soukromých práv jiného. Použití tohoto omezení je však nutno podle konkrétních okolností posoudit podle aplikačního pravidla obsaženého v §90 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který stanoví, že zákonný důvod k použití – mimo jiné – zvukového záznamu nesmí být v nepřiměřeném rozporu s oprávněnými zájmy člověka. To platí zvláště za situace, kdy by použitím záznamu mohlo dojít k zásahu do takových přirozených práv člověka, která nejsou omezitelná obyčejnými zákony, nýbrž pouze na základě imanentních ústavních omezení, tj. omezení plynoucích přímo z ústavního pořádku samotného, jako kupř. u cti a vážnosti člověka (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05). V takovém případě je pak nutno i zde podle konkrétních okolností uvážit, zda při střetu ústavního práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy) a přirozených osobnostních práv není dána bezdůvodně přednost jednomu právu před právem druhým. A to kupříkladu i s ohledem na to, zda se v řízení jedná vzhledem k okolnostem o jediný reálně možný důkaz [viz Tůma, P. §88 (Bezúplatná zákonná licence úřední). In: Občanský zákoník I. Obecná část. §1-654. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 533].
Jinak vyjádřeno, základním kritériem použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím. Jde tu na jedné straně o zájem na ochraně soukromí lidí, na druhé straně zájem na objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že použití uvedeným způsobem pořízených záznamů není vyloučeno nejen v trestním, ale ani v jiném (soudním) řízení, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). Vždy je předmětem konkrétního řízení posouzení otázky použitelnosti takového záznamu s ohledem na ústavněprávní limity. Platí, že střet uvedených principů nelze řešit v obecné rovině, nýbrž je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a použít tzv. testu proporcionality skládajícího se ze tří kroků, ne vždy ovšem s ohledem na specifika případu stejně významných. Jde o zkoumání vhodnosti a potřebnosti konkrétního opatření a dále proporcionality v užším smyslu, tj. právě přiměřenosti opatření s ohledem na zamýšlený cíl. Nad rámec uvedeného je vhodné poukázat rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, podle kterého hovory fyzických osob, k nimž dochází při výkonu povolání, při veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy, přičemž není v občanskoprávním řízení důkaz zvukovým záznamem takového hovoru nepřípustný.
V posuzovaném případě zaznamenaný rozhovor a schůzka proběhly v rámci výslechu svědka J. B. na služebně Policie ČR k věci neplacení dluhu K. S. V projednávané věci je třeba dále vzít v úvahu, že svědek uvedl, že příslušníkům Policie ČR nevěří, neboť s nimi má jíž zkušenosti z minulosti, a rovněž skutečnost ohledně nestandardního jednání obviněné při provádění výslechu (neuvedení čísla jednacího, nemožnost pořízení kopie výslechu pro svědka). Je možno také připustit, že v případě, že se nějakého nekalého jednání dopustí úřední osoba a oznamovatel je osobou, která měla v minulosti jisté problémy se zákonem, je jeho situace k prokazování určitých skutečností jistým způsobem ztížena, zejména za situace, kdy proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení nebo se tohoto takový oznamovatel může již dopředu obávat. Lze tedy uzavřít, že nahrávkou schůzky nebylo nepřiměřeným způsobem zasahováno do soukromí osoby obviněné. Svědek J. B. pouze zaznamenal průběh schůzky s obviněnou, přičemž v takovém postupu žádný nátlak a ani provokaci nelze spatřovat. Proporcionalitu případného porušení práva na soukromí je třeba hodnotit také v kontextu toho, že nepominutelný je i fakt, že důkaz v podobě pořízeného zvukového záznamu nestojí v posuzované věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněné, když soudy měly k dispozici i další usvědčující důkazy, s nimiž jsou tyto záznamy v obsahové shodě a na nichž rovněž založily výrok o vině obviněné. Na druhé straně jde o důkaz důležitý, který obstojí i z hlediska druhého kroku zmíněného testu proporcionality, tj. z hlediska potřebnosti. Veřejný zájem, důvěra v Policii ČR, řádný výkon veřejné funkce jsou důležitými atributy proporcionality, které nesmí zůstat v projednávané věci opomenuty.
Navíc v projednávané věci považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněná byla nahrávána jako příslušník Policie ČR, tj. jako osoba, jež je nejen trestním zákoníkem více chráněna (§323-326 tr. zákoníku), ale současně která má i více povinností v rámci veřejného působení, neboť příslušníci Policie ČR vystupují veřejně, tedy nikoliv soukromě, v záležitostech veřejného zájmu. Jak již bylo naznačeno, obviněná vystupovala jako úřední osoba, když si svědka J. B. předvolala k podání vysvětlení. V takovém případě policista při provádění služebních zákroků a plnění zákonných úkolů nevystupuje jako soukromá osoba, ale vykonává působnost orgánu veřejné správy, kterou lze kontrolovat i za využití audio či videozáznamu. K přípustnosti a legálnosti pořizování videozáznamů, audiozáznamů či fotografií příslušníků Policie ČR během jejich činnosti se vyslovil rovněž i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 5 As 37/2009. K obdobným závěrům dospělo i Ministerstvo vnitra ve stanovisku odboru bezpečnosti politiky MV k pořizování záznamů policistů při výkonu služby: „Pořizování audio, videozáznamu nebo fotografie policistů při výkonu služby člověkem na místě veřejnosti přístupném, včetně záběrů na identifikační číslo či registrační číslo služebního vozidla není v rozporu se zákonem. Příslušníci Policie ČR při plnění zákonných úkolů vystupují jako úřední osoby a vykonávají působnost orgánu veřejné správy a fyzické osoby mohou pořizováním záznamů policistů při výkonu služby přiměřeným způsobem zejména kontrolovat výkon veřejné moci, uplatňovat svoje právo na informace, právo pořizovat záznamy pro zpravodajské, umělecké účely nebo pro účely ochrany práv a svobod. Ze strany pořizovatele záznamů však nesmí dojít k pořizování záznamů (či dalšímu nakládání s nimi), které by zasahovalo nad míru přiměřenou situaci do osobnostních práv policistů či třetích osob. V zásadě platí, že policista je povinen strpět pořizování audio, video záznamů nebo fotografií při výkonu služby jinou osobou.“
Svědek J. B. tedy pořídil nahrávku rozhovoru a schůzky s obviněnou jako úřední osobou, příslušníkem Policie ČR, v rámci výkonu ústavně garantovaného práva vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod, jež lze omezit pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Obecně lze konstatovat, že nahrávky a záznamy činnosti příslušníků Policie ČR se pořizují především z důvodu kontroly výkonu veřejné moci. Mimo jiné i v projednávaném případě ohledně pořízení záznamu o schůzce svědka J. B. a obviněné jako příslušníka Policie ČR platí, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a v žádném právním předpise není zakázáno pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy příslušníků ČR ve službě. Za dodržení shora nastíněných podmínek a skutečností je pak možné takto pořízenou nahrávku v rámci trestního řízení použít jako důkazní prostředek. Nadto je třeba současně doplnit, že jak již bylo naznačeno, podle §88 občanského zákoníku je expressis verbis povoleno pořízení nebo použití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, nebo na základě zákona k úřednímu účelu nebo že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. O takový případ se jedná.
Pokud obviněná namítá, že její jednání by mohlo být toliko posouzeno jako kárné provinění, tak je třeba především konstatovat, že argumentace obviněné je velmi kusá. Za takové situace se může Nejvyšší soud s argumentací obviněné vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). V podstatě je třeba uvést, že obviněná vychází při formulování této námitky z jiného skutkového stavu, že v rámci jednání se svědkem J. B. prověřovala trestní oznámení svědkyně K. S. Zde je třeba stručně odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů, ze kterých je zřejmé, že v době páchání trestné činnosti obviněnou trestní oznámení nebylo ještě prokazatelně podáno. Jedná se tedy toliko o námitku založenou na zpochybňování zjištěného skutkového stavu a taková námitka není způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněná se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová