ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1263.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1263/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněného Ing. L. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 7 To 220/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 42/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 7 T 42/2012, byl obviněný Ing. L. S. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v době od 26. 7. 2011 do 11. 1. 2012 v B. nepříjemným způsobem pronásledoval svoji bývalou přítelkyni a zaměstnankyni H. V., a to každodenními telefonáty a SMS zprávami na telefonní čísla a na dvě soukromé e-mailové adresy s tím, že poškozenou miluje, aby se k němu vrátila, že chce obnovit vztah, přičemž později ji vulgárními výrazy urážel, posílal hanlivé e-maily jejím známým a příbuzným, vyhledával děti poškozené, chodil k jejímu bydlišti za účelem kontaktovat ji, na její jméno opakovaně objednával na internetu proti její vůli různé služby a zboží, ve své činnosti pokračoval i poté, co si poškozená H. V. změnila telefonní číslo i e-mailovou adresu, dále začal kontaktovat i syna poškozené M. L. a sestru poškozené M. K., dne 8. 1. 2012 pak na nové telefonní číslo sdělil poškozené, že ji snad zabije a následně dne 11. 1. 2012 poškozenou vyhledal v jejím bydlišti a dožadoval se vstupu do domu, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozené H. V. psychickou újmu, kdy musela vyhledat lékařskou pomoc u psychiatra.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. L. S. odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla současně uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nekontaktoval osobně či prostřednictvím jiných osob jakýmkoli způsobem poškozenou H. V. ani nikoho z jejích příbuzných.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 7 T 42/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 7 To 220/2012, tak že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 7 To 220/2012, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dle dovolatele jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu není možné subsumovat pod skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku., neboť jednak nevykazuje znaky dlouhodobosti, jednak jako takové nemohlo způsobovat u poškozené důvodnou obavu o zdraví či život. Obviněný uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že poškozená se začala bát teprve na základě jeho výhrůžné SMS z ledna 2012 (kde jí vyhrožoval zabitím), ale on dne 11. 1. 2012 s kontaktováním poškozené přestal, strach poškozené proto vyplynul z jediného útoku. Obviněný je toho názoru, že tento jeden útok nevykazuje znaky dlouhodobosti předvídaný skutkovou podstatou daného trestného činu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tdo 1378/2011. Dále zdůraznil, že poškozená byla jeho partnerkou a několikrát se s ním rozešla a znovu se k němu vrátila s tím, že nikdy se k němu nevracela ze strachu, nikdy ji fyzicky nenapadl a nikdy jí nevyhrožoval. Soudy nižších stupňů dle mínění obviněného žádným způsobem neposuzovaly způsobilost výhrůžek vyvolat u poškozené vyšší stupeň obav, úzkosti či jiného tísnivého pocitu ze zla a nedošlo údajně ani k posuzování povahy výhrůžek.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl napadenému rozhodnutí procesní pochybení spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť dle jeho přesvědčení se soud prvního stupně nevypořádal s obhajobou navrženým důkazem lékařskou dokumentací poškozené, který považuje za rozhodující, protože z něho mohou být zjištěny případné předchozí zdravotní problémy poškozené a tím i jiné subjektivně vnímatelné chování dovolatele poškozenou. Nalézací soud v průběhu hlavního líčení návrh na doplnění dokazování v uvedeném smyslu zamítl a tuto skutečnost odůvodnil během hlavního líčení, nikoli však v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, což, dle obviněného, činí příslušné rozhodnutí v uvedeném směru nepřezkoumatelným. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soud u České republiky sp. zn. 3 Tdo 728/2011.
Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitka obviněného, že jeho jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu není možné subsumovat pod skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednak nevykazuje znaky dlouhodobosti, jednak jako takové nemohlo způsobovat u poškozené důvodnou obavu o zdraví či život, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitkou právně relevantní.
Nejvyšší soud České republiky však pro úplnost připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. L. S.
Podle ustanovení §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku se přečinu nebezpečného pronásledování dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že
a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,
b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje,
c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje,
a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzívně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Na počátku přitom nemusí jít o viditelně patologické, asociální chování. Hranici mezi tím, co je ještě akceptovatelné a co již patologické není přitom snadné vždy jednoznačně stanovit a k jejímu překročení může často dojít nenápadným způsobem, kdy pronásledování oběti postupně nabývá na intenzitě a teprve od určitého okamžiku se pro ni stává skutečně nebezpečným. Zcela jistě je však taková hranice překročena v okamžiku, kdy je z okolností případu zřejmá bezvýslednost snahy pronásledovatele získat přízeň oběti, navzdory tomu však v jejím pronásledování neúnavně pokračuje, popř. se začne vůči oběti chovat násilně. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání. Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování. Dlouhodobostí je přitom třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně a čím větší je frekvence a různorodost jednotlivých forem pronásledování, tím kratší může být časové období, které podřadíme pod pojem dlouhodobosti. Dle ustálené judikatury se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak doba minimálně 4 týdnů. Nelze přitom opomenout zjištění prokázané řadou výzkumných studií, že totiž na počátku nebezpečného pronásledování často bývá právě „jen“ obtěžování oběti, které zejména ve skupině případů rekrutujících se z bývalých partnerů může skončit i její smrtí. U výhrůžky ublížením na zdraví nebo jinou újmou záleží vždy na konkrétních okolnostech případu, výhrůžka musí směřovat buď přímo proti poškozenému nebo mu může být vyhrožováno způsobením ublížení na zdraví nebo jiné újmy osobám jemu blízkým. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 3006 - 3009 s.).
Nejvyšší soud České republiky z předloženého trestního spisu zjistil, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil jednání tak, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Pro tento závěr svědčí jak doznání samotného obviněného (i když ne zcela úplné), tak zejména výpovědi svědků - poškozené H. V., jejího syna M. L. a její sestry M. K. a rovněž listinné důkazy (kopie SMS zpráv, e-mailů, lékařské zprávy ohledně zdravotních potíží poškozené).
Z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný od konce července roku 2011, kdy s ním poškozená definitivně ukončila vztah, resp. oba si řekli, že je konec, do 11. 1. 2012 soustavně pronásledoval poškozenou zasíláním nevyžádané pošty i velkého množství SMS zpráv (i s vulgárním obsahem), snahou o osobní kontakt a kontaktováním jejích rodinných příslušníků. Pronásledování trvalo téměř půl roku, obviněný se naboural do e-mailové adresy poškozené, postával u jejich domu, zvonil na zvonek u domu třeba i deset minut, neustále se jí ptal, zda ho miluje, o víkendu po jejich rozchodu jí od něj přišlo 160-180 zpráv, poté se počet zmírnil tak na 50 zpráv. V lednu 2012 jí z jejího telefonního čísla přišla SMS zpráva „jednou tě zabiju“. Daného jednání se obviněný často dopouštěl pod vlivem alkoholu, jak sám uvedl ve své výpovědi.
Následkem uvedeného jednání byl nejen strach poškozené z osoby obviněného, ale i její psychické problémy, s nimiž se dodnes léčí. Z lékařské zprávy MUDr. Mgr. J. P. ze dne 30. 1. 2012 (č. l. 61 spisu) vyplývá, že poškozená se dostavila do psychiatrické ambulance Soukromé kliniky Logo, s.r.o., poprvé dne 12. 4. 2011 v souvislosti s jednáním obviněného jako jejího zaměstnavatele. Po referování o nátlakovém jednání ze strany obviněného byla ošetřujícím lékařem upozorněna, že se jedná o žalovatelný trestný čin a bylo jí doporučeno, aby se obrátila na policii. Z další lékařské zprávy téhož lékaře ze dne 27. 3. 2012 (č. l. 95 spisu) je zřejmé, že u poškozené byla diagnostikována úzkostně – depresivní porucha mimo jiné s funkčním postižením GT v souvislosti se stresem a stalkingem a s přetrvávajícími psychickými problémy. Se zmíněnými lékařskými zprávami se shoduje i výpověď poškozené, která uvedla, že se léčí na psychiatrii od dubna 2011 a že předtím se nikdy neléčila s tím, že její psychické problémy nastaly ještě před rozchodem s obviněným a souvisely s jeho osobou.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, není na základě zjištěných skutkových okolností pochyb o tom, že obviněný se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.
Znak dlouhodobosti byl spolehlivě naplněn, neboť obviněný pronásledoval poškozenou déle než pět měsíců (od konce července 2011 do ledna 2012) a stejně tak je nutno předmětné jednání obviněného považovat za objektivně způsobilé vyvolat u poškozené (i u jejích příbuzných) vyšší stupeň obav nebo jiného tísnivého pocitu, a to tím spíše, když u poškozené tyto obavy vyústily v psychické potíže, se kterými se dodnes musí léčit. Skutečnost, že SMS zpráva, kde obviněný vyhrožoval zabitím, přišla poškozené až v lednu 2012, je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty projednávaného přečinu irelevantní. Jak již bylo shora specifikováno, pokud obviněný i za zřejmé bezvýslednosti snahy získat přízeň poškozené (oběti) v jejím pronásledování neúnavně pokračoval, jednalo se zcela jistě o aktivitu společensky škodlivou a i když jeho jednotlivé činy (ataky) nebyly škodlivé z hlediska trestního práva, v celkovém kontextu a vzhledem k jejich četnosti je třeba je považovat za pronásledování ve smyslu §354 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o procesní námitku obviněného týkající se tzv. opomenutého důkazu s tím, že dle jeho přesvědčení se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s obhajobou navrženým důkazem - vyžádání lékařské dokumentace poškozené -, je třeba uvést, že nalézací soud v průběhu hlavního líčení dne 16. 4. 2012 rozhodl podle §215 odst. 4 tr. řádu tak, že zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování vyžádáním lékařské zprávy a lékařské dokumentace týkající se poškozené. Toto rozhodnutí bylo jednak samosoudkyní odůvodněno, jednak byl obviněný poučen o tom, že opravný prostředek není přípustný. V řízení před soudem prvního stupně byl řádně v intencích ustanovení §213 odst. 1 tr. řádu proveden listinný důkaz přečtením lékařské zprávy MUDr. Mgr. J. P. ze dne 30. 1. 2012, a podle ustanovení §213 odst. 2 tr. řádu byl proveden důkaz i lékařskou zprávou téhož lékaře z data 27. 3. 2012, z nichž mimo pochybnost bylo zjištěno, že psychické problémy poškozené přímo souvisejí s pronásledováním ze strany obviněného. Obviněný měl možnost se k oběma provedeným důkazům ve smyslu ustanovení §214 tr. řádu vyjádřit, tedy napadnout jejich správnost, zpochybnit je apod., což neučinil, a k oběma důkazům neměl připomínky, jak je zřejmé z protokolace o průběhu hlavního líčení. Je tak zřejmé, že nebyl opomenut důkaz, naopak byl proveden důkaz, jímž byly odborně prokázány zdravotní problémy poškozené, jejich podstata a také příčinná souvislost mezi protiprávním zaviněným jednáním obviněného a vznikem zdravotního poškození H. V. Nejvyšší soud České republiky tak nenabyl pochybností, že tato podstatná okolnost byla v řízení před soudem prvního stupně zcela objasněna. Popisovaný průběh a výsledek dokazování tak plně odůvodňují rozhodnutí soudu prvního stupně proč nevyhověl návrhu na provedení dalšího důkazu vyžádáním lékařské dokumentace poškozené, neboť za tohoto stavu věci se jevil jako nadbytečný. Nejvyšší soud proto existenci tzv. opomenutého důkazu nekonstatoval.
V situaci, kdy nenastaly pochyby o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle ustanovení §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl tak bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím, Nejvyšší soud tak zcela přisvědčil závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Ing. L. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á