ECLI:CZ:NS:2008:4.TDO.1438.2007.1
sp. zn. 4 Tdo 1438/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. února 2008 o dovolání obviněného P. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 7 To 307/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 133/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 10 T 133/2006, byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za což byl odsouzen podle §215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §58 odst. 1, §60a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků a podle §60a odst. 1 tr. zák. byl současně nad obviněným vysloven dohled. Podle §72 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené V. z. p., B., B., škodu ve výši 3.026,- Kč.
Výše uvedeného trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že v době nejméně od roku 2000 do 8. 2. 2006 v B. ve společně obývaném bytě na ulici P. opakovaně ve více případech fyzicky a psychicky týral svoji manželku M. R., a to tím způsobem, že ji poté, co se požíváním alkoholických nápojů přivedl do stavu opilosti, napadal slovně vulgárními výrazy, finanční prostředky rodiny prohrával na výherních automatech, rozbíjel v bytě nádobí, opakovaně ji bil otevřenou dlaní i pěstí do hlavy, fackoval ji, chytal jí zezadu hlavu a bouchal jí hlavou o kuchyňskou linku, přitom ji držel a chytal za ruce, chytal ji pod krkem, házel s poškozenou na botník, na zem, na postel, škrtil ji, shazoval ji ze schodů, kopal do ní. Poškozená v důsledku těchto napadení měla roztržené obočí, modřiny a podlitiny na různých místech těla, naraženou ledvinu, opakovaně musela vyhledat lékařskou pomoc, a to dne 26. 6. 2000 pro napadení ze dne 24. 6. 2000, kdy u ní byly diagnostikovány hematomy víčka levého oka, spánkové krajiny, na obou předloktích, dále dne 18. 7. 2003 pro napadení ze dne 17. 7. 2003, kdy u ní byly zjištěny modřiny a pohmoždění na obou horních končetinách, holeních a hrudníku a dále dne 8. 2. 2006, kdy u ní byla diagnostikována zlomenina nosu, otok palce levé ruky, kdy jí musela být přiložena sádrová dlaha a trpěla bolestivostí sedmého žebra vpravo. Fyzickému i verbálnímu napadání poškozené bývaly přítomny i děti M. R. a P. R., které obviněný rovněž fackoval a bil pěstí, když se matky zastaly. Takové jednání působilo na psychiku poškozené negativně a jeho cílem bylo uplatnit moc nad manželkou, k níž je obviněný v intimním a rodinném vztahu, a toto jednání působilo M. R. tíseň a újmu.
Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 10 T 133/2006, podal obviněný odvolání do všech jeho výroků. Krajský soud v Brně jako soud odvolací následně usnesením ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 7 To 307/2007, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný poté podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 7 To 307/2007, prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně nesprávně posoudil předmětné žalované jednání jako trestný čin podle ustanovení §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. i za období předcházející 1.6.2004, neboť tehdy příslušná skutková podstata ještě neexistovala. Dle názoru obviněného argument, že jeho jednání naplňovalo v té době (tj. před 1. 6. 2004) skutkovou podstatu trestného činu podle §197a tr. zák. není správný. Obviněný je rovněž přesvědčen, že v daném případě nebyl splněn ani kvalifikační znak, že v týrání pokračoval delší dobu. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného vyhovět s odůvodněním, že za období před 1. 6. 2004 bylo možno jednání obviněného kvalifikovat podle §197a tr. zák., avšak podle §163 tr. ř. k trestnímu stíhání nebyl vyžádán souhlas poškozené.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný podal dovolání ze dvou dovolacích důvodů, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Obviněný ve svém dovolání namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil žalovaný skutek jako trestný čin podle ustanovení §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. i za období předcházející 1. 6. 2004, neboť tehdy příslušná skutková podstata ještě neexistovala. Dle názoru obviněného argument, že jeho jednání naplňovalo v té době (tj. před 1. 6. 2004) skutkovou podstatu trestného činu podle §197a tr. zák. není správný, navíc nebyl naplněn kvalifikační znak, že v týrání pokračoval delší dobu.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle ustanovení §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Podle ustanovení §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.
Skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě byla do zvláštní části trestního zákona zakotvena až novelou trestního řádu č. 91/2004 Sb. - s účinností od 1. 6. 2004. Podle ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. U pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok, a nikoli doba dokonání trestného činu. Podle souhrnu právních norem účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud však byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem, tedy tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující nebo trvající trestný čin tehdy, jestliže byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona trestné (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 1993, sp. zn. Tzn 12/93). V případě projednávané trestní věci bylo jednání pachatele před účinností zák. č. 91/2004 Sb. trestné minimálně podle ustanovení §197a tr. zák. či §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. Naplňovalo všechny zákonné znaky těchto trestných činů. Pro posouzení trestnosti činu není rozhodné, zda bylo či mohlo být zahájeno trestní stíhání, např. s ohledem na ustanovení §163 tr. ř.
V návaznosti na výše uvedené je proto jednání obviněného P. R. (které páchal v době nejméně od roku 2000 do l8. 2. 2006) nutno kvalifikovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle ustanovení §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. K otázce pokračování Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním. Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o dobu trvání řádově v měsících. Pokud tedy obviněný páchal uvedený trestný čin v době nejméně od roku 2000 do 8. 2. 2006 (tedy několik let), zcela jistě naplnil svým jednáním zákonný znak skutkové podstaty pokračování u trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k jednoznačnému závěru, že soudy prvního i druhého stupně správně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Obviněný své dovolání opírá dále o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. R. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. února 2008
Předseda senátu
JUDr. J. P.