ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.326.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 326/2015-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2015 o dovolání obviněného J. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 8 To 82/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 48 T 9/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„dne 21. 3. 2011 v době od 1.00 hod. do 1.16 hod. v rodinném domu v P. – P., C., po předchozí opakované hádce s tehdejší manželkou v přízemí domu a opakovaném slovním i fyzickém konfliktu se synem tehdejší manželky pošk. D. V., s nímž žil ve společné domácnosti, přičemž k tomuto konfliktu došlo v pokoji poškozeného v prvním patře rodinného domu, odešel do ložnice nacházející se na stejném podlaží a poté, kdy zde vyslechl výměnu názoru poškozeného s jeho matkou, si v ložnici vzal svoji samonabíjecí pistoli CZ 92, ráže 6,35 Browning, v úmyslu použít ji případně proti poškozenému podle toho, jak se poškozený vůči němu zachová, vrátil se s ní do pokoje poškozeného, kde po slovech poškozeného, ať ho zabije, jinak poškozený zabije jeho a poté, kdy se poškozený sklonil k zemi a zase se rychle zvedal, obviněný dvakrát vystřelil, z toho minimálně jednou proti tělu poškozeného ze vzdálenosti cca 1,7 metru, čímž zasáhl prostředek čela poškozeného asi 3 cm nad kořenem nosu a způsobil mu tím zástřel s pohmožděním až rozhmožděním levé mozkové polokoule, to je tak závažné zranění, že smrt poškozeného nebylo možno ani poskytnutou včasnou odbornou lékařskou pomocí odvrátit a v důsledku pohmoždění mozku poškozený dne 22. 3. 2011 v 0.36 hodin ve FN Královské Vinohrady zemřel.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí samonabíjecí pistole CZ 92, ráže 6,35 Browning, včetně zásobníku a 19 kusů nábojů stejné ráže.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu v následujícím rozsahu:
1. MUDr. M. Š., škodu ve výši 240.000,- Kč,
2. Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, škodu ve výši 15.451,- Kč,
3. J. V., škodu ve výši 266.730,- Kč,
4. nezl., zastoupené svojí matkou J. V., škodu ve výši 175.000,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 48 T 9/2011, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 8 To 82/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. V. byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 8 To 82/2014, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že ze strany soudu nedošlo k celkovému objasnění jeho jednání, neboť nebylo dostatečně zjištěno, zda jednal v prostém vystupňovaném afektu (což vyplývá ze znaleckých posudků a výpovědí znalců přibraných v dané trestní věci orgány činnými v trestním řízení) nebo zda jednal v patickém afektu (jak uzavřeli znalci přizvaní k podání znaleckého posudku obhajobou). Obviněný ve svém dovolání vyjádřil názor, že pokud se závěry obou znaleckých posudků natolik odlišují, bylo třeba nechat ve věci pořídit revizní ústavní znalecký posudek. Rovněž uvedl, že nechtěl poškozeného D. V. zabít, avšak nebyl vnitřně schopen stupňování konfliktu zabránit. V dovolání dále namítl, že uložený trest je s ohledem na okolnosti případu nepřiměřeně přísný a měl být uložen trest za užití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimořádně snížený trest odnětí svobody pod dolní hranici stanovenou v ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 8 To 82/2014, ve výroku o uložení trestu odnětí svobody a aby sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem a obviněnému J. V. uložil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pod dolní hranici stanovenou zákonem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný nezpochybnil správnost právního posouzení skutku vymezeného v rozsudečném výroku soudu prvého stupně, neboť své výhrady zaměřil především do rozsahu dokazování, se kterým nesouhlasí. Tvrdí totiž, že dokazování nebylo úplné, pokud ve věci nebyl pořízen revizní znalecký posudek ústavu, který by s konečnou platností mohl vyřešit otázku jeho příčetnosti, o které existují údajně důvodné pochybnosti, neboť ve věci předložila obhajoba znalecký posudek, z něhož vyplývá, že obviněný mohl jednat v tzv. patickém afektu. K tomu je třeba uvést, že obhajobou předložený znalecký posudek byl v diametrálním rozporu s posudkem, který byl o téže otázce podán znalci přizvanými k vypracování znaleckého posudku orgány činnými v trestním řízení. Nalézací soud nepostupoval v tomto případě podle §110 odst. 1 tr. ř. a nesáhl k možnosti nechat vypracovat tzv. revizní znalecký posudek vědeckého ústavu. V této souvislosti je třeba zmínit, že pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit k vypracování třetího revizního posudku. Soud může oba posudky porovnat a dospěje-li k závěru, že nedostatky trpí pouze jeden z nich, může vyjít při svém rozhodnutí ze závěrů druhého. To však musí v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz č. 11/1978 Sb. rozh. tr.). Znalecký posudek totiž není žádným výjimečným důkazem, kterým by byl soud vázán, a který by nepodléhal proceduře volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. jako ostatní důkazy. Soud ale nesmí libovolně nahradit odborné mínění znalce míněním vlastním. Může a musí prověřit znalecký posudek z toho pohledu, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, zda se jeho závěry opírají o důkazy a zda závěry posudku logicky vyplývají ze skutkových zjištění (srov. č. 40/1972, 55/1976, 2/1989 – I. Sb. rozh. tr.). V tomto případě soudy dospěly k závěru, že znalecký posudek předložený obhajobou trpí vnitřní rozporností, a proto závěry o údajném patickém afektu obviněného označily důvodně za nepodložené. Jako další obviněný v dovolání uplatnil námitku, že mu nebyl uložen odpovídající trest, pokud nebyl uložen pod dolní hranici zákonné trestní sazby, jak umožňuje ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu je třeba pouze uvést, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. V případě obviněného žádné takové okolnosti identifikovány nebyly.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zjistil, že námitky obviněného jsou opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání, kterými se soud druhého stupně zabýval a vypořádal se s nimi. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací námitky byly zčásti podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a námitku, kterou bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Obviněný v dovolání namítl, že soudy nesprávně hodnotily důkazy a své závěry opřely výhradně o znalecké posudky vypracované na žádost orgánů činných v trestním řízení. Dále uvedl, že znalecký posudek předložený obhajobou byl diametrálně odlišný od posudků vypracovaných znalci přizvanými orgány činnými v trestním řízení MUDr. V. Tichým a PhDr. J. Klosem PhD. Rozpory mezi znaleckými posudky pak měly být podle obviněného vyřešeny vypracováním ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který by objasnil, zda obviněný jednal v prostém vystupňovaném afektu nebo zda jednal v patickém afektu.
Takové námitky obviněného však odporují skutkovému základu, jež nalézací soud stanovil na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů a z něhož vycházel při určení právní kvalifikace skutku. Obviněný svými výhradami nebrojí proti aplikaci hmotně právních norem, nýbrž proti samotným skutkovým zjištěním, a takové námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Obviněný se domáhá změny skutkových zjištění soudů a nabízí svou verzi skutkového stavu, postavenou na svém způsobu hodnocení důkazů, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem hodnotily soudy obou stupňů důkazy, zejména v otázce příčetnosti obviněného. Nejvyšší soud v dané věci neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který jako jediný odůvodňuje výjimečný zásah do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že znalecký posudek podléhá stejně jako jiné důkazy proceduře podle §2 odst. 6 tr. ř. (viz č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit k vypracování třetího revizního posudku. Soud může oba posudky porovnat a dospěje-li k závěru, že nedostatky trpí pouze jeden z nich, může vyjít při svém rozhodnutí ze závěrů druhého. Tento postup však musí být řádně odůvodněn (viz č. 11/1978 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů a z obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy se předmětnou trestní věcí obviněného řádně zabývaly, provedly velice pečlivě veškeré důkazy, jakož i přesvědčivě odůvodnily, k jakým závěrům při jejich hodnocení dospěly a tyto závěry opřely o zevrubnou a logickou argumentaci. Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného zločinu, vycházely soudy především ze znaleckých posudků znalců MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose PhD. vypracovaných v průběhu trestního řízení. Znalci MUDr. V. Tichý a PhDr. J. Klose PhD. byli se závěry MUDr. Efflera před jejich výslechem v hlavním líčení seznámeni a oba znalci i přes dodatečně obhajobou pořízenou zdravotní dokumentaci z doby mládí obviněného setrvali na svých písemných závěrech. Z výslechu těchto znalců vyplynulo, že z hlediska mozkových činností, paměti, pozornosti, dlouhodobého psychomotorického tempa, organizování činností, úsudků, chování, nic nenasvědčovalo tomu, aby uvažovali o forenzně významných poškozeních centrální nervové soustavy. Dále uvedli, že i pokud by měli před svým vyšetřením obviněného k dispozici zdravotní dokumentaci, která byla v roce 2014 doložena obhájcem, tak ani na základě této dokumentace by nedospěly k odlišným závěrům, neboť obviněný byl schopen velmi podrobně znalcům vylíčit vše, co se v kritický den stalo, byl z toho smutný a nešťastný. Z pohledu znalce PhDr. J. Klose nebyla porušena retrográdní amnézie (tj. vzpomínky před událostí, popisoval podrobně celý průběh dne). Znalec MUDr. V. Tichý se rovněž vyjadřoval k 9 kriteriím patického afektu, jak je zpracoval svědek MUDr. M., přičemž nalézací soud dospěl k závěru, že některé z těchto podmínek obviněný nesplňuje vůbec, především tu, že na průběh patického afektu je úplná amnézie. Obviněný úplnou amnézií v době skutku evidentně netrpěl, neboť ve svých výpovědích byl schopen orgánům činným v trestním řízení popsat průběh skutkových okolností v době činu, včetně myšlenek, které jej při tom provázely. Znalecký posudek obhajoby patický afekt vyvozoval ze skutečnosti, že obviněný utrpěl v mládí úrazy, při nichž mohlo dojít k organickému poškození mozku a také z toho, že obviněný trpí poruchou osobnosti a v době činu byl pod vlivem alkoholu. Uvedené okolnosti však automaticky nevedou k tomu, že by osoba s těmito sklony musela jednat v krizových situacích (vyčerpání, hladovění, spánková deprivace, těžký stres) právě v takovém stavu. U obviněného však organické poškození mozku bezprostředně po činu prokázáno nebylo a nebyla u něj zaznamenána ani porucha osobnosti s agresivními projevy, když znalec PhDr. J. Klose, znalec obhajoby Dr. Krch i ostatní znalci souhlasně uvedli, že obviněný není primárně agresivní osobností. Jak správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud, na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že znalecký posudek předložený obhajobou trpí vnitřní rozporností a proto v posuzovaném případě vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalců MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, PhD., kteří patický afekt v době činu vyloučili.
Námitky obviněného J. V., že trest odnětí svobody mu měl být uložen s použitím ustanovení §58 odst. l tr. zákoníku, tj. pod dolní hranici trestní sazby, nekorespondují s tímto ustanovením. Citované ustanovení upravuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody tak, že má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Okolnosti případu ani poměry obviněného J. V. nevykazují nic výjimečného. Namítaná skutečnost, že každý jedinec má jiný stupeň odolnosti, aby se k útoku nedal vyprovokovat, rozhodně nemůže odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby (zvlášť, pokud byl znaleckým posudkem vyloučen patický afekt v době činu).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal