ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.356.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 356/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 dovolání obviněné S. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 To 68/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 13/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 3 T 13/2009, byla obviněná S. H. uznána vinnou trestným činem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že
společně s již odsouzeným J. H., počátkem měsíce listopadu 2004, v blíže nezjištěném bytě v T., převzala od občanů SR G. D. a M. K., nezletilou „X. Y.“ *), se záměrem, aby provozovala prostituci, a jmenovaným za ni zaplatili částku 500 EUR, následně poškozené vzali občanský průkaz a přestože věděli, že jí není 18 let, pod záminkou, že za ni zaplatili a musí si tuto částku odpracovat, jí nařídili provozování prostituce v podniku L. v D., kam ji denně vozili osobním vozidlem, v průběhu večera setrvávali v klubu a v ranních hodinách ji odváželi do svého domu v J. – O., kdy byla donucena setrvávat v přítomnosti některého ze členů domácnosti, a na počátku prosince 2004 ji dovezli do SRN a opět jí nařídili provozovat prostituci v podniku S. C. v H. a peníze, které tímto způsobem získávala, přebírala S. H. a společně s J. H. je užívali pro svoji potřebu až do konce měsíce ledna 2005, kdy „X. Y.“ z tohoto klubu utekla.
Za to byla podle §168 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že obviněná S. H. byla v této trestní věci již jednou, a to společně se svým manželem J. H., za souzený skutek odsouzena, a to v řízení proti uprchlému, kdy pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 3 T 13/2009, byla uznána vinnou trestným činem obchodování s lidmi podle §232 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákona č. 140/1961 Sb. Tehdy jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Tento rozsudek byl po zadržení odsouzené ve Š. a jejím předání do ČR podle §306 odst. 2 tr. řádu zrušen, a to usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 3 T 13/2009.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 3 T 13/2009, podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 To 68/2015, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 To 68/2015, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná uvedla, že předmětným jednáním pospaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplnila zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ale pouze zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. Nebylo prokázáno, že by poškozenou přiměla, zadržovala nebo jinam dopravila za účelem provozování prostituce. Je přesvědčena, že z dokazování nevyplynulo, že by poškozená s takovým postupem nesouhlasila. Dále je dovolatelka přesvědčena, že trestní řízení, které proti ní bylo vedeno, nebylo kontradiktorní, neboť nikdy neměla reálnou možnost být přítomna výslechům svědkyň „X. Y.“, Ch. a Š. Má za to, že orgány činné v trestním řízení při provádění výslechů těchto svědkyň pochybily, neboť s dostatečným časovým odstupem neinformovaly obhájce o konání výslechů tak, aby se jich mohl na území jiného státu, tedy na S., zúčastnit. Dle slov obviněné byly důkazy ze strany soudů hodnoceny v rozporu s §2 odst. 6 tr. řádu, neboť nebylo přihlédnuto k listinným důkazům pořízeným v N., které se týkaly poškozené „X. Y.“, ve kterých jsou zachycena odlišná vyjádření poškozené, v rámci nichž líčila průběh skutkových okolností souvisejících s jejím pobytem v N. Výpověď svědkyň „X. Y.“ a Ch. navíc podle dovolatelky znedůvěryhodňuje i to, že obě provozují prostituci i nadále.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněná namítla, že jí uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným, neboť rozhodující soud žádným způsobem nezohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Obviněná je toho názoru, že pokud byl odsuzující rozsudek vynesen až v roce 2015, když ke spáchání trestné činnosti došlo v roce 2004, měl jí být uložen mimořádně snížený trest odnětí svobody, a to za užití moderačního ustanovení §58 tr. zákoníku. Tím, že příslušný soud podle tohoto ustanovení nepostupoval, došlo dle obviněné k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a zmíněná skutečnost nebyla žádným způsobem zohledněna při ukládání trestu, přičemž ona neměla v úmyslu trestní řízení jakkoli mařit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněná uplatnila v jeho druhé zákonné alternativě, a to s odkazem na ostatní v dovolání uplatněné dovolací důvody, tj. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, avšak aby při dalším řízení jednal v jiném složení senátu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněné se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Podle jejího názoru obviněná v dovolání uplatnila jedinou relevantní právní námitku, pokud zpochybnila správnost právního posouzení skutku, který byl podřazen pod ustanovení o trestném činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, namísto trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. Obsahově shodnou námitku však uplatnila již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ji nepominul a odpovídajícím způsobem se s ní vypořádal. Podle státní zástupkyně v případě, kdy je předmětem útoku osoba mladší 18 let, je sexuální vykořisťování postihováno v každém případě, i když nebylo použito násilí, pohrůžky násilí nebo lsti, ani zneužití omylu, tísně nebo závislosti. Ve smyslu této právní úpravy není navíc relevantní ani souhlas osoby, která je obchodována. Odvolací soud dle jejího mínění správně upozornil na to, že jednání pachatele, který osobu mladší 18 let přiměl, zjednal, najal, zlákal nebo svedl k provozování prostituce nebo z takového jednání kořistil, nelze kvalifikovat jako trestný čin kuplířství podle §189 tr. zákoníku (resp. podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb.), nýbrž jako trestný čin obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku (resp. §232a tr. zákona č. 140/1961 Sb.), který je s ohledem na osobu poškozeného, tedy dítě podle §126 tr. zákoníku, trestným činem speciálním.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se neztotožnila ani s námitkami obviněné, kterými poukázala na údajné porušení pravidel spravedlivého procesu s tím, že pokud nikdy neměla reálnou možnost být přítomna výslechům svědků a klást jim otázky, bylo tím významnou měrou zasaženo do jejích práv. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství neshledala důvod k závěru, že by v tomto směru došlo k porušení příslušných zákonných ustanovení.
Z výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vyplývá, že pouhá subjektivně pociťovaná nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání. Tím, že nalézací ani odvolací soud nepřistoupily k aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nelze podmiňovat oprávněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ani jiného dovolacího důvodu, neboť na užití citovaného moderačního ustanovení neexistuje právní nárok.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že pokud bylo dovolání obviněné zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, bylo zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obdobně pokud dovolací námitky obsahově neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pak v uvedeném ohledu opět neodpovídaly ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání deklarovala tři dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Námitku nesprávného právního posouzení skutku, v rámci které obviněná namítla, že předmětný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku namísto trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., je sice možno považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
Předně je třeba připomenout, že stejnou námitku obviněná uplatnila v rámci své obhajoby již v předchozích stádiích trestního řízení, a také v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž rozhodující soudy se s ní náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněná v dovolání zdůraznila, že v době spáchání skutku trestní zákoník obsahoval i skutkovou podstatu trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., který v té době obsahoval i tu okolnost podmiňující vyšší trestní sazby, která zohledňovala, že trestný čin kuplířství byl spáchán na osobě mladší než 18 let. Podle ní je třeba právě toto ustanovení aplikovat na její předmětné jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá dítě, aby ho bylo užito jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, a takový čin spáchá v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Dítětem se přitom podle §126 tr. zákoníku rozumí osoba mladší osmnácti let.
Trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961, Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, se dopustil ten, kdo jiného zjednal, přiměl nebo vedl k provozování prostituce, nebo kdo kořistil z prostituce provozované jiným a spáchal-li takový čin na osobě mladší než osmnáct let.
Na tomto místě je třeba uvést, že podle současné i předchozí právní úpravy je trestný čin obchodování s lidmi ve vztahu k trestnému činu kuplířství trestným činem speciálním, a to zejména proto, že postihuje druhově závažnější a společensky nebezpečnější formy páchání obdobné trestné činnosti. Za situace, kdy je předmětem útoku osoba mladší 18 let, je sexuální vykořisťování postihováno v každém případě, avšak u trestného činu obchodování s lidmi chrání svobodu rozhodování nezletilých již základní skutková podstata, která vymezuje podstatně širší způsoby spáchání činu (přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá) a zákonodárce zde ani nevyžaduje, aby jednání pachatelů vedlo bezprostředně k prostituci, neboť jde o sexuální vykořisťování v širším slova smyslu. Přimění k prostituci je až znakem kvalifikované skutkové podstaty.
Podle zjištěného skutkového stavu věci obviněná společně se svým manželem si de facto za 500 EUR „X. Y.“ koupila, od počátku znala skutečný věk této dívky, protože jí zabavila občanský průkaz, takže jednoznačně věděla, že jde o osobu nezletilou. Důvodem „nákupu“ byl záměr přimět nezletilou k provozování prostituce, z níž hodlala těžit. „X. Y.“ v podstatě zbavila osobní svobody, neboť ji zadržovala v místě svého trvalého bydliště, kde byla nezletilá po celou dobu hlídána, zůstala bez jakýchkoli finančních prostředků, neměla doklad totožnosti. Obdobně byla hlídána po celou dobu pobytu ve veřejném domě, aby ani tak nenastala možnost, že by nezletilá utekla. Obviněná přiměla nezletilou poškozenou k provozování prostituce na území ČR, poté i v N., kam ji za tímto účelem spolu se svým manželem dopravili. Podstatné je také zjištění, že přitom veškeré výdělky z prostituce musela poškozená odevzdávat obviněné, která je bezostyšně užívala pro svou potřebu.
I když se tedy obě skutkové podstaty v určitých znacích kryjí, je zřejmé, že v případě posuzované věci jednání obviněné, která osobu mladší 18 let zadržovala, ukryla, dopravila, přiměla a vydala k provozování prostituce, nelze kvalifikovat jako trestný čin kuplířství, a to ani podle §189 tr. zákoníku, ani podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb.
Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněné v názoru, že v řízení před soudy došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Obviněná namítla, že nikdy neměla reálnou možnost být přítomna výslechům svědkyň „X. Y.“, Ch. a Š. a klást jim otázky, resp. že trestní řízení, které proti ní bylo vedeno, nebylo kontradiktorní.
Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod předtím, než je obžalovaný odsouzen, všechny důkazy proti němu musí být provedeny v jeho přítomnosti při veřejném ústním jednání, aby tak byl respektován požadavek kontradiktorního řízení. To znamená, že obviněný v trestním řízení musí mít efektivní možnost napadnout důkazy proti sobě. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jsou výjimky možné, avšak nesmějí porušovat práva obhajoby, což zpravidla vyžaduje, aby obžalovanému byla dána adekvátní možnost napadat svědecké výpovědi a klást svědkům otázky buď ve chvíli, kdy vypovídají, nebo později. Z tohoto principu tedy vyplývají dva požadavky, a to že pro nepřítomnost svědka musí být řádný důvod a že tam, kde je prohlášení o cizích výpovědích jediným nebo rozhodujícím důkazem proti obžalovanému, jeho přijetí jako důkazu ještě neznamená automaticky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže se odsouzení opírá pouze nebo v rozhodující míře o výpověď nepřítomného svědka, soud podrobí řízení pečlivému přezkoumání. To pak dovoluje, aby se odsouzení opíralo o takový důkaz, jen je-li skutečně spolehlivý s ohledem na závažnost případu (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. v. N. č. 29881/07 ze dne 19. 7. 2012; ve věci S. a ostatní v. B. č. 37981/06 ze dne 17. 4. 2012; A.-K. a T. v. S. k. č. 26766/05 ze dne 15. 6. 1992;).
Je tak možno shrnout, že svědecká výpověď nemusí vždy proběhnout před soudem a veřejně, má-li být přijata jako důkaz. V některých případech to ani není možné. Existence porušení principu kontradiktorního řízení je myslitelná i při absenci újmy. Otázkou v každé příslušné věci je, zda existují dostatečné vyvažující faktory, včetně opatření, jež dovolují řádné vyhodnocení spolehlivosti těchto důkazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1174/2014).
Podstatné tedy je, aby přečtení protokolu o dřívějších výpovědích svědků a jejich využití k důkazu samo o sobě nebylo v rozporu s právem na spravedlivý proces. Obviněný musí mít možnost účastnit se provádění takového důkazu a reagovat tak na výslech svědků, tj. vyjádřit se k němu, případně zpochybnit jeho věrohodnost či důkazní sílu a navrhnout provedení jiných důkazů. Pokud však obviněný (případně jeho obhájce) takového práva nevyužije, nelze tuto jeho nečinnost vykládat jako pochybení rozhodujícího soudu.
V nyní posuzované věci Nejvyšší soud zjistil, že poškozená „X. Y.“ i svědkyně Ch. a Š. byly v přípravném řízení či u hlavního líčení vyslechnuty, obhajoba měla možnost účastnit se jejich výslechů a klást jim otázky ve smyslu čl. 6 odst. 3 bodu d) Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak tohoto práva nevyužila. Pokud se týká poškozené „X. Y.“, soud ji předvolal k hlavnímu líčení, avšak poškozená (občanka SR žijící na S.) již při svém výslechu u orgánů činných v trestním řízení na S. prohlásila, že se do ČR k hlavnímu líčení nehodlá jako svědkyně dostavit. Její výpověď z přípravného řízení byla tedy u hlavního líčení přečtena v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Obhájce obviněné měl však možnost zúčastnit se výslechu jmenované svědkyně na S., ale tohoto práva nevyužil, což nelze vykládat jako pochybení rozhodujícího soudu. Svědkyně Š. byla opakovaně předvolána k hlavnímu líčení, k soudu se však bez omluvy nedostavila. Soud proto také přečetl její výpověď dle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu ze dne 1. 6. 2009 z předchozího řízení ve věci s odůvodněním, že s ohledem na časový odstup a její současný život (provozuje prostituci) by opakovaný výslech pomocí dožádaného soudu SR nepřinesl žádná nová zjištění. Její původní výpověď ze dne 1. 6. 2009 byla provedena v souladu se zákonem a obhájkyně obviněné byla o jeho konání vyrozuměna. V předešlém řízení (u hlavního líčení) byla pak vyslechnuta i svědkyně A. Ch.
Nejvyšší soud se proto, ve shodě s názorem nalézacího a odvolacího soudu i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, nepřiklonil k názoru obviněné, že postupem příslušných soudů prvního a druhého stupně bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Dalším v dovolání uplatněným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Již z názvu tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení obviněného, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby je pro něj příliš přísný.
Aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku podmiňují tři okolnosti nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod hranici trestní sazby:
a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že
c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Všechny podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň.
Podle názoru Nejvyššího soudu v dané věci rozhodující soudy na základě učiněných skutkových zjištění dospěly ke správnému závěru, že užití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku není na místě. Obviněná se dopustila velmi závažné trestné činnosti se zištným motivem, kdy kořistila z prostituce nezletilé. Takto získané prostředky byly přitom jediným zdrojem jejích příjmů, ze kterých dokonce financovala hypotéku na své bydlení. Pokud se obviněná dovolává tzv. průtahů a celkové délky trvání trestního řízení s poukazem, že od doby spáchání deliktu do doby jejího odsouzení uběhla významně dlouhá doba, je třeba připomenout, že obviněná po zjištění, že byla obviněna ze závažného trestného činu, prodala v ČR svůj majetek a z ČR utekla, aby se tak trestnímu stíhání pobytem na neznámém místě v cizině vyhnula. Tyto okolnosti nelze v žádném případě připisovat k tíži orgánům činným v trestním řízení, ale výhradně obstrukčnímu jednání obviněné, která svou aktivní činností k výrazné délce trestního řízení přispěla. Je proto paradoxní, že z těchto okolností dovozuje a nárokuje užití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, když je zřejmé, že za zjištěného stavu věci se obviněná jen sotva může domáhat aplikace tohoto zákonného ustanovení, neboť nesplňuje ani jeden z požadovaných předpokladů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněná ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, a proto na tato odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo beze všech pochybností prokázáno, že obviněná S. H. svým protiprávním zaviněným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud plně pro jejich správnost přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné S. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.