ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.527.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 527/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. června 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch i neprospěch obviněné K. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 18/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009 , zrušuje .
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 1 T 18/2009 , byla obviněná K. F. uznána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustila tím, že „ nejméně od měsíce června 2008, v bytě, v domě , v T. ulici, v B., dále dne 2. 7. a 3. 7. 2008 přivazovala k dětské postýlce nezletilého syna D. F., proto, aby mu znemožnila volný pohyb takovým způsobem, že mu dávala kolem krku psí obojek a ten vodítkem přivázala k dětské postýlce, čímž nezletilému znemožnila volný pohyb “. Za to byla obviněná odsouzena podle §215 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně podala v zákonné lhůtě odvolání obviněná, její matka I. F. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v neprospěch obviněné. O dovolání bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009 , a to tak, že odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc postoupil k projednání Městskému úřadu v Berouně.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně , a to ve prospěch i neprospěch obviněné K. F. V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že pokud Krajský soud v Praze zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc obviněné K. F. postoupil k projednání Městskému úřadu v Berouně, potom tak zcela evidentně učinil na základě odvolání obviněné směřujícího proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv však na základě odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně, které bylo podáno v neprospěch obviněné proti výroku o vině a trestu z výše uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, tedy že ve skutečnosti nebylo výroky (respektive jediným výrokem) rozhodnutí Krajského soudu v Praze rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné proti výrokům o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že odvolací soud je povinen rozhodnout samostatným výrokem o odvolání státního zástupce podaném výlučně v neprospěch obviněného. Dále pak, že ve smyslu §134 odst. 1 tr. ř. je nutné, aby ve výrokové části rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle §171 odst. 1 tr. ř., popř. §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo §222 odst. 2 tr. ř. byl uveden také popis skutku, jehož se postoupení věci týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným, což nebylo odvolacím soudem dodrženo.
Nejvyšší státní zástupkyně napadla usnesení odvolacího soudu též na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nelze zcela vyloučit závěr odvolacího soudu ohledně toho, že provedenými důkazy nebyla prokázána „trvalost“ protiprávního jednání obviněné, přesto lze mít tento resultát za sporný, neboť vzhledem k absenci výrokové části dovoláním napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně nelze učinit jednoznačný závěr o tom, jaký skutek vzal odvolací soud za prokázaný. Podrobně rozvedla důvody, které ji vedly k závěru, že při právním posouzení skutku, který je předmětem trestního řízení, nelze souhlasit se závěry soudu druhého stupně, že provedené důkazy vylučují „zlý úmysl“ obviněné K. F. v posuzované věci a že její jednání bylo motivováno obavou a strachem matky, aby se jejímu dítěti nic nestalo, a tedy že se v posuzovaném případě nejednalo o trestný čin.
Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že při právním posouzení skutku, který je předmětem trestního řízení, nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že provedené důkazy vylučují „zlý úmysl“ obviněné. Jednání obviněné bylo jednáním, které zjevně překročilo běžný způsob péče o dítě a ve své podstatě naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., popř. minimálně trestného činu omezování osobní svobody podle ustanovení §231 odst. 1 tr. zák., přičemž na straně obviněné nebyly dle názoru nejvyšší státní zástupkyně žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly takový způsob jednání, nebo které by bylo možno považovat za okolnosti vylučující protiprávnost jejího jednání ve smyslu ustanovení §14 tr. zák. Závěr odvolacího soudu se omezeně vztahoval pouze ve vztahu k nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák., tj. zejména s ohledem na délku doby protiprávního jednání k tíži dítěte a intenzitou použitých prostředků, nikoli však již ve vztahu k možnému posuzování otázky naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání nebo trestného činu omezování osobní svobody, kdy součástí objektivní stránky těchto trestných činů není déletrvající doba protiprávního jednání pachatele, ani vysoká intenzita užitého násilí projevující se vyhraněnou negativní reakcí oběti a tím, že jednání pachatele pociťuje oběť jako těžké příkoří (psychické a fyzické útrapy). V tomto směru není pro naplnění skutkových podstat posledně uvedených trestných činů nutný úmysl pachatele přivodit svým protiprávním jednáním fyzické a psychické útrapy oběti, ale postačuje úmyslné protiprávní jednání pachatele, kterým je omezována osobní svoboda osoby.
S ohledem na nesplnění podmínek pro rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu pak nejvyšší státní zástupkyně uplatnila též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podala obviněná prostřednictvím právního zástupce vyjádření , v němž uvedla, že nezahrnovalo-li usnesení odvolacího soudu výrok, kterým by odvolání státní zástupkyně dle §256 tr. ř. zamítl, jedná se toliko o formální vadu výroku, která nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, a kterou může dovolací soud napravit tím, že přikáže soudu odvolacímu, aby chybějící výrok doplnil. Dále vyjádřila nesouhlas s tvrzením nejvyšší státní zástupkyně o chybějícím popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu s tím, že tento byl v rozhodnutí přesně specifikován, resp. v odůvodnění byl přesně citován výrok soudu prvního stupně, který byl soudem odvolacím zrušen a který popisuje předmětný skutek. K samotnému jednání uvedla, že její postup, pokud jde o uvazování nezletilého D. nepochybně nebyl správný, nicméně na straně druhé v tomto jejím postupu, kterým, jak zdůraznila, toliko řešila nenadálou situaci, nelze spatřovat trestný čin týrání svěřené osoby. Záměr obviněné byl z principu pozitivní, neboť se snažila zabránit tomu, aby nedošlo ke zranění nezletilého D. za situace, kdy se musela intenzivně věnovat své hyperaktivní nezletilé dceři. Realizace záměru sice neodpovídá současným standardům chování vůči nezletilému dítěti, ale odpovídá mentálním schopnostem obviněné dle znaleckého posudku PhDr. B. Ze znaleckého posudku MUDr. S. se navíc podává, že nezletilému D. bezprostředně újma na zdraví v důsledku uvázání nehrozila. Kategoricky odmítla, že by se v daném případě mohlo jednat o trestný čin vydírání. Pokud jde o trestný čin omezování osobní svobody, je obviněná přesvědčena, že žádné tříleté dítě nelze vychovat, aniž by mu byla současně omezena osobní svoboda.
S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud toliko přikázal soudu odvolacímu doplnit chybějící výrok, kterým se odvolání státního zástupce do rozsudku prvého stupně zamítá.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to v prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšší státní zastupitelkou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Alternativa první spočívá v situaci, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. R 31/2000 a NS 17/2002-T 421 /viz. Šámal, P. a kol. Trestní řád. komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2097/).
V daném případě bylo proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 1 T 18/2009, podáno odvolání nejen obviněnou K. F., ale též její matkou I. F., a to ve prospěch obviněné, a též státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Berouně, kterážto podala odvolání v neprospěch obviněné proti výrokům o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu. Je třeba přisvědčit nejvyšší státní zástupkyni, že nebylo výroky (respektive jediným výrokem) rozhodnutí Krajského soudu v Praze rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně, a to za situace, kdy Krajský soud v Praze zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc obviněné K. F. postoupil k projednání Městskému úřadu v Berouně, a učinil tak zcela evidentně na základě odvolání obviněné směřujícího proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolání I. F., matky obviněné, podané v její prospěch, nikoliv na základě odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně, které bylo podáno v neprospěch obviněné proti výroku o vině a trestu z výše uvedeného rozsudku soudu prvního stupně.
Z výše uvedeného vyplývá, že Krajský soud v Praze pochybil, když ve výrokové části usnesení opomněl uvést, jak rozhodl o odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně podaném v neprospěch obviněné.
Stejně tak je nutno přisvědčit námitce nejvyšší státní zástupkyně týkající se chybějícího popisu skutku, pro který bylo trestní stíhání vedeno a o kterém bylo soudem druhého stupně meritorně rozhodováno.
Jestliže ve výrokové části usnesení odvolacího soudu o postoupení věci jinému orgánu podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (nejde o trestný čin, ale o skutek, který může být jiným orgánem posouzen jako přestupek), chybí popis skutku, jehož se týká postoupení věci, pak je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť výrok takového rozhodnutí je neúplný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 9/2003, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 24, pod T 568).
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 1 T 18/2009, uznal obviněnou vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Praze však dospěl k závěru, že jednání obviněné nenaplňuje zákonný znak jisté trvalosti protiprávního jednání pachatele, jež dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje týraná osoba jako těžké příkoří, a že závěry o počtu útoků a době jejich trvání nelze z provedených důkazů dovodit, čímž je vyloučena kvalifikace jednání obviněné jako stíhaného trestného činu byť v základní skutkové podstatě. Dále pak odvolací soud došel k závěru, že je zde vyloučen i „zlý úmysl“ obviněné v posuzované věci. Vzhledem k tomu odvolací soud usoudil, že jednání obviněné, byť je nepochybně protiprávní, nenese zákonné znaky trestného činu dle §215 odst. 1 tr. zák., a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce, a není ani jiným trestným činem. Z tohoto důvodu napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc postoupil k projednání Městskému úřadu v Berouně.
Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že ačkoliv ve věci meritorně rozhodl, neuvedl, jakého skutku se jeho rozhodnutí týká. Jinými slovy řečeno, usnesení o postoupení věci k projednání Městskému úřadu v Berouně postrádá popis skutku, pro který byla věc obviněné předána Městskému úřadu v Berouně. Je nezbytné, aby popis skutku byl ve výroku rozhodnutí o postoupení věci uveden. Rozhodnutí o postoupení věci je meritorním rozhodnutím věci v trestním řízení, jímž po právní moci končí trestní stíhání obviněného. Představuje tudíž překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae). Je třeba zdůraznit, že trestní stíhání je vždy vedeno jen pro určitý, přesně popsaný skutek (viz. §160 odst. 1 tr. ř.), a i rozhodnutí o postoupení věci se týká vždy jen skutku, a nikoli jeho možného právního posouzení. Přitom je nezbytné, aby popis skutku byl uveden ve výrokové části každého meritorního rozhodnutí, protože jinak by vznikaly pochybnosti o zachování totožnosti skutku, o dosahu právní moci meritorního rozhodnutí a o možnosti použití opravných prostředků proti nim. Nestačí tedy popsat skutek jen v odůvodnění, protože jeho vymezení zde není závazné a neposkytuje spolehlivý podklad pro rozhodnutí příslušného orgánu o tom, zda jde o přestupek. I ve výrokové části rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. proto musí být popis skutku, jehož se postoupení týká, uveden tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným (srov. č. 44/1996 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 9/2003 publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 24, pod T 568, sp. zn. 8 Tdo 63/2009 publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2009, svazek 55, pod T 1183).
Usnesení Krajského soudu v Praze obsahuje výrok, že „podle §257 odst. 1 písm. b) tr. řádu se napadený rozsudek ruší a věc obžalované K. F. se postupuje k projednání Městskému úřadu v Berouně“. Protože ve výroku tohoto usnesení chybí popis skutku, jehož se postoupení týká, výrok v rozhodnutí o postoupení věci je neúplný. Pokud tedy nejvyšší státní zástupkyně opřela dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., shledal Nejvyšší soud toto dovolání důvodným.
Nejvyšší státní zástupkyně dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
Týráním se rozumí zlé nakládání (s osobou, která je v péči nebo ve výchově pachatele), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající (srov. přiměř. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. roz. tr.). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1273 s.). Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměř. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. roz. tr.). Za týrání lze považovat také vědomé opomenutí povinné péče, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku není schopna se o sebe sama postarat, např. neposkytování přiměřené stravy dítěti v kojeneckém věku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 604/2004).
Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při pokračování v páchání takového činu „po delší dobu“ jednat o dobu v trvání řádově měsíců. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a naopak (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1274 s.).
Skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje, jak bylo řečeno výše, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, přesto je třeba, aby se jednání vyznačovalo určitou „trvalostí“. Z tohoto důvodu je proto třeba co nejpřesněji určit dobu, po kterou jednání, které může být kvalifikováno jako týrání, probíhalo, tedy nejen začátek, ale též konec, tj. určení doby, kdy již lze mít dané jednání za skončené.
Nejvyšší státní zástupkyně namítla, že z hlediska subjektivní stránky trestného činu nelze souhlasit se závěry soudu druhého stupně o tom, že provedené důkazy vylučují „zlý úmysl“, a tedy že se v důsledku v posuzovaném případě nejednalo o trestný čin.
Po subjektivní stránce je u trestného činu týrání svěřené osoby (v základní skutkové podstatě) vyžadováno úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V odůvodnění usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009, Krajský soud v Praze uvedl, že cílem jednání obviněné nebylo týrání dítěte, ale snaha o to, aby si nezl. D. nic neudělal. Odkázal přitom na výpověď svědkyně D. i závěry soudního znalce PhDr. B. a dospěl k závěru, že tyto důkazy vylučují „zlý úmysl“ ze strany obviněné.
Námitka nejvyšší státní zástupkyně směřovala proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že v dané věci provedenými důkazy nebyla prokázána „trvalost“ protiprávního jednání obviněné. S ohledem na výše uvedený závěr o absenci výrokové části usnesení odvolacího soudu nelze jednoznačně určit, jaký skutek vzal odvolací soud za prokázaný. Jednání obviněné popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu spočívalo v tom, že „ nejméně od měsíce června 2008, v bytě č. 124, v domě, v T. ulici, v B., dále dne 2. 7. a 3. 7. 2008 přivazovala k dětské postýlce nezletilého syna D. F. … “. Časové určení jednání obviněné tímto postrádá jasné ohraničení, resp. není možno přesně určit, v jakém časovém rozmezí ke škodlivému jednání vůči nezletilému synovi docházelo. Od daného se odvíjí i posouzení subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslu obviněné vedoucího k posuzovanému jednání. Na místě je pak posoudit s ohledem na určené časové rozmezí i to, zda se v daném případě nejedná o jiný trestný čin, např. trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
IV.
Na podkladě všech zmíněných důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009 . Podle §265k odst. 2 tr. řádu byla dále zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V tomto novém řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. řádu) věcí znovu zabývat, přitom s ohledem na účinnost nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. posoudí, v souladu s ustanovením §2 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., zda pro obviněnou není právní úprava podle nově přijatého trestního zákoníku příznivější.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata