ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.602.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 602/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 10 To 369/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 28/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 3 T 28/2013, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„ v době od 19:10 hodin do 19:30 hodin dne 23. října 2012 v T., ve společných prostorech panelového domu, v ulici T., se v přítomnosti dalších dvou, a to Š. K. a M. Č., postavil do cesty poškozenému D. H., a domáhal se na něm vydání uzavíratelného igelitového sáčku o rozměrech přibližně 5x3 cm, jež obsahoval sušené části rostlin, zřejmě marihuanu, který poškozený držel v ruce, když D. H. odmítl tento sáček vydat, řekl mu“jestli chceš odejít, dej mi to“, načež poškozený k němu napřáhl ruku, ve které sáček držel a obžalovaný mu sáček vytrhl z ruky, poté s ostatními muži z panelového domu odešel, když byl následně před panelovým domem poškozeným, jenž se domáhal vrácení sáčku, dostižen, řekl mu „mám ti jednu vrazit“, načež poškozený s dožadováním přestal, a obžalovaný odešel i se dvěma dalšími muži směrem do centra T. “.
Za popsané jednání byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 10 To 369/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Namítl, že poškozený D. H. nedržel legálně marihuanu, která byla v uzavíratelném igelitovém sáčku, neboť ji nezákonně zakoupil od J. Č. Nemohl ji proto vlastnit a nebyla jeho věcí. Ze znění skutkové podstaty trestného činu loupeže vyplývá, že pachatel musí užít násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zmocnění se cizí věci by pak mělo být vykládáno z pohledu oprávněné držby věci poškozeným. Omamná látka však dle jeho názoru nemohla být poškozeného věcí. Jelikož neútočil na věc poškozeného, nemohl se zmocnit cizí věci ani naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže. On věděl, že poškozený si byl u J. Č. pro marihuanu. Byl si vědom, že marihuana je omamnou látkou, a vytrhl ji poškozenému z ruky, aby ji mohl sám užít.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 10 To 369/2013, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. řádu vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že pro posuzovanou trestní věc je specifické, že předmětem trestného činu se stala věc, jejíž držení je v rozporu s právním předpisem, a to zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, který stanoví podmínky pro držení uvedených látek a vymezuje i okruh osob oprávněných vyrábět, držet a užívat je a nakládat s nimi. Obviněný v dovolání rozporuje, že by marihuana mohla být cizí věcí ve smyslu skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť její oprávněná držba je v zásadě vyloučena. Cizí věci však mohou být nejen ty, které může občan vlastnit, a pro jejich držbu má vytvořeny i zákonem předpokládané podmínky, ale mohou to být i věci, které nejsou vlastnictvím poškozeného, pokud je má poškozený ve své moci a nakládá s nimi jako s věcmi vlastními, byť na něho jejich vlastnictví ve skutečnosti nepřešlo a drží je protiprávně. Marihuana je věc, kterou občan běžně držet nemůže, tedy jde o věc spadající do kategorie res extra commercium, u kterých je však třeba dospět k závěru, že byť jsou takové věci vyloučeny z obchodování, tedy z legálního trhu, nelze uzavřít, že by taková věc nemohla poškozenému náležet. Existují totiž i jiné právní formy, které se blíží vlastnictví, kdy držitel věci s ní fakticky nakládá, aniž by byl oprávněným držitelem. Jde nejen o omamné látky, ale například o radioaktivní látky, nebezpečný biologický materiál, střelné zbraně bez příslušného povolení nebo zbraně zakázané, výbušniny apod. Pro pachatele je cizí věcí i věc, kterou poškozený nedrží v souladu s právním předpisem. Státní zástupkyně na závěr svého vyjádření konstatovala, že překážkou pro právní posouzení věci nebyla okolnost spočívající v charakteru předmětu útoku, jímž byla věc vyloučená z obchodování. Dovolání obviněného proto považovala za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů apod.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. 1, §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru poškozený D. H. nebyl oprávněn marihuanu držet, neútočil tedy na věc poškozeného a nemohl se tak zmocnit cizí věci.
Nejvyšší soud shledal, že tato námitka obviněného odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale je zjevně neopodstatněná.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se c i z í v ě c i. Tento trestný čin má dva objekty, jednak je to osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit . Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu se zmocnit se cizí věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci.
Pokusem trestného činu se podle §21 odst. 1 tr. zákoníku rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustí v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že právní kvalifikace trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje, aby se pachatel násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnil věci, která náleží poškozenému, ale musí se jednat o cizí věc ve vztahu právě k obviněnému. Tzn. že věc nemusí být ve vlastnictví poškozeného, ale podmínkou je, aby ji měl poškozený ve své moci a nakládal s ní jako s věcí vlastní. Takovouto věcí může být dokonce i věc, kterou poškozený nedrží v souladu s právním předpisem, jak to bylo v tomto konkrétním případě.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním názorem soudu druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv pouze jeho pokusu podle §21 odst. 1, jak jeho jednání kvalifikoval soud prvního stupně, neboť obviněný užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Odvolací soud však nemohl změnit právní kvalifikaci, neboť tomu bránilo ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu, když odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně si podal jen obviněný a taková změna by byla v neprospěch obviněného. Uvedené pochybení nemohl ze stejných důvodů napravit ani Nejvyšší soud, neboť v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného (§265p odst. 1 tr. řádu).
Je tak možno učinit závěr, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, se shora uvedenou výhradou právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak zcela přisvědčil závěrům, které vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, přičemž dovolací soud v něm neshledal žádné rozpory.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal