ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.841.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 841/2020-567
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání obviněné A. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 5 To 448/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 117/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 2 T 117/2018 byla obviněná A. B. uznána vinnou přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 15. 5. 2018 v době kolem 08:05 hod. v XY (v blízkosti ZŠ XY) poté, co byla strážníkem Městské policie XY, oblečeným ve služebním stejnokroji městské policie, A. R., služební číslo XY, vyzvána jako podezřelá ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kdy její pes měl znečistit prostranství u Základní školy XY, k prokázání totožnosti ve smyslu §12 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, tuto výzvu neuposlechla a v okamžiku, kdy byla R. upozorněna, že bude z důvodu neprokázání totožnosti předvedena na Policii ČR, místní oddělení XY, pokusila se z místa odejít, v čemž jí R. úchopem za ruku zabránil, na toto reagovala tak, že nejprve R. odstrčila od sebe a následně jej strhla na zem, kde do něj začala kopat, mlátit pěstmi a kousat, kdy její útoky směřovaly kopy do oblasti nohou a boků, dále jej škrábala do oblasti obličeje, snažila se ho chytit za genitálie a poté ho kousla do levé ruky, přičemž zranění si vyžádala pracovní neschopnost od 15. 5. 2018 do 29. 5. 2018, poškozený utrpěl povrchní čárkovité oděrky na kůži obličeje, pohmoždění kůže s oděrky na zadní ploše levé paže a zevní (palcové) straně levého předloktí, oděrky na předních plochách obou kolen“.
Za to byla obviněná podle §325 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí zároveň byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí pak soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, zastoupené Regionální pobočkou Praha, se sídlem Na Pernštýně 359/6, Praha 1, částku 1.409,30 Kč, a poškozené Městské policii Hlavního města Prahy, se sídlem Korunní 98, Praha 10, částku ve výši 8.020 Kč.
O odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 5 To 448/2019 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na něm i rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná A. B. následně dovoláním , v němž uplatnila důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla, že svým jednáním nenaplnila zákonné znaky trestného činu, který je jí kladen za vinu. Zdůraznila, že R. v okamžiku inkriminovaného incidentu nepožíval ochrany úřední osoby předjímané zákonem. Spouštěcím mechanismem jejich potyčky bylo právě jeho nevhodné chování, které postupně eskalovalo do podoby, kdy z jeho strany docházelo k překročení či zneužití pravomocí strážníka. Soudy po výtce dovolatelky „vytrhly její jednání z kontextu“. Nevypořádaly se se skutečností, že v daném případě existoval závažný deficit řádného výkonu těchto pravomocí poškozeným. Dostatečně neobjasnily povahu, obsah, formu a přiměřenost zásahu dotčené osoby. Podle dovolatelky nevyřešily otázku, zda R. nepřistoupil k použití donucovacích prostředků předčasně a zda ji dal vůbec možnost, aby mohla zareagovat na jeho výzvu k prokázání totožnosti bez toho, že by vůči ní bylo nutno použít fyzické síly. Pokud už fyzické síly k překonání jejího údajného odporu užito bylo, mělo být současně zkoumáno i to, jestli tato síla byla užita zdrženlivě, přiměřeně a s odpovídající intenzitou vzhledem k dané situaci. Dovolatelka zároveň klade akademickou otázku, zda lze vůbec aktivní násilný odpor občana vůči strážníkovi kriminalizovat tehdy, kdy sice skutková podstata trestného činu naplněna byla, ale odpor sám byl částečně vyvolán provokativním chováním úřední osoby, byl krátký, vykazoval jen malou intenzitu a v jeho důsledku nedošlo k žádnému ublížení na zdraví u zúčastněných osob. Tak tomu bylo právě v posuzovaném případě a věc tedy podle jejího mínění měla být řešena pouze v rovině správního práva. V uvedené souvislosti podotkla, že dvoutýdenní pracovní neschopnost R. byla neopodstatněná a vzhledem k povaze jeho drobných poranění nepřiměřeně dlouhá. Odmítla rovněž argument, že jde o strážníka s výborným hodnocením, který nikdy nebyl projednáván pro kázeňský přestupek. Sama považuje za významné, že dotyčný působí na oddělení Městské policie XY, které je medializováno pro incident, kdy jiný z tamních strážníků, ačkoli měl také vynikající hodnocení, bezdůvodně v době karanténních opatření napadl devatenáctiletou dívku, když řešil porušení zákazu shlukování se více než dvou lidí na jednom místě.
Závěrem dovolatelka znovu zopakovala, že se necítí být vinnou spácháním jakéhokoli trestného činu. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 5 To 448/2019, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 7. 2019 sp. zn. 2 T 117/2018 a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl zprošťujícím verdiktem podle §226 písm. b) tr. ř.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že obviněná v podstatě pouze zopakovala svou obhajobu uplatňovanou v předchozích fázích trestního řízení, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly dostatečně a především věcně správně. Již tento fakt ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu indikuje neopodstatněnost předloženého dovolání. Soudy podle názoru státního zástupce přesvědčivě vysvětlily, proč odmítly její argument, že poškozený strážník vůči ní jednal nepřiměřeně a nezákonně a nepožíval tedy ochrany úředních osob ve smyslu §325 odst. 1 tr. zákoníku. Zatímco R. postupoval plně v souladu se zákonem, obviněná naopak řádný výkon jeho pravomoci nerespektovala a dokonce ho v souvislosti s ním bezdůvodně fyzicky napadla. V tomto směru považuje státní zástupce skutková zjištění za jednoznačná. Žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy v daném případě neshledal. Podotkl, že soudy hodnotily důkazy v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a svá rozhodnutí také přezkoumatelně odůvodnily. Dovolací argumentace obviněné do značné míry vychází z vlastní představy o skutkovém ději, kdy se snaží prosadit verzi, že se stala obětí bezdůvodné šikany ze strany poškozeného. K ničemu takovému ale nedošlo. Z valné části pak odkázala na skutečnosti tvrzené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních, aniž by je přímo vtělila do textu dovolání, což je nepřípustné.
S ohledem na výše rekapitulované důvody proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předvídaný v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná A. B. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se obviněná opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Městský soud v Praze projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo vadou zakládající obviněnou deklarovaný druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše rozvedená výkladová východiska k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu valná část námitek obviněné neodpovídá. Ta sice formálně reklamovala nesprávné právní posouzení svého jednání jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku při údajné absenci objektu a objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, ovšem na podporu této výhrady implicitně prezentovala a prosazovala vlastní verzi skutkového děje, podle níž se naopak ona sama stala obětí bezdůvodné psychické šikany a následného nečekaného a brutálního fyzického napadení ze strany poškozeného R., jemuž se poté pouze pudově a ve strachu bránila. Ve skutečnosti tedy svůj mimořádný opravný prostředek založila na popírání skutkových závěrů soudů, domáhala se jejich zásadní revize ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítala vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnila primárně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 ani Městského soudu v Praze zatíženo nebylo. Nelze dovodit, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces. Nutno zdůraznit, že již obvodní soud se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, plně respektujícím kritéria stanovená v §125 odst. 1 tr. ř., věnoval analýze obsahu jednotlivých důkazů s maximální pečlivostí. S obhajobou obviněné, opakovanou i v nyní projednávaném dovolání, se vypořádal vyčerpávajícím způsobem, přičemž přesvědčivě a v souladu s pravidly formální logiky vysvětlil, na základě jakých skutečností měl její vinu stíhaným skutkem za prokázanou (k tomu viz bod 30 písemného vyhotovení rozsudku). Na v podstatě totožnou procesní (skutkovou) argumentaci pak v rámci následného přezkumu patřičně reagoval také městský soud a jestliže vůči zjištěnému skutkovému stavu věci a na něj navazujícím právním závěrům ohledně naplnění všech zákonných znaků přisouzeného trestného činu (a to včetně objektu, objektivní stránky a subjektivní stránky) neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil plně v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Dovolací senát tedy nesdílí přesvědčení obviněné, že dosavadní řízení a jeho výsledek byly projevem nepřípustné soudní libovůle.
Soudy zjištěný skutkový stav našel odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci. Není pochyb o tom, že poškozený strážník vůči obviněné v momentě incidentu vystupoval z pozice úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. ř., plnící úkoly při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku podle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, případně jiného zvláštního zákona (zde zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Obviněnou oslovil a jednal s ní zcela profesionálním a korektním způsobem, nicméně ta se s ním jednoduše odmítla o svém přestupku bavit. Ignorovala jeho zákonnou výzvu k prokázání totožnosti a hodlala místo opustit bez toho, aby ve vztahu ke svému předcházejícímu deliktnímu jednání projevila sebemenší sebereflexi, ochotu odstranit jeho následky (odklidit exkrement po svém psovi zanechaný na veřejném prostranství) nebo se podrobit odpovídající správní sankci. Ve snaze se jí vyhnout na strážníka bez zjevné příčiny poměrně brutálním způsobem fyzicky zaútočila, a to za použití hned několika kombinovaných a bezprostředně na sebe navazujících technik, počínaje stržením na zem přes kopání do oblasti nohou a boků, škrábání do obličeje a kousnutí do ruky až po pokus chytit ho za genitálie a tím mu způsobit další intenzivní bolest.
Právě posledně uvedená skutečnost měla zásadní význam i pro posouzení v podstatě jediné právně relevantní námitky obviněné, podle níž byl její skutek v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) zbytečně a nepřípustně kriminalizován. Tuto námitku ale Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, obecně vzato zajisté zpochybňovat nelze. To ale na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva nadále zůstává ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Jakkoli trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je pak nutno zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přitom přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, například podle zákona o přestupcích. Takovými výjimečnými okolnostmi nicméně agresivní jednání dovolatelky, spočívající nejprve ve verbální agresi vůči poškozenému a jeho následné razantní fyzické inzultaci, rozhodně charakterizováno nebylo.
Lze tedy uzavřít, že obviněná A. B. v dovolání uplatnila jednak námitky, které z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů postrádaly jakoukoli relevanci a současně je nebylo možno podřadit ani pod žádný jiný z důvodů uvedených v §265b tr. ř., a jednak výhradu, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neměla žádné opodstatnění. Důvodně tak nebyl uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož soud druhého stupně odvolání obviněné po právu zamítl podle §256 tr. ř. Na tomto základě pak Nejvyšší soud podané dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž takto rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 8. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu