ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.896.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 896/2012-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2012 dovolání, které podal obviněný T. K., rozený Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. 3 To 725/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 17/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný T. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2011 sp. zn. 1 T 17/2011 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku pro skutek popsaný ve výrokové části tohoto rozsudku. Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku mu za to byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v délce osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem O.-V., J., jako náhradu škody částku ve výši 1.300.615,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nezletilá, zastoupená matkou V. C. a otcem L. C., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem O.-V., J. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň byla obviněná Bc. H. K., podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 2. 2011 sp. zn. 2 ZT 455/2010 pro skutek v ní popsaný.
Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě odvolání, jež Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. 3 To 725/2011 ve vztahu k obviněnému zrušil v celé odsuzující části podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a zrušil i z podnětu odvolání státního zástupce výrok podle §229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k poškozené České průmyslové pojišťovně, O.-V. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako uživatel domu na ul. P., v O.-M. H., který byl na základě dohody se spoluvlastnicemi domu H. K. a D. K., povinen zajišťovat a provádět údržbu domu a pečovat o něj, v rozporu s prevenční povinností stanovenou v §415 občanského zákoníku nedbal potřebné opatrnosti, řádně a včas nezabezpečil odklizení sněhu a ledu ze střechy domu a neprovedl ani jiná opatření zamezující vzniku poranění kolemjdoucích osob či škody na majetku padajícím sněhem a ledem, následkem čehož dne 19. 2. 2010 v době kolem 13.00 hodin došlo k uvolnění zmrzlého sněhu z plechové střechy domu na ul. P., v O.-M. H. na chodník vedoucí podél domu, přičemž jeden z kusů spadl na poškozenou nezl., která zde procházela se svou matkou, v důsledku čehož poškozená utrpěla zlomeninu týlní kosti vlevo se zhmožděním lebních pokrývek, krvácení nad tvrdou plenu mozkovou z roztrženého žilního splavu, zhmoždění týlních a čelních laloků mozku, zhmoždění hrudníku se zhmožděním plic a srdce, krvácení pod pouzdro jater, pravé ledviny a sleziny, s nutností hospitalizace a obvyklou dobou léčení v trvání 2 – 3 měsíců, které pokračuje rehabilitací a rekonvalescencí .
Za to jej odsoudil podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem O.-V., J., škodu ve výši 1.300.615,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nezl., zastoupená matkou V. C. a otcem L. C., všichni bytem J. Š., O.-M. H., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státního zástupce zaměřené do zprošťujícího výroku týkajícího se obviněné Bc. H. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Tento rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v této věci za právní otázku zásadního významu považuje určení mezí potřebného stupně opatrnosti, kterou je možno požadovat ve smyslu §415 občanského zákoníku s ohledem na konkrétní časovou a místní situaci. Skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl podle jeho názoru nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde. Měřítkem pro stanovení mezí, co je možné po dovolateli ve smyslu §415 občanského zákoníku požadovat, jsou především okolnosti (vedle jiných) spočívající v tom, že k uvolnění sněhu či ledu na střeše došlo ojediněle a navíc z míst, na něž lze dohlédnout pouze z plošiny, která by byla k domu přistavována. Generální prevenční povinnost zakotvenou v §415 občanského zákoníku, jako povinnost každého si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí, není možno vnímat jako bezbřehou povinnost činit a předvídat vše a očekávat všechny možné způsoby vzniku škod, které by mohly v budoucnu vzniknout a činit veškerá objektivně možná opatření k jejich zamezení. Jde naopak nepochybně o běžnou míru opatrnosti, kterou je nutno vynakládat a kterou je možno rozumně požadovat vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci. V této souvislosti odkázal dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 68/2010, v němž soud shledal naplnění znaku trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009) při neopatrné a riskantní jízdě lyžaře. Při srovnání obou případů lze podle dovolatele zdůraznit diametrální odlišnost jejich zavinění. Lze se ztotožnit se závěry soudu o vině, zejména je-li opřena o existenci porušení Pravidel chování pro lyžaře a jejich porušení, byť se nejedná o právní předpis. Jde o porušení právní povinnosti předcházet vzniku škody podle §415 občanského zákoníku. V nyní posuzované trestní věci však žádná „pravidla pro odstraňování sněhu ze střech” neexistují a soud sám musí zohlednit všechny časové a místní okolnosti pro případ stanovení, co je v konkrétním případě běžnou a obvyklou mírou opatrnosti. Dovolatel podle svého tvrzení prováděl pravidelnou kontrolu střechy. Pokud se na střeše objevily rampouchy (příp. jiné hrozící nebezpečí), tyto bezprostředně odstraňoval, o čemž nevznikly v řízení pochybnosti. Bylo prokázáno, že před rozhodným zimním obdobím, v němž došlo k pádu sněhu ze střechy, byla střecha a zejména okapy opravovány a nikdy v minulosti k pádu sněhu či ledu ze střechy nedošlo. Navíc střechy a okapy v daném místě byly provedeny specifickým způsobem a zabraňovaly sesuvu sněhu ze střechy. Za těchto okolností je nutné zkoumat a dovodit, co více měl dovolatel učinit a zda jsou tyto požadavky běžně a obvykle kladeny i na jiné vlastníky nemovitostí. Při každém vzniku škody lze zpětně nalézt možnosti, jak by bylo možné škodě předejít, a nepochybně je tomu tak i v posuzovaném případě. Tento pohled však nemůže být podle dovolatele určujícím. Je potřeba vymezit hranice povinností, jak předcházet škodám, dále limity rozumných požadavků a běžné míry opatrnosti. Je přesvědčen, že pro předcházení vzniku škod neučinil o nic méně než jiní vlastníci či uživatelé nemovitostí a pád sněhu a následná škoda na zdraví byla jen výsledkem shody nešťastných událostí a náhod.
Dovolatel je rovněž přesvědčen, že soudy v daném případě nesprávně vyhodnotily princip subsidiarity trestní represe a ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by bylo možné dovodit porušení ustanovení §415 občanského zákoníku dovolatelem, je nepochybně namístě, aby škůdce poškozenou odškodnil. Soudy však nemohou dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu jen na základě samotného faktu, že nastala škoda na hodnotě chráněné trestním zákonem. Ústavní soud ve svých rozhodnutích dovodil, že vina pachatele může být ze strany soudu konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době spáchání trestného činu důvodně předpokládat, že se jedná o jednání trestné. To platí zejména za situace , kdy se závěr o protiprávním jednání pachatele a naplnění §224 odst. 1 tr. zák. (nyní §147 odst. 1 tr. zákoníku) zakládá na neurčitém ustanovení §415 občanského zákoníku. Je proto namístě zvlášť pečlivě zkoumat, zda lze usuzovat na nedbalostní jednání pachatele, konkrétně na rozpor jeho jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku (srov. III. ÚS 2278/07).
Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že projevil účinnou lítost nad zraněním poškozené a ani touto argumentací nehodlá nikterak snižovat jeho závažnost. Avšak tento fakt a následek nemůže být dostatečný pro závěr, že jednání dovolatele bylo natolik společensky škodlivé, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Princip subsidiarity trestní represe tak byl napadeným rozsudkem porušen, neboť postih prostředky trestního práva je ve věci zcela bez významu. Pokud by byla zjištěna odpovědnost dovolatele ve smyslu ustanovení §415 občanského zákoníku, je jeho majetková odpovědnost zcela zásadní a velmi výrazným způsobem ovlivní celý dovolatelův život i přesto, že samotná událost jej zasáhla již velmi výrazně.
Obviněný proto z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. 3 To 725/2011 a zároveň rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2011 sp. zn. 1 T 17/2011 a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat výlučně právní vady napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění není zásadně možné prostřednictvím tohoto, avšak ani jiného dovolacího důvodu zpochybňovat. Obviněný v dovolání uvedl, že si je takové skutečnosti vědom, a proto své dovolací námitky koncipoval tak, aby dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídaly.
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil právně relevantně, neboť namítl, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily. Obviněný byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví. Z hlediska subjektivní stránky tento poruchový trestný čin vyžaduje nedbalost. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nedbalost u obviněného je třeba definovat jako nedbalost vědomou podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Měřítkem nedbalosti je podle státní zástupkyně zachování určité míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší (zejména u určitých povolání nebo činností). Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy, které upravují příslušnou oblast. Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.
K námitce obviněného, že žádným zákonem nebo jiným předpisem nejsou stanovena pravidla pro údržbu střech v zimním období, státní zástupkyně uvedla, že tato námitka není důvodná. Jednání obviněného totiž nebylo právně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, tedy podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, ale pouze v základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě je na místě aplikovat obecná ustanovení o povinnostech občana v rámci tzv. generální prevence. Podle ustanovení §415 občanského zákoníku totiž platí, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a převzaté smluvně, ale i bez konkrétně stanoveného pravidla chování si počínat natolik obezřetně, aby jednáním nebo opomenutím nevznikla škoda jiným, ani jemu samému. Aplikace §415 občanského zákoníku přichází podle státní zástupkyně v úvahu tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Odpovědným podle občanského zákoníku nebude ten, kdo si v občanskoprávním styku počíná podle podmínek konkrétní situace natolik bedlivě, aby při tom nezpůsobil škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě nebo životním prostředí. Podle §415 občanského zákoníku je tedy každý povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit, či alespoň omezit, riziko vzniku škod na životě, zdraví, či majetku; uvedené ustanovení však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody.
Prevenční povinnost, kterou zákon v §415 občanského zákoníku ukládá každému, ve vztahu ke všem subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující nebo snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Obviněnému je třeba přisvědčit, že jeho prevenční povinnost ve smyslu §415 občanského zákoníku není možné vykládat jako povinnost počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil jakoukoli závadu způsobilou vyvolat škodu, jejíž příčina bude souviset se spravovanou nemovitostí. Takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze. Posuzovaný případ však vykazuje takové okolnosti, že opatření učiněná obviněným při péči o stav nemovitosti lze za zanedbání prevenční povinnosti vedoucí k poškození zdraví nezletilé poškozené považovat. Časové a místní situaci odpovídala vyšší míra opatrnosti, kterou bylo možné na obviněném spravedlivě požadovat. Obviněný si nepočínal s dostatečnou pozorností, ohleduplností a předvídavostí, kterou měl s ohledem na roční dobu, počasí i předchozí upozornění zachovat. Jednání obviněného lze podle státní zástupkyně objektivně posoudit jako nezodpovědné s tím, že si musel být vědom toho, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Byla tak u něj splněna obě kritéria – subjektivní i objektivní pro vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti, která je požadována z hlediska přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §415 občanského zákoníku.
V souvislosti s tím poukazuje státní zástupkyně zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde je uvedeno, že předmětného dne se v okapním žlabu nacházel led, který byl spojen ve spodní části krytiny, přičemž se jednalo o souvislou zledovatělou vrstvu až po okraj žlabu, přičemž uvedená okolnost přímo vyplývala z provedené fotodokumentace, která byla pořízena při ohledání místa činu. Odvolací soud naznal, že led musel být vidět z protějšího chodníku, ale zřetelně rozeznatelný byl ledový příkrov na okapním žlabu. Uvedený stav měl obviněného vést k přiměřeným opatřením, která by hrozícímu pádu ledu nebo zmrzlého sněhu zabránila, aby nedošlo ke zranění osob procházejících pod střechou jeho nemovitosti. Uvedený požadavek byl o to zásadnější, neboť kolem domu spravovaného obviněným vedl chodník a byl v něm také obchod. Obviněný proto musel počítat s frekventovaným výskytem osob před svou nemovitostí. Velmi významnou roli u zavinění obviněného hraje výpověď prodavačky v předmětném domě K. S., která uvedla, že opakovaně slyšela pády „něčeho“ ze střechy a samotného obviněného na to upozorňovala. Správně pak soudy obou stupňů vycházely podle názoru státní zástupkyně i z výpovědi svědka M. B., který uvedl, že s ohledem na klimatické podmínky řešil v nemovitosti na téže ulici problémy s možným pádem ledu a sněhu ze střechy a s obviněným se o těchto problémech bavil a sděloval mu, že k odstranění převisů na střeše musel několikrát volat hasiče. Obviněný uvedl, že situaci bude řešit. Nicméně poté, co se dozvěděl cenu zákroku hasičů, zdála se mu příliš drahá a o pomoc hasiče nepožádal.
Mezi opomenutím obviněného a úrazem nezletilé poškozené je jednoznačně příčinná souvislost, neboť pokud by obviněný odpovídajícím způsobem reagoval na nepřízeň klimatických podmínek v zimním období poté, co byl upozorněn na to, že ze střechy „něco padá“, nemuselo k takovým následkům dojít.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného navrhla, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť trestné jednání obviněného bylo Krajským soudem v Ostravě správně právně posouzeno. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. 3 To 725/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, a bude tak potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Pro naplnění této skutkové podstaty je vyžadováno naplnění zavinění ve formě nedbalosti, a to buď nedbalosti vědomé, kdy pachatel podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, anebo nedbalosti nevědomé podle písm. b) téhož ustanovení, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Pro shledání zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti obviněného je třeba vyhodnotit, zda při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem zachoval potřebnou míru opatrnosti sestávající se z objektivního a subjektivního hlediska, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko vyžaduje od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (např. o bezpečnosti práce, o pravidlech silničního provozu a pod.), technických norem či zvláštních uznávaných pravidel. Není-li upravena v žádném právním předpise, vychází se zpravidla z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. Vědomá nedbalost musí být dána též se zřetelem na osobu pachatele a na konkrétní okolnosti případu jím vnímané nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko). Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí.
Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného o nedostatečném posouzení míry nutné opatrnosti pro možný závěr o porušení prevenční povinnosti podle §415 občanského zákoníku a nesprávném zohlednění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio jsou obsahem obhajoby dovolatele, jíž uplatňoval po celou dobu předmětného trestního řízení. Především odvolací soud pak zohlednil veškeré rozhodné okolnosti, když jednání obviněného narozdíl od právní kvalifikace skutku učiněné nalézacím soudem, jako kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku při naplnění znaku porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona, posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle odstavce 1 téhož ustanovení. Odvolací soud naznal, že za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené zákonem ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku nelze považovat porušení povinnosti vyplývající z jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek těžkou újmu na lidském zdraví a mezi tímto porušením a následkem trestného činu musí být dána příčinná souvislost. Porušení obecné prevenční povinnosti předcházet škodám podle §415 občanského zákoníku však tyto podmínky nesplňuje a v daném případě tak byl přičten rozhodný kvalifikační moment duplicitně a pro obviněného nepřiměřeně přísně.
V uvolnění zmrzlého sněhu spatřoval důsledek porušení prevenční povinnosti stanovené v §415 občanského zákoníku obviněným již nalézací soud, když v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil, že povinností obviněného, jež na sebe převzal, bylo pravidelně a řádně zajišťovat a provádět údržbu domu a pečovat o něj. Součástí této péče bylo i zabezpečení odklizení sněhu a ledu ze střechy domu, což obviněný neučinil. S ohledem na teplotní a sněhové podmínky během zimy 2010 (velké množství sněhu přetrvávajícího asi 2, 5 měsíce před událostí, orientace domu na ul. P. na sever, kde sníh déle vydrží s ohledem na nedostatek slunečního svitu, výkyvy teplot) obviněný, jak sám uvedl, plošinu nikdy nezajišťoval, bariéry na chodník nikdy nedával, nikdy nevolal hasiče na údržbu střechy, nikdy nečistil žlab z důvodu, že to nikdy podle něj nebylo potřeba, protože se v minulosti nic takového nestalo. Z toho podle nalézacího soudu plyne, že obviněný si nepočínal s dostatečnou pozorností, ohleduplností a předvídatelností, aby možné újmě na zdraví nezletilé poškozené předešel, a to i s přihlédnutím ke konkrétní časové a místní situaci, obzvláště když je střecha umístěná nad chodníkem frekventované ulice se zvýšeným výskytem i pohybem osob i s ohledem na umístěný vchod do pekárny. Jeho povinností proto bylo věnovat zvýšenou pozornost nejen situaci na chodníku a případným převisům a rampouchům visícím ze střechy, ale i situaci přímo na střeše, kdy za obdobného počasí často dochází k sesuvům sněhu a situace vyžadovala časté provádění kontrol, jež obviněný nevykonával, neboť v opačném případě by musel z vikýřového okénka vidět, že na střeše je nejen sníh, který s ohledem na tání hrozil svým sesuvem, ale i plný žlab ledu, jenž potřebuje vyčistit. Z druhé strany chodníku mohl vidět i sníh pod žlabem na římse. I přes upozornění prodavačky z pekárny, že ze střechy něco padá, což již samo o sobě mělo ze strany obviněného vést k bezpečnostním opatřením za účelem snížení případného rizika do doby zajištění a odstranění sněhu a ledu ze střechy, neumístil před dům prozatímní upozornění na možnost nebezpečí například ve formě nápisu případně zábranami. K vyloučení odpovědnosti za protiprávní jednání obviněného pak nemůže vést ani skutečnost, že nikdy v minulosti se nic takového nestalo a obviněný spoléhal na fakt, že nadokapní žlaby padající sníh zadrží.
Soud prvého stupně tak uzavřel, že obecně vymezená prevenční povinnost předcházet škodám plynoucí z ustanovení §415 občanského zákoníku (konkrétně spočívající v povinnosti majitele nemovitosti nebo jím pověřené osoby řádně pečovat o tyto nemovitosti a zajišťovat jejich údržbu především v zimních měsících např. odklízením sněhu a ledu ze střechy domu) je možné považovat za důležitou povinnost uloženou podle zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví, příp. i smrti pod střechou jdoucích osob.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu v tom, že obviněný nedostatečně zachoval potřebný stupeň bedlivosti (opatrnosti), který lze po něm rozumově požadovat vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci a který – objektivně posuzován – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku, a zároveň přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2011 a sp. zn. 25 Cdo 374/2008. Odvolací soud poukázal na okolnosti, které měly a musely vést obviněného navíc ke zvýšené míře opatrnosti (rušnost ulice, kde stojí předmětný dům a v něm umístěná prodejna s velkým počtem zákazníků, navíc se nejedná např. o budovu skladiště v málo frekventované lokalitě apod.). Z provedených důkazů, na něž v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konkrétně odkazuje, jednoznačně vyplývá, že si obviněný před inkriminovanou událostí byl vědom nebezpečí spočívajícího v pádu ledu či sněhu na chodník ze střechy, když při kontrole střechy dne 19. 2. 2010 kolem 6:00 hod musel vidět z vikýře souvislou zledovatělou vrstvu sahající až po okraj okapního žlabu, kdy led byl spojen ve spodní části krytiny. Tento ledový příkrov na okapním žlabu bylo možné spatřit i z protějšího chodníku. Vzhledem ke klimatickým podmínkám nebylo možné, aby se led nad okapním žlabem vytvořil během krátké doby, jak namítal obviněný, a již v tuto dobu takto objektivně existující stav střechy měl a musel vést obviněného k přiměřeným opatřením zabraňujícím hrozícímu potencionálnímu pádu ledu či zmrzlého sněhu a následnému možnému zranění osob. Nadto jej na opakované pády „něčeho” upozornila i svědkyně S., která je sama ve své prodejně umístěné v domě slyšela. Není možné se ztotožnit s obhajobou obviněného spočívající v tom, že již více pro zabránění pádu sněhu ze střechy učinit nemohl, neboť svědek M. B. potvrdil rozhovor s obviněným, při níž mu sdělil, že sám pro odstranění převisů na střeše na svém domě taktéž v ul. P. musel několikrát volat hasiče. Obviněný mu na to odvětil, že to bude řešit. Takže si byl nepochybně hrozícího nebezpečí vědom, avšak po zjištění ceny zákroku hasičů, jež se mu zdála příliš drahá, od jejich pomoci upustil. V jeho neprospěch dále svědčí i to, že nevyužil možnosti bez větších problémů zajistit bezpečnost chodců procházejících kolem domu po chodníku velmi jednoduchým opatřením – ohrazením ohroženého úseku chodníku bezpečnostní páskou např. i s upozorněním na možnost padajícího sněhu či ledu ze střechy, což je běžný způsob upozornění v obdobných situacích na území celého města.
Z uvedeného je patrné, že oba soudy velmi pečlivě zkoumaly jednak objektivní vymezení potřebné míry opatrnosti, kdy odvolací soud ji správně shledal v porušení generální prevenční povinnosti zakotvené v ustanovení §415 občanského zákoníku, podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, jež je chápána jako stanovená a ve společnosti uznávaná míra potřebné opatrnosti k zamezení vzniku škody obecně. Náležitě zohlednily polohu domu na ul. P., která se nachází na rušné a frekventované ulici, kdy v této budově je současně umístěna provozovna pekařství B., s čímž je spojen ještě zvýšený pohyb osob. Pečlivě analyzovaly počasí a teplotní rozdíly, kdy v noci mrzlo a přes den docházelo vlivem oteplení k tání sněhu a ledu, takže bylo zvýšené riziko, že námraza na střeše předmětného domu vzniklá v noci se přes den ze střechy domu uvolní a může tak vzniknout škoda na majetku či zdraví osob. V této souvislosti také zohlednily nutnost zvýšených kontrol střechy, které měl provádět obviněný, jež byly podle nich prováděny nedostatečně i přes tvrzení dovolatele, že v den pádu sněhu 19. 2. 2010 střechu kontroloval kolem 6:00 hodiny ranní z vikýře, neboť podle skutkových zjištění nalézacího soudu by musel vidět zledovatělou vrstvu sněhu v okapním žlabu, kterou bylo možno zahlédnout i z protějšího chodníku. Za stávající situace byl obviněný povinen provádět častější a důkladnější kontroly střechy, zejména pokud byl upozorněn prodavačkou z pekařství svědkyní S., že slyšela „něco” padat ze střechy a byl seznámen svědkem M. B. s tím, že v domě na téže ulici tento svědek opakovaně k zajištění bezpečnosti a odstranění zamrzlého sněhu ze střechy musel volat hasiče. Není proto pravdivé tvrzení dovolatele, že by k uvolnění zmrzlého sněhu došlo z míst, na než bylo možné dohlédnout jen z přistavené plošiny, jejíž zajištění obviněný považuje za nadstandardní míru opatrnosti, jež po něm není možno požadovat za situace, že k uvolnění zmrazků došlo ojediněle. Taktéž se odvolací soud zabýval možností, jak mohl dovolatel konkrétně předejít vzniku škody pádem sněhu ze střechy v porovnání s obvyklou činností jiných vlastníků či správců nemovitostí v zimě, a správně naznal, že obviněný na chodník například neumístil výstrahu s upozorněním možného uvolnění a pádu sněhu ze střechy, případně nepostavil zábrany či jiné ohrazení daného chodníku, což je třeba považovat za zcela běžnou a řádnou prevenci v porovnání s ostatními obdobnými případy.
Pakliže se obviněný dovolává usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 68/2010, publikovaného pod č. 55/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, je nutno konstatovat, že i v této věci nebylo jednání obviněného posouzeno podle odst. 2 §147 tr. zákoníku jako porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem, avšak jako základní skutková podstata přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Jak bylo shora naznačeno, nevyžaduje se, a je v rozporu se smyslem právní úpravy, aby pro každý případ či životní situaci existovaly určitá pravidla upravená v písemném kodexu, jakými jsou kupříkladu i Pravidla chování pro lyžaře a jejich porušení, pomocí nichž obviněný s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu argumentoval, že v jeho případě žádná pravidla pro odstraňování sněhu neexistují a soudy tak při obecně formulované povinnosti předcházet škodám podle §415 občanského zákoníku nedostatečně posoudily všechny časové a místní okolnosti případu. Jak vyplývá z výše uvedeného, oba soudy zjistily veškeré nezbytné okolnosti objektivního a subjektivního charakteru vztahujících se k určení mezí potřebné opatrnosti obviněného, z nichž se dalo spolehlivě dovodit, že dovolatel bez přiměřených důvodů spoléhal, že hrozící zranění osoby jdoucí pod střechou domu na ul. P. nezpůsobí, ačkoliv věděl, že tento následek může nastat, a tyto okolnosti patřičně aplikovaly na konkrétní případ dovolatele.
Současně Nejvyšší soud konstatuje, že popsaný následek – zranění nezletilé poškozené spočívající ve zlomenině týlní kosti vlevo se zhmožděním lebních pokrývek, krvácení nad tvrdou plenu mozkovou z roztrženého žilního splavu, zhmoždění týlních a čelních laloků mozku, zhmoždění hrudníku se zhmožděním plic a srdce, krvácení pod pouzdro jater, pravé ledviny a sleziny, s nutností hospitalizace a obvyklou dobou léčení v trvání 2 – 3 měsíců, které pokračuje rehabilitací a rekonvalescencí, nastal v bezprostřední souvislosti s jednáním dovolatele, jež nedostatečnou péčí o jím spravovanou nemovitost popsanou ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu zanedbal a porušil povinnost uloženou mu §415 občanského zákoníku.
Další námitkou dovolatele subsumovatelnou pod uplatněný dovolací důvod bylo jeho tvrzení, že soudy nemohly dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu jen na základě toho, že nastala škoda na hodnotě chráněné trestním zákoníkem a měly proto uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, když postih prostředky trestního práva je v posuzované věci zcela bez významu.
Zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I. , §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti zdraví, kdy dochází k nedbalostnímu zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana lidského zdraví. Oba soudy nižších stupňů zvlášť pečlivě zkoumaly, zda lze usuzovat na nedbalostní jednání pachatele, konkrétně na rozpor jeho jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku, což je nezbytné, zakládá-li soud naplnění §224 odst. 1 tr. zák. (resp. §147 odst. 1 tr. zákoníku) protiprávním jednáním pachatele o generální prevenční klauzuli, tj. na neurčitém ustanovení §415 občanského zákoníku, jak shrnul Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07, na nějž odkázal dovolatel. Oba soudy rovněž bezezbytku splnily požadavek Ústavního soudu na odůvodnění jejich rozhodnutí vztahující se k zavinění, na něž jsou kladeny zvýšené nároky, neboť musí vzít v potaz veškeré okolnosti případu, zejména je-li základem zavinění porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 občanského zákoníku.
V projednávaném případě obviněného T. K. se tak rozhodně nejednalo o situaci, že tento obviněný nemohl v souvislosti s jeho postavením a povinnostmi předpokládat, že v konečném důsledku nemůže dojít k újmě na zdraví osoby, na kterou může ze střechy domu spravovaného obviněným spadnout masa zmrzlého sněhu. Současně mu alespoň rámcově muselo být jasné, že pokud by k takovému následku došlo, mohla by nastoupit jeho trestní odpovědnost, jelikož je všeobecně známo, že pokud někdo jinému způsobí újmu na zdraví a je za to odpovědný, je zároveň i trestně postižitelný. Nebylo zde tudíž ani z těchto důvodů možné aplikovat princip „ultima ratio“, jak byl vyjádřen v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07, kdy došlo k odsouzení stěžovatelky pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., přičemž obecné soudy se při odůvodnění svých rozhodnutí nedostatečně vypořádaly se zaviněním obviněné ve formě nedbalosti, jakož i s příčinnou souvislostí jejího jednání ve vztahu k nastalému následku. Zde se zjevně o takový případ nejednalo.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s výsledným právním hodnocením jednání obviněného učiněným soudem druhého stupně ztotožnil, pokud v něm shledal naplnění skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného T. K., rozeného Š., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a to v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2012
Předsedseda senátu:
JUDr. František H r a b e c