ECLI:CZ:NS:2004:4.TDO.951.2004.1
sp. zn. 4 Tdo 951/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. listopadu 2004 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné A. R. a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2004, čj. 7 To 174/2003-278, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 4/2003, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné A. R. se odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2003, čj. 43 T 4/2003-215, byla obviněná A. R. uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě (zkráceně), že dne 2. 7. 2002 kolem 01.30 hod. v P., E. ul., před nočním klubem „K. b.“, fyzicky napadla z nezjištěné příčiny vyhazovacím nožem zvaným „motýlek“ poškozeného E. S. a způsobila mu řeznou ránu délky asi 10 cm vpředu na krku, bodnou ránu v levé srdeční krajině s bodným poraněním osrdečníku a levé srdeční komory a bodnou ránu břicha v oblasti pupku, v důsledku čehož musel být poškozený převezen do nemocnice a tam okamžitě operován. Za to jí byl uložen podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to vyhazovacího nože zv. „motýlek“.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2003, čj. 7 To 88/03-233, byl k odvolání obviněné shora citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. Ten pak rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, čj. 43 T 4/2003-246, uznal obviněnou A. R. vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tak, že „dne 2. 7. 2002 kolem 01.30 hod. v P., E. ul. před nočním klubem „K. b.“, fyzicky napadla z nezjištěné příčiny vyhazovacím nožem zvaným „motýlek“ poškozeného E. S., trvale bytem S. r., K., ul. P., svým jednáním mu způsobila řeznou ránu vpředu a vpravo na krku délky asi 10 cm pronikající ke štítné chrupavce bez postižení velkých krčních cév a nervů, bodnou ránu s vbodem délky asi 1,5 cm v levé srdeční krajině ve výši 4. - 5. žebra při hrudní kosti s bodným poraněním osrdečníku a levé srdeční komory a bodnou ránu s vbodem v oblasti pupku délky asi 2 cm nepronikající do dutiny břišní, přičemž v důsledku zranění byl poškozený poté okamžitě převezen do FN K. V., kde byl následně operován“. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. a za použití §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků, za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněné uloženo, aby se po stanovenou zkušební dobu dostavovala nejčastěji jedenkrát měsíčně k probačnímu pracovníkovi Městského soudu v Praze. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. jí byl uložen trest propadnutí věci - vyhazovacího nože, tzv. „motýlka“.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2004, čj. 7 To 174/2003-278, rozhodl o odvoláních městského státního zástupce v Praze a obviněné proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. z podnětu odvolání městského státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za jednání doslovně se shodující se skutkovou větou, uvedenou v napadeném rozsudku městského soudu, uznal obviněnou A. R. vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. ji byl uložen trest propadnutí věci, vyhazovacího nože, tzv. „motýlka“. Odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Pro úplnost je třeba zmínit, že souběžně s touto trestní věcí probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 131/2003 trestní řízení proti obviněnému E. S., stíhanému pro pokus trestného činu znásilnění. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 11. října 2002, čj. 2 T 131/2002-161, byl obviněný E. S. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 k §241 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 2. 7. 2002 kolem 01.30 hod. v P., vyšel ze vstupních dveří klubu K. za poškozenou A. R., měl částečně stažené kraťasy a obnažený ztopořený pohlavní úd, přičemž v okamžiku, kdy se poškozená otočila, uviděla jej a chtěla odejít, strčil jí pravou rukou do levého ramene směrem ze schůdků, pod schůdky chytil poškozenou za vlasy a strhl ji na zem se zjevným úmyslem donutit ji k souloži, na což poškozená reagovala tak, že se bránila, vytáhla z kapsy kalhot nůž - tzv. motýlek a tímto obžalovaného několikrát bodla do oblasti pupku, osrdečníku a přední strany krku, takže v důsledku zranění obžalovaného k dokonání činu nedošlo. Za to byl podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003, čj. 9 To 51/2003-181, byl na podkladě odvolání obviněného tento rozsudek sice zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, avšak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. května 2003, čj. 2 T 131/2002-190, byl obviněný E. S. opět uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 k §241 odst. 1 tr. zák. na výše popsaném skutkovém základě a odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let. Následným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, čj. 9 To 303/2003-210, byl však obviněný E. S. podle §226 písm. a) tr. ř. pravomocně zproštěn obžaloby.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2004, čj. 7 To 174/2003-278, podaly dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněná.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněné A. R. s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozsudkem odvolacího soudu byl obviněné A. R. uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Nesouhlasí především s aplikací ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. jak to učinil Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku. Na odůvodnění svého stanoviska uvedla, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu se uplatní pouze tehdy, nedosahuje-li pokus v konkrétním případě takového stupně společenské nebezpečnosti, jakému odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená na dokonaný trestný čin. Aplikace §40 odst. 2 tr. zák. není vázána na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá mimořádné snížení trestu odnětí svobody v případě ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit jak vysoký trest odnětí svobody je schopen splnit účel trestu a jaká výměra tohoto trestu by již byla pro pachatele pokusu trestného činu nepřiměřeně přísná. Nejvyšší státní zástupkyně vzhledem k uvedenému namítla nesprávné použití §40 odst. 2 tr. zák., zejména pokud vrchní soud argumentoval nízkým věkem obviněné A. R. (v době spáchání činu jí bylo 19 let), jejími dobrými resocializačními předpoklady a skutečností, že trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. dospěl pouze do stádia pokusu a nedošlo tak k fatálnímu následku.
Odkazy odvolacího soudu na nízký věk obviněné a dobré předpoklady její resocializace by se podle názoru dovolatelky tak mohly promítnout teoreticky při aplikaci §40 odst. 1 tr. zák., nemají však opodstatnění při odůvodnění postupu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně upozornila na skutečnost, že obviněná se trestného činu dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení za jiný úmyslný trestný čin. Nejvyšší státní zástupkyně rovněž odmítá argumentaci odvolacího soudu, že nedošlo k fatálnímu následku, což jej také vedlo k úvaze o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 2 tr. zák. K tomu uvádí, že s ohledem na charakter použitého nože, intenzitu útoku a zasažené lokality těla poškozeného, pouze dílem náhody nenastala smrt poškozeného okamžitě po útoku (zejména následkem bodného poranění osrdečníku a levé komory srdeční a řezné rány délky 10 cm vpředu a vpravo na krku) a k záchraně jeho života došlo pouze díky včasné a kvalifikované lékařské pomoci.
Nejvyšší státní zástupkyně dále upozornila na to, že popis skutku v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze není popisem pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a odpovídá právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že soud vzal za prokázané, že obviněná po objektivní i subjektivní stránce naplnila všechny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., když jednala minimálně v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit, přičemž pouze díky včasnému odbornému lékařskému zákroku k tomuto následku nedošlo. I přesto, že skutek je ve výroku soudu popsán nedostatečně, je zřejmé, že soud učinil příslušná skutková zjištění a vadný popis skutku ve výroku rozsudku sám o sobě nepředstavuje porušení hmotného práva, nýbrž porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku.
S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 7 To 174/2003, ve výroku o trestu odnětí svobody a dále zrušil i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a následně postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl v souladu s petitem dovolání a obviněná by již vykonávala trest odnětí svobody uložený zrušeným výrokem o trestu odnětí svobody, navrhla nejvyšší státní zástupkyně rozhodnout ve smyslu ustanovení §265l odst. 4 tr. ř., že se obviněná A. R. bere do vazby.
Obviněná A. R. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V té souvislosti poukázala na chybné hodnocení dvou verzí incidentu mezi ní jako obviněnou a poškozeným E. S. Napadenému rozhodnutí vytkla, že soud při srovnání obou verzí skutkového děje z neznámých důvodů uvěřil výkladu poškozeného. Dovolatelka má dále za to, že kdyby Obvodní soud pro Prahu 4 ctil ustanovení §20 tr. ř. a nerozdělil tento případ do dvou samostatných trestních řízení, nemohla by být odsouzena. Toto mělo podle jejího názoru ten důsledek, že v obou případech byla hlavním důkazem proti obviněné výpověď poškozeného. Dovolatelka považuje právní kvalifikaci jejího jednání, uvedeného v napadeném rozhodnutí jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., za nesprávnou. Ve svém dovolání odkazuje též na reportáž „Na ostří nože“, kterou odvysílala dne 18. 4. 2004 TV Nova v pořadu „Na vlastní oči“, v němž se k předmětné věci vyjádřili hlavní protagonisté a požaduje, aby dovolací soud při rozhodování o jejím dovolání zohlednil jak vyjádření poškozeného E. S. učiněné v citované reportáži, tak i vyjádření předsedy senátu soudu prvního stupně, který měl zpochybnit právní kvalifikaci jejího jednání. Obviněná dále cituje z dovolání nejvyšší státní zástupkyně část, v níž sama uvádí, že popis skutku v napadeném rozsudku vrchního soudu není popisem pokusu trestného činu vraždy a odpovídá právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Podle názoru dovolatelky soud vyhodnotil účelově v její neprospěch všechny okolnosti, které bylo možno vykládat jak v její prospěch, tak v neprospěch a porušil tak zásadu in dubio pro reo. Požádala, aby dovolací soud zjištěné skutečnosti nově vyhodnotil a za předpokladu, že by opětovně přijal základní verzi poškozeného, přihlédl k omezení osobní svobody obviněné poškozeným a na základě toho posoudil, zda nejednala v situaci krajní nouze podle ustanovení §14 tr. zák., případně uvážil, zda její rozhodnutí postavit se na odpor poškozenému, nemělo povahu nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. V závěru svého dovolání pak obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud ČR buď uložil obecným soudům vyrovnat se znovu se srovnáním obou verzí incidentu a rozhodnout pak o vině a trestu, nebo aby přímo uznal její jednání za nutnou obranu ve smyslu ustanovení §13 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že veškeré její námitky mají svůj základ ve výtce chybného hodnocení důkazů soudem a její shora citované námitky tak primárně představují polemiku se skutkovými zjištěními soudu a s hodnocením důkazů a až v návaznosti na jiný skutkový stav, resp. změnu skutkového stavu zjištěného soudem, se obviněná domáhá i změny právní kvalifikace svého jednání, a to právního závěru, že jednala v nutné obraně či krajní nouzi, přičemž součástí skutkového stavu zjištěného soudem nejsou zjištění odpovídající skutkovým okolnostem, které by naplňovaly tyto zákonné znaky. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sice z pohledu dovolání obviněné A. R. trpí určitými nedostatky (porušení ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.), netrpí však žádnou vadou, kterou by byl naplněn jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Naopak obviněná ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně opakovala důvody, které ji vedly k podání vlastního dovolání. V případě, že by se ztotožnila s právní kvalifikací činu a uloženým trestem, pak by trvala na správnosti aplikace §40 odst. 2 tr. zák. Dále namítla, že nejvyšší státní zástupkyně při vyhodnocení rozsudku Vrchního soudu v Praze nepostupovala nestranně, když sice konstatovala zjevnou vadu rozsudku, kterou je rozpor mezi popisem skutkové podstaty a právní kvalifikací ve spojení s neobjasněním důvodu použití dané právní kvalifikace, ale tuto vadu nenapadla, neboť se jedná o vadu, svědčící v její prospěch. Naopak však vadu úvahy soudu o nepřiměřenosti spodní hranice trestu použila jako důvod k napadení rozsudku dovoláním v její neprospěch. Navrhla proto, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné A. R. je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že její dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněná v dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad obviněné ke způsobu hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady směřovaly především vůči chybnému hodnocení dvou verzí incidentu mezi obviněnou a poškozeným E. S., když soudu vytýká, že z neznámých důvodů uvěřil výkladu poškozeného a účelově vyhodnotil v její neprospěch všechny okolnosti, které bylo možno vykládat jak v její prospěch tak neprospěch, čímž porušil zásadu „in dubio pro reo“. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněná zpochybnila správnost skutkových zjištění, která učinil městský soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
K námitce obviněné, že Obvodní soud pro Prahu 4 měl postupovat podle ustanovení §20 tr. ř. a vést společné řízení v této trestní věci a trestní věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 2 T 131/2002, je třeba uvést, že projednávané trestné činy spolu nesouvisí tak jak má na mysli uváděné ustanovení. Společné řízení podle cit. ustanovení předpokládá existenci souvislosti trestných věcí subjektivní, tj. v osobě, kdy se téže osobě klade za vinu více trestných činů (vícečinný souběh) anebo objektivní, tj. ve věci, kdy trestné činy více osob spolu vzájemně souvisí (např. spolupachatelství ve smyslu §9 tr. zák., účastenství podle §10 tr. zák. nebo jiná forma trestné součinnosti), případně existenci obou zmíněných souvislostí. V projednávaném případě se však nejedná o žádný z uvedených případů, a proto nebylo možné vést společné řízení, neboť poškozený by v tomtéž řízení musel zároveň vystupovat v procesním postavení obviněného a obviněná zároveň v procesním postavení poškozené, což je jednak nepřípustné a navíc je i v rozporu se smyslem citovaného ustanovení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněné je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolací soudu se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného úmyslně usmrtí, jehož se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo.
Skutková zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně, převzatá do skutkové věty dovoláním napadeného rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění tohoto rozhodnutí, obsahují dostatek takových okolností, které vyjadřují zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. Tato zjištění vyjadřují vedle jednání obviněné, která napadla vyhazovacím nožem zvaným „motýlek“ poškozeného tak, že mu způsobila řeznou ránu vpředu a vpravo na krku délky asi 10 cm pronikající ke štítné chrupavce bez postižení velkých krčních cév a nervů, bodnou ránu s vbodem délky asi 1,5 cm v levé srdeční krajině ve výši 4. – 5. žebra při hrudní kosti s bodným poraněním osrdečníku a levé komory srdeční a bodnou ránu s vbodem v oblasti pupku délky asi 2 cm nepronikající do dutiny břišní, též následek spočívající v tom, že v důsledku útoku obviněné poškozený utrpěl zranění, která jej bezprostředně ohrozila na životě, přičemž k jeho smrti nedošlo díky včasné a kvalifikované medicínské pomoci. Vadou jistě je, že v tzv. skutkové větě dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nejsou výstižněji uvedena skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud má však za to, že jde jen o méně významnou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku, neboť z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že Vrchní soud v Praze zjistil okolnosti nutné k posouzení subjektivní stránky trestného činu, tedy že obviněná vedla značný útok nebezpečným nástrojem – nožem zvaným „motýlek“, který patří mezi zbraně útočné a zákeřné, a to do oblasti těla, kde se nachází životně důležité orgány, přičemž došlo k reálnému ohrožení života poškozeného. Výše popsaný způsob útoku, který nebyl reprezentován pouze jedním bodnutím nevelké intenzity, do lokality, kde jsou uloženy životně důležité orgány, svědčí o přítomnosti nejen vědomostní, ale i volní složky nepřímého úmyslu obžalované (§4 písm. b/ tr. zák.) poškozeného usmrtit. Přestože nebyl zjištěn motiv jednání obviněné, oba soudy správně uzavřely, že se nejednalo o obranu obviněné před hrozícím znásilněním.
Námitky obviněné zpochybňující subjektivní stránku trestného činu proto nemohly obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Použila-li obviněná nůž, musela vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže použila útočného nože tzv. „motýlka“ a s velkou intenzitou opakovaně vedla útok do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, rozhodla se jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že své jednání realizovala se znalostí věci a v době útoku si musela být vědoma toho, že poškozenému může smrt způsobit a nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musela představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který mohl nastat.
Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (viz č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému tak správně dospěl k závěru o srozumění obviněné se smrtí poškozeného, a nemohl přisvědčit soudu I. stupně, který její jednání posoudil jako ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. ř., protože ve skutečnosti úmysl (eventuální) obviněné směřoval ke způsobení následku závažnějšího než způsobení pouhé těžké újmy na zdraví.
Ve světle těchto skutečností se proto Nejvyšší soud vůbec nezabýval tím, jak se k projednávanému případu měli vyjadřovat ve zmíněném televizním pořadu jeho protagonisté, včetně předsedy senátu soudu prvního stupně, protože taková vyjádření nemají žádnou procesní důkazní hodnotu, a proto nemohou být pro rozhodování soudu právně relevantní.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněné z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatelka namítla nesprávné použití §40 odst. 2 tr. zák., které vedlo k uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. S její argumentací, že aplikace §40 odst. 2 tr. zák. není vázána na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá mimořádné snížení trestu odnětí svobody v případě ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., se Nejvyšší soud ztotožnil. Vrchní soud v Praze proto v projednávaném případě pochybil, pokud obviněné A. R. uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za použití ustanovení §40 odst. 2 tr. zák.
Mimořádně snížit trest podle ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. je možno tehdy vezme-li se v úvahu jak bylo vzdálené a reálné ohrožení objektu pokusem trestného činu, které skutečnosti dokonání zabránily, čím byly tyto skutečnosti způsobeny a jaký vztah k nim měl pachatel. Větší vzdálenost od dokonání trestného činu, povaha a význam okolností a důvodů, jež zabránily dokonání, mohou být pak takového významu, že povedou ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §40 odst. 2 tr. zák. Trestní zákon umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především typovou společenskou nebezpečností trestného činu, k němuž směřoval, tím do jaké míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. S argumentací vrchního soudu ve vztahu k absenci následku jako jednoho z důvodu mimořádného snížení trestu, jak správně uvedla nejvyšší státní zástupkyně, se proto nelze už jen z důvodu užité právní kvalifikace jejího jednání ztotožnit. Naproti tomu Nejvyšší soud je toho názoru, že vrchní soud sice nesprávně uložil trest odnětí svobody podle zmírňujícího ustanovení §40 odst. 2 tr. zák., avšak v daném případě byly splněny podmínky pro snížení trestu podle §40 odst. 1 tr. zák., jak to konec konců ve svém dovolání připustila i sama nejvyšší státní zástupkyně. Nelze totiž pominout, že v osobě obviněné jde o mladou ženu, která dosud nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody a trestného činu se dopustila ve věku blízkém věku mladistvým (v době spáchání činu jí bylo málo přes 19 let), ani možnosti její nápravy, konstatované znalcem psychologem. Bez významu jistě není ani ta skutečnost, že obviněná žila v prostředí, kde byla vystavena domácímu násilí a v důsledku toho byla trvale v jistém stresovém stavu, což mohla být jedna z příčin její neadekvátní reakce na možné nevhodné chování poškozeného. I to bylo třeba při úvahách o trestu zohlednit. Trest odnětí svobody ve výměře 7 let vykonávaný ve věznici s ostrahou, tak co do druhu a výměry může splnit zákonem sledovaný účel. Lze proto uzavřít, že v projednávaném případě sice nebyly splněny podmínky zmírnění trestu podle §40 odst. 2 tr. zák., zjištěné skutečnosti však obecně připouštěly mimořádné zmírnění trestu podle §40 odst. 1 tr. zák. Jaké konkrétní okolnosti a skutečnosti přitom vrchní soud bral v úvahu, k čemu přihlédl méně a k čemu více a zda jeho úvahy v tomto směru byly správné, pak nemohly být dovolacím soudem přezkoumávány.
Vzhledem k výše uvedenému však bylo třeba zabývat se otázkou, jaký důsledek by pro obviněnou měla náprava konstatovaného vadného právního posouzení. Podle §40 tr. zák. lze jak podle odstavce prvního tak odstavce druhého za splnění zákonných podmínek ve stejném rozsahu mimořádně snížit trest odnětí svobody. Je tedy zřejmé, že se správně aplikovaným ustanovením §40 odst. 1 tr. zák. by nemohla být spojena výraznější změna trestu. Projednání dovolání by proto nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné. Když pak ani otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, nezbylo než i dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnout, v tomto případě podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k