ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.116.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 116/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2001 stížnosti obžalovaných 1) PhDr. J. M., 2) Ing. A. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 5 Ntv 5/2001, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 14/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením prodloužil Vrchní soud v Praze podle §71 odst. 3 tr. ř. trvání vazby obou obžalovaných do 31. 12. 2001.
Proti tomuto usnesení podali oba obžalovaní v zákonné lhůtě stížnosti, na jejichž podkladě byl předmětný spis předložen Nejvyššímu soudu České republiky dne 20. 8. 2001.
Obhájce obou obžalovaných v písemně vypracované stížnosti poukazuje na závěr vrchního soudu, že hlavní líčení, jež bylo stanoveno na den 22. 6. 2001, zřejmě neproběhne, neboť zvolená obhájkyně dosud neprojevila zájem nahlédnout do spisu, který obsahuje 3 500 stránek, jde o věc složitou a rozsáhlou, nadto ze strany obžalovaných je patrná snaha řízení co nejvíce protáhnout. Z toho pak dovozuje, že jsou nadále dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. a rovněž tak důvody pro další prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř.
Tvrzení soudu prvního stupně, jež je přejato v závěrech napadeného usnesení vrchním soudem, totiž že obhájkyně obžalované Ing. M., Mgr. L. se neseznámila se spisem, že podle sdělení ošetřujícího lékaře této obhájkyně je Mgr. L. schopna účastnit se hlavního líčení, aniž by byl ohrožen její život či zdraví a že obžalovaný PhDr. M. měl tvrdit, že snad mají být francouzskou bankou vydány originály dokladů, jsou v souvislosti s trváním předstižné vazby zcela irelevantní. Je naprosto nepochybné, že způsob obhajoby, na kterém se dohodne obžalovaná s obhájcem, je zcela v kompetenci obžalované a jejího vztahu s obhájcem na základě mandátní smlouvy, přičemž soudu nepřísluší tento způsob obhajoby jakkoli hodnotit. Obdobná výhrada platí i ve vztahu k pracovní neschopnosti obhájkyně a její možnosti se v této situaci dostavit k jednání soudu. Podle stížnostních námitek pak uvedené skutečnosti vedly Mgr. L. k vypovězení plné moci dne 13. 6. 2001, když tuto informaci zaslala i k rukám předsedy senátu.
Nepravdivé je i tvrzení předsedy senátu Městského soudu v Praze, že obžalovaný PhDr. M. měl tvrdit, že snad mají být francouzskou bankou vydány originály dokladů. Již v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 5 To 126/2000, kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek nalézacího soudu, a současně byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, je mj. zmíněno, aby byly prostřednictvím advokátní kanceláře, která obžalovaného PhDr. M. zastupovala v právních záležitostech, vyžádány a předloženy originály listin, které má obžalovaný uloženy v trezoru v cizině ke znaleckému zkoumání. Přestože je evidentní, že obhájce obžalovaného v trestní věci není oním advokátem, kterého měl na mysli vrchní soud v citovaném usnesení, přesto dne 9. 2. 2001 obdržel stejnopis výzvy k vydání věci podle §78 odst. 1 tr. ř., adresované obžalovanému s výzvou k součinnosti stran při předložení zmíněných listin. Obhájce se proto dne 16. 2. 2001 obrátil přímo na předsedu senátu dopisem, v němž mu sdělil, že podle informace obžalovaného je schránka v B. C. A. v P., F., přičemž on sám není schopen obsah schránky pro účely trestního řízení opatřit. Přes tuto skutečnost byl obžalovaný v hlavním líčení dne 6. 3. 2001 pokutován za nepředložení listin a znovu k jejich předložení vyzván, toto pořádkové opatření však Vrchní soud v Praze na podkladě obžalovaným podané stížnosti zrušil. Obhájce poté informoval soud o možnosti získat požadované důkazy cestou právní pomoci, neboť obžalovaný nemá dostatek finančních prostředků k tomu, aby financoval právní zastoupení AK V. a spol. stran zajištění těchto dokumentů.
Není důvodu obávat se útěku obou obžalovaných, neboť obžalovaní jsou rodiči pěti nezletilých dětí, jež v současné době vychovává matka obžalovaného. Nelze opomenout, že výhradně s tuzemskem jsou oba obžalovaní spjati i majetkově, neboť mají spoluvlastnický podíl na celkem jedenácti nemovitostech, které však získali v období předcházejícím nákupu akcií C. investiční fond, a. s.
Pokud dne 22. 6. 2001 proběhlo hlavní líčení, stalo se tak v rozporu s trestním řádem, neboť obhájce dne 21. 6. 2001 požádal o zproštění obhajoby obžalované Ing. M., nebylo mu však vyhověno, přestože obžalovaná založila do spisu plnou moc svého obhájce JUDr. Ch. ze dne 20. 6. 2001, rovněž prohlásila, že si nepřeje obhajobu obhájce JUDr. Š., ale obhájce zvoleného. Tímto způsobem nutně došlo k porušení práva obžalované na obhajobu.
Závěrem stížnosti obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a sám rozhodl tak, že oba obžalované podle §72 odst. 1 tr. ř. propustí z vazby na svobodu.
Obdobně jsou koncipovány stížnosti obou obžalovaných, které si zpracovali sami, v nichž zejména obžalovaný PhDr. M. podrobně rekapituluje výsledky dosud provedeného dokazování, zejména zpochybňuje osobu poškozeného, jehož podrobně negativně charakterizuje. Oba se domáhali zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podaných stížností podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i tu část řízení, která jeho vydání předcházela, a dospěl k závěru, že stížnosti důvodné nejsou.
Z obsahu trestního spisu je patrno, že oba obžalovaní jsou na podkladě obžaloby Městského státního zástupce v Praze stíháni pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měli dopustit v období od 29. 3. 1996 do 10. 7. 1996 způsobem, jež je v obžalobě podrobně rozepsán, přičemž tímto podvodným jednáním měli investičnímu fondu CIF, a. s. způsobit škodu ve výši nejméně 71 600 000,- Kč. Ve věci bylo již rozhodnuto soudem prvního stupně, tento rozsudek byl z podnětu odvolání obžalovaných Vrchním soudem v Praze zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v Praze ve věci znovu rozhodl rozsudkem dne 22. 6. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, jímž oba obžalované uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. ř., za což jim oběma uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání jedenácti let. Pro výkon trestu byl každý z obžalovaných podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku byla oběma obžalovanými podána odvolání, o nichž bude rozhodovat Vrchní soud v Praze. Věc je nyní ve stadiu před předložením spisu odvolacímu soudu k provedení tohoto řízení.
Vazba obou obžalovaných začala dnem 23. 3. 1999, jak je patrno z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. Nt 256/99, přičemž u obou obžalovaných byly shledávány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. V současné době je konstatován důvod vazby již jen podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vazba obžalovaných byla již prodlužována usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 5 Ntv 3/01, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. 4 Tvo 30/2001, a to do 23. 6. 2001.
Nejvyšší soud zjistil, že žádost k prodloužení lhůty trvání vazby podal více než patnáct dnů před uplynutím této lhůty předseda senátu Městského soudu v Praze, přičemž tento postup má oporu v ustanoveních §71 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že od jeho posledního rozhodnutí, jež je citováno výše, se okolnosti, které by mohly zásadně odlišně deklinovat jím vyjádřené stanovisko, nezměnily. Oba obžalovaní jsou stíháni pro závažnou majetkovou trestnou činnost, jíž se měli dopustit „vytunelováním“ investičního fondu a tímto jejich jednáním měla vzniknout škoda ve výši nejméně 70 600 000,- Kč. Trest, který byl oběma obžalovaným v rámci trestní sazby §250 odst. 4 tr. zák. uložen, je trestem při její horní hranici. Hrozba nepravomocného, avšak již reálně uloženého vysokého trestu odnětí svobody, odůvodňuje obavu, že obžalovaní uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tomuto trestu a povinnosti hradit rozsáhlou škodu vyhnuli. Pro úplnost je třeba připomenout podrobné úvahy Nejvyššího soudu v tomto směru, jež artikuloval ve svém usnesení ze dne 2. 3. 2001, a které stále platí. Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud dovodil a odůvodnil existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. u obou obžalovaných. Na tomto faktu nemohou nic změnit ani vlastnické podíly obou obžalovaných k 11 nemovitostem, ani to, že jsou rodiči pěti nezletilých dětí, když původně čtyři z těchto dětí byly dlouhodobě umístěny v internátní škole ve Š. Mimo neověřeného tvrzení obžalovaných se ostatně z obsahu spisu nepodává, že tak tomu není i nyní.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem nesmí spolu s vazbou v přípravném řízení trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možno pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud. Ten důvodně ve svém rozhodnutí akcentoval ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., a odůvodnil, že propuštěním obžalovaných na svobodu by mohlo být přinejmenším podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení uvedeným zákonným ustanovením předvídaným.
Nejvyšší soud po přezkoumání postupu v uvedené trestní věci od doby svého posledního rozhodnutí zjistil, že pro prodloužení vazby obou obžalovaných jsou dány i další zákonné podmínky uvedené v §71 odst. 3 tr. ř., především, že nebylo možno trestní stíhání skončit pro obtížnost věci. Soud prvního stupně ve věci stanovil hlavní líčení na den 9. 5. 2001, k němuž se nedostavila obhájkyně obžalované - Mgr. L. Hlavní líčení bylo z tohoto důvodu odročeno na 21. 5. 2001, k němuž se opět tato obhájkyně nedostavila. Poté bylo jednání odročeno na červnový termín, kdy bylo ve věci rozhodnuto. Pro úplnost je třeba připomenout, že hlavní líčení, které bylo původně nařízeno na dny 6. - 9. 3. 2001, se nekonalo proto, že v tomto hlavním líčení vypověděla obžalovaná Ing. M. obhájci JUDr. K. plnou moc. Obdobně vypověděla plnou moc obhájkyni Mgr. L., přičemž novou plnou moc měla udělit den před posledním hlavním líčení opět dalšímu obhájci. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, hodnotí takto uplatňovanou taktiku jako obstrukce, jejichž cílem je zmařit nařízená jednání soudu, dosáhnout marného uplynutí doby, na níž bylo trvání vazby stanoveno, a tím také dosáhnout svého propuštění z vazby. Právo obžalovaných na obhajobu je upraveno ustanovením §33 odst. 1 tr. ř. a nelze z ničeho dovodit, že by toto právo bylo nadřazeno jiným ustanovením tohoto právního předpisu, např. §1 odst. 1 tr. ř. či §71 odst. 1 tr. ř. Je třeba uvést, že doba, kterou si až dosud dokazování a procesní postup soudu prvního stupně v této věci vyžádaly, je vzhledem k rozsáhlosti spisu a závažnosti projednávané problematiky přiměřená, přičemž nelze konstatovat subjektivní průtahy zaviněné soudem prvního stupně.
Pokud jde o ty stížnostní námitky, které obhájce podrobně specifikoval a jimiž napadá některá dílčí rozhodnutí soudu prvního stupně, jako např. rozhodnutí o pokutě obžalovanému za to, že nepředložil požadované listiny, či pořádkové opatření ve vztahu k obhájkyni Mgr. L., je třeba konstatovat, že obě byla v rámci stížnostních řízení zrušena Vrchním soudem v Praze z důvodů, které tento soud podrobně ve svých rozhodnutích rozvedl. Otázku, zda soud prvního stupně postupoval procesně správně či vadně pokud jde o konání hlavního líčení dne 22. 6. 2001, a z toho se odvíjející úvahy o tom, zda již z tohoto důvodu má být rozsudek Městského soudu v Praze zrušen, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat, neboť jde o posouzení rozhodnutí ve věci samé, k níž je příslušný Vrchní soud v Praze co soud odvolací.
Napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obou obžalovaných prodloužil. Jak již bylo uvedeno, jde o obsáhlý spis, k jehož nastudování a rozhodnutí potřebuje odvolací soud přiměřený časový prostor. Doba do 31. 12. 2001 je tomuto požadavku zcela přiměřená, takže Nejvyšší soud nespatřuje žádné pochybení ve vymezení časového rámce vazby, když oběma obžalovaným byla vazba prodloužena jen na nezbytně nutnou dobu.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem neshledal Nejvyšší soud podané stížnosti obžalovaných PhDr. J. M. a Ing. A. M. důvodnými, pročež je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 28. srpna 2001
Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á