ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.125.2003.1
sp. zn. 4 Tz 125/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. srpna 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , neboť není důvodná.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 3 T 16/2003, byla obviněná L. K. uznán vinnou trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., jichž se dopustila tím, že v přesně nezjištěných dnech v období od června do srpna 2002 v místě svého bydliště v domě v N. B., okres H. K., týrala svého nezletilého syna J. K., tak, že proti němu přesně nezjištěným způsobem opakovaně použila fyzického násilí, čímž mu způsobila zlomeninu horního konce levé holenní kosti, zlomeninu dolního konce levé stehenní kosti a zlomeninu dolního konce levé pažní kosti s posunem úlomků. Za to jí byl v sazbě §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Pro výkon trestu byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti zaplatit náhradu škody poškozenému J. K., zastoupenému Městským úřadem v N. B. ve výši 27 600,- Kč.
Obviněná L. K. podala proti tomuto rozsudku odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněné v sazbě §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu nad obviněnou v rozsahu ustanovení §26a a §26b tr. zák. Podle §60a odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Ministr spravedlnosti podal proti výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné, neboť má za to, že jím byl porušen zákon v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněné L. K.
Krajský soud v Hradci Králové nerespektoval svým zákonným postupem ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., podle něhož může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě takto výslovně podaného odvolání státního zástupce.
Krajský soud podle tohoto zákonného ustanovení nepostupoval a rozsudek okresního soudu změnil v neprospěch obviněné. Na této skutečnosti nic nemění fakt, že výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, jelikož v případě, že by se obviněná ve zkušební době neosvědčila, hrozil by jí výkon trestu ve vyšší výměře, než byl uložen soudem prvního stupně.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným výrokem o trestu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003, byl porušen zákon v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněné L. K., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. výrok o trestu tohoto rozsudku zrušil a věc podle §270 odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.
S právním názorem stěžovatele prezentovaným ve stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud neztotožnil, a podle jeho názoru k porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nedošlo. Zatímco rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněné uložen trest odnětí svobody se zařazením do jeho přímého výkonu, soud odvolací uložil trest odnětí svobody, i když v delší výměře, jehož výkon však byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Byť každý trest má působit výchovně a v každém je současně obsažena i určitá míra represe, jde právě o rozlišení oné míry jednotlivých složek z hlediska posouzení vlivu a dopadu trestu na osobu obviněného. Podle tohoto hlediska se pak nepodmíněný trest odnětí svobody vždy vyznačuje zvýšenou mírou prvku represivnosti a donucení, pachatel je izolován od společnosti, je povinen podrobit se všem omezením, která jsou s takovýmto druhem trestu spojena a svým postojem k výkonu trestu je schopen ovlivnit pouze skutečnost, zda si jím případně vytvoří předpoklady pro podmíněné propuštění z výkonu trestu či nikoli. V případě trestu odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen na stanovenou zkušební dobu, je prvek donucení omezen a výrazně se místo něj uplatňuje prvek výchovný. Postoj pachatele k výkonu trestu a plnění povinností s ním spojených zahrnuje v širší míře jeho volní složku jednání, výrazněji ho motivuje k aktivní akceptaci trestu při vědomí, že takovýmto postojem může dosáhnout stavu, kdy jeho osobní svoboda zůstane zachována a na vykonaný trest bude pohlíženo z hledisek ustanovení §60 odst. 1 tr. zák., tedy že se osvědčil, případně §60 odst. 2 tr. zák., kdy platí fikce osvědčení. To, zda je trest přísnější či nikoli musí být vždy poměřováno jeho přímým dopadem na pachatele a možnostmi, které mu výkon toho kterého druhu trestu skýtá. Jediným kriteriem pro výklad pojmu „přísnější trest“ v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. tak nutně nemůže být jen systematika zařazení určitého druhu trestu v §27 tr. zák. Nazíráno těmito hledisky je pak nepodmíněný trest odnětí svobody vždy přísnějším trestem než trest odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen, třebas byl uložen v delší výměře (viz obdobně také Rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 1966, Pls 8/66, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. I/1967).
Argumentace, že uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu je sice v době jeho ukládání pro obviněného příznivější, avšak pro případ, že by v budoucnu došlo k přeměně tohoto trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody, jde naopak o trest přísnější, není přiléhavá a Nejvyšší soud se s ní rovněž neztotožňuje. Z ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele podle stavu, který zjistí v době ukládání trestu. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, bylo by v logickém rozporu, aby v době rozhodování o výroku o trestu sice naznal, že není třeba výkonu trestu, ale současně vyvozoval ze zásady zákazu reformace in peius závěr z toho, že se možná v budoucnu trest vykoná. Navíc by tím byl apriorně zpochybňován i další významný prvek podmíněně odloženého trestu, jímž aktivní přístup pachatele k výkonu trestu, když opačný názor předjímá, že se pachatel ve lhůtě podmíněného odsouzení neosvědčí.
Vzhledem k těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona není důvodná, neboť Krajský soud v Hradci Králové výrokem o trestu ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003, neporušil zákon, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná